čtvrtek 12. listopadu 2015

Zápisky z tréninků

Původně jsem chtěla napsat veledůležitý článek "ze života", s různýma fotkama bídné kvality, co se mi za nějakou dobu nastřádaly v mobilu, aneb #focenokalkulačkou. Pak jsem si ale uvědomila, že by to beztak sklouzlo jedním směrem, a to k crossfitovým tréninkům. Teda hned po jídle. A tak bude jednodušší to nechat rovnou jako článek sportovní a doufat, že svět ještě nějakou dobu vydrží bez mých rozmazaných fotek burgerů a ovesných kaší (protože rovnováha musí být!).

1) Blondýna a jeden z těch horších nápadů 
Žádný nakopávače, pre-workouty ani spalovače jsem nikdy nebrala. Tím, že bych měla na tréninky málo energie většinou nijak netrpím, a to ani v 7 ráno. Teda ne, že by se mi ráno nějak extra chtělo vstávat (i když....s myšlenkou na dobrou snídani :D), většinou před každým tréninkem nadávám, jak jsem ztuhlá, unavená a že mě bolí tohle a tamto, ale jakmile je po rozcvičce, úplně zapomenu, že je brzo ráno a že se mi vlastně vůbec nechtělo. A pak už stejně není čas ani síla myslet na nic jinýho, než na přežití. 
A spalovače? Jestli něco nepotřebuju, tak je to něco, po čem se budu potit ještě víc než obvykle. Ještě k tomu s nejistým výsledkem a faktem, že 99% legálně dostupných spalovačů spíš nevěřím, než věřím (a na ty ostatní si jako kardiak a člověk se svědomím Mirka Dušína můžu nechat zajít chuť, haha).
A proto tyhle věci šly docela mimo mě.
Ale když mi kamarádka psala "Mám novej nakopávač, tak ti zítra taky vezmu na vyzkoušení a pojedem bomby!" (ano, tento výraz opravdu používáme - bohužel :D), nebránila jsem se, přeci jen jsem zvědavá jak opice.
Po cestě na trénink jsem tedy vypila něco, co chutnalo jako pomerančovej džus. Takže dobrý. 
Dobrý do té chvíle, než začala rozcvička.
Od té chvíle mi z čela stékaly vodopády potu, ruce klouzaly na ose jak slimáci, klepala jsem se jak ratlík a nešlo to zastavit.
Na crossfitu se běžně potí úplně všichni, ještě aby ne. I já bývám vždycky upocená jak průměrný prase v letní den, ale tohle už bylo moc i na mě. Bylo to tak zlý, že jsem zcela vážně přemýšlela, že si to promočený tílko prostě vysvlíknu a budu cvičit bez něj - a to je co říct, vzhledem k tomu, že ještě nemám perfektně napečeno, jsem nejstydlivější člověk na světě a taky jsem měla svoji nejméně krásnou podprsenku! 
Celý dopoledne se mi pak ještě klepaly ruce, a já jsem si jen neustále opakovala, že tohle už ve spojení s crossfitem nikdy. Možná, že kdybych dělala kardio na běžícím páse na lačno chodila jen běhat nebo dělala něco, kde tep sám o sobě nevyskočí až do nebe, mohlo by to být fajn, ale takhle.....nenene.
(P.S. Byl to Hellnox, a možná to bylo i tím, že 2 odměrky asi nebudou dávka pro křehké děvče :D
Ale abych se dostala k tomu, co si myslím o nejrůznějších nakopávačích, pre-workoutech a podobně.
Podle mě je to fajn, ale jen ve výjimečné situaci, kdy je opravdu potřeba nakopnout, třeba na závodech, když je veliká únava a z nějakého důvodu se nehodí trénink vynechat. Ale ne denně, aby si na to tělo zvyklo, a bez téhle pomoci by se pak najednou cvičilo těžko. 
Já si v takových situacích jednou za čas dávám Redbull bez cukru (a teď mi na závody přišla pořádná zásoba:D) kterýmu jsem přišla na chuť na závodech v Harrachově, ale kolikrát bohatě postačí i troška hroznovýho cukru za pár korun.
2) Vzhůru nohama
Člověk by měl mít neustále nějakou motivaci, cíle a výzvy, který si plnit. A moje největší crossfitová výzva momentálně je (a ještě sakra dlouho bude) úkol naučit se chodit po rukou. Když chci v budoucnu závodit na pořádných závodech, téhle hrůze se nevyhnu. 
Pro někoho to může znít jako sranda (a Kristy, královna stojek, rovnou přestane číst!), ale pro mě jakožto člověka, co první normální stojku o zeď udělal až ve 23 letech, po milionu sprostých slov a záchvatech paniky ve stylu spadnu-a-umřu, je to úplný sci-fi. 
