Domácí kokosové mléko

Dobré ráno, dobrý den!

Dnes to bude jeden jednoduchý recept, jestli se tomu tak vůbec dá říkat.

No...i když asi nedá. Takže jednoduchý návod na to, jak si vyrobit domácí kokosové mléko. Výborné, a navíc za pá korun. (Protože dávat za to nekřesťanských 70 korun, nebo kolik že za to v obchodě chtějí? To se mi opravdu  nechce.)

Ideální je do ovesné kaše, do smoothie, ale i třeba takové palačinky by s ním chutnaly skvěle. A dělala jsem s ním i dýňovou polévku, která tak byla ještě lepší.

Dřepovací výzva? Tak rovnou 1000x !

Možná jste si všimli té 30 denní, rádoby výzvy, která okupuje facebooky, instagramy i blogy.
Jde o to, že se postupně každý den dřepuje. Začíná se 50 a postupně se za ten měsíc dostanete k 250. Ale samozřejmě se každé 4 dny odpočívá, abyste se náhodou z té dřiny neunavili, žejo.
Ne, ne. Tohle opravdu není nic pro mě.
A předpokládám že ani pro ty z vás, co pravidelně sportují. Normálně. Ne nějaký přihlouplý....ehm...výzvy. S rozpisem, co si někdo vycucal z prstu.
Protože pár desítek dřepů jako výzva? VÝZVA? To jako vážně?
Opravdu někdo věří, že udělá pár dřepů denně a s jeho zadkem zázraky?

Kavárenské Brno : Bistro Fresh Freaks

Krásný den!

O mých oblíbených brněnských kavárnách už tu pár slov padlo, ale teď k nim, do pomyslného seznamu, musím přidat další. Úplného nováčka, Bistro Fresh Freaks, které mě zaujalo hned na první pohled.

A první ochutnání.

Celozrnná focaccia s rozmarýnem a olivami

Ráno si dát pořádně do těla na TRX, potom si připravit něco dobrého a zdravého k obědu a večer vyrazit do města na nějakou tu skleničku?
To je pro mě ideální den.
A dnes se s vámi podělím o tu prostřední část.
Protože vidět mě při cvičení, to opravdu nechcete. A vidět mě po pár skleničkách? To taky ne. (Jediný rozdíl je v tom, že po pár deci něčeho šumivého si hned myslím, že jsem strašně krásná. Elegantní a tak. To při cvičení bych si to myslet ani nemohla. Jinak vypadám ale blbě v obou případech.)

O proteinech + recenze na produkty od Kompavy

Hezký den!

Dnes to bude opět o sportu. Tedy přesněji řečeno o tom, co pro mnohé sportovce ke cvičení neodmyslitelně patří - o proteinech a gainerech.

Párkrát mi přišel dotaz, jestli proteiny používám či jaký na to mám názor. A tom všem si povíme dnes.

O existenci proteinových nápojů jsem samozřejmě věděla dlouho, ale poprvé jsem se s nimi na vlastní kůži setkala myslím před 3 lety, kdy jsem je upíjela od přítele, úplně poprvé to byl myslím nějaký čokoládový, z čehož jsem byla nadšená, protože to chutnalo jako kakao.

Sama jsem v té době už sice hodně sportovala (nějakej vzpěrač Arnold jsem však nebyla nikdy), ale věděla jsem, že to jde i bez proteinu, že to pro mě není nutností. Ale protože jsem od přítele ze shakeru upíjela čím dál víc (chudák mi vždycky ze slušnosti nabídl ať ochutnám, a pak mu nic nezbylo), řekla jsem si že by nebylo úplně od věci objednat si vlastní. Ani ne tak protože bych potom očekávala nějaký nárust svalů, ale spíše proto, že mi to chutnalo, na zpestření jídelníčku nebo třeba místo svačiny či druhé večeře.

Byl to tento, v příchuti čokoláda-kokos, ze kterého jsem byla ze začátku hodně nadšená, protože opět - chutnal jako kakao. Až mi došel a já zamáčkla slzu, objednala jsem si další, od jiné značky, vanilkový. Nejprve mi chutnal moc. Jako vanilkový shake z Mekáče (nevím, proč vždycky něco přirovnávám právě k tomu, když jsem to neměla asi 10 let a ani nevím, jestli je to fakt ještě tak chutné. Logika.)

Ale po pár dnech se mi z něj po napití udělalo špatně (detailů o tom, jak se mi chtělo zvracet vás ušetřím, nemáte zač.) a od té doby jsem to nemohla ani cítit.

