PRVNÍ.

Jak se pozná dospělost?

Je to v okamžiku, kdy jste schopni sami platit všechny svoje účty řádně a včas? (zdravím UPC i Vodafone a slibuju, že jednou to bude i bez těch upomínek!) 

Je to ve chvíli, kdy bydlíte sami v bytě 3+1 a všechno zvládáte s prstem v nose? Máte uklizeno jako ze škatulky, nestane se vám, že byste zapomněli koupit toaletní papír (ahoj, kapesníčky s kytičkama!) nebo sáčky do koše, a když vám praskne žárovka, nečekáte do dalšího dne s baterkou jen proto, abyste se zeptali kamaráda v práci, jestli u té výměny musíte vypnout pojistky? (ano, jsou dotazy, na které i Google odmítá odpovídat!).

Nebo je to snad ve chvíli, kdy jste natolik moudří, že žehlíte a myjete nádobí pravidelně, abyste se vyhnuli naříkání (no dobře, spíš kurvahajzlnasratdoprdeleserunato) nad tou obří hromadou?

A nebo je to ten okamžik, kdy víte, že s vínem se pije i voda? Ve stejném množství.

Nebo naopak to, když rozeznáte víc druhů toho vína, než bílý-červený-sladký-suchý? A ano, růžový!

No...a nebo ta fáze, kdy si kupujete boty a oblečení podle toho, jak pohodlné a funkční to je, a ne podle toho, jak to vypadá (no co, ty stříbrný polobotky jsem fakt potřebovala!) nebo jak červená cedulka z toho visí?

Když máte víc rozumu než štěstí? Když je vaše lednička plná? Plná jídla? A ne ve stylu rajčatová omáčka-víno-sýr? 

Nebo když víte, že talířek se zlatým okrajem do mikrovlnky nesmí? 

Že boiler není karma? Že imbusák není šroubovák? Že se do panelu blbě zatloukají hřebíky?

Nebo když si zvládnete sami, se vší elegancí a úrovní, složit IKEA postel?

Nebo když........

No dobře, Čistý svědomí zrovna nemám. a ruku do ohně za to, že jsem mladá dáma a ne zmatený kuře, bych rozhodně nedala.

Ve skříni mám sice spoustu košilí, jedny z nejnavštěvovanějších stránek v mém prohlížeči jsou Lidl (máte pravdu, to je k zamyšlení!) a LinkedIn, a nedávno jsem měla upřímnou radost z nákupu nových utěrek, hader, vůně na záchod a voňavého přípravku na nádobí.

Ale taky jsem si o půlnoci zalomila klíč v zámku, nachladila se jen proto, že neumím odhadnout počasí, ztratila důležitou součástku od mlýnku na kávu, takže teď na ty zrnka jen smutně koukám, a pravidělně zahazuju důležité účtenky. 

Jo, o té dospělosti by se fakt dalo diskutovat.

Ale přesto si připadám alespoň tak dospělá a svéprávná, abych se dokázala rozhodnout, JESTLI a CO budu do konce života nosit na ruce.

A tak jsem se rozhodla.

Teda.....díky bohu, že až teď. Když jsem o tetování přemýšlela poprvé, bylo to v Chorvatsku asi před 12 lety. To se mi jako ten nejlepší motiv zdál zajíček Playboy a nejlepší místo těsně nad křiklavě růžovýma plavkama. A tak jsem si to veledílo nechala alespoň na pár dní zvěčnit hennou a připadala si jako hvězda celé Makarské i okolí.

Podruhé mě to lákalo o pět let později, kdy si moje tehdejší nejlepší kamarádka nechala udělat obrázek na boky. Tenkrát v mých očích byla jako největší frajerka a ten klikihák jakože-znamení-zvěrokruhu byl přesně to, co každá mladá slečna potřebovala.

Potom mi během let proběhlo hlavou ještě pár, naštěstí už ne tak debilních nápadů, ale vždycky z nich sešlo. A až zhruba v posledním roce jsem byla rozhodnutá napevno. Až budu mít první pořádnou práci, až budu bydlet sama, až se osamostatním, splním si i tohle přání, které by se doma s velkým pochopením  nesetkalo.

S rodičema mám sice dobrej vztah, ale ne ze všech mých rozhodnutí bývají nadšení, a tak jsem s tím musela vyčkat #stejněměbudoumítrádi #takybychmohlabrátdrogy

Ale sakra, utajit to před Terkou (protože to znamená před mamkou) a nepsat denně na Facebook a Instagram, jak se na tu kérku těším, mi dalo pořádně zabrat! :D #omgmarkéto

Od spousty lidí jsem si  při ukazování návrhu vyslechla takovou tu klasiku ve stylu "a víš, že to je na celej život?", zvednutý obočí a "...a to jako vážně tohle?" nebo nesmrtelnou větu o tom, jak budu stará a seschlá.

Ale právě i tohle je důvod, proč jsem se rozhoupala - protože jsem se KONEČNĚ naučila být trošku víc odhodlaná, občas sebrat koule,  nebýt ze všeho tak připosraná, a zkrátka se rozhodovat sama tak, jak opravdu chci a tak, abych z toho měla radost. Bez ohledu na to, jestli mě v tom někdo podpoří, a nebo ne. A to jsem se alespoň trošku naučila až tento rok #volejteslávaatřidnyseradujte 

Jde o to, všechno tak nějak míň řešit - v životě, i v otázce kousku kůže na předloktí.

