Listopadová všehochuť - od jídla až po oblečení

Krásný den!

Dnešní článek bude opět taková všehochuť, aneb o ničem a o všem.

Úvod ale radši nechám bez zbytečných řečí, těch bude v článku stejně víc než dost a mám obavy, že to zase bude dlouhé jako Mariahilferstrasse. A v tom mi nebrání dokonce ani to, že se mi píše dost špatně, málem jsem si totiž uřízla prst. Krve je tu jako po trojnásobné vraždě a zastavit ji nedokázaly ani 3 náplasti s kočičkami. A za všechno může jen má nenažranost - od rodičů jsem totiž dostala obrovskou kouli nejlepšího italského sýra z Gran Moravie, vážící skoro kilo a půl (což je pro mě vhodné množství :D) a ještě jsem nepřišla na to, jak ho krájet aniž bych si přivodila zranění.

No, tak úvod vez zbytečných řečí mi nevyšel, ale to se dalo čekat.
Dnešní článek začneme jídlem.
Statistiky totiž říkají, že jídelní články si otevře nejvíce čtenářů, a tak jsem vás sem mazaně nalákala fotkou bagelu. Och, jak důmyslné!
Musím se totiž přiznat, že na bagely mám velikou úchylku. Když jdu na oběd někam do kavárny nebo bistra, vždycky se strašně dlouho rozhoduji, co si vybrat. Ale i kdyby tam bylo na výběr tisíc lákavých jídel, jakmile je tam bagel, sáhnu vždycky po něm. A tak v poslední době není týden, abych neměla alespoň jednou bagelový oběd.
Tenhle je zrovna s lososem z Coffeshop Company, ale výborné mají i ve školním bufetu, Starbucks nebo v mé oblíbené kavárně.

 A když už jsem vás sem lstivě nalákala na jídlo, zneužiju toho a budu vám vyprávět.....třeba o divadle!
(ohohooo jsem mazaná jak liška!)
Divadla mám moc ráda, a vlastně nevím, proč tam chodím tak pomálu. Každopádně to hodlám napravit.
Tady ve Vídni jsem divadlo navštívila zatím dvakrát. Nejprve muzikál Natürlich Blond neboli Pravá blondýnka (já vím, to zas tak velká kultura není :D) a byla jsem nadšená, i když to bylo na můj vkus růžové a uječené až moc. Ale písničky byly chytlavé, choreografie perfektní (nikdy nepochopím, jak někdo dokáže zpívat a tančit zároveň a do toho ještě každou minutu měnit kostým!) a celé to byla pastva pro oči.
Bylo to v němčině s anglickými titulky, ale zachytit v tom uječeném zpěvu vůbec nějaká slova pro mě bylo dost těžké. Ale o co jde jsem naštěstí věděla, přeci jen to není nějak složitý příběh :D A taky jsem ten film viděla mnohokrát a za mých mladých růžových let (kdy jsem nosila makeupu tolik, že by se ze mě dal loupat a každé ráno zuřivě žehlila své už tak rovné vlasy) to patřilo k mým nejoblíbenějším. (no co, všichni máme něco, na co nejsme pyšní :D)
A druhý muzikál byl zase z úplně jiného soudku - nesl název Elizabeth a bylo to o císařovně Sisi. Ten se mi líbil ještě mnohem víc než Blondýnka, trvalo to tři hodiny, ale nenudila jsem se ani vteřinu.
 Choreografie, kostýmy i písničky byly opět perfektní, ale tady už pro mě bylo dost těžké tomu porozumět a vždycky jsem se musela rozhodnout, jestli zrovna číst titulky a nebo koukat na jeviště.
Nejradši bych to viděla ještě jednou. Nebo dvakrát. Nebo dreimal!
Běžná cena za lístky v předprodeji je více jak 100 Euro, což je slušná pálka (tolik bych nedala snad ani za koncert Good Charlotte!) ale pro studenty jsou lístky hodinu před začátkem představení za 15 Euro, což už je mnohem lepší. A prostory divadla byly taky krásné, vypadalo to tam skoro jako v našem Mahenově.
Co mi ale hlava nebere je to, jak může jít někdo do divadla v kšiltovce s nápisem SWAG (to bych nejradši zakázala úplně:D). Nebo v běžeckých botách a mikině s kapucí. Nebo Adisas tričku.
Není to sice Národní divadlo a večerní róby není třeba, ale ani tak se do takových prostor podle mě nehodí přijít takhle, alespoň slušné kalhoty nebo sukně či šaty jsou základ.
Takže ne, to že se lidé neumí obléct tak, aby to bylo na danou příležitost vhodné není jen nešvar Čechů.
Já jsem si tenhle večer vzala po více jak 2 měsících boty na podpatku, což je u mě svátek!
Jsou nejhezčí, jsou ze Zary, mám v nich nohy až do nebe měřím v nich skoro metr devadesát.....a nohy v nich bolí po dvou krocích.
Díky nim jsem si ale vysloužila rovnou dvě pozvání na kafe (která jsem samozřejmě nepřijala).
 Normálně ve městě. Během 10 minut. A to se mi fakt nestává běžně.
No co vám budu povídat, moje ego bylo v tu chvíli vyšší než ty podpatky (a to je co říct!), ale ani to mě nepřinutí k tomu, abych tento mučící nástroj nosila častěji.
A závidím vám všem, co v něčem takovém dokážete trpět. Nebo vám, co se vám povedlo něco tak neskutečného, jako sehnat vysoké podpatky, které jsou OPRAVDU pohodlné.

