Od country tanečků ke crossfitu - část druhá.

Pokračování článku o tom, co za sporty jsem si vyzkoušela mezi country tanečky někdy těsně po školce a crossfitem, ze kterého si nosím modřiny a namožené svaly teď.

I Rocky by se mě bál...

Na Slevomatu jsem objevila levný vstupy na fitbox, a tak jsem se rozhodla vyzkoušet. Strašně jsem se bála, že to nezvládnu, a ještě horší pocity jsem měla během hodiny, kdy jsem si myslela, že ty plíce opravdu vyplivnu. 

Jediná má zkušenost s čímkoliv boxovacím bylo jedno z videí od zmíněné Jillian. Cardio Kick Box. Poskakovalo se u toho a ve vzduchu máchalo rukama.

No, během prvních 10 sekund mi došlo, že to s žádnýma úderama nemá absolutně nic společného a že jsem úplně, ale Ú P L N Ě  mimo. A tak jsem se učila hezky od úplných začátků - přední údery, háky, zvedáky, front kick, low kick...

Moc mě to bavilo, náročností to bylo skoro na hranici mých možností, a to mě motivovalo nejvíc. 

Vždycky jsem se hrozně těšila, až si omotám ruce bandážema, kopnu si do pytle, vymlátím ze sebe všechny starosti...

TRX

Ano ano, pokud čtete můj blog už nějakou chvilku, tahle tři písmena jste tu museli vidět minimálně 55678755x.

Ve fitku, kam jsem chodila na fitbox, bylo totiž i TRX, tak jsem se rozhodla to vyzkoušet, Bylo to pro mě ještě náročnější než fitbox, při prvních hodinách se mi chtělo brečet a umřít (na pořadí nezáleží), ale hrozně mě to chytlo.

A asi 2 roky, kdy jsem na těch pásech visela minimálně 3x-4x týdně, nepustilo.

Vždycky jsem odcházela absolutně zničená = spokojená a šťastná.
To jsem měla hodně ráda, hodně dlouho.

Sporttreiben in Wien

Od září do ledna minulého roku jsem byla na Erasmu ve Vídni, a sportovat jsem samozřejmě chtěla i tam. 

Rakušáci jsou velcí sportovci, a já se jim ani nedivím - cyklostezek je tam pomalu více než chodníků, krásné parky, hodně zeleně, a hlavně Dunaj. Protože u vody se hned sportuje líp.

V té době jsem už dávno byla zamilovaná do TRX i fitboxu, ale vzhledem k cenám jsem si to tam dovolit nemohla, a do klasického fitka jsem taky chodit nemohla, protože v žádném nebylo možné si koupit permanentku třeba jen na měsíc, ale muselo to být rovnou na rok.

Ale na kolejích jsme naštěstí maličkou posilovnu měli, respektive dvě - dámskou a pánskou zvlášť. Pánové tam měli spoustu činek, nakládací osy a hrazdu, ale my ne, což mi ale v té době ještě nijak nechybělo.

Ladies gym byla plná běžících pásů a rotopedů, k tomu tyč na poledance (kterou jsem v té době využívat neuměla, ale o půl roku později bych z té možnosti skákala radostí do stropu), bossu a nějaké menší činky a balony. Stálo to 30 euro na celý semestr a cesta z pokoje mi tam trvala asi minutu, takže jsem byla šťastná. Chodila jsem tam pořád, vždycky jsem se rozběhala na pásu, a potom cvičila podle aplikace na mobilu - Nike Training Club, a žádná flákárna to nebyla. To jsem dělala skoro celou zimu, ale na podzim by byla škoda nevyužít krásného počasí, a neběhat radši venku. A tak když to šlo, obula jsem běžecké tenisky a vyběhla- podél Dunaje nebo menšího dunajského kanálu co jsem měla přímo u kolejí, do Prateru, do centra Vídně.....no nemilujte to, když to tam vypadá tak jako na fotce!

V rámci školního tělocviku jsme si tam mohli zvolit i zdarma nějakou lekci, kterou jsme mohli navštěvovat jednou týdně - výběr byl veliký, a já jsem si vybrala body styling, v luxusní posilovně na kraji Prateru. Nebylo to pro mě sice až tak náročné jak bych ráda (to je zvrácený, já vím:D), ale byla jsem za tu možnost moc ráda. Většinou. Ale třeba jednou jsme tam třeba po kruhovém tréninku měli všichni držet v planku, ve vzporu, tak dlouho, dokud jeden z nás nevyjmenuje 10 druhů cukroví. Tolik cukroví neznám snad ani česky, natož německy, a tak si asi umíte představit, jak dlouho tam všichni museli kvůli mě držet - cítila jsem, jak mě probodává vražedným pohledem minimálně 20 očí! (byla jsem skoro tak oblíbená, jako když jsem minulý týden přišla na crossfit ve svém oblíbeném tričku s nápisem "burpees hate you too" a tím jsem pro všechny vysloužila pořádnou porci angličáků navíc:D)

Kromě tělocviku zdarma jsme si ale mohli vybrat i další lekce - sice placené, ale na semestr to vyšlo asi na 30 Euro, takže mnohem méně než v jakémkoliv fitku. A protože jsem toho chtěla dělat hodně, vybrala jsem si tae-bo. Podle popisu to měla být kombinace bojového umění a aerobiku. 

