Květnové radosti

Květen.

To znamená, že jsem měla být políbena pod rozkvetlou třešní. 

Nebyla jsem. 

Už jsem seschlá.

A květen taky znamená, že se nemilosrdně blíží zkoušky a termíny odevzdání všech úkolů a seminárních prací. O tom, že počet přečtených a napsaných stránek je spíš k pláči nic říkat nemusím, celkově není třeba nic dodávat k tomu, že jsem královna prokrastinace - délka tohoto článku mluví za vše.

A když už máme ten květen, nezačnu jinak, než květinami. (oooo jsem to ale romantická duše!).

Nevím, kde se ve mě vzala ta záliba v květovaných motivech, protože nejčastěji nosím jednouché oblečení a když už vzory, tak námořnické proužky. Ale za poměrně krátkou dobu mi do mé chudé a věčně prázdné skříně přibyly hned tři kousky - to šedé vlevo je nejnovější sukně z HMka, o které jsem přemýšlela tak dlouho, až mi ji málem vyprodali (klasika, nikdy se nepoučím) a vedle dvoje šaty, oboje z vídeňského Forever 21 (kam jedu v pondělí znovu, juhuu!).

A omlouvám se světu za pohled na mé věčně flekaté nohy plné modřin z pole dance či kick boxu, ale šaty a sukně mám zkrátka radši než kalhoty.

A u květů ještě zůstaneme, teď pro změnu na čelence.

Květinové čelenky se mi líbí už dost dlouho (ahoj Lano!), ale až nedávno po něčem takovém začala toužit i má marnivá duše. Bez ohledu na to, že mi nic takového nijak extra nesluší.

V několika obchodech jsem na čelenky narazila, ale buď byly moc vypelichané, moc malé na mou velkou hlavu a nebo stály kolem dvou stovek, což se mi tak úplně dávat nechtělo.

A tak přišel na řadu plán B - vyrobit si to! (ehm, tedy....jako správná blogerka bych samozřejmě měla napsat že jsem se pustila do DIY projektu).

A skóre bylo kupodivu dobré.

Počet sprostých slov : 0

Počet propíchnutných prstů : 0

Náklady na čelenku : 10 korun

Radost z vlastní šikovnosti : K nezaplacení!

U vietnamců jsem si koupila dvě kytice nevkusných  umělých kytek, světle a tmavě růžovou, dohromady za 60 korun, což byl ale vystačilo tak na 10 čelenek. A ještě by vám zbylo na hrob prababičky!

K tomu jsem doma vyhrabala tlustší gumu, pár zlatých korálků, vzala jehlu, navlékla nit, začala večer po 9 a o čtvrt na 11 už jsem koukala na Show Jana Krause s čelenkou na hlavě (no dobře, to jste vědět nemuseli :D).

Vůbec nevím, jestli někdy seberu odvahu na to, vyrazit s tím do města.

Ale na nějakou párty párty by to asi nebylo zlý.

Barevná čelenka na hlavě, barevnej koktejl v ruce.....jo, to by šlo.

A když už jsme u těch veledůležitých věcí jako růžovej kýč na hlavě, nebude vůbec od věci pokračovat k něčemu stejně veledůležitému - další oblečení!

O mém nadšení z nákupů v sekáčich už asi víte, naposledy jsem básnila o tom břeclavském. A od té doby mi do skříně přibyly další dva svetry, béžový volný cardigan na knoflíky (tyhle přehozy mám nejradši) a tento námořnický svetřík se zlatými knoflíčky, oba za 50 korun, oba vypadají že je přede mnou nikdo nenosil.

Z brněnského sekáče Genesis, který má v centru myslím 3 pobočky, já chodím nejčastěji na Masaryčku. Ale chce to hodně, hodně trpělivosti, protože 99,9% všeho oblečení tam jsou nevkusný hadry.

A kromě toho, že bych nejradši pořád a pořád pořizovala nové sekáčové svetry bych nejradši i zaplnila celou koupelnu voňavými sprchovými gely a šampóny.

A jestli mám na něco úchylku, tak je to vůně kokosu, ananasu (prostě cokoliv, co připomíná pina coladu :D), vanilky a čokolády a všeho, co voní tak sladce, že bych to nejradši snědla. A proto mám tak v oblibě sprcháče Balea, za málo peněz hodně muziky a hodně vůně! 

A v Lidlu teď mají akci (seš jak důchodkyně, Markéto!) na sprchové gely Dermacol, za sympatických petatřicet, takže je jasné, že tenhle se mnou musel domů.

Když už je nadpis Květnové radosti, musím říct co mi udělalo radost největší - to, že za mnou do Brna přijela milá návštěva, má oblíbená, vždy krásně oblečená, milá a vtipná Terezka!

Napřed jsme, jako ženy marnivé, maličko nakoukly do pár obchodů a potom jsme si zašly na kávu a výbornou ovesnou sušenkou - samozřejmě ke Třem ocáskům. A protože jsem Terce chtěla ukázat více míst, kam tak ráda chodím, zavedla jsem ji i do Melounového cukru, kavárny a baru, kde je ta nejmilejší obsluha pod sluncem. A taky nejlepší slaďoučká pálava a stejně tak dobré dortíky (cheesecake s bílým mákem, aaaaaaa!), o čemž jsme se na vlastní kůži přesvědčily, poté co jsme se shodly že 5 hodin odpoledne je čas svačiny, a zároveň už je to čas skoro večerní, kdy není nevhodné pít víno :D

(fotka od Téry a mé hladové ruce)

Poté jsme se přesunuly k nám domů, kde čekalo další víno. A fraggolino. A moje hodná sestra, která nám upekla výborné scones, červenou čepu do salátu, a připravila domácí zázvorovou limonádu.

