BARCELONA, část čtvrtá - Gaudí, Gaudí a Gaudí

Jet do Barcelony a nevidět žádnou stavbu od Gaudího?

To by byl ještě větší hřích, než nedat si dam paellu. A sangriu. A churros.

Ne, ne, to by nešlo. 

A tak jsme se samozřejmě i my zašly podívat na chrám Sagrada Familia. Několikrát.
Stavba začala sice už roku 1882, ale jak jistě víte, ještě není dokončená a stavební práce stále probíhají.
Nebo spíše "probíhají", protože za celou dobu jsme si tam nevšimly jediného dělníka a jeřáby se nepohly ani o centimetr. A podle zrezivělých konstrukcí to vypadalo, že stejně nehnutě už tam stojí dlouho.
Peníze na výstavbu ale putují pouze z dobrovolných příspěvků, a tak je možné, že se s dalším pokračováním musí čekat kvůli nedostatku financí...

Na dostavbu chrámu jsou různé názory, někdo je pro dokončení, jiní zase říkají, že by se Sagrada Familia měla nechat nedostavěná, jako památka na Gaudího.
Já sama nevím, k jakému názoru se přiklonit. A vlastně je to úplně jedno, protože Španěly asi těžko bude zajímat názor nějaké blondýny z brněnskýho paneláku.

A nemůžu si pomoct, ale tihle rytíři mi připomínají Stromtroopery!

Chrám jsme si sice pořádně prohlédly z venku, ze všech stran, ale dovnitř jsme nešly. Podle fotek je sice jasné, že to musí být uvnitř opravdu nádherné a působivé, ale dvouhodinová fronta a davy lidí nebylo zrovna to, co by nás lákalo. 

Promiň, Antoni!

A takhle to vypadalo přímo naproti chrámu. Žádné nóbl paláce, ale taková (i když vkusnější) verze našich paneláků z dob soudruhů...

A opět moje oblíbená fotka z hotelové terasy...

Další z Gaudího staveb je Casa Batlló na Passeig de Grácia, která se svým nezaměnitelným stylem vyjímá v celé ulici.

I Casa Batlló jsme ale obdivovaly jen z venku, protože osmnáctieurové vstupné pro jednoho se nám až tak nezamlouvalo. Ignoranti.

Na stejné ulici je i známá Casa Milá neboli La Pedrera.
Bohužel jsme ale zrovna měly smůlu, protože tam probíhala rekonstrukce, a tak jediné, co jsme viděly byla reklama na hodinky.
Z obrovských reklam přes památky sice nebývám zrovna nadšená, ale na druhou stranu chápu, že tak veliké částky, které z reklamy putují, jsou pro opravy nezbytné.

Palau Güell, další z Gaudího staveb, v těsné blízkosti známého bulváru La Rambla.

A tentokrát jsme konečně šly i dovnitř.

Studentské vstupné za 8 euro už bylo docela fajn, a navíc jsme dostaly i sluchátka s anglickým výkladem.
Bylo to hodně zajímavé, ale ještě více bych uvítala, kdyby byly místnosti vybaveny i replikami dobového nábytku, pro lepší představu, jak se tam žilo. Řada z nich byla úplně prázdná, ale v některých nábytek, nebo alespoň krb a stůl, byl.
Uvnitř jsem ale nefotila vůbec. Měla jsem dost slušnosti a poslechla obrázek s přeškrtnutým foťákem. Na rozdíl od desíteky japonských turistů.
Ale ruka mě svědila pořádně a musela jsem se ovládat, aby mi neujela na spoušť. Nebo abych nepropleskla ty Japonce.

Úplně nejvíc se nám ale stejně líbila střešní terasa s barevnými originálními komíny...

A s výhledem do ulice.

Balkóny, podlouhlá okna a rolety. Pro Barcelonu opravdu typické.

A ujít jsme si nenechaly ani návštěvu stejnojmenného parku.
Park Güell, další ze slavných Gaudího děl, tentokrát úplně mimo centrum, na kopci na kraji města, odkud je opravdu nádherný výhled na všechny městské části i moře.
Hlavní vstup, který vidíte na fotce byl ale zpoplatněný. Pro jednoho myslím za 8 euro, což by nebylo tak zlé.
Ale co by bylo zlé bylo rozhodně to čekání ve frontě. Hodinu minimálně.
A tak jsme si krásný vstup prohlédly a vyfotily jen přes plot a radši si prošly volně přístupnou část parku. Což byl vlastně skoro celý park, kromě maličké části okolo toho vstupu.

Bylo tam plno zeleně, palem, extotických rostlin...

....a já bych si možná občas mohla utřít ten upatlanej objektiv. Pan Nikon mě musí nesnášet!

V Parku bylo plno chodníků a cestiček, takže se z toho stala i příjemná procházka.
A úplně nahoře byla i malá kamenná vyhlídka, kam se lezlo po točitých venkovních schodech.
......a pod těmi schody stál starší děda s kloboučkem a tím nejúchylnějším výrazem a nadšeně se slinou u pusy koukal dámám pod sukně. Vždycky když zavětřil nějakou sukni, následoval ji okolo celé rozhledny.
I my s Terkou jsme mu očividně v našich letních šatech udělaly radost.
A dalších několik minut jsme se pak na zídce pod vyhlídkou naopak bavily sledováním toho, jak sleduje kalhotky.
.....Ale to byla jen veselá historka z natáčení :D

.....pokračování příště!