sobota 28. ledna 2017

#LIVIGNO část I.

Ještě na začátku prosince jsem si říkala, jaká je škoda, že se zase nepodívám nikam na hory. Že mi to zase nevyjde.
A teď se mi najednou v ložnici suší snowboardová výbava a za sebou mám 4 dny, kdy jsem se měla vyloženě jako princezna (i když jsem tak s tím rudým omrzlým obličejem, upocenýma vlasama a přimrzlou nudlí u nosu nevypadala ani náhodou).
Ty 4 dny byly v Itálii, v krásným horským Livignu. A vůbec bych se nebála říct, že je to jedno z nejkrásnějších italských míst, což by ale ode mě neznělo zrovna věrohodně, vzhledem k tomu, že z Itálie znám osobně jinak jen Řím (a že ten je teda taky nádhernej!). 
Ze všech stran hory, krásné stavby s dřevěnými balkony, z každého hotelu i penzionu výhled na kopce, protože jinak to tam snad ani nejde. Dlouhá nákupní třída která je večer krásně osvětlená, všude spousta světýlek, až to vypadá jako nějaká vánoční vesnička. Na každém kroku pizzerie nebo restaurace, bary plný prossecca a Aperolů a v létě i nádherně modrý jezero. A k tomu desítky kilometrů upravených sjezdovek se všemi druhy lanovek, ze kterých jsou ty nejkrásnější výhledy.
Oblíbit si Livigno zkrátka vůbec nebylo těžký.
Že si to tam zamiluju jsem věděla prakticky hned, když jsem poprvé  večer při cestě k hotelu uviděla ty nádherný hory...a do ruky mi přistála první sklenička prosseca.
Některý dny jsou lepší, některý horší….a někdy si prostě musíte jen a jen říkat, jak je ten život boží.  A to jsem si říkala s každým pohledem na ty zasněžený hory, s každým plátkem prosscuitta (a že jich bylo jak roční zásoba pro celý horský město! No co, kdyby  mě náhodou zasypala lavina, musela jsem mít zásoby na přežití!) a s každým dalším croissantem a cappuccinem.
Nebyla jsem tam na dovolené s rodinou nebo partou kamarádů, jak by se možná mohlo zdát. Přestože jsem si to všechno užívala, jako by to tak bylo. Byl to presstrip pro novináře a redaktory z celé Evropy, kteří píší rubriky o cestování. Ne jako propagace nějakého konkrétního hotelu, cestovky nebo společnosti, ale celého města jako takového. Aby se co nejvíc lidí dozvědělo, jak je tam krásně. (Jasně, uplatili mě. Bombardinem, Dortíkama. Prosseccem. Prosscuittem. Ale stejně bych dala ruku do ohně....nebo radši do mascarpone za to, že to tak je.)
No, asi je jasný, že já novinář zrovna nejsem, a že moje „novinářská kariéra“ začala a zároveň skončila praxí v Mladé Frontě, kde jsem jako malý stydlivý kuře šudlila pidi mini odstavečky o malých medvíďatech v ZOO a vinařských slavnostech.
A o to víc jsem vděčnější, že se tam našlo místo zrovna pro mě. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit - ani když jsem si před odjezdem četla nabitej program, kterej byl tak lákavej, že jsem skoro záviděla sama sobě.
V pondělí jsem spala přesně tři hodiny. A když jsem o půl čtvrté zamykala dveře bytu, chudák Albus vůbec nechápal, co se děje a co v takovou šílenou hodinu vymýšlím. A řeknu vám, že k brněnskýmu nádraží ve 4 ráno se nehodí nic jinýho víc, než hešteg #TONECHCEŠ. 
Ano, caps lockem.
Napřed mě čekala cesta do Prahy, kde jsem se potkala s naší českou skupinkou, a poté jsme vyrazili na osmihodinovou cestu. Ta byla sice sakra dlouhá, ale stála za to (a hlavně není  nic, co by pár kafí a pár redbullů nespravilo!).
A ještě než vám povím, co jsme ty 4 dny dělali, je tu pár zcela nesouvisejících italských poznatků.