Instagramová moudra

Sigmund Freud říkal, že každý je svým způsobem perverzní.

A já říkám, že každý je i svým způsobem stalker. 

Jinak si totiž neumím oblibu Instagramu vysvětlit.)

A o jeho nesmyslnosti opět netřeba diskutovat, samozřejmě že je to k ničemu, velryby to nezachrání a se stoupajícím množstvím lajků nebude chleba levnější, ale i tak si často prohlížím ty čtvercové fotky prohnané loufajem a sama tam sázím jednu nekvalitní fotku za druhou. (To jako vážně? Vážně si fotím i upocený bandáže na fit box? K zamyšlení.

A ještě více k zamyšlení je to, že i taková fotka dostává srdíčka. Srdíčka pro upocenej kus látky.)

Někdo fotí na instagram každou kravinu (ehm....), někdo si tam honí ego nad svýma selfíčkama s hastagem #beauty, někdo musí každé ráno ukázat světu svou snídani (ehm...) a s přicházejícím létem bychom se měli připravit i na duchaplné fotky křídel letadel. A hlavně nohy. Nohy na pláži. Na ošoupané osušce. Na panelákovým balkoně. Nebo to jsou párky?

                                       

A tak to bude dnes pro změnu o tom, o jaká veledíla jsem obohatila svět pomocí instagramu já.

1) a 2) Začneme školou. Protože kdo nemá na instagramu nějakou tu učící fotku, je lajdák. Tak!

Tento rok jsem už ve třeťáku, ale kvůli (nebo spíše díky) Erasmu budu psát bakalářku až o rok později, a tak mám tohle zkouškové překvapivě klidné, zkoušek jen pár (a pár jsou dvě :D), za což mě hodně lidí nemá rádo. I tak jsem ale psala nějaké ty seminárky, referáty, recenze , rešerše a eseje (aneb milion důležitých názvů, ale prakticky to bylo vždycky skoro to samé) a poslední dvě zbývají.

Tahle psací část studia mi ale nijak nevadí. Protože jestli mi bylo něco naděleno, nebyly to ani prsa ani hudební sluch, nýbrž schopnost všechno okecat. Zejména to, o čem nevím nic. 

Ale musím zaklepat na dřevo, protože do nekonečna mi to procházet nebude.

3) A když zrovna pilně neplním školní povinnosti (hohooo), chodím po brigádách hosteskovat. Někdy je to lepší, někdy horší, někdy jsem navlečena do oblečku jak pro šaška, někdy se to dá.

Prostě veliká kariéra, no. 

A tak posílám životopisy, projíždím stránky s nabídkami práce (ze kterých tak akorát chytám deprese) a přemýšlím, kam na praxi se vetřít příště.

Jo a nesnáším lidi!

 1) A kromě toho samozřejmě chodím i cvičit. Více než dost.
Jak asi víte, fit box mám moc ráda. Půl roku jsem dělala i kick box (v rámci školního tělocviku na MU, kde nás trénoval Lukáš Wolf, mistr Evropy, světa a všeho možnýho), což je na rozdíl od fit boxu sport kontaktní. Zjistila jsem, že to není nic pro mě. Všechny ty údery i kopy jsou super, ale ne když to někdo zkouší na vás. A navíc já na to nejsem ten ideální typ, s mým přístupem "aby ho to nebolelo" bych to moc daleko nedotáhla, protože soupeř by soucit neměl. A dostat do nosu dost bolí. A když to schytáte hákem do ucha, taky nic moc. A zuby mám křivý tak jako tak. Takže nic takovýho!
A prý jsem sadista. Nechápu. A taky prý kopu líp než vypadám. Tsss!
2) a 3)  Konečně jsem se dočkala i neomezené permanentky, kde mám kromě vstupů na všechny hodiny v ceně i cvičení na vibrační plošině, lymfatické masáže a solárko.
Příznivcem těch nemusíte-nic-dělat-hubne-to-za-vás strojů moc nejsem a popravdě tomu ani moc nevěřím a za normální cvičení bych to nikdy nevyměnila a ani za to nedávala ty hříšné peníze, ale když už mám tu permanentku, po cvičení si občas zajdu ještě natřásat zadek na vibrační plošinu. Zapnu si tam rádio a cvičím si hezky sama. Minutu nějaký cvik na plošině, pak půl minuty panáky nebo jiné poskakování, a tak pořád dokola. A když je vedro, tak bez trička. To na společných hodinách ne. Už tak si trenéři musí myslet, že je chci sbalit, když tam jsem nalezlá pořád. To by tak chybělo, abych se tam ještě vyslíkala!