Každá lekce měla trvat hodinu a půl..........a já už jsem hned při té první utekla po 50 minutách.

A bohužel ne proto, že by to bylo moc náročný. Kéž by.

Šedesátiletá dáma s čelenkou jako cvičitelka aerobiku v 90. letech, k tomu trikot jako Madonna v jednom svých videoklipů a veselé "uuuuu eins zwei, uuuuu drei vier" k tomu. Nejnáročnější pohyb byl asi krok ze strany na stranu, a ty prvky bojového umění spočívaly asi v tom, že jsme občas zlehka natáhly ruku dopředu. Za těch 50 minut jsem se na hodiny podívala minimálně 150 (musely se zastavit, jinak to není možný!), nenašla jsem na sobě ani kapku potu, a musela utéct. 

Hrdina.

A tak jsem šla na obchodní centrum školy, jestli bych si to nemohla vyměnit za jiný sport. Prošlo to, a tak jsem si vybrala step aerobik. Pamatovala jsem si z dřívějška, že mi to dávalo docela zabrat - ale bohužel v tomhle případě to tak nebylo. "Uuuu" a "Ou jeee" se tam ozývalo úplně stejně, s výjimkou toho že to nebylo i s trikotem.

A tak jsem toho nechala a spokojila se s během, což byla stejně ta nejlepší možnost, a cvičením v té malé ladies gym.
A jednou jsem šla vyzkoušet kickbox - v jednom kickboxovém studiu totiž měli akci na první hodinu zdarma, a tak se nezapřela moje česká povaha a šla jsem tam, i když jsem věděla, že příště už za těch 20Euro nepřijdu. 

Strach o zuby a smradlavý rukavice

Po návratu domů jsem se vrátila na školu v Brně a i tady jsme měli možnost vybrat si tělocvik, a tak jsem si k pravidelnému TRX a fitboxu přibrala ještě kickbox.

To, že mám ráda růžovou a jsem princezna neznamená, že bych vyhledávala jenom taková ta čistě dámská cvičení jako "tvarujeme problémové partie" a "chystáme bříško a zadeček na léto", to ani náhodou. Mám ráda sporty, kde se pořádně maká, ale má to určitou hranici, jak jsem zjistila. Mlátit a kopat do pytlů na fitboxu mě bavilo moc, ale když někdo mlátil a kopal do mě, to už se mi tolik nelíbilo. Nejsem pytel!

Au. Můj nos!

A moc tomu nepřidával ani fakt, že jsme u toho nosili boxerský rukavice. Což by bylo fajn, protože bych si u toho mohla připadat drsně, kdyby nebyly úplně mokrý zevnitř! Jo, jsem princezna.

A tak jsem po půl roce dostala jeden školní kredit a moje boxerská kariéra skončila.

Tyče a modřiny
Když jsem pole dance někde viděla poprvé, připadalo mi to laciný a sprostý. Možná to bylo i tím, že slečna na fotce měla průhledné plastové boty s půlmetrovou platformou jak z porna a na sobě jen maličkej lesklej proužek jako-že-podprsenky (no bůhví, odkud ta fotka byla:D). 
Ale postupem času se to začalo šířit víc a víc, chodila na to i moje sestra a neměla boty z porna, domů pokaždé nosila nové a nové modřiny a já už jsem dávno věděla, že místo sprostý a laciný je to jen pořádná dřina a námaha.
A tak jsem začala chodit taky. Moc mě to bavilo, těšila jsem se z každého pokroku, i když jsem u toho vypadala elegantně asi jako medvěd lezoucí po stromě...
Ale bohužel jsem člověk, co pro tohle nemá hned dva předpoklady - nejsem ani trochu ohebná, ale naopak největší dřevo. A hlavně - když jsem se měla pověsit hlavou dolů, strašně jsem se bála, že spadnu a umřu. Na místě!
Vím, že na té ohebnosti by se dalo pracovat, kdybych tomu věnovala dost času (ale s dalšími sporty jsem stejně kvůli času i penězům nemohla chodit častěji než 1x-2x týdně), ale.....vždyť jsem mohla spadnout a umřít, sakra!!
Chodila jsem do 1. a pak 2. levelu a tam se ty cviky ještě zvládat daly, ale věděla jsem, že později by přišly prvky, kdy bych visela hlavou dolů a nedrželo by mě prakticky nic, což bych se svou povahou největšího strašpytla nezvládala, a stejně bych se nemohla posouvat dál.
Jsem moc ráda, že jsem si to zkusila, půl roku se tomu s radostí věnovala, ale teď už radši jen poslouchám od sestry která to nevzdala, co všechno dělají....a jak mohla spadnout a umřít.
Ale když se to umí, sport je to krásný!

