Střípky z mého stolu

Právě sedím ve své oblíbené kavárně (ale o té až někdy příště), vedle mě stojí capuccino s krásně našlehanou pěnou, které brzy padne za vlast, a ťukám do klávesnice svého malého upatlaného počítače.

 Což znamená, že si automaticky připadám hrozně důležitě, jako nějaká velká spisovatelka.
 Protože všichni velcí spisovatelé psali v kavárnách, že ano. (nebo alespoň Hemingway a Carrie Bradshaw).

A psát o tom, že mám ráda tvaroh a že jsem měla k obědu avokádo je samozřejmě stejné umění jako napsat román, to je jasná věc.

A navíc mám na nose nasazené brýle, což znamená, že vypadám chytře dvojnásob. Ale nemění  to nic na tom, že moje první kroky v Brně budou směřovat do výdejny Uloženky, kde si vyzvednu nové čočky, jelikož můj poslední pár po dlouhém boji padl dnes ráno.

Nosit brýle je totiž v některých situacích značně nepraktické, to pak musí jít vzhled "o 60 bodů vyšší IQ“ stranou.
Třeba když prší, to by se potom hodily stěrače.  A nebo při cvičení, kdy vám na brýle padají kapky potu (já vím, velice elegantní) a sklouzávají z nosu při každém kliku. A náročný vědecký výzkum (který jsem sama provedla:D) dokonce prokázal, že dívky s brýlemi jsou v baru zvány na skleničku v průměru o 78% méně než dívky bez nich. A to už je k zamyšlení!

Takže Otto, díky za ten vynález jménem čočky, za to ti budu vděčná do konce života! 

Ale radši dost o brýlích. Když už jsem ta velká spisovatelka, pustím se do veledíla (za které očekávám Nobelovu cenu za literaturu. A nebo za přínos pro lidstvo.) na téma „Co jsem si nacpala do pusy v poslední době“

Takže….střípky z mého stolu, tradáááá….

(A to, že u stolu nejím téměř nikdy je jen menší detail. Většinou s tím sedím v posteli nebo jím ve škole ze své růžové krabičky. A v nejlepším případě někde ve městě v kavárně.

Ale přeci to nemůžu nazvat “Střípky z mé uválené postele se špinavým povlečením, na které jsem vylila kávu a sojovou omáčku“)

Jeden z mých jednoduchých školních obědů. Nebo svačin. Nebo obědosvačin. Jak chcete, prostě jídlo do školy.

Oblíbený bílkovinový chleba neboli Eiweissbrot, namazaný ricottou. Na to avokádo, sůl a pepř. Tak jednoduché a tak dobré!

A mí nejnovější oblíbenci - rýžové chlebíčky s příchutí "sour cream and onion". Chtunají jako mé oblíbené raciolky, akorát jsou o dost větší a tlustší. A mají i další příchutě - rajčatové a nebo sýrové, omnomnom.

Původně jsem si je koupila s tím, že si je budu něčím mazat a k tomu si dám třeba zeleninu, ale jsou tak dobré, že by byla škoda je něčím obkládat.

Ze Sparu za 1,70 Euro. Brzo si určitě jdu pro další!

Asi to nebude nic pro vyznavače super-clean-food, ale já dokážu přimhouřit oči, když mi něco chutná :D

Kokosové mléko, božský to vynález!

Klasické už jsem měla několikrát, a tak jsem ze zvědavosti vyzkoušela i tohle "light" s minimem tuku a kalorií, co se na mě smálo ve Sparu. Kupodivu nebylo nijak řídké, ale to klasické je přeci jen hustší a výraznější. Ale takhle jsem ho alespoň nemusela ničím ředit a mohla si v něm rovnou vařit kaši. 

Na zkoušku dobré, ale příště radši sáhnu po tom klasickém, poctivém, které je tak husté, že se s ním dají polévat i lívance.

A to je on, mého srdce šampion! Korncroissant, který mi zpříjemňuje (ve dvojici s tím nejlepším musli) čím dál více rán.

