úterý 20. září 2016

Krakow, část II. - jak nám chutnalo Polsko #jídlojídlojídlo

Když se řekne jídlo z Polska, spoustě lidí se vybaví nekvalitní čokolády, co kakao neviděly ani přes uličku v supermarketu, levný salámy z prasečích kůží a slepičích nožiček, nebo rozpustněý kafe co chutná jako kůra ze stromu. Polsko rovná se levný potraviny v hnusných levných obalech?
Ale vůbec ne.
Jídlo z Polska = boží serniky, co pořádně šlapou na paty všem cheesecakům, nejlepší čokoládky z čokoládovny Wawel, ve které stoprocentně šlehají čokoládu vodopádem, protože jinak by nebyla tak jemná, výborný pirožky a čerstvý preclíky a spousta dalších víc i míň tradičních dobrot. A navíc za ceny, který vás při placení bolet nebudou.
Když Terka vymyslela, že pojedeme do Krakowa (a taky koupila lístky, vybrala ubytování, a postarala se o všechno, k čemu je potřeba orientační smysl...), hned jsem si vzpomněla na článek, co jsem kdysi četla u Veroniky z Ghetta a ne z toho židovskýho. Pamatovala jsem si, že jsem tam psala o království sladkých mini dortíků Cupcake Corner (co prý není jen na rohu - potvrzeno, zklamání!), o pirožkách, a taky o jakési podivné zapečené bagetě s kečupem.
Poté, co jsme přijely Polski Busem (byl lepší, než to zní, fakt!:D) na nádraží, jsme hned si všimly několik stánků s preclíkama. Tradičníma, Krakowskýma, co mají speciální tajnou recepturu a prodávají se jen v Krakowě. Bylo jasný, že je budeme muset ochutnat, ale byl čas oběda, tak to chtělo něco většího.
Ve velikým obchoďáku hned u nádraží nám padl do oka nějakej mexickej fast food. Sice nic typicky polskýho, ale ke spokojenosti mi stačilo, že jsem quesadilu nikdy neměla, že to bylo dobrý a zasytilo to. Ale další dobroty už jsme chtěly víc polský, víc místní.
A kam jinam zamířit hned poté, co jsme se ubytovaly, než na ten vytoužený cupcake, co jsme navíc měly jen pár kroků od hostelu. #náhoda #takurčiě

Cupcake Corner
Musím říct, že asi nejsem úplně cupcake-člověk (jasně Markéto, je úplně normální dělit lidi podle dortů!). Cupcaky se mi na pohled líbí strašně moc. Jsou tak rozkošný, tak krásný, fotogenický, prostě ňuňu! Ale krémy na mě bývají ve většině případů až moc sladký (i když bych nevěřila, že to někdy o něčem řeknu!) a až moc máslový. Mnohem radši mám spíš tvarohový dobroty a dortíky jako cheesecake, nebo vláčné jako mrkvový dort. Ale stejně jsem cupcake mít musela, to je jasný!
Po někonečně dlouhým vybírání jsem si dala variantu se slaným karamelem a Terka s burákovým máslem. Nemusím ani říkat, že ten její byl lepší! Ale oba chutnaly dobře, i když jsem si potvrdila, že jiný dortíky mám radši. Ledový kafe taky přišlo vhod, a navíc to uvnitř bylo krásný, jak v domečku pro panenky.
Cupcake Corner je ve městě hned několikrát, a v kažém najdete spoustu druhů cupcaků, a k tomu taky lákavě vypadající zmrzlinu (pořád si nadávám, že jsem neochutnala red velvet!), milk shaky nebo cookies.

neděle 11. září 2016

#AIRRACE

Na kolik jamek se hraje golf? Jakou rychlostí jezdí závodní formule? Kolik pokusů je při biatlonu na jeden terč? Co všechno patří do desetiboje? Jak velký je volejbalový hřiště? Může se v kick boxu kopat do hlavy? Kolik hráčů je ve florbalovým družstvu? Kolik lidí se vejde do dračí lodě? 
Nevím a nevím.
Jak jde o sporty, teda o ty, který nedělám (a vzhledem k tomu, že sport dělám přesně jeden...:D), zasloužila bych si skoro nálepku ignorant, protože o nich nevím skoro nic. Dokonce si ani nejsem jistá, jak dlouho trvá fotbalový zápas a kolik hokejistů se prohání po ledě (aneb další odstavec z kategorie #tosismělanechatprosebe) a koukat na sporty mě prostě moc nebere. Menší výjimkou je Olympiáda, ale i z té jsem tenhle rok viděla jen úplný minimum. A sportovní šerm zrovna ne. O šermu jsem toho věděla ještě míň, než o ostatních sportech (a to je co říct!) a šermíře jsem si vždycky jako dlouhovlasý chlapíky, co si zrovna odskočili od natáčení filmu Tři Mušketýři.
No, to jsem ještě netušila, že jednou budu s olympijským šermířem Sašou Choupenitchem (ne, jako d´Artagnan opravdu nevypadá:D), sportovníma novinářema, redaktorama a RedBull týmem popíjet až do ranních hodin Aperoly a jeden koktejl za druhým. A že to bude tak super večer i vikend nabitej zážitkama. A tím nemyslím ty koktejly! I když....mmm ten Aperol...
Vlastně ještě v polovině týdne jsem si myslela, že můj program na víkend bude ve znamení úklidu, praní, žehlení, vaření a dalších podobných věcí, co jako #hospodyňkaroku #stepfordskápanička během týdne zrovna nestíhám a nebo to není na žebříčku priorit. Ale když mi napsala Anežka z RedBullu, jestli bych si nechtěla udělat výlet do německa na závody RedBull AirRace, s radostí jsem odložila praní a uklízení na dobu neurčitou a sbalila si věci. Martina Šonku jsem znala z různých rozhovorů dokonce i já, neskutečný záběry z Budapešťského AirRace mi taky neunikly, a věřila jsem Anežce, že to bude opravdu výjimečnej zážitek (a nebo to bylo tím, když mi říkala, že jsou všichni piloti fakt pěkní chlapi? :D). 

sobota 3. září 2016

Krakow, část I. - náš výlet ve 20 bodech

Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že jednou budu nadšená z dovolené "na východě" v Maďarsku nebo Polsku, asi bych se mu vysmála a dál vysněně koukala na obrázky Anglie, Ameriky nebo Řecka. A pak si sbalila růžový plavky a jela do Chorvatska.
To vůbec neznamená, že by mě teď žádná z těch vyjmenovaných zemí nelákala, ale stejně nadšená jsem i z výletu do míst, kam dřív nebývalo úplně cool jezdit. Není to prostě Ibiza. A teď najednou stačí projíždět Instagram a uvidíte tam víc fotek z Budapešti než z Prahy, a Krakow se svýma kavárničkama a hromadou restaurací taky pořádně šlape na paty jiným městům.
No a 5 hodin cesty a zpáteční lístek z Brna za čtři stovky? To by byla škoda nevyužít! Ve dvoupatráku s názvem Polski Bus jsme sice kafe a noviny nedostaly a fun and relax si musely zařídit samy, ale utekla překvapivě rychle, a brzo jsme vystupovaly na autobusovém nádraží u velkého obchoďáku, kolem kterého bylo snad víc stánků s preclíkama, než lidí. Preclíky já ráda, lidi ne.