Protein tedy putoval za mým drahým a má proteinová love story skončila.

A až teď, po mnoha a mnoha měsících jsem tomu dala další šanci.

Prázdninové výletování: Do kraje vína

Naposledy to bylo o sportu, a tak to dnes pro změnu bude o tom, co dělám ve dny, kdy se mi na permanentku do fitka i dózu s ovesnými vločkami práší.

Sportovní zápisky

Hubnutí do plavek?
Pojem, bez kterého by měly dámské časopisy každé léto mnohem více práce s vymýšlením témat. A taky skvělý marketingový tah - ať už pro výživové poradce, fit centra, nebo třeba prodejce zázračných hubnoucích koktejlů.
A já si nemůžu pomoct, ale tohle každoroční plavkové šílenství mi přijde prostě srandovní.
Že bych po celý rok byla líná jak ta veš, ale s vykouknutím prvních jarních paprsků přepla na plavkový režim a začala všude možně vymýšlet, jak zhubnout, hledat zaručené ditety a vyřazovat z jídelníčku co se dá?
A že bych držela nějakou přihlouplou dietu (i když pro mě je děsivá představa diety v jakémkoliv období) zrovna v té nejhezčí době, která si o různé dobroty přímo říká? Třeba takové dlouhé letní večery na zahrádce s vínkem a koktejlem, různé výlety a cestování, spojené s ochutnáváním místních jídel, letní grilování...
A když bych teda do těch plavek zhubla. A byla v nich zhublá. Co potom? Ležela bych někde u vody jak vorvaň a očekávala, jak všichni budou koukat na mou zhublou postavu, která by byla ve skutečnosti každému úplně ukradená?
A co když by přišlo chladné léto, a já bych ty plavky pomalu ani neoblékla?
A co potom, když by se v kalendáři objevil první podzimní den a plavky bych zase na rok uložila na dno šatníku? Začala bych se cpát kačenama s knedlíkem a běžecké boty někam zahodila? Nebo začala třeba........hubnutí do podzimního trenčkotu? Hubnutí do lyžařských kalhot? Do Silvestrovských párty šatů?
      No zkrátka, přijde mi dost směšné, řídit svůj pohyb a stravu podle toho, co za období zrovna je. Měkká a rozteklá bych se necítila dobře ani v lednu, ani v srpnu. A pneumatiku na břiše bych nechtěla ani 22.října, ani 12. května.
Ale abych tomu ještě nějak přizbůsobovala svůj, už tak více méně (někdy více, a jindy zase méně:D) zdravý jídelníček? A s příchodem léta se stala jen pojídačkou salátů a i na kousíček něčeho dobrého koukala jen z dálky? Ale no tak.
To radši budu cvičit celý rok, protože mě to baví a cítím se pak dobře, a ne proto, že se zrovna blíží léto nebo že je zrovna po Vánocích.
A stejně tak tomu bylo i v minulých týdnech, a tady je soupis toho, jak jsem se trápila cvičila tentokrát.
Téměř všechno jsou to hodinové lekce ve fitku (mám neomezenou permanentku do brněnského Body revolution), jen na tyčku chodím do studia Citadela Mefisto, a občas se k tomu přidá nějaký ten běh nebo natřásání zadku na vibrační plošině. Ale o tom třeba zase příště.

Střípky z prázdnin

Hezký den!

Nadpis bývá důležitý a zpravidla je to právě to, co naláká čtenáře k otevření článku. A tak jsem tento článek původně měla nadepsaný jako Warhol, cider, zdechlina, ale pak jsem si řekla, že to by bylo snad i na mě až moc.....dadaistické. A tak jsem opět sáhla do slovníku pro trochu mírumilovnější sluníčková slovíčka výraz, nicméně na obsahu to nic nemění, a tak se společně podíváme na pár mých prázdninových dní.

Střípky z kuchyně

Hezký den!

Dnes společně opět nakoukneme do kuchyně.

Tedy kuchyň samotnou vám ukazovat nebudu protože jsem tam ještě ani neumyla nádobí, je maličká, průchozí, nijak moderní, prostě typicky paneláková, taková, jakou mají všichni, co bydlí v králíkárnách, postavených za dob soudruhů. Zdaleka ne podle mých představ.

Ideální kuchyně by podle mě měla být taková, jakou má Dita P. dostatečně prostorná, ve světlých barvách, s menším jídelním stolkem na společné stolování nebo popíjení vínka, s malou knihovničkou plnou kuchařek, a hlavně s dostatkem úložných prostor, abych mohla uspokojovat svou potřebu pořád a pořád nakupovat hrníčky, mističky a talířky. Toho není nikdy dost (obzvlášť když se na mě v obchodě směje něco světle růžového!).

