Střípky z kuchyně + Z nákupního košíku

Hezký den!

Nevěděla jsem, jestli přidat radši Střípky z kuchyně nebo článek Přihoďte do nákupního košíku, tak jsem to spojila dohromady. Mazaná jak ta liška! (nebo spíš líná na porovnání kterých fotek je víc...).

Takže to dneska bude takový 2v1. 

Něco jak to divný instantní kafe, kde máte zároveň i mlíko. 

Nebo jako sportovní tílko, kde už je všitá podprsenka.

Tak nějak.

Co mě baví na internetech?

Víte, jak se to říká o ohni - dobrý sluha, ale zlý pán. (Proboha, kam já na ty retro přirovnání z doby kamenné chodím?:D). A to stejné platí i o internetu. V dnešní době je díky němu všechno o tolik snadnější - od okamžitého nalezení dopravního spojení přes komunikaci s někým, kdo je na druhém konci světa až po nakupování nebo hledání zdrojů k různým školním pracím.
Ale na druhou stranu, nebýt internetu, všichni bychom pravděpodobně využívali volný čas mnohem prospěšněji a ani prokrastinace by nebyla tak oblíbeným termínem (možná i proto, že by si nikdo nevygoogloval, co to znamená).
Doba by se měla rozdělovat na tu před internetem a po internetu, a já už pomalu ani nemůžu uvěřit, že jsem zažila to první.
Dobu, kdy jsem si jízdní řády opisovala na ušmudlanej papírek.
Dobu, kdy jsem na film buď šla do kina, vyprosila si u kamarádky kazetu, a nebo ho prostě neviděla.
Dobu, kdy jsme si s kamarádkou na druhém konci republiky psaly dopisy.
Dobu, kdy jsem si pamatovala čísla na pevnou linku nejlepších přátel.
Dobu, kdy neplatilo, že dnešní noviny jsou už dávno starý.

Únor

Když jsem byla malá, znala jsem ke každému měsíci nějaké pořekadlo. Únor bílý, pole sílí. Březen, za kamna vlezem. Duben, ještě tam budem...

Ale nebojte, recitovat vám tady nebudu. 

A nebudu ani básnit o tom, co se děje v únoru na polích.

Teď, když se řekne únor, okamžitě se mi vybaví Valentýn.

I přesto, že se začátkem měsíce okamžitě nezačnu skupovat všechno, co jen trochu připomíná srdce, šuplíky plnit červeným krajkovým spodním prádlem a nejezdím do IKEA nakoupit hromadu růžových svíček. 

Nikdy jsme to nijak neslavili, což ale neznamená, že bych ráda nedostávala květiny a čokoládky ve tvaru srdíček (no dobře, je jasný, že čokoládu mám ráda ve všech tvarech...). Jen to červený spodní prádlo bych nechtěla. Nemám ráda červenou. Ve spojením s mým bledým obličejem a světlýma vlasama je to.....no....ne, prostě mi nesluší.

Tento rok jsme spolu s přítelem ten den ani nebyli, ale na dortík jsme si zašli alespoň v týdnu.

Protože jak se říká, láska prochází žaludkem. A o to líp, když tím žaludkem projde i kokosovej cheesecake!

A samozřejmě, že jak jde o Valentýn, je to na prvním místě marketing, pak dlouho nic, a až potom nějaká láska. A samozřejmě bychom si všichni měli najevo to, že se máme rádi, každý den, různými maličkostmi. Ale ne každý to dělá tak úplně denně, a tak neuškodí si to jednou za čas připomenout, i kdyby to měla na svědomí nějaká fialová flekatá kráva v reklamě a nebo leták v Lidlu, kde prodávali v srdíčkovém obalu i uzeného lososa (a já jsem doteď tak trošku uražená, že jsem takovou romantiku nedostala!:D).

První měsíc s crossfitem

Hezký den!

Možná si pamatujete můj článek o amatérských crossfitových závodech, kterých jsem se na začátku roku zúčastnila. V té době jsem měla za sebou crossfitových lekcí asi tolik, že by se daly spočítat na prstech jedné ruky i pokud bych přišla o malíček, když nepočítám začátečnický kurz na 8 lekcí, kde se všem základním skupinám cviků věnuje celá hodina - od ketelbellů přes hrazdu a stojky až po vzpírání.