Ale tak si říkám - nemůže focení rohlíků na okně a přehnané citové vazby ke kusu pečiva značit nějakou psychickou poruchu?

Co by mi na to řekl Freud, na jehož park se shodou okolností koukám z okna kavárny?

Traumatické zážitky z dětství? Frustrace? 

A moje oblíbená pocvičící svačinka. Jogurt, ořechy a kostka hořké čokolády. Nebo dvě.

I když bych asi měla napsat spíš after workout snack, abych šla s dobou. A taky #fitnessadict #fitnessmodel #workout #healthylifestyle #healthyfood #sexybody #fit #sweat #ouje #followme #healthyfoodismylife #nojunkfood #jimzdrave #zdravejidlo #foodporn #cvicim #followme #followme #staystrong

A to samé, akorát v jiný den. Ořechů, tvarohů i čokolád mám holt spotřebu. Lidl mě musí milovat!

A přichází největší propadák měsíce! Třikrát zavolejte fuj a ukažte si na něj!

Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. A já jsem byla zoufalá z toho, že jsem tento podzim svou milovanou dýňovou polévku skoro neměla, a tak jsem v regále nadšeně sáhla po téhle zelené krabici a těšila si, až si na ní někdy k večeři pochutnám.

Ale nic takového se nekonalo, byl to hnus všech hnusů a víc jak tři lžíce jsem sníst nedokázala. 

Kdyby v tom neplavaly slizké cucky asi-dýně, myslela bych si, že to tu oranžovou zeleninu ani nikdy nevidělo.

Ale z rýžového mléka ze Sparu jsem nadšená stále, ze všech nekravských nápojů ho mám nejradši.

Do musli, do kaše, a nebo jen tak, ze skleničky...

A nadále trvá i má láska ke kokosovo-bíločokoládovému musli.

Většina lidí si přeje, aby měl den více hodin. Třeba 48.

Já bych si přála, aby jich měl méně. Klidně třeba jen 8. Protože pak by bylo častěji ráno a já bych mohla častěji snídat tuhle dobrotu!

A tady jsou pro změnu fešáci loupáčkovití, co za mnou přijeli až z Brna.

A další moje obědová klasika, celozrnné palačinky se sýrem a šunkou, ke kterým samozřejmě nechybí cuketa.

A pro změnu klasika ranní aneb moje oblíbená verze ovesné kaše - vločky uvařené v klasickém nebo rýžovém mléku, trocha musli,ořechy, banán a med. Prostě na jedničku s hvězdičkou!

Ovesná kaše k snídani je často mé jediné teplé jídlo dne. Momentálně totiž nejsem zrovna člověk, který by měl jít příkladem se svým vyváženým jídelníčkem. Ne že bych jedla nějak prasácky, ale žádný řád v tom není. Někdy jím jak Otesánek, někdy zase málo (a ne, svařák s velkým vánočním latté se za vyváženou večeři nepovažuje, Markéto!) a někdy zase stále dokola to samé. (ano tušíte správně, teď musím zmínit cizrnu a cuketu...)

Tak jako tak ale vážím stále stejně (nebo o kilo až dvě méně) jako v létě, kdy jsem cvičila 5-6x do týdne. Jen to bude tím, že ty svaly už jsou asi trochu na odchodu, ale nevadí, v lednu si je zase vyboxuju zpátky! :D

A samozřejmě nechybí ani další klasika - přímo božská klasika!

Máslíčko z Billy, tady zrovna na kořenovém chlebu, který mi s láskou poslala maminka :D

Tradice se nesmí porušovat (sakra, ale teď mi to nevyjde!) a tak je tu i další víkendové sushi od mých oblíbených asiatů.

P.S. Článek byl napsán ráno ve Vídni, ale zveřejněn je až z Brna (juhuuu, jsem doma!), protože v kavárně neměli tu vymoženost zvanou internet.

P.S.2. Čočky už mám, ale v brýlích vypadám chytře stále!