Kavárenské povalování a výletování

Hezký den!

Původně to měl být článek s názvem Střípky ze života. Různé fotky, co se mi za poslední dobu nastřádaly ve foťáku i na instagramu. O tom, co mě zaujalo na televizní obrazovce a ve výstavních sálech. O cvičení. A tak dále.

Jenže pak jsem si představila, jak dlouhé by to asi bylo a kolik lidí bych tím unudila k smrti, a tak bude rozumnější to rozdělit na dvě části.

A stejně, když jsem si fotky prohlížela, podezřele moc jich bylo pořízených v prostorách různých kaváren (které vám musím doporučit!), takže dnes to bude takové malé nahlédnutí do života jednoho kavárenského povaleče.

Minulý víkend bylo krásné počasí, a tak jsme se s Terkou rozhodly, že se půjdeme projít do města (no dobře, nešlo ani tak o procházku, jako o jídlo :D) a vezmeme s sebou i Adélku, aby nemusela být doma.

Bylo to za celých devět let úplně poprvé, co jsme ji vzaly na procházku takhle do města šalinou, jindy chodíme jen v okolí našeho domu, po polích, k rybníku a lesu. Jediné cestování s psíkem v MHD bývá jednou za čtvrt roku, kdy se chodí stříhat, parádnice jedna. Náhubek si vždycky packou sundá během pár sekund (a tváří se jako největší blbeček), ale jinak cestování zvládala dobře a ani se nebála, jak bych od ní očekávala.

A jak to vypadalo je jasně vidět na fotce, aneb "vyfoť nás, jako že jdeme na procházku".

Kdo má westíka tyhle scény jistě moc dobře zná, nic tvrdohlavějšího na světě není.

Normální lidé dávají pejska na vodítko aby jim neutekl, Adina bývá na vodítku proto, abychom ji za sebou táhli. Prostě miláček.

Na oběd jsme si zašly do Podnebí. S tím, že jsem si tam chtěla dát svou oblíbenou palačinku s bryndzou, tak jako skoro každý týden. (ve výběru jsem vždy velmi origiální :D)

Pak jsem se ale rozhodla že by přeci jen neuškodilo ochutnat něco jiného a tak jsem vyzkoušela salát s kozím sýrem a červenou řepou.

S řepou, která bývala mým traumatem už od útlého dětství. Jako kompot. V mističce vedle každého hlavního jídla. A nade mnou babička se slovy "Dokud tu řepu nesníš, nepůjdeš od stolu". A hodiny ubíhaly a já stále nad tou miskou.

Aaaaaaaa!

Po více jak 10 letech jsem ale řepě dala šanci. A v pečené variantě to kupodivu vůbec není taková hrůza jako v kompotu. Naopak.

A hned další den jsem si ji musela upéct doma.

A dneska budu péct zase.

Potom jsme se zašly projít na Špilberk, který je přímo nad kavárnou.

Tady už Adéla zlobila o trochu méně a šla jako normální pes. Skoro.

A na fotce je Terka, s nejlepší sukní, kterou jí velmi ráda kradu a do teď se mlátím do hlavy, že jsem si ji v Primarku za těch 10 liber nekoupila taky. A povšimněte si i klasické pole dance modřiny. (ano ano, už je mám taky :D)

A po procházce jsme zamířily do kavárny Zastávka, na kterou jsem všude možně slýchala a četla chválu, a tak bylo načase ji konečně taky navštívit.

Je trochu mimo centrum, ale nic nedostupného - z Hlavního nádraží je to šalinou (ne a ne a ne, tramvaje tu nejezdí!) 7 minut, na zastávku Geislerova. 

A přímo na zastávce je Zastávka.

Velikým lákadlem jsou domácí dortíky (pro ten mrkvový si snad budu muset zajet!) a cupcakes od Future Sailors a vyhlášené makronky od Republiky.

My jsme si daly cappuccino, ke kterému jsme dostaly i kousek sušenky.