No, zkrátka se teď dost divím, že jsem na ty závody vůbec vlezla, a to, že jsem to zvládla odcvičit byla jen náhoda (nebo spíš soucit organizátorů, že tam dali opravdu jen ty "nejjednodušší" cviky?), a třeba takové thrustery jsem tam dělala úplně poprvé v životě. A stejně tak by tomu bylo i kdyby tam bylo cokoliv jiného. 

Zkrátka jsem byla jako reklama na začátečníka amatéra, a natrénováno neměla skoro nic, některé cviky neznala vůbec, některé jsme si projeli na kurzu s dřevěnou tyčí, a jen část "na ostro" s osou a zátěží.

A začátečník amatér jsem stále, ale protože je to dneska přesně měsíc, co jsem si koupila neomezenou permanentku do New Parku, rozhodla jsem se, že vám o tom napíšu víc. Za ten měsíc jsem trénovala opravdu intenzivně, v Crossfit parku byla přesně dvacetkrát, každý den si odnesla novou modřinu, a ráno kolikrát trpěla i při vstávání. Mnohokrát jsem chtěla zůstat ležet na zemi a místo dalších angličáků tam radši umřít, stokrát jsem se chtěla tou železnou tyčí praštit do hlavy a omdlít, jen abych už to měla za sebou, párkrát mi něco teklo přes obličej a nevím, jestli to byly slzy bolesti nebo pot (no dobře, když jsem se šikovně praštila osou do nosu, asi mi vyhrklo spíš to první:D)......a všechno to stálo za to!

Sparťanský trénink, laser game a instagramová moudra

Hezký den!

Dneska to bude taková všehochuť, o tréninku ve strašidelné hale, o tom, že se zbraní v ruce se neměním zrovna v mrštnou a prsatou Laru Croft a o tom, že můj mobil fotí fakt blbě, čehož jsou důkazem instagramové fotky.

Materiální radosti

Je neděle, a v neděli se nic nedělá.

Ale psaní blogových článků do nicnedělání krásně spadá.

A dneska to nebude ani o cvičení, ani o jídle, ani o kavárenském povalování, ani o cestování (o tom to bude ale přesně za měsíc, juhuuu!), ale o radostech zcela materiálních. Protože i to je někdy víc než potřeba.

A pamatujete si můj wishlist z minulého měsíce? Tak z té materiální části si můžu hned pár položek odškrtnout. A samou radostí zatančit oslavný taneček.

Doslova, však pár jsou dva.

Recept : Sladký-nenechte-se-odradit-chlebíček s petrželí

Mrkvový dortík? Ten už mají (naštěstí!) skoro v každé pořádné kavárně.

Cuketový perník nebo buchta? I nad tím už ohrnuje nos mnohem méně lidí, přeci jen, cuketa se přizpůsobí a není v tom nijak cítit.

Brownies nebo muffiny s červenou řepou? To už jste určitě taky někdy viděli nebo ochutnali - je to hezky barevné, je to dobré,  jako zeleninovej salát to nechutná, tak proč ne.

Dýňový koláč? Klasika každého američana, a s nástupem globalizace pomalu i klasika našeho podzimu.

Ale petržel? Petržel do něčeho sladkýho?

Divný!

A nebo taky ne. Zvláštní každopádně, ale chutná to dobře.

Věřte nevěřte.

Kam v Brně : Indie a Skandinávie

Brno je moje oblíbené město.

Už 23 let.

A proto bych mu chtěla věnovat více prostoru i na blogu.

V Brně je totiž všechno potřebné i nepotřebné. Je tady hezky, místy i dost nehezky, ale hlavně je tady plno míst, kde se dobře najíst, napít, nebo kde doplnit pravidelnou dávku kofeinu! 

Zkrátka - jsou to místa radosti. A dneska vám představím dvě z nich - pro Brňáky to nejspíš nebude nic nového, protože zejména to první je taková brněnská klasika, ale to nevadí, protože svoje místo si tu zaslouží. A stejně - statistiky říkají, že brněnských čtenářů je tu jen zlomek, a vy ostatní alespoň budete mít pár tipů, kam v brně zajít, až tady budete třeba na výletě. (Což budete! Ne že ne!)

