Jak jsem běžela jako o závod

Hezký den!
Před pár dny jsem se zúčastnila běžeckého závodu Během dětem. Mého úplně prvního závodu.
Původní záměr byl takový, že se přihlásím proto, aby to pro mě byla dobrá motivace, proč zase začít běhat.
A kolikrát jsem za ty tři týdny asi byla?
Ano ano, odpověď jednou je správně. Jsem nepoučitelná.
Malou omluvou mi budiž to, že jsem měla koupenou neomezenou permanentku do fitka, a tak jsem radši dávala přednost hodinám tam. A druhou omluvou mi budiž to, že.....že mě pak bolely nohy. A že foukal vítr. A že byla zima. A nemám žádnou běhací mikinu. A.....říkala jsem omluva nebo výmluva?
A ačkoliv jsem neměla vůbec nic natrénováno, stejně jsem se na sobotu moc těšila. Těšila jsem se, že poprvé vyzkouším, jaké je to běžet s někým, a taky že vyzkouším, jestli dokážu běžet rychleji když jakoby o něco jde (tedy o to, abych nebyla poslední). 

Představovala jsem si to ale trošku jinak, čekala jsem, že bude mnohem více lidí (běželo nás myslím něco málo pod 100) a organizace byla trošku zmatená, start byl asi o tři čtvrtě hodiny později, záchody byly až na druhém konci parku a čísla, která jsme dostali na nalepení držela tak málo, že jich potom byly plné chodníky. A samotná trať závodu nebyla nijak vyhrazená, běželo se normálně po chodníku v parku, kde byli normálně lidé venčící psy (viděla jsem strašně moc buldočků, juhuuu!) nebo bezdomovci popíjející krabičák. Ale vzhledem k tomu, že šlo o charitativní akci to samozřejmě vůbec nevadí a je mnohem lepší, že všechny peníze ze startovného putovaly radši na dětskou onkologii, než na drahou organizaci závodu.
Jak jsem četla na facebooku, nakonec se vybralo kolem 100 000 korun, za které se pořídil přístroj pro monitorování aktivity mozku a míchy při neurochirurgických operacích, takže akce byla úspěšná.
A zároveň jsem tam poznala i moc milou slečnu Marietu (které jsem ale nerada zkazila radost, když jsem jí řekla, že ještě nejsme v cíli, že ještě jedno kolo....pardooon! :D) a Lenku z medvědího blogu. A byla jsem moc ráda, že za mnou přišly, jinak bych tam totiž byla sama - přeci jen ve svém okolí moc běžců nemám, a kamarádka, která měla běžet se mnou si dovolila onemocnět, potvora!
Ze závodu bohužel (nebo spíš bohudík!) žádnou fotku nemám - po doběhnutí jsem vypadala tak děsivě,  že bych svým zjevem mohla strašit děti a barvu by mi mohly závidět všechna rajčata světa.
Původně jsem chtěla vyfotit dvě fotky, before a after. (jakože rozdíl 10 kilometrů a velká sranda hohooooo).  No ale trošku mi to nevyšlo. 
Po vyfocení before selfíčka jsem se napřed vyděsila a pak usoudila, že tohle asi není to pravé, jak předvést, že před během vypadám k světu.
Jak se říká "bad hair day", tak já jsem asi měla zrovna "bad face day".
A ve stejně špatné kondici byl i můj kotník. 
Předešlý den na TRX jsem asi nějak špatně došlápla (beztak to bylo při dřepech na jedné noze s výskokem na bossu, nebo nějaké podobné šílenosti) a kotník pak docela bolel. Přemýšlela jsem, jestli si ho alespoň neolepit tejpovací páskou profesionálně zakoupenou v Lidlu, ale nakonec jsem usoudila, že se to rozběhá.
Nerozběhalo.
Nečekaně.

A průběh závodu vypadal asi takhle.

1. kolo - To bych nebyla já, abych nevymyslela něco geniálního. Třeba to, že až se ozve start, vystřelím jako raketa. A poběžím NESKUTEČNĚ rychle. Budu tak, ale TAK strašně rychlá, že poběžím s tou první skupinkou. A taky uběhnu svůj rekord. A možná i rekord všech ostatních. A budu mít tak perfektní čas, že se budu do konce života plácat po zádech.

.....a asi ani nemusím říkat, že tohle tempo mi vydrželo asi 200 metrů. Potom mě začalo píchat v boku, nemohla jsem se nadechnout a při představě, že musím uběhnout ještě 9 kilometrů a 800 metrů se mi chtělo brečet. 

2. kolo - Krize. Přišla ještě dřív, než jsem čekala. První kolo se mi zdálo až moc dlouhé na to, že mi jich má zbývat ještě 6. A kotník mi začal nadávat. A mám pocit, že ti svalovci ve svítivých tričkách už kolem mě už jednou běželi! 

Říkám si, že už nikdy nechci jít běhat.

3. kolo - Už znám nazpaměť celý okruh. Záchytné body - start,  povzbuzovači, hospodská zahrádka a na ní čumilové, bezdomovci na lavičce...

Krize. A deprese z toho, že několik svítivých triček už vidím podruhé. 

Kašlu na svoje předsevzetí, že poběžím v kuse, a poprvé si beru kelímek vody. 

Říkám si, že už nikdy nechci jít běhat.

4. kolo - Malý záblesk naděje při pomyšlení na to, že jsem za polovinou. A deprese z toho, že musím uběhnout ještě jednou tolik.

Říkám si, že už nikdy nechci jít běhat.

5. kolo - Začínám páté kolo a vidím, jak nejrychlejší běžec odchází s cílovou páskou přes rameno.

Říkám si, že už nikdy nechci jít běhat.

6. kolo - Další záblesk naděje, že už se to blíží. A záblesk paniky, že budu poslední. A kotník mi dává jasně najevo, že tohle teda ne.

Říkám si, že už nikdy nechci jít běhat.

7. kolo - To nejlepší ze všech kol. A na obyčejnou vodu jsem se snad ještě nikdy takhle netěšila.

Říkám si, jak miluju běhání! 

A nakonec to dopadlo dobře - celkový čas 70 minut. Není to sice žádný rekord, ale ani ostuda - na to, že jsem v poslední době neběhala skoro vůbec. Je to můj nejrychlejší čas (což bych asi neměla přiznávat), za který jsem kdy 10km uběhla, protože takovou trasu jsem běžela snad jen 3x nebo 4x, jinak jsem vždycky běhala spíš tak 6-7km.

A kromě toho, že jsem si odnesla bolavý kotník, ponaučení, nachlazení a hromadu endorfinů, mám i milion nových, běhacích předsevzetí. A rozhodně to nebyl můj poslední závod!

 

P.S Někdo musí být nejrychlejší, někdo zase nejrůžovější.

P.S 2 A napište mi, jak jste na tom s běháním vy. Byli jste na nějakém závodě?