Už na základce jsem se strašně bála stojek, i když mě držely za každou nohu dvě učitelky. A to mi zůstalo pořád. Teď už sice dělám kliky ve stojce relativně ráda a opřená o zeď se dokážu i usmívat, ale jakmile to má být bez zdi, schovávám se do kouta a doufám, že si mě tam nikdo nevšimne. 
Připadám si jako člověk, kterej nikdy nemůže chodit po rukách. Mám pocit že jsem taková moc dlouhá, těžká, neohrabaná, s koordinací pohybů na úrovni Golema nebo Shreka. Zkrátka pro to nemám předpoklady!
ALE.....když můžou po rukách chodit i devadesátikiloví chlapi jak nic, budu chodit taky! Fakt! Nejpozději do léta! #doprdele #cojsemtořekla
3) Tréninky s princeznama
Jak jsem psala už mnohokrát (hešteg klišé), crossfit je hlavně o lidech. Kdybych měla cvičit úplně sama, tak by to nebylo zdaleka ono. Teda....to bych spíš crossfit nedělala vůbec, protože bych se k tomu sama nedonutila. 
A proto jsem nejradši, když můžu trénovat s kamarádama, jak říkáme, s partou princezen. Už příští sobotu nás čekají velké týmové závody, kde bude neskutečně velká konkurence. Nebo spíš nebude. Ti nejlepší crossfiteři, kterých tam bude hojně, pro nás konkurence ani být nemůžou, protože jim nesaháme ani po okraj podkolenek. Na jednu stranu se docela těším, ale ještě víc se bojím, a neustále se uklidňuju, že to přeci děláme pro radost, že každej někde začínal. A to jsem ještě z nás jediná, která alespoň trochu věří, že na to máme a nějak to zvládneme. 
Občas se spolu domluvíme a místo klasické crossfitové lekce si uděláme vlastní trénink. A úplně nejlepší byl ten na uctění památky obětí 11. září (No jo, trochu opožděně, logiku v tom nehledejte. Není.)
V crossfitu jsou totiž takzvané Heroes WOD, tedy workouty na počest padlým vojákům ve válce v Afghánistánu, hasičům kteří zahynuli při nějaké akci a podobně. A to se mi líbí, že je v tom kromě cvičení ještě něco navíc, k zamyšlení. 
Memorial WOD 11.9 sice úplně nepatří ke všem těm Heroes WOD, ale myšlenka je to podobná, a hlavně jednotlivé počty cviků i váhy mají význam - např. čísla letů, počty obětí, počet cviků je 9...
My jsme si váhy museli trošku upravit, protože něco bylo i nad naši maximálku, ale jinak jsme se snažili na pořádně a po dokončení leželi několik minut na zemi jak mrtvoly. 
Časový limit na dokončení byl oficiálně 40 minut, já jsem spadla z vesla po 36 minutách.
Vypadalo to takhle, váhy v závorce jsou moje, kluci měli samozřejmě vyšší. 
2001m veslo 
11box jumps (výskoky na bednu)
11thrusters (35kg) (dřep a výraz nad hlavu)
11burpee pull up (angličák a shyb)
11power cleans (40kg) (přemístění ze země na ramena)
11HSPU (kliky ve stojce)
11kettlebell swings (16kg)
11 T2B (špičky k hrazdě)
11 dead lifts (55kg)
11 push jerks (35kg) (z ramen nad hlavu)
2001m veslo
Tohle nechutně upocený selfíčko je pro změnu z dalšího společného tréninku. Protože lidem, kteří vypadají dobře a tvrdí jak dřeli, nemůžete věřit!
Přímá úměra - bylo to tak náročný, jak blbě vypadám! A to jsem se ještě pro dobro všech schovala za roller. ("tohle je roller, dělají to všichni, tak to děláme taky" :D)
Tentokrát jsme si po lekci gymnastiky našli ještě WOD ve dvojicích, já s Davidem a Kristy s Tomem.
Bylo to dohromady v počtech 50-40-30-20-10 a cviky snatche s ketlebellem, wall bally a kliky, a mezi každým dokončeným kolem dohromady 400m na vesle.
Hnus, hrůza, odporný.....a nejlepší zároveň.
4) #změna #atak
Do brněnského CrossFit New Parku už chodím skoro 10 měcíců a ráda, našla jsem si tam spoustu kamarádů a to málo všechno co umím jsem se naučila tam. Hodně věcí tam ale jde směrem dolů, je tam spousta změn, do některých věcí vidím možná víc než bych měla, něco mi tam nesedí, něco jsem si uvědomila až později, a čím dál víc mi to připomíná jen velikou komerční továrnu na peníze. 
Kamarádka pěla ódy na CrossFit Destiny, a tak jsem to vyzkoušela s ní, a hned jsem se rozhodla. Je to tam mnohem menší, ale o to lepší atmosféra. Skvělej trenér co dokáže hodně vyhecovat, malá skupinka lidí, takže dost pozornosti pro všechny......tak uvidíme, jak se mi bude líbit, až si v koupím neomezenou permanentku tady, ale zatím jsem byla nadšená. 