Proč nedržím diety a neobědvám saláty, aneb proč tolik lidí nevydrží "žít zdravě"

"Chtěla bych jíst zdravě a cvičit, ale nikdy to dlouho nevydržím! Co mám dělat?" 
"Chtěla bych zhubnout, tak jím saláty, ale mám po tom hlad!"
A to jsou věty, které občas čtu na všech těch internetech a čas od času něco podobného přistane i v mé mailové schránce, jestli bych neporadila.
Ale co to vlastně znamená jíst zdravě? A žít zdravě? A proč to nejde vydržet?
Přijde mi, že hodně lidí tohle vnímá úplně špatně.
Jako by snad byly jen dvě možnosti.
1) Prohlásit o sobě "žiju zdravě" a jíst jen zeleninu, saláty, vločky, tvarohy případně netučné maso nebo tofu. Neustále cvičit, hlídat si každou kalorii i makra, nikdy "nezhřešit" a být děsně fit, zdravý, svalnatý, štíhlý. Pekáč buchet, sval tady i tam. Prostě dokonalost.
2) A nebo snídat koblihy, obědvat hranolky se smažákem, svačit párky v rohlíku a večeřet pizzu, zapíjet to Colou, nehýbat se, vážit sto kilo a vypadat jak Michellin. Ke svému zdraví i vzhledu být naprostý ignorant a místo vánočky mít na břiše mazanec.

Střípky z kuchyně

Hezký den!

Včera jsem psala o tom, jak by podle mě měl vypadat kvalitní blog, a dneska s velkou slávou přijdu s článkem o tom, co jsem v poslední době nacpala do břicha.

No....logika.

Ale ne, nevadí. Jídlo je v poslední době VŠUDE. V televizi se každý měsíc objeví několik nových pořadů o vaření, restauracím se daří tak jako snad ještě nikdy, za kurzy vaření jsou lidé ochotni platit tisíce, kuchařky se prodávají ve velkém...

No a svou kuchařku může v dnešní době vydat úplně každý. A ne, umět vařit není potřeba, že Láďo.

O blogování

Už to budou skoro tři roky, co píšu moudra na tenhle blog. Ten však není mým úplně prvním - blogísky jsem měla snad od 12 let nebo tak nějak, i přesto, že jsme doma ještě internet neměli (neuvěřitelný, že i já jsem zažila ten pravěk!), ale na základce jsme mívali předmět jménem informatika, což v překladu znamená líná učitelka, které se nechce nic dělat a děti nadšené z hodiny na počítačích.
V té době bylo strašně moderní obdivovat celebrity. Mít nějakou oblíbenou byla přímo nutnost! Povinnost pro začlenění se do kolektivu (před)pubrtálních holčiček.
A tak jsem teda milovala dvojčata Olsenovy.
A tak jsme o nich s kamarádkou měly i blogísek, tenkrát ještě na blog.cz. Dávaly jsme tam fotky, co jsme stáhly různě z internetu a v malování na to dávaly adresu našeho blogu(aby nám to někdo neukradl, když jsme na ty stažený fotky měly takový právo!:D). A obzvlášť velký vzrůšo bylo, když jsme našly nějakou pohyblivou animaci, nedej bože i blikající nápis! 
Po tomhle jsem měla ještě pár dalších blogů, podobně tragických, než jsem se na nějakou dobu uklidnila.
A až před třemi lety jsem si založila tento blog. Nikdy by mě nenapadlo, že u toho vydržím tak dlouho, a už vůbec ne, že by to četlo TOLIK lidí! 
A protože se teď cítím, že jsem už děsně otrkaná bloggerka co sežrala moudrost celýho světa a protože mi občas chodí dotazy na to, jak začít nebo jak získat více čtenářů, rozhodla jsem se sepsat tak nějak všechno, co mě o blogování napadá.
A to, že můj blog není nijak profesionální, nejlepší ze všech s nejkvalitnější grafikou, profesionálními fotkami a tak originálními texty, že by z toho všichni padali na zadek?
Nevadí! 
Jak říkal Karel Čapek - "Kritizovat - to znamená usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl."
A já dneska budu kritická dost! 

WISHLIST

Články s tímhle názvem cože? anglickej nadpis i u mě? se objevují na blozích poměrně často.
Což bývá zpravidla jedna velká nuda - koláž, a na ní černý kontíčkový boty, kabelka Michael Kors, hodinky od stejné značky, kalhoty z Topshopu a k tomu rtěnka od MACu, případně i jinej MAC, z dílny mistra Jobse.
Jo a Yankee candle svíčka, na to nezapomenout!
Otevřeno, prohlédnuto za dvacet sekund.
Konec.
A to já ráda nemám. Když už článek, tak článek, což pro mě znamená víc slov, než "tohle bych si ráda koupila" a plesknout k tomu jednu fotku.
Plesk!
Ale i já mám plno přání, která bych si ráda splnila, některá reálná, jiná spíš nereálná (víc než ta Michael Kors kabelka!:D). Pro některá něco dělám (no dobře, jen chodím pracovat, abych si pak něco koupila), pro jiná ani nehnu prstem a doufám, že to spadne z nebe samo. Některá jsou povrchní méně, jiná sakra hodně.
A dneska budu i hodně materiální! (o problematice Islámu a o tom, jestli "jsem nebo nejsem čárlí" to bude třeba jindy, třeba nikdy).
fotka ukradena zde

