Zpátky do Vídně

....i když bohužel jen na jeden den.

V pondělí jsem, po čtvrt roce, opět vyrazila do mé milované Vídně, do města, které bylo celý minulý semestr mým druhým domovem (no dobře dobře, to ze mě echt Vídeňačku nedělá :D).

Jet jsem tam musela kvůli zrušení účtu v bance, nicméně taková povinnost mi ani maličko nevadila - naopak, ideální příležitost udělat si hezký den a projít si pár oblíbených míst.

...a jak jinak začít hezký den, než dobrou snídaní. Na oblíbeném místě, s výhledem na ranni ruch města.

Z domů jsem vyrážela o půl šesté, a tak se mi nechtělo do sebe rychle hodit kaši a radši jsem se těšila na snídani přímo ve Vídni.

Ale musím říct, že je dobře, že jsem jela sama, protože já a bez snídaně (jako největší ranní jedlík!) není zrovna ideální příklad milé společnosti a docela se divím, že jsem třeba neseřvala nevinnou stevardku nebo někoho zuřivě nekopla do holeně.

Ale stálo to za to, odměna v podobě velikého chai latte a cheesecaku na sebe nenechala dlouho čekat a krátce po osmé jsem se už usadila hezky k oknu, vychutnávala si snídani a z okna pozorovala lidi spěchající do školy či  práce s kelímkem kávy v ruce.

Seděla jsem na stejném místě, kde jsem se před třemi měsíci klepala strachy a nervózně mačkala výpisky, s myšlenkami na to, jak nezvládnu žádnou zkoušku, vyhodí mě ze školy a budu muset vracet stipendium.

Prostě reklama na hysterku. Příště mi dejte facku.

Potom jsem skočila do banky, vyřídit vše potřebné, a pak už jsem se mohla vydat na procházku po krásném centru města. (Už jsem říkala, že tady budu jednou bydlet, v domě s vysokým stropem a francouzským buldočkem na bílé Ikea sedačce? Hm, asi jo. Tak pardoooon!)

Tenhle most mezi domy se mi vždycky líbil, chodila jsem tudy několikrát týdně, vždycky když jsem měla mezi přednáškami dost času a šla se projít (no dobře, tahle cesta míří k nákupní třídě Kärtnerstrasse, jsem prozrazena :D). Ale musím říct, že procházet se takhle v květnu, hezky nalehko, je něco úplně jiného než když jsem tudy chodila s omrzlým nosem, zmrzlými prsty, zachumlaná do šály.

Město bylo ještě úplně prázdné, protože nebylo ani 10 hodin...

...a tak jsem to vzala i přes Judenplatz, neboli Židovské náměstí s velkým památníkem obětem holocaustu.

Tohle malé náměstí je podle mě jedno z nejkouzelnějších míst v centru, krásné staré domy, stará dlažba...

 Často tu potkáte i žáky v krásných školních uniformách, protože hned na rohu je nějaká škola či gymnázium.

Po cestě do centra jsem narazila i na roztomilý obchůdek plný populárních mini dortíků, ale od snídaně jsem byla stále ještě trochu přeslazená.
Tak snad příště. Nebojte cupcaky, já si pro vás přijdu!

Když jsem byla ve Vídni, chybělo mi Brno. Teď, když už jsem zpátky doma, chybí mi Vídeň (a dokonce i němčina!)

Klasika.

Ale mám to štěstí že je to jen hodinu a půl cesty autobusem, a tak tam můžu jezdit často. A protože se blíží prázdniny, čeká mě tu i taková menší dovolená.

Samozřejmě se to nemohlo obejít i bez nakouknutí do nějakých těch obchodů, včetně mého oblíbeného Forever 21. (já vím, už jsem na to stará!)
Sháněla jsem nějaké hezké šaty, ale když už se mi nějaké líbily, byly tak kraťoučké že by mi z nich lezla půlka zadku.
Tak já nevím, jestli si návrháři, co navrhují pro tenhle obchod myslí, že všichni jednadvacetiletí měří 150 centimetrů, nebo co.

A když se vám hrozně chce na záchod (nemáš pít litrový chai latté, Markéto!), je vám vcelku jedno, jestli tam hraje zrovna opera nebo ne.

Potom jsem se prošla k Rathausu, který má své kouzlo jak o Vánocích, kdy je okolo milion světýlek a stánků, tak i takhle na jaře.

A hned vedle je univerzita, nádherná stará budova, do které jsem měla to štěstí (no dobře, v zimě v 7 ráno jsem bývala spíš nasraná :D) chodit na některé přednášky.
Když jsem tam tak byla, opět mi v hlavě naskočila myšlenka na to, jaké by to asi bylo, kdybych se sem vrátila studovat, tentokrát už ale na stálo, najít si tu nějakou práci (samozřejmě velmi prestižní, třeba v Mekáčí nebo Starbucksu :D) a namáhat si ten blonďatý mozek němčinou.
Na dost oborů se totiž ani nemusí dělat příjmačky, pokud není příliš mnoho uchazečů, a jediné co je potřeba je certifikát B2 z němčiny, což by se snad dalo.