Ale radši se vrátíme ještě k jídlu, respektive k tomuto víkendu, který byl více než ekonomický a pro chudou studentskou peněženku velice příjemný.

Tuhle fotku jste už možná viděli na isntagramu (a vlastně i na fejzbůčku), ale fotek se sushi není nikdy dost (a naštěstí je můj nenamalovaný unavený obličej skrytý před světem).

V pátek jsem totiž byla s kamarádkou na Running Sushi.

Přímo na Pratersternu je jedna restaurace, kde mají od 10 hodin večer akci, že za každý talířek zaplatíte jen 50 centů.

A tak jsme tam přesně v 10 večer hladově nakráčely.

Smyslem téhle večerní akce je určitě to, aby se snědlo to, co na jezdících pásech zbývá, protože zavírají už v 11. No a musím říct, že my dvě jsme se postaraly o to, aby skoro nic opravdu nezbylo :D

A tolik sushi jsem snad nesnědla předtím ani za celý život dohromady. Každá jsme měly 12 talířků, a na každém z nich byly 2-3 kousky. Nebo alespoň jedna obří rolka. 

Ehm.....ne, nebudeme to počítat. Ten počet vědět opravdu nechci!

Celou noc mě potom bolelo břicho a přežraná jsem byla tak, jak by to nezvládlo ani 10 dřevorubců. 

Já vím, jsem prasátko, ale jak jde o sushi, jsem k nezastavení! (a v pátek jdu zase :D)

A asi byste řekli, že po tak obrovské přežíračce nebudeme chtít sushi dlouhou dobu ani vidět.

Ale kdepak, hned další den jsme si ho koupily znovu, i když tentokrát v omezeném množství :D