Leden

Leden, první měsíc v roce. Pořádně studený, šedivý, a s trochou štěstí občas i bílý. 

Pro někoho oblíbený měsíc, protože v něm může začít "s čistým štítem", pro někoho nenáviděný, protože léto a teplo je ještě v nedohlednu.

A pro mě je to hlavně měsíc....

Měsíc černého svědomí.

Protože v lednu máme my vysokoškoláci zkouškové, což znamená, že je pořád plno povinností, které bych měla plnit - ať už dělání výpisků, cpaní informací do hlavy, a nebo třeba psaní esejí.

Ne že bych celý leden nedělala nic jiného, než se učila, ALE když se zrovna neučím, mám černé svědomí, že bych měla. Sedím na kafi s kamarákou, a mám černý svědomí, že se neučím. Koukám na Big Bang Theory, a mám černý svědomí, že radši nečtu něco k bakalářce. Píšu tenhle článek na blog a mám černý svědomí, že nepíšu esej do Herních studií. (sakra, copak já vím něco o počítačových hrách?!). 

Měla bych se polepšit - ne v tom, že udělám všechno okamžitě, zas tak naivní nebudu....ale v tom, že když už se flákat, tak alespoň s tím, že si to fakt užiju.

Jak jsem nakonec nebyla poslední, aneb mé první Crossfitové závody

Na crossfitové lekci jsem předtím byla jen dvakrát v životě, ale někdy před měsícem a půl jsem se rozhodla, že s crossfitem začnu pořádně, a začala jsem tedy chodit na kurzy pro začátečníky, kde se vysvětluje technika, na každé lekci něco jiného - od kettelbellů přes stojky až po vzpírání. A do toho jsem si párkrát zašla i na lekci klasickou.

A zhruba ve stejné době jsem si v Crossfit Parku všimla letáku, že se tam budou konat první amatérské crossfitové závody. Hned jsem se chytla slova amatérské, a řekla si, že když už začít, tak se do toho vrhnout rovnou po hlavě. Odcvičeno mám sice petstotisíc hodin TRX nebo fitboxu a naběháno plno kilometrů, ale přeci jen, crossfit je ještě o level výš...

Za ten měsíc jsem si to asi tak 654x rozmyslela, že nepůjdu, pak že zase jo, pak že ne, že přeci musím mít nějakou soudnost, pak zase že ano, protože nutně potřebuju to účastnický tričko (:D), po jedné lekci, kdy se mi chtělo omdlít, jsem byla rozhodnutá že ani náhodou, ale po pár dnech jsem zase byla přesvědčena, že je to fakt i pro začátečníky a nevadí, že neumím kliky ve stojce a podobný lahůdky.....a pak jsem konečně zaplatila startovné.

Potom jsem si pro změnu střídavě nadávala, že jsem kráva co nemá žádnou soudnost ("proboha Markéto, bylas na lekci asi čtyřikrát!!!"), a střídavě se strašně těšila. 

A jak ten den D vypadal?

Ve zkratce asi takhle...

Třikrát se mi chtělo zvracet, dvakrát brečet a jednou umřít. Střídavě jsem crossfit strašně nenáviděla a milovala. Litry potu, šejkry s proteinem kam se podíváš, a v každé ruce banán nebo proteinová tyčinka, svalnatí fešáci všude okolo (sakra, to mám vlastně zakázáno říkat, vždyť to tady čte můj muž! Takže ne, žádní tam samozřejmě nebyli!), a skvělá atmosféra k tomu.

A v trošku delší verzi?

Nějak takhle...

Jaký byl rok 2014?