Kromě toho, že bych si moc přála mít svou malou kavárničku plnou nemalých dortíčků bych si taky moc přála mít jednorožce i svou vlastní kolekci hrníčků a mističek. Protože taková mistička nebo talířek, to je veledůležitá věc. Jaké ráno, takový den, a tak si přeci nemůžete dát, i kdyby dobrou, snídani na hnusné nádobí.

Ale zpátky na do (ne tak růžové) reality, jdeme na to, co jsem v předešlých dnech nakládala na talíře (i když ne tak růžové).

Óda na sekáče

Když jsem byla úplně maličká, s blonďatým mikádem pod uši a ofinou ustřiženou podle hrnce (do teď nevím, jestli je takhle vzpomínka uměle vytvořená nebo jestli mi ten hrnec na hlavu cpali doopravdy), dostala jsem pár triček ze sekáče. A nesnášela jsem je. Byly na nich nějaký divný ženský a prostě mi připadaly ošklivý. Chtěla jsem spíš něco se 101 dalmatiny.

Když jsem potom byla starší, sekáče šly už úplně mimo mě. Na základce letělo značkový oblečení, podle kterýho se posuzovalo, jak velkej frajer kdo je.

A když říkám značkový, v té době to pro nás byla Terranova, New Yorker....a největší pecka Kenvelo! A když měl někdo náhodou tepláky s třema proužkama nebo tenisky s pumou, tak to byl skoro bůh.

Takže by mě pochopitelně ani nenapadlo si něco koupit v sekáči. 

A pak přišel gympl a s ním moje hip hopová/ skejťácká éra, kdy jsem nosila volný pánský rifle (smaozřejmě z New Yorkeru!), pánský trička s nějakým hodně drsným nápisem a kšiltovku, která mi vůbec neslušela. Naštěstí jsem se ale na skateboardu nebyla schopná naučit ani jeden trik, pořádně si odřela kolena, a tak to díky bohu skončilo.

Pak to bylo ale jak z bláta do louže. Leopardí tílečka, riflový minisukně, šaty s flitrama, čím lesklejší tím lepší, a k tomu tříčtvrteční průhledný legíny. Ty jsem nosila dokonce i pod šortky. New Yorker a Terranova pro mě stále byly královstvím zaslíbeným. A koupit si něco v sekáči by mě nenapadlo ani v tom nejčeřnějším snu. Vždyť by to bylo nevkusný (ahahahah), ošuntělý a beztak to nosil někdo, kdo měl vši, blechy a svrab. A nebo to dokonce stáhli z mrtvoly! Tak!

.......a pak, o pár let později, jsem začala číst módní blogy, úplně první byla myslím Joll Burr, přes kterou jsem se dostala k dalším a dalším, a tím se mi tak nějak sekáče dostaly znovu do povědomí. 

Už jsem naštěstí měla dávno za sebou tu fázi, kdy bych řešila co je na cedulce. 

A o nějaký ten rok později jsem konečně objevila i sekáčovou královnu Téru, které jsem vždycky záviděla jak krásně a levně se dokáže ze sekáčů obléknout. A mimo jiné mě i naučila, že co stojí víc než 30 korun, to je prostě drahý! (nebo to bylo ještě méně?:D)

Letní důležitosti

První prázdninový den už máme za sebou. Ne že by pro mě oficiální začátek prázdnin něco znamenal, už nějaký ten pátek si ten papír s jedničkama a pětkama domů nenosím, nicméně tak jako tak už jsem dlouho naladěna na letní, prázdninovou notu.

A stejně tak letní bude i dnešní článek.

Plný samých životně důležitých věcí, a ještě duchaplnějších fotografií.

Třeba jako nápadité aranžmá plavky-knížka-brýle.

Ano, je to skoro tak oduševnělé, jako kdybych například vyfotila zátiší s časopisem Elle, nohama nahoře a ledovou kávou v ruce. S hashtagem relax a chill, pochopitelně.

Tvarohový Oreo "cheesecake"

Krásný den! (nevím jestli krásný pro vás, ale pro mě určitě, když jsem snídala tenhle cheesecake, hohooo)

Můj muž je opět o rok starší, což si samozřejmě žádalo nějaký ten dort.

A jaký dort je nejlepší na světě? Cheesecake přeci!