Tenhle rok mi toho dal tak moc, že jsem to všechno chtěla mít zaznamenaný i v podobě obrázku.
V podobě obrázku, kde je jeho vizuální význam až na další koleji. 

A nebo taky ne?

Třeba je to symbolika origami jeřába z japosnkých tradic....

Třeba je to ptáček, kterej konečně letí nějakým směrem...

Třeba je to ptáček, kterej konečně roztáhl křídla...

Třeba je to jenom jako iluze, Je to přece poskládaný z papíru...

Třeba to znamená plnění přání, jako je v té japonské pověsti, Když jich složíte tisíc...

Třeba je to pěkně falešnej papír, kterej si hraje na ptáka..,

Třeba je to spousta geometrických obrazců, kde má každej svůj význam...

Třeba tam má svůj smysl každá čára. Jejich počet. Seskupení...

Třeba.........a třeba je to prostě jen obrázek z Pinterestu. A třeba pak vypadám jako úplně tupá nesvéprávná blondýna, když to někomu takhle vylíčím. Třeba...

Tím ale moje tetovací story zdaleka nekončí, Spíš začíná.

O tom, že si nechám vytetovat origami těsně pod loket jsem byla přesvědčená už pár měsíců, ale stále jsem neměla koule na to, konečně se opravdu objednat. Na jednu stranu jsem pořád měla trošku pochyby, a na druhou stranu....pro někoho, kdo se stydí volat i k sestřičce na preventivní prohlídku byla představa cesty do nějakého tetovacího salonu (v mých představách samozřejmě černé doupě plné lidí jak z metalových koncertů) s ušmudlaným obrázkem ptáčka v ruce, kde bych měla potetovanému chlápkovi svým jemným hláskem vykládat, jak to bude moje první, opravdu děsivá.

Ale před dvěma měsíci mě něco naštvalo. Teda nasralo, samozřejmě, Teď už ani přesně nevím, co to bylo, ale v tu chvíli jsem si řekla "seru na všechno, teď už se fakt objednám!", a po práci jsem konečně zajela na Svoboďák, kde je v domě Pánů z Lipé Tattoo Dragoon. Protože to je jediné tetovací studio, co jsem jako úplná inkoustová panna, znala. Logika.

A ani to nebolelo. Zatím, Asi o minutu později už jsem odcházela s vizitkou, a do mobilu si rychle zapisovala datum.

V práci jsem o tom mluvila zhruba 3x denně (ano, jsem oblíbená!) a odpočítávala dny.

Jenže těsně před termínem mi zvonil telefon, že moje tatérka onemocněla.

A pak ještě jednou, den předem před náhradním termínem!

To už jsem si říkala, jestli to není znamení, že toho mám nechat, ale nedala jsem se,

A tohle úterý jsem se konečně posadila do černého křesla. Od spousty ostřílených potetovaných kriminálníků jsem slyšela, že to není vyloženě bolest, ale spíš takový škrábání. Píchání. Divnej, nepříjemnej pocit, ale ne bolest.

A ti, co mi říkali, jak to bolí? V duchu jsem jen obracela oči v sloup a říkala si, že mě přece nic nerozhodí. Vždyť můžu dělat shyby se strženýma dlaněma, plazit se pod ostnatým drátem, tahat těžký činky a vůbec, na bolest jsem přece zvyklá.

Hahaha.

To byla TAKOVÁ bolest, 

TAK MOC to bolelo, že jsem protrpěla každičkou z té sekundy, co jsem tam, se zatnutou pěstí, seděla. A kdyby v místnosti nebyly ještě další 3 tatérská křesla a na nich mnohem statečnější zákazníci, asi by i ta slzička ukápla. Nebo alespoň lítostivá větička.

Celou dobu mi hlavou běžely tři věci. 

"Sakra Markéto! Ty seš ale sráč! To vážně nic nevydržíš?!"

"Proboha, vždyť je to jen pár čar! Co když má někdo celej rukáv? Nebo celý záda? To jsou hrdinové!"

"Mysli na Blaničku a její povídání o děsivé brazilské depilaci! Tohle je JEN ruka a JEN pár jehliček! Mohlo by TO být mnohem horší!"

Strašná, strašná půl hodina. Pocitově to totiž bylo tak 10 hodin. N-E-K-O-N-E-Č-N-Ý!

Ale jedno je jasný i přesto.

Jak se říká, že jedním to nekončí.....tak ano, plány samozřejmě mám!

P.S. Byla jsem v Tatoo Dragoon na Svoboďáku. 2x mi zrušili termín a další byl až za delší dobu, v ten den jsem hodinu musela čekat bez nějaké omluvy, a nikdo mi nevysvětlil, jak to bude probíhat, ani jak se o tetování starat - to jsem jen dostala na maliličkým listěčku o velikosti jízdenky. Toť vše. Takže další tetování ano, ale jinde.