Miluju sušenky ke kávě!

Dejte mi sušenku a budu vás milovat až do konce života!

Nebo alespoň chválit na blogu, až do nebe!

Ehm.....omlouvám se....ale.....jak málo stačí ke štěstí.

A každá jsme si vybraly i jednu makronku. Já dokonalou pistáciovou a Terka rybízovou s fialkou, která byla snad ještě lepší.

Interiér je tam moc příjemný a útulný, kavárna je poměrně maličká, ale za hezkého počasí se dá sedět i na dvorku. A obsluha tak příjemná, že by si z nich mnozí měli vzít příklad.

A moc se mi líbilo i to, že okamžitě poté, co jsme se usadily, přistála na zemi miska s vodou. S nápisem Pro pejsky.

Ale o tom, že se Adéla nenapila ani jednou, přestože určitě měla žízeň a utíkala pokaždé, když jsem k ní misku posunula, snad ani mluvit nemusím. 

Hrdina. 

A teď přeskočíme týden a rovnou k dalšímu víkendu!

Tuto sobotu mi na poslední chvíli odpadla brigáda, a tak jsme alespoň mohli být s přítelem zase spolu. A vyrazit na další výlet. Juhuuu!

Jak jinak začít, než výbornou snídaní ve vlaku.

Pletenec s pekanovými ořechy pasuji na jedno z nejlepších jídel světa. A taky jsem chudáka Lukáše pořád otravovala s tím, že bych to nejradši jedla 7x denně. Ideální žena.

A jaká káva pařila mně je myslím jasné, stejně tak to, s jakou příchutí byla, když v nabídce byl mimo jiné i kokos.

Cílem naší cesty měla být Lednice.

Samozřejmě že jsem si předem hledala spojení na IDOSu, ale nebylo by to poprvé, co by mi nějaké vlaky a autobusy zatajil, a tak jsem nechtěla věřit ani tentokrát, když mi hlásil, že do Lednice žádné vlaky nejedou. A ani autobusy.

A tak jsme se rozhodli, že pojedeme do Břeclavi, kde se vždy přestupovalo na vlak, a tam si zjistíme odjezdy.

IDOS měl pravdu. Žádné vlaky do Lednice. Až o prázdninách. Super.

A tak musel přijít na řadu plán B, čili Valtice.

Jenže vlak jel až za hodinu a půl, a tak jsme se šli projít do města. Pořád jsem vedla proslovy o tom, jak musíme najít sekáč. Protože v sekáčích v menších městech jsou vždycky ty největší poklady! (to Lukáše samozřejmě velmi zajímalo.)

A ani jsme hledat nemuseli, sekáč se před námi najednou objevil.

Z venku to vypadalo hrozně, jako nějaké doupě kde nás někdo zabije a prodá na orgány, ale uvnitř to byl sekáč úplně normální.

A měla jsem pravdu, ty největší poklady!

A tak jsem nadšeně odcházela s tímto krásným, volným (v bloggerském jazyce "oversized") svetrem. Původně z F&F, ještě s visačkou.

Tradááááá........za 38 korun!

A zeleno bílé šortky, taktéž nenošené, dobře padnoucí? 12 korun, prosím!

Pro přítele jsme tam našli krásné tmavě modré tričko Abrecrombie&Fitch a potom ještě jedno červené s límečkem. Značku si nepamatuji, ale potom jsme hledali na internetu a to samé se prodává za 80 Euro!

Dohromady za 30 korun.

Prostě osud.

Ve Valticích jsem byla poprvé. Náměstí se mi moc líbilo, krásně čisté, upravené...

A všude kolem se procházeli lidé se skleničkami. Zrovna tam totiž probíhala akce Velikonoční otevřené sklepy, kde se koupí sklenička a potom se chodí od sklípku ke sklípku, od vinárny k vinárně a koštuje.