A jaké sušenky jsou nejlepší na světě? Ano, ano, správně, Oreo!

Kombinace byla tedy jasná.

Cheesecake jsem pekla už mnohokrát. Klasický a úplně poctivý a nejlepší z Philadelphie a mascarpone, tak jak to má správně být. Lehce falešný, z Lučiny nebo lidláckého Paloučku místo té Philadelphie. A nebo taky úplně odlehčený, z tvarohu a zakysané smetany.

A z tvarohu byl i tento narozeninový, proto ty uvozovky v nadpisu. Nerada bych totiž dostala chřestem po hlavě od nějakého zapáleného food blogera, co si to dovoluju takhle nestydatě nazývat cheesecakem.

O běhání

Poprvé to bylo, když mi bylo asi dvanáct.
V některý ze zimních měsíců, kdy byly i na stromech krystalky ledu a pára šla od pusy.
A moje maminka, která si nazouvá běžecké tenisky pokaždé, když má čas, a nejlépe v nějakou nekřesťanskou dobu, ideálně kolem víkendové 6. hodiny ranní, vzala jednou běhat i mě.
Tedy ne v tak nechutnou hodinu, ale hrůza to byla tak jako tak.
Běžely...nebo spíš "běžely" jsme jen pár minut.
Do kopečku. (chtěla jsem napsat do kopce, ale pod tím byste si taky mohli představit nějaký hory:D). A nahoře na poli už jsem nemohla dýchat.
Studený vzduch na plicích. Píchání v boku. Bolest zmrzlých uší. Foukal totiž vítr. A to je hnus sám o sobě.
Vrátily jsme se tedy hodně brzy, a já se zařekla, že nic tak strašnýho už nikdy dělat nebudu.
Nikdy!
A několik následujících let jsem vždycky nechápavě kroutila hlavou, když mamka vytahovala z botníku ty tenisky.

Z nákupního košíku

Hezký den!

Dnes společně opět nakoukneme do nákupního košíku, na (převážně zdravé) dobroty, co jsem v poslední době vyzkoušela.

A začneme zase balíčkem z Biosféry, takže žádný košík, ale krabice, která mě čekala na poště. 

No, na světě je hodně věcí, co mi nejdou, a vymýšlení názvů je jedna z nich. Ale "z poštovní krabice" by znělo snad ještě hůř.

Letní radosti

Léto (a je úplně jedno, co říká kalendář) je pro mě to, když můžu jít ven jen v šatech. 

A když můžu jít běhat třeba v 9 večer, protože je stále světlo (i když se svým běhacím zjevem bych nemusela mít obavy ani za černé noci, že by mě někdo chtěl...ehm....přepadnout).

A každoroční tradice spálených zad. Přeci se na tu chvilku nebudu mazat! 

A otrava s tím, že si musím pořád holit nožky.

Nebo koupání v přehradě. Letos poněkud zelené.

Nebo první koktejl či vínko na zahrádce. 

První zmrzlina.

Sledování levných letenek a projíždění stránky booking.com.

Procházky po Brně, které je s každým létem a každou novou zahrádkou hezčí a hezčí.

A nebo taky téměř každodenní utrpení ve fitku bez klimatizace. V podkroví. Jak v rozpáleným skleníku. 

To všechno pro mě znamená léto. A hlavně radost. S hezčím počasím totiž vždycky přijde i lepší nálada.

A těch radostí bylo i v předešlých dnech a týdnech dost. A pan Nikon byl u toho.

Instagramová moudra

Sigmund Freud říkal, že každý je svým způsobem perverzní.

A já říkám, že každý je i svým způsobem stalker. 

Jinak si totiž neumím oblibu Instagramu vysvětlit.)

A o jeho nesmyslnosti opět netřeba diskutovat, samozřejmě že je to k ničemu, velryby to nezachrání a se stoupajícím množstvím lajků nebude chleba levnější, ale i tak si často prohlížím ty čtvercové fotky prohnané loufajem a sama tam sázím jednu nekvalitní fotku za druhou. (To jako vážně? Vážně si fotím i upocený bandáže na fit box? K zamyšlení.

A ještě více k zamyšlení je to, že i taková fotka dostává srdíčka. Srdíčka pro upocenej kus látky.)

Někdo fotí na instagram každou kravinu (ehm....), někdo si tam honí ego nad svýma selfíčkama s hastagem #beauty, někdo musí každé ráno ukázat světu svou snídani (ehm...) a s přicházejícím létem bychom se měli připravit i na duchaplné fotky křídel letadel. A hlavně nohy. Nohy na pláži. Na ošoupané osušce. Na panelákovým balkoně. Nebo to jsou párky?

