Od každého trochu aneb vídeňská všehochuť

Krásný den!

Opět zdravím z Vídně, tentokrát šedivé a upršené, ale to mi zas tak moc nevadí. Ráno jsem si byla zacvičit ve sklepě v kolejní posilovně, skočila na přednášku do školy a teď tu hezky odpočívám s pořádným hrnkem kávy (dnes už třetí, možná bych to mohla omezit...a nebo taky ne :D) a večer se chystám do divadla na muzikál Natürlich Blond, což je něco přesně pro mě!

A protože u popíjení kávy se píše nejlépe, je tu dnes další článek, tentokrát taková všehochuť, prostě od všeho trošku.

Jako správná blogerka jsem ale asi měla napsat do nadpisu RANDOM...sakra, teď jsem to pokazila!

To bych ale nebyla já, abych nezačala jídlem. A když už ne jídlem, tak alespoň nádobím.

Vy, kdo sledujete můj instagram (a to byste měli všichni, protože bez tak důležitých informací jako co jsem měla k snídani nebo kde jsem měla kafe nemůžete žít!) jste tyhle fešáky už asi viděli.

Jsou to ty nejroztomilejší silikonové formičky na maličké bábovičky, prostě ťuťu ňuňu! Za 4 Eura z rakouského Lidlu, ale myslím že by to teď mělo být i v Česku. A k tomu i odměrka, za krásné 3 Eura, kterou využijeme později i doma, protože ta naše je už lehce poznamenaná časem a bývalým režimem.

Dva měsíce jsem tu na kolejích nic nepekla, což se rovná velkému absťáku. Už to nešlo vydržet, a tak jsem musela naběhnout do Lidlu na pečící týden a své pečící potřeby uspokojit.

Pečení ve společné kuchyňce sice není zrovna ideální, v troubě chybí i rošt, takže jsem musela formičky položit přímo na dno trouby a tak nebudu mít bábovičky asi nikdy úplně rovnoměrně upečené...ale nakonec dopadly vcelku dobře a já jsem byla při snídani v sedmém nebi!

No a vzhledem k mé kokoso-úchylce nemohly být jiné než kokoso-banánovo-pudingové, hezky vláčné, tak jak to mám nejradši.

A další roztomilosti, díky kterým jsou moje rána ještě o něco příjemnější (i když ne že bych si už tak svoje snídání dostatečně neužívala :D).

Moje oblíbená růžová ikeácká mistička utrpěla při mytí menší zranění a dlouho už asi na tomto světě nebude, a tak bylo potřeba sehnat náhradu. A tak mi teď dělá společnost tahle krásná dvojice z obchodu Butlers na Mariahilferstrasse, dohromady za sympatických 7 Euro.

A protože jsem tu o víkendu měla opět návštěvu, byla to ideální příležitost zajít si někam na snídani. 

A jelikož jsme spěchaly do Primarku, abychom tam byly hned po otvíračce, čímž jsme se chtěly vyhnout davům (no, to nevyšlo:D), McCafé které otevírá na rozdíl od všech ostatních kaváren brzo a bylo po cestě byla jasná volba. Ten karamelový cheesecake byl dokonalý.... no a o tom, že nejlepší pečivo jsou jednoznačně croissanty se snad ani zmiňovat nemusím!

Asi bych byla špatná fešn bloggerka, protože tohle je prosím pěkně to jediné, co jsem si tentokrát z Primarku odnesla. Ano, jen ponožky. JEDNY ponožky. (ale nejhezčí!)

V Primarku jsem tu byla tentokrát už potřetí - poprvé ve všední den odpoledne, kdy jsem tam byla skoro sama, nikde ani noha, až mi to přišlo podezřelé. Podruhé jsem tam byla s Térou v sobotu dopoledne, to už tam bylo lidí víc, ale pořád se to ještě dalo.

Ale tuhle sobotu, ve stejnou dobu jako minule to byl prostě hnus! Milion lidí, všichni se tlačili, strkali, zboží poházené po zemi, kolik ran loktem nebo taškami jsem dostala bych snad ani nedokázala spočítat. Fronta na kabinky téměř londýnská...

Nesnáším-lidi-nesnáším-lidi-nesnáším-lidi-nesnáším-lidi.

A co se týče nákupů, jsem čím dál tím šetřivější. Někdy až moc.

Než si něco koupím, pořádně si to musím promyslet - jestli to opravu unosím, jestli mi to za ty peníze stojí, jestli se mi to hodí a blablabla. (i když občas mám taky zatemnění mozku a koupím si něco úplně nemožného:D) Už jsem naštěstí tak nějak vyrostla z toho, abych si kupovala milion je-to-jen-za-čtyři-eura triček a desítky uuuu-jen-za-deset-euro šatů.

No a taky je to tím, že teď si půl roku žádné peníze nevydělám, blíží se Vánoce, a tak si ani nemůžu dovolit házet do nákupní tašky všechno, po čem mé srdce touží. (a že hodně touží!:D)

Ale když už jsme u těch nákupů - tento týden jsem prožila neskutečné trauma, depresi, ztrátu sebevědomí a tak dále a tak dále.

To bylo totiž tak, že mé marnivé srdce zatoužilo po kožených koženkových legínách. A tak jsem si jedny v Zaře vyhlídla, a šup s nimi do kabinky.

Jenže to, co jsem poté viděla v zrcadle byl pohled natolik odpudivý a děsivý, že se z toho budu vzpamatovávat ještě dlouho a rázem jsem úplně zapomněla na to, že jsem se svou postavou byla jinak vlastně spokojená. Prostě hnus, hrůza a děs, jako černá lesklá klobása.