A další večer se nesl opět ve velmi ekonomickém duchu, vyrazily jsme totiž do klubu Loco, kde měli od 7 do 8 výborné koktejly za opravdu směšnou cenu - za jedno Euro. (a ošizené nebyly ani náhodou!)
No musím říct, že v sedm jsem na párty ještě nikdy předtím nešla. A taky jsem nikdy předtím nevypila 4 koktejly za půl hodiny.
Od 8 jsou tam potom koktejly za dvě Eura, od 9 za tři....a potom už za pět. Ale to nám bylo jedno protože pohledné mladé dámy si přeei pití samy platit nemusí.
Napsala bych vám, jaká ta párty byla (nejlepší, co jsem od léta v Praza zažila!), o tom, jak jsme tančily na baru, kam nás barman vysadil. Jak k nám lítala jedna sklenička za druhou. O tom, jak jsem byla nadšená, že jsem konečně poznala echt Rakušáky. O tom, kolik koktejlů a panáků ve skutečnosti padlo a jakými joky jsme se bavily.
Ale bude lepší, když si to nechám pro sebe, přeci jen bych byla ráda, kdybyste sem ještě někdy přišli.
A tak vám dám radši jen jednu moudrou radu do života :
Milé děti, nikdy nemíchejte různé druhy alkoholu dohromady, bylo by vám špatně. Ale koktejly dohromady míchat můžete, to se totiž potom nepočítá. Vědecky prokázáno.

Ale abych si teď trošku spravila pověst, opravdu se tady jenom neožírám a nepřežírám neživím jen vodkou a mořskou řasou, u cvičení a víceméně zdravého jídla zůstávám kromě těchto výjimek i nadále (a další výjimka bude až v pátek:D).
A v poslední době jsem si při cvičení hodně oblíbila aplikaci Interval Timer, kterou jsem si stáhla do telefonu.
Je to ideální pro intervalový trénink a nebo pro to, abyste si mohli nastavit, jak dlouho jednotlivý cvik cvičit, pokud jste třeba lenoši jako já a bez toho byste měli tendence si to ulehčovat a různé cviky dělat jen krátce.
Já si tam nastavuji třeba 8 kol, každé po jedné minutě a po tu dobu dělám určitý cvik. Třeba 8 minut na nohy (samozřejmě jako doplnění dalšího cvičení), kdy střídám výskoky na stepy, squaty, výpady s činkami atd.
Já vím, beztak to už všichni znáte a používáte, ale já jsem objevila Ameriku až teď, tak se omlouvám :D

A teď zase něco z úplně jiného ale stále růžového soudku.
Moje marnivá duše touží po neustále novém oblečení, nejradši bych nakupovala pořád a pořád. To mi ale bohužel moje chudá peněženka neumožňuje a všechny chabé úspory chci použít na dárky.
A tak jsem vložila naděje do nákupů v sekáči a do jednoho se minulý týden vydala. A vyplatilo se to, i když mě to stálo hodně trpělivosti při přehrabování hnusných a nevkusných hadrů.
Odnesla jsem si tohoto růžového fešáka, což byl prostě osud. Svítil mezi tou hromadou příšerných halenek, jediný a osamocený, v mé velikosti.
Stál mě míň než bagel k obědu, krásná 3 Eura a vypadá, že je úplně nový. Juchuuu! 
A na závěr můj oblíbený německý časopis, což je podle mě nejlepší způsob, jak se učit a procvičovat si jazyky. Když něčemu nerozumím (což je nějaké slovíčko skoro v každé druhé větě :D), přeložím si to a napíšu si to do toho propiskou. A tím má slovní zásoba roste, i když některé výrazy bych asi opravdu používat neměla (viz Spass im Bett :D).
Je to takový klasický dámský časopis, ale zaměřený hlavně na cvičení, jídlo a zdravý životní styl, k tomu samozřejmě nějaká ta móda, kosmetika...
Je dost možné, že kdyby to bylo v češtině, připadalo by mi to hloupé a nečetla bych to, ale takhle jsem vždycky nadšená když těm článkům rozumím a prostě mě to baví. Hlavně různé krátké zajímavosti hned na začátku.
A jsou tam i recepty, tentokrát na různé netradiční cukroví. Něco z toho určitě vyzkouším, ať máme doma k té (výborné!) klasice i něco nového.
Jak já se na to předvánoční pečení těším, už aby to bylo!

Tak a to už je opravdu konec.
Příště to tak dlouhé nebude, slubuju!