Alenka v říši Divů (a činek)

Já a posilovna? Nějaké první rande už proběhlo kdysi dávno, v tom děsivém zumba období. S kamarádkou jsme tam chodily tak 2x týdně, a já pak často i sama. Bylo tam ale jedno velký ALE.

To cvičení bylo tak strašně neefektivní! Vůbec v tom nebyl žádnej systém - pár minut na páse, pár pohybů na stroji co vypadal jako křeslo u gynekologa, pak teda nějakej ten pohyb s dvou kilovou činkou, nějakej ten dřep, legpress, rotoped a pak zase nějaká ta sklapovačka.

Nevěděly jsme o tom nic, ale.....chodily jsme do fitka. To se asi počítalo.
Taky jsem si všimla, že mám nohy hodně svalnatý, na stehnech jsem měla takový boule a připadalo mi to vyloženě hnusný, byla jsem nešťastná že místo hubených nožek mám nohy velký.
No, kdyby to bylo teď, v době kdy jsou všichni děsně fitness a instagramy jsou plný holých zadků, břich, bicepsů a stehen, věděla bych, že jsou to kvadricepsy a že jsem vlastně strašně cool a drsná. Vyfotila bych si selfíčko, sklidila fitness lajky a bylo by.
       Pak jsem tam v průběhu let a střídání cvičení pokaždé na nějaké krátké období chodila, ale vždycky to přibližně vypadalo stejně. Činky mi moc neříkaly, a o nějakým mrtvým tahu jsem neměla ani ponětí (kromě toho, že se to dělalo v jednom videu od Jillian - s dvou kilovýma činečkama:D)

Až to tohoto podzimu.

O tom už jsem psala i tady na blogu. Dřela jsem pořád a hodně, sportovala minimálně 5x týdně, do fitka na TRX jsem se mohla pomalu nastěhovat, bavilo mě to....ale pak už mi bylo trošku líto, že tak dřu - i když i pro radost, ale vidět to na mě tolik není.

Jasně, tlustá a měkká jako marshmallow jsem nebyla, ale....pořád jsem měla dost hubené ruce, zadek nebyl úplně jako z oceli, něco jako ramena jsem znala jen z obrázků, a pekáč buchet jsem vídala v troubě, ne na břiše...

A tak jsem pochopila, že je potřeba změna, ať chci nebo ne, protože moje tělo si na ten stejný druh pohybu za tak dlouhou dobu zvyklo.
A tak jsem začala chodit do klasické posilovny. Žádný tréninkový plán ani trenéra jsem neměla (a asi to podle toho i vypadalo :D), snažila se vystřídat strašně moc cviků, mezi tím tam angličákovala a poskakovala jak splašená koza, protože jsem měla pocit, že když budu jen stát na místě s činkou, budu jak nějakej línej zadek. No, po několika hodinách tímhle stylem, kdy jsem pak padla úplně vyčerpaná, mi došlo, že méně je někdy více, a trošku jsem se zklidnila.
Na začátek jsem si vždycky na pár minut zaběhala na pásu, protáhla se, a pak už cvičila. Teď už klasicky s činkama, s dopomocí se snažila přiblížit ke shybům, dřepovala, a s kamarádkou jsme si tam ve volné místnosti taky dělaly takové malé rychlé kruhové tréninky - box jumps, angličáky, výpady se zátěží, cviky na břicho....
Bylo to fajn, snažila jsem se, aby to pro mě bylo náročný, abych si to tam jen tak nepřišla odbýt, nějaké ty svaly na rukou jsem nabrala.....ale pořád to "nebylo ono". Chodila jsem tam pravidelně a poctivě, ale kromě toho pocitu, že pro sebe něco dělám a nějakých těch endorfinů mi to nedávalo nic navíc - pořád to byl primárně pohyb jen za cílem, abych nějak vypadala.
A to je jasný, že chci být kočka kočičkovatá s parádní postavou, ale potřebuju aby mi ten sport dával i něco navíc.
A to mi teď dává crossfit.
Ale to už by bylo na několik dalších článků.
A taky že bude.