Ale protože jsem nepoučitelná, se stejným kouskem oblečení jsem si to nakráčela do kabinky i včera v HMku.

Hnus, děs a hrůza podruhé!

A tak jsem sama sobě slíbila, že takhle se už týrat nebudu, a už nikdy se do toho ďábelského oděvu nenasoukám. A kéž by si to stejné řekly i některé slečny, na které na ulicích nebývá zrovna pěkný pohled. Bude to znít hnusně, ale od určitých velikostí by se určité kusy opravdu vyrábět neměly. (a vám, kterým tenhle lesklý kousek sluší, opravdu závidím!)

Ale něco jsem si přeci jen koupila, včera ve Forever 21.

Mou vysněnou koženkovou sukni! V té už je to pohled o něco lepší. (kecám, strašně mi sluší a jsem seksi-seksi-čiči-čiči!).

A co by to bylo za blog bez kelímkové fotky!?

O tom, proč chodím nejradši do Starbucks jsem už psala, a tentokrát ukrývá kouzelný kelímek tu nejlepší věc na světě - Chai Tea Latté! A k tomu samozřejmě parádní výhled z okna (který Téra moc dobře zná - a ne, nebyla tam ta princezna :D ) na Mariahilferstrasse.

Tento týden se už objeví i speciální Vánoční kafíčka. juhuuuu!) 

Já vím, ještě to není ono a ta správná Vánoční atmosféra přichází až s Adventem, ale stejně to nevydržím a o víkendu si tam v rámci svého kafe-ve-starbucks-jednou-týdně předsevzetí zajdu.

Poslední dobou přicházím na chuť hořkým čokoládám čím dál tím více. Že by to byla známka stárnutí?

To sice nemění nic na tom, že mléčná Milka nebo Lindt jsou stále nejlepšími vynálezy světa, ale taková hořká čokoláda.....to vlastně vůbec není sladkost ale porce antioxidantů, a tak si ji s radostí dávám i večer :D

A výborné mají, kde jinde, než v Lidlu. Hodně muziky za málo peněz. Přensněji řečeno hodně kvalitní čokolády za jedno Euro.

A taky vám musím ukázat ten nejlepší a nejvoňavější deodorant! (achjo to je zase téma:D)
Tenhle se opravdu povedl, ta vůně je TAK příjemná a TAK sladká, že ani nepoužívám parfém, aby tu vůni nepřebil :D (prostě elegantní dáma vonící deodorantem, haha!).
A tenhle šampon jsem si taky moc oblíbila. Samozřejmě jednak kvůli tomu, že voní po kokosu, ale taky proto, že moje vlasy jsou po něm takový.....dobrý. Tak hezký, že by si zasloužily pohladit. (a já je vlastně potom i hladím:D). A to mám jinak vlasy dost debilní nekvalitní, pořád splihlý..ale po tomhle šamponu na nich pozoruju dokonce něco jako objem, a to je u mě co říct!
No a ta směšná cena je už jen třešnička na dortu.

A v DMku jsem si koupila i tyhle nejroztomilejší kapesníčky, hezčí jsem snad neviděla (jo, umím se radovat fakt ze všeho :D)

Za krásné euro a třicet centů, myslím že je v tom balení 15 malých balíčků. Naštěstí mám zrovna rýmu, takže je pořádně využiju!

A co se týče cvičení, hodně jsem si v poslední době oblíbila aplikaci NTC neboli Nike training club pro chytré telefony. 

Tedy teď říkám že jsem si ji oblíbila, ale při cvičení to samozřejmě pokaždé nadávám, trpím a nesnáším to :D

Nejradši mám cvičení "get focused", kde jsou různé 15 minutové série zaměřené na určité partie.

Nejradši cvičím "ab burner", nečekaně na břicho, a "shoulder ripper" na ramena a ruce - protože hezky tvarované a zpevněné paže jsou podle mě na slečnách důležité, a není nic horšího, než když někomu na rukou ten tuk a povolené svaly plandá jak vytahaný trenky. 

A tahle 15 minutová cvičení kombinuji s během na páse, abych to měla pestré, zároveň kardio i posilování.

Ale o cvičení bych mohla sepsat samostatný článek - když se tak zamyslím, už dlouho jsem na tohle téma nepsala. A to je chyba!

Protože když neví minimálně 300 lidí o tom, že jste cvičili, tak se to nepočítá! Jinak si totiž neumím vysvětlit ty pravidelné fejzbůčkové statusy, označování a každodenní instagramování v upocených tričkách...

A to nejlepší nakonec! :D
Po večerech se (samozřejmě v rámci procvičování němčiny) vracím do mládí a koukám na svůj, kdysi nejmilejší, seriál, který se odehrává kde jinde než ve Vídni.
Jako malá jsem to hrozně milovala, znala nazpaměť, vlastními slovy si zpívala znělku, přála si pracovat u kriminální policie, chtěla vlastnit vlčáka, nejradši jedla housky se salámem.....a být patolog, to mi přišlo taky hodně drsný!
Teď už sice patolog ani kriminalista být nechci, housky už nejím denně a radši bych francouzského budločka, ale ráda na to koukám i teď. A největší radost mám, když se to zrovna odehrává na nějakém místě, kde to znám. A nejlépe, když tam rovnou někoho zabijou!
A nejradši mám ty nejnovější série (které zas tak nové nejsou:D) s tím třetím Rexovým páníčkem, protože je to opravdu fešák a roztomilouš :D Jo, od toho bych se klidně zachránit neehala!

A tím dnešní nekonečný článek končí, mějte se krásně....a dejte si housku se salámem!
P.S. Četnost slov "roztomilost" a "nejroztomilejší" v článku je čistě náhodná.