Období těsně po Vánocích mi vždycky přijde takové prázdné, možná až smutné.
Prakticky celý prosinec je věnovaný vánočním přípravám a různým vánočním činnostem, které k tomu adventnímu období patří - od popíjení punče a trhání proužků z trdelníku až po výběr nejhezčího balicího papíru a falešný zpěv all i want for Christmas. A hlavně to celé provází těšení, obzvlášť tedy, pokud jste tak vánočním člověkem, jako já.
A můj taťka vždycky říkal, že těšení je nejlepší.
A pak přijde Štědrý den, Boží hod...
A najednou je všechno pryč.
Z města zmizí stánky s trdelníky a punčem (smutek!), chodit po obchodech a vybírat vánoční dekorace už by bylo divné, a zpívat si all i want for Christmas bude už za chvíli úplně mimo (i když v mém případě by se to mělo zakázat i v prosinci:D), a pro svou oblibu v pečení vánoček už ani nebudu mít správnou záminku.
A ten sníh, co napadl, mě akorát naštval, že takhle krásně a vánočně to nevypadalo i na Štědrý den!
Dalším těšícím se bodem je v tomhle období však ještě Silvestr.
Nevím proč, ale na takové ty "významné dny" jako konec roku, narozeniny nebo výročí se vždycky těším, i když kolikrát ani není důvod, protože to pak nejsou dny nijak výrazně jiné. Asi holt vždycky musím mít něco, na co se těšit.
A pak je tu najednou odpočítávání, cinknutí skleničkou, rozzářené oči při pohledu na ohňostroj...
Konec roku je tu!

HOU HOU HOU aneb naše Vánoce

Jak vypadaly moje Vánoce?

Ve zkratce asi takhle : vánočka. cukroví. cukroví. kapr. bolest břicha. cukroví.

A v nezkrácené verzi?

Nějak takhle...

Předsevzetí a plány do roku 2015

Za chvíli to začne.
Za chvíli budou všichni otravovat s novoročními předsevzetími.
O tom, jak zhubnou. Jak začnou cvičit (radši nezačínejte, kdo se pak má celej leden a půlku února tlačit ve fitku!). Jak přestanou dělat všechno na poslední chvíli. Stará známá písnička.
A protože za chvíli budou s těmi předsevzetími otravní úplně všichni, chci být otravná první! (no dobře, ve skutečnosti píšu proto, že bych měla napsat 5 esejí a bakalářku, a hledám záminku jak to oddálit).
Na to, abych si plánovala, jak od prvního ledna začnu hubnout a jíst 100% zdravě jsem asi stará. A taky dost moudrá (hohooo) na to, abych věděla, že něco takového ani úplně nechci. Rok 2015 jako rok bez čokolády? Proboha ne!
A proto jsem sepsala své, ani ne tak klasická předsevzetí, jako spíše plány, co bych chtěla v následujícím roce udělat. A taky to, co MUSÍM udělat.

Vánoční rychlo-cukroví : zdravé i klasické

Pokud vám s tím vším vánočním ještě nelezu na nervy, stane se tak právě teď.

Jakožto vánoční člověk si opět nemůžu odpustit něco vánočního, tentokrát malé tipy na 2 druhy opravdu rychlého a jednoduchého cukroví.

Ani jedno však není z mé hlavy a ani jedno (zatím!) není naší rodinnou tradicí. První, zcela zdravé cukroví jsou datlové kuličky. Kuličky, které jste v poslední době viděli snad na každém druhém blogu. A já tady s tím teď přijdu, jako bych objevila Ameriku. Prostě tregéd.

Protože tak, jako všichni automaticky vědí, že Štědrý den je 24. prosince, že po prosinci přijde leden, a že na Silvestra se slaví, tak všichni vědí, že i z datlí a oříšků se dají dělat zdravé dobroty. Jasná věc.

Prosinec

Prosinec.
To je měsíc, pro který je typických hned několik věcí. Obzvlášť třpytivých, červeno-zlatých a kýčovitých věcí.
To je měsíc, který je nejvoňavější ze všech.
To je měsíc, který si neumím představit bez celé řady těch obzvlášť třpytivých, červeno-zlatých a kýčovitých věcí. A hlavně bez...

Cukroví čeká na nazdobení a slepení, a ještě máme v plánu připravit několik dalších druhů - třeba moje oblíbené vinné nebo rafaello.

Ze sportovního šatníku i z tréninku

Hezký den!

Dneska to bude opět něco sportovního - napřed ze sportovního šatníku a potom ukázky toho, jak vypadají moje tréninky.

(a pokud vás nějaké cvičení vůbec nezajímá, nenechte se mnou znechutit - brzy to bude zase z vánočního soudku, o cukroví a tak :D)