....ale to jsou jen takové představy, nijak více jsem o tom zatím neuvažovala, ale jisté je, že bych se moc ráda ještě někam do zahraničí podívala. Přemýšlela jsem i o stáži přes AISEC (a můj muž se dost naštval, když jsem mu řekla že pojedu do Indie zachraňovat svět :D), nemáte s tím někdo zkušenosti?
A nebo mě láká i program Work&Travel, což je podle mě taky ideální možnost, jak někam vycestovat.
Protože jet někam jako au-pair moc nepřichází v úvahu, vzhledem k tomu, že o dětech toho vím asi tolik jako o kvantové fyzice (no dobře, z HIMYM vím, že mimina mají na hlavičce měkký místo, co se nesmí zmáčknout :D) a můj vztah k nim je asi tak kladný, jako k té fyzice.
No a úklid domácnosti? Když umývám nádobí, je po mé snaze ještě špinavější, než po nedělním obědě, tak nevím...
Schody před univerzitou. Trošku mi to přípomíná Gossip Girl. (a proto jsem si pokaždé sedala nahoru :D)

Stanice metra a tramvají Schottentor, na které jsem vždy vystupovala při cestě do školy.

Ty staré tramvaje se mi na pohled moc líbí, takové správné retro....i když v zimě, když bylo venku pod nulou a v tramvajích ještě méně, jsem trošku změnila názor :D

Kolo jsem si tentokrát půjčit nemohla, protože jsem měla šaty (a moje puntíkované kalhotky díky větru viděla celá Vídeň tak jako tak:D), což nebyl zrovna šťastně zvolený obleček.

Parlament, krásný z venku a zevnitř snad ještě více působivý.

A budova divadla Volkstheatre, po cestě na nákupní třídu Mariahilferstrasse.

Opět čas na nějaké ty obchody, obchody a obchody...
A protože už nohy docela protestovaly, na chvíli jsem si potřebovala sednou a dát kafe. Pro tyhle účely ale bohatě posloužilo jednoeurové latté z Mekáče, se kterým jsem si sedla na zahrádku (vznešeně řečeno :D) a opět pozorovala ruch na ulici. (a pán v brýlích očividně pozoroval mě :D)

Pak už mi začal hlasitě nadávat i pan žaludek.
Protože jsem došla až na konec Mariahilferstrasse, kde je i stanice metra, svezla jsem se pár zastávek na Josefstädterstrasse, kde je snad nejlevnější sushi ve Vídni. Sice v dost ošklivém bufetu (prostě HAO Noodles, co čekat:D), ale dobré. Ideální by bylo sice vzít si ho s sebou, jak jsem dělávala dřív, ale jelikož jsem teď byla Vídeňský bezdomovec, snědla jsem to přímo tam.
No ale za 4,5 Eura? Neberte to! :D

Pak jsem se zase trošku prošla, pro změnu ke kampusu, kde jsem navštěvovala zase jiné hodiny, a pak se vydala tramvají směrem k Dunaji, kde je tak krásně a je to jedno z mých nejmilejších míst.
Ty labutě bych vydržela pozorovat hodiny. (kdyby na mě nesyčely :D)
A to že hned vedle nákupní centrum je jen náhoda! Vůbec jsem to neplánovala. Šlo mi samozřejmě o labutě!

A pak už byl čas nasednout na žlutý kočár směrem na Brno...
Ale nejela jsem s prázdnou, měla jsem i nějaké ty tašky....v jedné z nich byla tahle krásná mikina z Pimkie, ve slevě v přepočtu za 350 korun. Láska na první pohled.
A bílé šaty z Tally Weijl, za stejně sympatickou cenu jako ta mikina. Na to, že tenhle obchod moc nemusím (a vždycky se musím třikrát nadechnout, než tam vkročím, protože mě děsí ty neonově růžové topy v kombinaci leopardíma legínama) jsem opravdu mile překvapená a nadšená.
A k tomu i nejroztomilejší sladce vonící deodorant z Müllera (za euro!), kde mají všechno, od parfémů Chanel přes sprchové gely za jedno euro až po burákové máslo.

A odjet bez oblíbeného musli a proteinových chlebů? Nemožné! :D

V obchodě Müller (který je přímo v nákupním centru Stadion, odkud odjíždí i autobusy, což se při čekání hodí) jsem si koupila na vyzkoušení i mleté lněné semínko s příchutí datlí a švestek, které si budu dávat třeba na tvaroh, a taky výborné "bonbony", co chutnají jako gumoví medvídci, ale jsou pouze z ovoce, nic navíc.

A tady už musli v hlavní roli královské snídaně.
Auf Wiedersehen!
P.S. Jeden den je na Vídeň sakra málo!