Tyče a modřiny aneb POLE DANCE

Dlouho jsem tenhle článek odkládala, přeci jen chodím na tyčku teprve chvíli a tak nejsem zrovna ten, kdo by tady měl rozdávat rady a rozumy.

Ale baví mě to, snažím se, a každý nějak začínal (Určitě i Jamie Oliver někdy rozvařil špagety! A král s bílou rukavičkou se svůj moonwalk taky nenaučil za pět minut! Tak!), takže dnes o tom, jaké to podle mě je, z pohledu začátečníka samozřejmě.

O co jde? 

Pole dance, neboli tanec na tyči je moderní sport s prvky tance, gymnastiky a lehké akrobacie, který se těší největší oblibě zejména v posledních dvou letech.

Rozhodně to ale nemá nic společného s tím, co předvádí některé.....ehm...dámy...v nočních klubech, které by na tu tyč neuměly ani vyšplhat. Pole dance je krásný sport, ale rozhodně na tom není nic vulgárního nebo sprostého, žádné ojíždění tyče se fakt nekoná. Může to být hodně sexy (když se to umí, v mém případě o ničem takovém nemůže být ani řeč:D), ale určitě ne vulgární.

Jak je to náročné?

Poměrně dost, což ale asi nikoho nepřekvapí. Všechno se ale učí postupně, takže se začíná základním šplháním (které je jiné než na základce v tělocviku, bohužel, tam jsem bývala dobrá :D) a jednoduššími otočkami okolo tyče, pak se postupuje k lehčím pózám, kdy se na tyči jakoby "sedí" až po prvky, kdy jste hlavou dolů.....až po ty těžší a těžší, kde se nedržíte pomalu ničím. (což je pro mě zatím utopie :D)

Pro koho to je?

Prakticky pro každého (zrovna minulý týden tam byla paní, která byla rok a půl po porodu a byla to její první hodina, a stejně jí to hned šlo), i když větší výhodu budou mít pochopitelně ti, co už nějaký sport dělali a alespoň na rukou mají něco jako svaly. A veliké plus mají slečny, co dělaly gymnastiku nebo balet a jsou ohebnější, což můj případ bohužel není, já jsem jako reklama na dřevo, ale zatím to až tak velkou překážkou není. 

V začátcích až tak moc nevadí, pokud nejste ohební jak gumovej pendrek, tam se zatím dělají cviky kde to tak potřeba není a já si zatím vystačím i s tím, že můj pokus o šňůru vypadá spíš jako bych dělala výpady.

Až postupně, v dalších levelech budou přibývat cviky, kde je určitá ohebnost potřeba a když to někdo potom dělá už na profesionální úrovni, musí být jak žížala.

Já jsem zatím ve fázi, že jsem si dala předsevzetí každý den se protahovat. Dala jsem si ho v únoru. 

Ještě jsem nezačala.

V čem jsou výhody?

+ je to úplně něco jiného, než všechny ostatní sporty, což může být příjemné oživení sportovní rutiny. 

+ hodně rychle jsou vidět pokroky. Na prvních dvou hodinách pomalu ani nevyšplháte, ale o 5 lekcí později už klidně můžete viset hlavou dolů

+ posilují se tím svaly celého těla a mnohdy ucítíte i ty, o kterých jste ani nevěděli.

+ tohle není moc originální bod, ale....je to zábava

+ můžete si připadat drsně, když se vám konečně něco podaří a pak sklízet úrodu lajků na fejzbůčku

+ překonáváte sami sebe a svůj strach (no dobře, stále tam chodím se smrtí v očích:D)

+ úspora místa v kabelce. Nemusíte s sebou tahat žádný tenisky, tepláky, nic. Jen pidi kalhotky a sportovní podprsenku.

A nevýhody?

Tak třeba to může lehce srazit sebevědomí. Pokud tedy nemáte 40 kilo a nejste ohební jak ten pendrek. Protože když se poprvé uvidíte v těch pidi kalhotečkách v sále s osvětlením shora (což vám ukáže i to, o čem jste si naivně mysleli že na těle vůbec nemáte:D), budete se snažit udělat nějaký cvik a najednou uvidíte jak se vám vyvalily faldy.......a před vámi je štíhlounká lektorka s nohama za hlavou? Paráda!

A pak taky cena.

Tak jako většina sálových aktivit, stojí to docela dost. V průměru vás vyjde jedna lekce plus mínus na stovku, a to i v případě že si jich koupíte víc najednou jako permanentku.

Není to sice málo, ale dávat peníze do koníčků, co vás baví a navíc uděláte i něco pro svoje tělo je stejně ta nejlepší možnost, jak je utratit.

No co, však nekouřím, nepiju, za oblečení neutrácím a v kavárnách nevysedávám.

A další nevýhodou může být, z časových důvodů, i to, že je potřeba chodit více méně pravidelně, protože se cviky učí postupně a když vynecháte třeba tři týdny, budete oproti ostatním dost pozadu a těžko se to pak dohání. 

Jak jsem na tom já?

Začala jsem chodit někdy v polovině února a chodím jednou týdně, víckrát mi to bohužel kvůli ostatním sportům nevychází, jak časově tak finančně (a často jsem ráda že se mi vůbec zahojí odřená kůže:D).

Nikdy jsem nebyla nijak ohebná a když se ve škole dělaly stojky, bála jsem se že si zlomím vaz a umřu. Přímo na místě, v těch bílých jarmilkách.

Mnoho let jsem tancovala street dance, byla jsem i na řadě soutěží, ale ani na to jsem nikdy talent nebyla. Nikdy jsem nebyla z těch, co zatancovali novou sestavu na první dobrou a o nějaké lehkosti nemohla být řeč (prostě elegantní asi jako C-3PO).

Ale i přesto už většinu základních prvků, co se učí v prvním levelu (čili semestru) zvládám. Sice ne dokonale, často nejsem třeba tak prohlá jak bych měla být a o propnutých špičkách nemůže být řeč, do všeho se dostávám asi jako když leze medvěd grizzly na strom....ale i to se počítá.

A bolí to?

Ráda bych řekla že ne, ale to by nemělo smysl, hned na první hodině byste zjistili opak.

Kolikrát to není ani tak bolest namožených svalů (na kterou jsem zvyklá), ale spíš odřená kůže. Asi jako byste se projeli s holým zadkem po suché skluzavce.

Klasikou jsou hlavně odřené nárty, v začátcích, kdy se učíte šplhat to bez toho asi nejde.

A modřiny. Modřiny všude. Klidně i na břichu.

Na první fotce jsem já (a to v podpaží je stín, ne porost!), na druhých dvou sestra Terka, která chodí častěji, je o level dále, ale hlavně se jí dělají modřiny mnohem rychleji, než mně. Až budeme v létě jezdit tramvají, v šatičkách a sukýnkách, s těma holýma flekatýma nohama, nejspíš si vedle nás nikdo nesedne, protože to vypadá jako nějaká ošklivá nakažlivá nemoc.

Ale místa k sezení se hodí!

Ale samozřejmě nechci nikoho odradit, i za ty modřiny to stojí.

A nejste přeci z cukru, pár fleků ještě nikoho nezabilo! (a to mi připomeňte, až zase budu fňukat jak jsem si spálila stehna).

 A kam si pro ty modřiny chodím?
Do brněnského studia Citadela mefisto. Přímo v centru Brna. A je to tam tak krásný, že bych se tam nejradši nastěhovala. (No jo, ta Ikea...)
Doporučuje deset z deseti flekatých blondýn.