Samozřejmě nás to taky lákalo, ale nakonec jsme uznali, že pro někoho, kdo se potom musí nějak rozumně dopravit vlakem domů by to nebyl nejlepší nápad...

Tak jsme si alespoň na náměstí snědli oběd, jak jinak než v mé růžové krabičce.

Celozrnné ruské lívance Bliny a k tomu pomazánka z tvarohu, bryndzy a lučiny. (a fotka jako umělecké dílo!)

Potom jsme se zašli podívat na zámek a do zámeckého parku....

....a musím říct, že mě hodně překvapilo, jak zchátralý a oprýskaný byl.

To mě vždycky mrzí (no dobře, spíš sere!), když vidím, jak chybí peníze tam, kde by byly opravdu potřeba, ale místo toho se jinde vyhazují oknem za nesmysly. A prasata mají plná koryta.

A taky nepochopím, co něco takového dělá na historickém zámku!

Zub komunismu se zakousl i tady. 

Poté co jsme si všechno prohlédli byl čas posunout se dál. Do lednice to bylo pěšky 12 kilometrů a to by nebylo v balerínkách nic moc, s vlakem jsme se mohli rozloučit, do Brna se nám ještě nechtělo...

A tak se stalo.....

....že jsme najednou seděli v Mikulově, v kavárně na náměstí, u toho nejlepšího řeckého jogurtu.

Zase.

Protože Mikulov je vždycky správná volba!

Tentokrát tam byly Velikonoční slavnosti, spousta jídla, pití, pódium s hudbou.....a samozřejmě víno!

Koupili jsme si tramín a s kelímkem (skleničky došly) si sedli na lavičku a užívali si tu pohodu.

Už jsem říkala, že Mikulov je vždycky správná volba?

V 5 hodin nám jel autobus, takže jsme byli zpátky v Brně docela brzy. Sice utahaní, ale ne natolik, abychom si ještě rádi nešli někam sednout.

A volba byla jasná, Melounový cukr, který jsem si v poslední době tak oblíbila.

Nejmilejší obsluha (litry vody nosící a stále se usmívající :D), hezké prostředí....

....a nejsladší Pálava!

Na piánu jsem si všimla několika knih, k dispozici ke čtení....a tak jsem hned skočila po téhle. Abych pak mohla machrovat, to je jasný.

A po takovém výletě vyhládne, takže výborná sýrová pomazánka s rukolou a opečenými tousty přišla vhod. Měla jsem ji tam už po třetí, a můžu jen a jen doporučit. (a Pálava k tomu je povinností, to snad ani nemusím říkat!)

A protože noc byla stále ještě mladá a domů jsme nespěchali.....

....další zastávkou byla kavárna Falk na Grohově, hned vedle Filosofické fakulty. 

Chodila jsem okolo 3 roky několikrát týdně, a ještě nikdy nebyla vevnitř. A tak byl nejvyšší čas to napravit.

Moc se mi tam líbilo, interiér je spíše takový starodávný, s ozdobnými lustry i skříněmi, jako z dob první republiky  (chyběl jen strážmistr Arazím!)  a výběr z jídelního a nápojového lístku sympatický (cože? cheesecake za 30?)

Já jsem si dala skleničku prosseca. Tím se taky nic nepokazí, žejo.
Rozhodně jsem tu nebyla naposled (cheesecaku, těš se!) a vám tohle místo taky ráda doporučím - ale více o kavárně se dočtete u Dany.

Další den jsme strávili naopak doma a odpočívali - třeba s domácím sushi :)

....a nebo večerními dobrotami k vínku. (věřte nevěřte, ale občas piju i vodu!:D)

...a taky jsem upekla mazanec. Další.
No co, k pondělní snídani prostě MUSEL být!
A tak doufám, že vaše Velikonoce byly alespoň tak hezké, jako ty moje. A taky přeju, ať vám nový pracovní/školní týden hezky uteče.
Mějte se krásně!