Pondělí

Bezpochyby nejméně oblíbený den v týdnu. Nenáviděný, přesněji řečeno.

Říkaly statusy na facebooku. Fňukající fotky na instagramu. Hate-mondays trička v obchodech. Naštvané dámy v šalině. 

"No jo, to víš, pondělí." 

"Kdo by mohl mít dobrou náladu - v pondělí, a ještě k tomu takhle ráno, doprdele."

"Bože, ať už je pátek!"

Kolikrát z toho mám podle těch řečí pocit, že všichni snad čekají každé pondělí nějakou pohromu. Katastrofu.

Přílet Voldemorta i s armádou Mozkomorů. 7 Egyptských ran. Místo vody krev. Hrůzu jako ve filmu Den poté, nebo tak něco.

A přitom je to jen jeden ze sedmi dnů v týdnu. No bože. 

Ale jak říká tenhle můj oblíbený citát, problém je trošku někde jinde, než v kalendáři.

Ve skutečnosti totiž vůbec nejde o to, co je za den, ale o přístup. O to, jak do toho dne vkročíte.

Jasně, neříkám, že jsem nějak extra nadšená a tančím oslavný taneček, když mi budík zvoní za tmy a ani nikomu netvrdím, že mi snídaně nechutná víc třeba o půl deváté hezky za světla a v klidu, než před půl šestou, kdy mi v kuchyni málem vypálí oči nepříjemná zářivka na kuchyňské lince.

ALE ať vstávám kdykoliv a ať mě čeká cokoliv, VŽDYCKY, opravdu vždycky si udělám čas na to, abych ten den začala hezky a s dobrou náladou. 

Vstanu o chvíli dřív a hezky si vychutnám snídani, nejčastěji teplou ovesnou kaši s kouskem čokolády, která mě krásně zahřeje a navíc si tak ten den osladím hned od rána. K tomu si pustím ČT24 nebo Dobré ráno na dvojce (které vysílá až od šesti, což značí "docela v pohodě" vstávání :D), protože na to koukám ráda a večer většinou ani zprávy nestíhám, tak abych byla v obraze.

Pak se buď namaluju a vysuším vlasy - a nebo taky ne, pokud jdu cvičit, a můžu vyrazit. Sice jsem vstala dřív, než by bylo nutné, ale za to s dobrou náladou.

A to je úplně něco jiného, než vstát na poslední chvíli, po cestě do koupelny si třikrát zanadávat, že nestíhám, hodit na sebe první co vypadne ze skříně a se zalepenýma očima a nasraným výrazem vyrazit do školy nebo práce. A všechny okolo ujišťovat, že "ty rána jsou fakt hnus", "debilní pondělí", a tak podobně.

Prostě jaké ráno, takový den.

A já dobrovolně opravdu špatný den mít nebudu. I když se pak samozřejmě všechno pokazit může a často taky sakra pokazí. Ale NIKDY nevstanu s tím, že ten den bude špatně.

A pokud nesnášíte pondělky a nebo ještě hůře všechny dny, měli byste se nad sebou zamyslet. 

A když už být nasraní, tak ne na ten ubohý den, ale na sebe. Na to, že neděláte nic proto, abyste byli spokojení.

A ne, nebojte, nežiju si jako princezna ve zlatém paláci, nevyspávám do 11 a nekoupu se v penězích, ale samozřejmě taky chodím do školy, na brigády, a starosti mám takové, že bych je nepřála snad nikomu, (a to je co říct, protože občas jsem docela škodolibá :D).

Do školy ale chodím převážně ráda. Většinou jsou to věci, co mě docela zajímají. A když zrovna nezajímají, vážím si alespoň toho, že tam můžu jen tak sedět a nemusím stát na brigádě. Protože ty brigády, to jsou dny, ze kterých nadšením opravdu neskáču.

Jak možná víte, často dělám hostesku a dělám to taky dost nerada. A nesnáším lidi. Zaprvé to vůbec neutíká, bolí z toho nohy, a za druhé mi to taky často přijde dost ponižující, stát někde v přiblblým kostýmku a oslovovat lidi s nějakým pitomým sloganem.

Ale ani v tyhle dny nevstávám nasraná. I v tyhle dny si udělám hezké ráno, vstanu dost brzo, abych si stihla ještě zacvičit....zkrátka abych v tom dni měla i něco příjemného. 

A pak se snažím si to zpříjemnit i úplnými maličkostmi, které jsou v tu chvíli ale důležité - dobrý oběd do krabičky, abych se mohla těšit na pauzu, nový díl Big Bang Theory který si pustím za odměnu, nebo vymýšlení toho, co si pak za ty peníze koupím (a pak stejně nekoupím:D).

A co je nejdůležitější - snažím se dělat něco proto, aby mě čekaly i lepší dny. Ta brigáda, kterou dělám, mě sice nebaví, ale nesedím na zadku a nečekám, až mi něco lepšího spadne do klína. A stejně tak nejsem tak naivní, abych si myslela, že ze mě všichni padnou na zadek, až jim ukážu diplom z humanitního oboru na Filozofické fakultě. A tak se snažím dělat alespoň něco málo navíc, co mi jednou třeba jednou pomůže. Měla jsem krátkou stáž v novinách i televizi, teď pro změnu zase chodím do školního Radia R, kde jsem v marketingovém týmu (což zní ale vznešeněji, než jaké to ve skutečnosti je:D) a vymýšlím, kam bych se vetřela na další praxi. 

I když odesílání životopisů a čekání na odpovědi připomíná spíše čekání na Godota a kolikrát už toho mám plný zuby...a ta blbá sladká ranní kaše je pomalu to jediný, co mi udělá radost..

Ale lepší než nic, alespoň dělám něco pro to, abych jednou nemusela patřit k těm nesnáším-pondělí lidem.

A vy to zkuste taky.

Vstaňte včas, s dobrou náladou, vychutnejte si snídani, oblečte si něco hezkého a vyrazte s úsměvem.

Hned zítra!

P.S. A pokud vám den nezlepší dobrá snídaně (což nechápu!), ale víc vás potěší třeba kafe a cigareta (což nechápu!), tak to udělejte. Prostě začněte hned něčím, co vás potěší.

P.S. 2. Přiznávám, že ne všechna rána jsou úplně sluníčková. Ať odejdu z domu jakkoliv dobře naladěná, stačí nastoupit do přecpané šaliny, kde se na mě z každé strany někdo tlačí, přes okýnka není vidět ven, jak je to tam zafuněný, do pravé nohy mi někdo mlátí taškou, po levé mi šlape nějakej harant, a o tom smradu všeho druhu ani nemluvím. To pak i já.............nesnáším pondělí!