 1) a 2) Ale abych nebyla kvůli tomu sportu, cuketám a kaším až nezdravě zdravá, je potřeba to nějak vyrovnávat. Třeba tekutým štěstím (a jsem si jistá, že Felix felicis chutnal právě takhle!). Ciderů jsem už ochutnala nespočet, ale zdaleka nekončím a své (bohužel jen pomyslné) ciderové království stále rozšiřuji.
Anglický třešňový cider Carling (koupen v Bille) je velký favorit. Dokonce i lepší než nový Sommersby, na kterého jsem se tak těšila. Ten byl taky fajn, ale od téhle značky zůstávám věrná hruškovému.
3) A samozřejmě nepohrdnu ani dobrým vínem (a s přibývajícími skleničkami ani nedobrým), ideálně pálavou nebo tramínem. A úplně nejlepší pálavu mají V Melounovém cukru, kde jsme s Térou měly i ten nejlepší makový cheesecake. Je to sice už před nějakou dobou, ale v pondělí tady naštěstí budu mít vzácnou návštěvu znovu, a tak je i program jasný.

 1) A jako žena marnivá mám samozřejmě ráda i procházení obchodů.
Šedé maxi šaty z HMka. Až nedávno se mi tenhle typ šatů začal moc líbit. Můj muž ale to nadšení nesdílí, mám zakázáno to nosit. Prý je to hnus, asexuální pytel, jak pro starou pannu, knihovnici a tak. A ať si to nosím až mi bude 60, ne teď.
No, koupila jsem je.....teď.
2) Ale podařeným nákupům v sekáči se nevyrovná ani deset HMek dohromady. Svetr za 38 korun, radost k nezaplacení!
3) Chtěla jsem do koláže přidat ještě třetí oblečkovou fotku, ale jak tak koukám, asi fotím outfítky málo. A tak jsem tam elegantně dala dort. Dortem se nikdy nic nepokazí.
 1) a 2) Kavárenské povalování, velký to koníček. A nedávno jsem si oblíbila i kavárnu Atlas v brněnském Bílém domě, kde jsem byla dva dny po sobě na obědě. Protože místu, kde mají skvělý hummus s NEJLEPŠÍM teplým pita chlebem nejde odolat.
A stejně tak jsem neodolala ani norské snídani, kterou jsem si dala k obědu. Pro změnu ne s pitou, ale s NEJLEPŠÍM domácím teplým žitným chlebem.
3) Ale oblíbená bryndzová palačinka z Podnebí jako tradiční nedělní oběd má taky stále své místo.

 1) Opět jsem se rozhodla vás unudit, a tak je tu znovu #mojeovesna, stále stejná, protože jiná by nebyla TAK dobrá.
Včera jsem nesnídala doma, ale v hotelu - a hotelové snídaně all-you-can-eat (=v mém podání všechno) jsou stejně nejlepší. Ale hned po příjezdu domů jsem si udělala kaši k obědu. Tomu se říká závislost.
2) Největší inovace, které jsem byla ve svém kašovém rituálu schopna. Obarvila jsem ji na zeleno matcha čajem. Tím čajem, co mi k pití tak nechutnal. Bylo to jako špenát. Ale v kaši je to docela fajn, když se dostatečně osladí.

 A na závěr pečení. Protože když nemám co dělat, peču. Když mám co dělat, peču, abych ty povinnosti oddálila. A když jsem smutná, tak taky peču. A nebo z radosti.
Banánové cupcaky s krémem z arašídového másla podle Veroniky, tradiční celozrnné loupáčky a mini jáhelníky nachystané ke svačinám.
P.S. A abych nezapomněla, na instagramu jsem pod trapným jménem @blondynazlondyna