Do postele jsme se pochopitelně dostaly až po půlnoci, protože veledůležitých věcí co bylo třeba probrat a lidí, co bylo třeba pomluvit bylo více než dost.

Další den jsme začaly brzy ráno s cheesecakem, který jsem pekla podle Dity P. (no dobře, Dita tam nedává Palouček z Lidlu  místo Philadelphie:D) a pak se vydaly na přehradu. Aby Téra mohla být turista.

Pak přišlo na řadu dilema - kam na oběd? Na palačinku do podnebí? Nacpat si pupek v indické All you can eat restauraci? Na hummus a falafel do vegetariánského Kupé? Na kousek Itálie do Cattani?

Volba nakonec padla na Ameriku, tedy East Village, království burgerů.

Proti burgerům sice nic nemám, nicméně jak vidím bagel, nic jiného z jídelního lístku mě nezajímá. A když rovnou vidím napsáno "bagel s uzeným lososem", začnu slintat jak Pavlovovi psi.

Měla jsem ho tu už podruhé (a nejradši bych nejedla nic jiného!) a tentokrát tam bylo Philadelphie ještě více než minule, museli tam vyklopit snad celou vaničku.

Nezlobila jsem se.

Téra si dala klasický cheeseburger a taky vypadala spokojeně. Jen domácí ledový čas a americká limonáda nebylo zrovna něco, z čeho bychom skákaly do stropu. A obsluha? Neurazí ani nenadchne, ale kvůli tomu bagelu vás do East Village poslat musím! A navíc je to hned v centru, za červeným kostelem.

Pak jsme se, s plným břichem a vypětím všech sil, ztěžka vyškrábaly na Špilberk, hodily do sebe další kávu, a pak už mě milá návštěva opustila.

Téra sice odjela, ale zůstala mi tady plná taška milých dárečků (děkuji děkuji děkuji!) Domácí nudle se sušenými rajčaty, které dnes v poledne padly za vlast, roztomilé ubrousky na ty moje pečené dobroty, ňuňuňu ponožky s buldočkama/mopsíkama......a kalhotky. Prý to není úchylný, ale jsou tam proto, aby byly zastoupeny puntíky, na které má Terka asi takovou úchylku jako já na buldočky.

No a taky se tam skrývala tahle kokosová dobrota, co chutná přesně jako náplň z Rafaella. Čili dokonale.

Tedy abych byla přesná, je to závislost schovaná do skleničky! Více návykové, než burákové máslo.

Ano, a to je co říct.

Otevřena ve středu večer, další lžíce zabořena někdy o půl noci, ujídána během dalšího dne.....a včera večer padla za vlast poslední lžíce.

Večer!

Normálně nemám nemám žádný problém s tím, že bych po večerech jedla sladké, útočila na ledničku nebo tam nedej bože chodila v noci, ale tentokrát se ve mě probudilo nefalšované prase :D

(trapné aranžmá s kytičkou je tam jen proto, že jsem se snažila odpoutat pozornost od upatlané skleničky. Jak mazané!)

V kuchyni ještě zůstaneme.

Pesto z medvědího česneku, (ne, tohle už prstem neujídám) který je teď úplně všude, všichni s ním vaří, dělají pesta, ve velkém ho trhají na zahrádce nebo nosí z lesa. A ti méně šťastní z trhu, jako my.

Krásně se hodí na těstoviny, do hummusu z cizrny, a nebo třeba na opečenou bagetku.

A sushi taky chybět nemůže! 

Uznávám, už se mi povedly i hezčí kousky, ale i tihle chudáčci chutnali dobře. A já tak byla hodná žena.

Cider!

Ano, ano, ano prosím! 

Tohoto tekutého štěstí jsem vypila už snad celou cisternu, a vesele budu pokračovat dál. Mezi mé favority patří slaďoučký Sommersby (který se mimochodem má objevit i v nové příchuti, volejte sláva a tři dny se radujte!), výborný Koppanberg se zajímavými příchutěmi, český Kingswood nebo Prager, a nedávno jsem ochutnala i hruškový Fizz, který řadím k těm nejlepším (bože, to je jak nějaká soutěž...). 

Z Globusu za 25-30, doporučuje 11 z 10 blondýn, ale dělit se nebude ani jedna!

A rozloučím se s vámi dnešní snídaní - anglické scones, které za mnou přiletěly přímo z Anglie (a já děkuji Lucce:) a ráno tak bylo ještě hezčí. A protože tento druh pečiva miluju, půjdu si za chvíli upatlat ruce od těsta.

Mějte se krásně, a napište mi třeba, co dělá v květnu radost vám :)

P.S. A pro příště se můžete těšit třeba na článek o mé milované Vídni. Nebo o běhání. A o kick boxu, který mě málem stál zuby. Nebo nějaké ty recepty. A pohled do kuchyně, jako vždy. A o další milé brněnské kavárně. A........přestaň slibovat, Markéto, líná seš jak veš.

P.S 2 O tom, jak se u nás Terce líbilo si můžete přečíst i u ní na blogu.

P.S.3 A kdybyste ani tak neměli dost mých duchaplných sdělení, můžete mě sledovat na instagramu.