15 komentářů:

  1. Ahoj,
    Mně se tenhle typ článku libí. Pokračuj dál..
    O Crossfit Newparku jsem tohle práve slysela, a odradilo mě to. Nemám na tolik značkového oblečení a nějaké jiné věci, a myslím, že by na mě spousta lidí pohlížela zpatra.
    Choose your destiny vypadá dobře, možná to zkusím tam. Uvidím jak budeš spokojena:)

    Kristýna

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! :)

      Ale o značkovém-neznačkovém oblečení to určitě není, za celou tu dobu co tam chodím jsem si nevšimla, že by to někdo nějak řešil :)

      Vymazat
  2. Dost nadupaný. Takhle ve 23 hodin večer dobrá motivace pro zítřejší pohyb!

    OdpovědětVymazat
  3. jooo, tak s tou stojkou ti úplně rozumim, aneb musela jsem si 3x vyhodit kotník během základky, než to se mnou učitelky vzdaly a přestaly mě nutit dělat cokoliv vzhůru nohama :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Haha tak už vím, co jsem tehdy měla udělat, aby byl klid! :D

      Vymazat
  4. Pěkně, pěkně holka :)! Ještě by mě krom stojek zajímalo co ty a shyb, používáš nějákou dopomoc? nebo už jste kamarádi? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkujuu! :)

      Shyby děláme převážně crossfitový (kippingový), a ty dělám už několik měsíců bez problému - zrovna dneska ráno jich bylo na tréninku 100 :D

      Striktní neděláme skoro vůbec a po pravdě to moc netrénuju (ale měla bych!), takže udělám tak jeden, maximálně dva :D

      Vymazat
  5. Super, super, super :-) Od pondělí začínám přípravu na novou sezónu - běžeckou, tak mě strašně bavilo číst o tom, jak makáš :-) A do Destiny chodí kamarádka, která teď nedávno začala svůj crossfit blog :-) Měj se hezky :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju! :)
      Pošleš mi prosím odkaz? To mě zajímá! :)

      Vymazat
  6. Market, jsi opravdu dobrá, klobouk dolů! A zaujalo mě i Tvé hodnocení CF parku a jsem zvědavá na "reportáž" z Destiny. Tvůj blog je opravdu velmi inspirativní :-)
    http://radinsen.blog.cz/

    OdpovědětVymazat
  7. super článok! :) teším sa pokračovanie :) určite podobné veci píš aj naďalej :)
    http://bonesincouture.blogspot.sk

    OdpovědětVymazat
  8. Pěkný článek :) Vždyť víš, že se vždy rádi dozvíme něco z tvého života, ať jsou fotky jakoliv rozmazané (a jakože nejsou), tak nás to prostě baví :) Jsi dobrá, já jsem tu stojku udělala snad jednou v životě, a to jsem byla tak překvapená, že jsem ji dala, že jsem hned letěla dolů :D A učitlka se jen divila, proč skáču radostí.. No, bohužel, od té doby se mi už nepoštěstilo, takže naprosto obdivuji tvé kliky a úsměvy!

    OdpovědětVymazat
  9. Jsi fakt dobrá :D ! A článek pobavil jako vždy :D

    runeatandtravel.blogspot.com

    OdpovědětVymazat