                                       

O cvičení aneb Fitness tag

Hezký den!
Tento tag koloval po blozích už před nějakou dobou a dokonce jsem do něj byla nominována i já (oooo to zní skoro jak nominace na Oscara!), ale po pravdě se mi do toho moc nechtělo.
Zaprvé nemám tyhle blogové tagy nijak zvlášť ráda a mnohdy mi to přijde spíš jako článek absolutně bez nápadu (čímž samozřejmě nechci říct, že by focení cukety byla nějaká originalita :D), a za druhé jsem si taky nebyla tak úplně jistá, jestli zrovna já jsem natolik fitness člověk, abych odpovídala na fitness dotazník.
Dneska jsem ale na tenhle článek narazila i u Terezky, kde jsem se v některých odpovědích našla a říkala jsem si, že přeci jen cvičím dost, sport i zdravé jídlo je nedílnou součástí mého života a navíc je můj blonďatý mozek moc unavený na to, aby vymyslel smysluplnější článek, takže proč ne.

Krabičkování + Střípky z kuchyně

Že stereotyp je největší nuda a hrůza?

S tím já až tak souhlasit nemůžu.

Možná je ve mě kousek Sheldona nebo Rain Mana. Sirup sice nemusí být na stole dřív než palačinky, ale ta stejná kaše na stole musí být skoro každé ráno už mnoho let. V tom stejném provedení.

Sportovní boty musí být růžové. V knihovně si sedám zásadně k oknu. Ve žlutém autobuse zásadně do první poloviny autobusu (no dobře, to je z chamtivosti - aby na mě zbyly lepší časopisy a kafe bylo dřív :D). Mám pár oblíbených kaváren, kam chodím stále na to samé. Několik měsíců či let.

Několikrát týdně dělám ten stejný sport. Několik let jsem si v iPodu neobnovila svůj play list. Několikrát už jsem byla v Paříži a nejspíš pojedu zase (a sedět budu ve předu!). Několikrát jsem si v HM koupila ten stejný model kalhot. 

.....a hlavně, k obědu si ve své růžové krabičce nosím stále to samé, jen s minimálními obměnami.

Jsou věci, které jsou totiž tak dobré, že není potřeba je nijak měnit. 

Třeba Paříž nebo kuskus.

Z nákupního košíku

Krásný den!

Letní počasí máme zase zpátky, což znamená (kromě toho, že máte volat sláva a tři dny se radovat) tři věci.

1) Fotky opalujících se stehen na instagramu s hashtagem #relax

1) Teplé počasí znamená blížící se léto. A blížící se léto znamená končící školní rok a semestr. Což znamená trávit dny ve školní knihovně, občas si zanadávat že jsem nezačala dřív, a mimo to také neustále aktualizovat IS, jestli se mi tam už objevila známka ze zkoušky, o které stejně vím že byla neúspěšná. Ale co kdyby. Klik. Klik.

2) Časté změny počasí, jeden den kosa jak vy-víte-kde, další den počasí jak u moře. A to moje blonďatá hlava trpící migrénami těžko nese. A tak se často bolest snažím utlumit dvěma způsoby - prášky nebo čokoládou. Působí to stejně, čili nijak, ale na druhé možnosti si pochutnám víc.

3) S příchodem vyšších teplot se mi v mozku automaticky rozsvítí kontrolka "šaty!" a já potom mám pocit, že jestli si nekoupím další a další, léto nebude moct přijít. 

Momentálně přemýšlím i o maxi šatech a maxi sukni, což se mi moc líbí, ačkoliv mi tenhle střih nijak extra nesluší a vypadám v tom jako jedna velká matrjoška.

Ale kromě oblečení samozřejmě ráda nakupuji i nějaké to dobré jídlo, bez ohledu na počasí. A tak je tu další shrnutí toho, co jsem přihodila do nákupního košíku.

Tyče a modřiny aneb POLE DANCE

Dlouho jsem tenhle článek odkládala, přeci jen chodím na tyčku teprve chvíli a tak nejsem zrovna ten, kdo by tady měl rozdávat rady a rozumy.

Ale baví mě to, snažím se, a každý nějak začínal (Určitě i Jamie Oliver někdy rozvařil špagety! A král s bílou rukavičkou se svůj moonwalk taky nenaučil za pět minut! Tak!), takže dnes o tom, jaké to podle mě je, z pohledu začátečníka samozřejmě.