čtvrtek 15. prosince 2016

PRVNÍ.

Jak se pozná dospělost?
Je to v okamžiku, kdy jste schopni sami platit všechny svoje účty řádně a včas? (zdravím UPC i Vodafone a slibuju, že jednou to bude i bez těch upomínek!) 
Je to ve chvíli, kdy bydlíte sami v bytě 3+1 a všechno zvládáte s prstem v nose? Máte uklizeno jako ze škatulky, nestane se vám, že byste zapomněli koupit toaletní papír (ahoj, kapesníčky s kytičkama!) nebo sáčky do koše, a když vám praskne žárovka, nečekáte do dalšího dne s baterkou jen proto, abyste se zeptali kamaráda v práci, jestli u té výměny musíte vypnout pojistky? (ano, jsou dotazy, na které i Google odmítá odpovídat!).
Nebo je to snad ve chvíli, kdy jste natolik moudří, že žehlíte a myjete nádobí pravidelně, abyste se vyhnuli naříkání (no dobře, spíš kurvahajzlnasratdoprdeleserunato) nad tou obří hromadou?
A nebo je to ten okamžik, kdy víte, že s vínem se pije i voda? Ve stejném množství.
Nebo naopak to, když rozeznáte víc druhů toho vína, než bílý-červený-sladký-suchý? A ano, růžový!
No...a nebo ta fáze, kdy si kupujete boty a oblečení podle toho, jak pohodlné a funkční to je, a ne podle toho, jak to vypadá (no co, ty stříbrný polobotky jsem fakt potřebovala!) nebo jak červená cedulka z toho visí?
Když máte víc rozumu než štěstí? Když je vaše lednička plná? Plná jídla? A ne ve stylu rajčatová omáčka-víno-sýr? 
Nebo když víte, že talířek se zlatým okrajem do mikrovlnky nesmí? 
Že boiler není karma? Že imbusák není šroubovák? Že se do panelu blbě zatloukají hřebíky?
Nebo když si zvládnete sami, se vší elegancí a úrovní, složit IKEA postel?
Nebo když........
No dobře, Čistý svědomí zrovna nemám. a ruku do ohně za to, že jsem mladá dáma a ne zmatený kuře, bych rozhodně nedala.
Ve skříni mám sice spoustu košilí, jedny z nejnavštěvovanějších stránek v mém prohlížeči jsou Lidl (máte pravdu, to je k zamyšlení!) a LinkedIn, a nedávno jsem měla upřímnou radost z nákupu nových utěrek, hader, vůně na záchod a voňavého přípravku na nádobí.
Ale taky jsem si o půlnoci zalomila klíč v zámku, nachladila se jen proto, že neumím odhadnout počasí, ztratila důležitou součástku od mlýnku na kávu, takže teď na ty zrnka jen smutně koukám, a pravidělně zahazuju důležité účtenky. 
Jo, o té dospělosti by se fakt dalo diskutovat.
Ale přesto si připadám alespoň tak dospělá a svéprávná, abych se dokázala rozhodnout, JESTLI a CO budu do konce života nosit na ruce.
A tak jsem se rozhodla.

neděle 4. prosince 2016

Kafe, kafe, kafe aneb workshop s kávou Nero

Říká se, že žádná historka nezačíná pitím vody. A tak to prostě je. Naopak pozváním na kávu spousta zábavných historek mnohdy začíná, a u něčeho ostřejšího často končí.
Když se s kamarádkou domlouvám, že musíme probrat všechny ty důležitosti, většinou je to domluva "na kafe", i když vždycky moc dobře víme, že to v překladu znamená litr Pálavy nebo pár skleniček Aperolu. #stanese
No a víte, kdy jsem poprvé uznala, že pracovat v open space pohromadě s desítkami lidí nakonec není tak skvělý, jak jsem říkala? Když jsem se doslechla, že si i lidé z úplně jiných oddělení na konci patra začali všímat, že ta blondýna z marketingu chodí nějak podezřele často ke kuchyňce pro kafe.
Kafe je slovo, co za den řeknu minimálně 577x. Je to něco, co nesmí ve spíži nikdy chybět, nebo je zle. A kofein je něco, co nikdy nesmí přestat kolovat v mých žilách, nebo je ještě hůř. 
Kafe je prostě to,co ke mně patří úplně stejně, jako to, že jsem blonďatá, směju se vlastním vtipům a povídám si se svým mopsem. Je to něco, bez čeho si mě spousta lidí neumí pomalu ani představit, a vidět mě v pracovní dny bez velikýho hrnku s nápisem "It´s getting HOT in here" od milé Blaničky před obličejem je skoro nemožný.
Kafe je zkrátka něco, co nikdy neodmítnu. Ať už je to to nejlepší latté z celého Brna, co se podává V Melounovém cukru, levná Jihlavanka v práci zalitá vodou s vodním kamenem ze staré konvice, břečka na benzínce uprostřed ničeho nebo kvalitní, čerstvě namletá Etiopie připravená pod rukama zkušeného baristy.