neděle 30. listopadu 2014

Předvánoční střípky ze života

Krásný den!
Moje nejoblíbenější období v roce - Advent, je konečně tady, a tak doufám, že i vy si tuhle neděli hezky užíváte. Já jsem se dneska snažila napsat pár smysluplných a souvislých vět do první kapitoly mé bakalářky, a tak to teď odskáče blog - protože tady budou věty naopak spíše nesmysluplné, fotky spolu nijak nesouvisející......a......a tak.

pátek 28. listopadu 2014

Kyblík plný radosti a pytlík plný svalů (aneb zásilka od NU3TION)

Víte, koho mám ze všech nejradši?
Pošťáky a kurýry! 
Když zazvoní zvonek, náš westík začne vždycky střídavě štěkat a strašně kňučet. Asi abychom si jako všimli, že k nám někdo jde. (díky, Adélo, nevšimli bychom si!)
A když zazvoní zvonek, mám na rozdíl od westíka chuť jásat a tančit oslavné tanečky.
Protože takové cink cink mnohdy znamená příchod těch mých oblíbených lidí. 
Pošťáků a kurýrů.
Asi jim budu říkat spíš nosiči radosti.

neděle 23. listopadu 2014

Plněné dýňové muffiny s krémovým sýrem

Neděle je na pečení přímo perfektní. A začít v pondělí nový týden výbornou snídaní v podobě muffinů taky není na škodu.
A proto je tu dnešní recept. 
Dýňový recept, v té nejlepší kombinaci - s krémovým sýrem a voňavou skořicí.
Před všemi těmi lineckými hvězdičkami, perníčkovými soby, ořechovými rohlíčky a kokosovými kuličkami jsem si totiž chtěla upéct ještě něco podzimního. A potom už přijdou i ty voňavé vánočky, od cukru bílé štoly nebo mikulášské postavičky z kynutého těsta, A k tomu samozřejmě budu ruce zahřívat od hrnečku s horkým punčem nebo svařákem.
A než se do všeho vánočního pustíte i vy, dejte taky ještě šanci dýním.


pátek 21. listopadu 2014

Kavárenské Brno : Šestá větev a Spolek

Brno. Město, ve kterém jsem se před třiadvaceti lety v porodnici na Obilním trhu narodila (fialová a škaredá, tak jako minima bývají).  
A ráda to tu mám pořád, celých třiadvacet let.
Je to město, ve kterém se mi bydlí hezky. Máme tady všechno, co více, méně i vůbec (ne)potřebuji. Od vysokých škol přes velká nákupní centra, fitka a divadla až po parky, přehradu a dlouhou cyklostezku.
Památky, kostely i nefalšované ghetto. 
Kina stará a retro, ale i moderní multiplexy s předraženým popcornem.
Zahulené hospody i nablýskané bary které neexistují.
Rádoby mrakodrap a moderní kancelářská část plná lodiček i kravat.
Rozjezdy, které nás v noci vždycky rozvezou domů.
Nejodpornější podchod a bezdomovci, bez kterých by to nešlo.
Čur...ehm....orloj za 12 milionů i předražená, ale hezká, svítící fontána před divadlem.
Máme tu zkrátka všechno.
A velké je to tu tak akorát - ne moc malé, abychom tu měli jen jeden obchod a jednu základní školu, ale ne tak velké, aby nám nestačily šaliny a museli bychom jezdit metrem.
Ale jedna z věcí, která bude na Brně vždycky tím nejlepším, je to, že jde o město kavárenské. 
A pořádně. 
Je jich tu hrozně moc a rostou jako houby po dešti. Jsou různé - snobské, kam chodí dámičky s kabelkou lujvitonovou i takové, kde uvidíte spíš tašku plátěnou. Někde je prý káva výborná, jinde zase hnusná a picollo neexituje. Někde jsou kožené sedačky, jinde nábytek z palet. Někde je obsluha protivná jak prdel, jinde zase tak milá, že se budete rádi vracet znovu a znovu...
A jsou všude. V úplném centru, blízko toho ehm-orloje, pár zastávek šalinou od nádraží, a nebo třeba kolem toho Obilního trhu.

neděle 16. listopadu 2014

Listopad

Každý měsíc je něčím typický, a to platí i pro ty podzimní.
V září si asi ještě nikdo nechce úplně připustit, že nás léto opouští, a je potřeba si užít teplé sluneční paprsky, dokud to jen jde. Jediná chvíle, kdy se na příchod chladného počasí začínám opravdu těšit je moment, kdy vstoupím do některého z obchodů, které jsou už od poloviny srpna plné zimních svetrů, kabátů a parek. To se ze mě okamžitě stane ta nejprostší oběť marketingu a hlavou mi běží jen "to chci! to potřebuju! to si musím koupit!". 
Říjen znamená klasický podzim se vším všudy. 
V lepším případě krásně barevné listy ve všech odstínech od zářivě žluté až po fialovo-rudou. 
V horším, a o to častějším případě to znamená spíše šedivou oblohu, déšť, nejprotivnější vítr a vlezlou zimu.

pátek 14. listopadu 2014

Střípky z kuchyně

Krásný den!
Dneska vás zdravím v obzvlášť dobré formě.
Na hlavě domácí drdol, kterej už asi nikdy nerozčešu. Na 3 dny nezmalovaným obličeji upatlaný brýle, který každý tři hodiny čistím povlakem od polštáře, a na sobě slušivý outfítek v podobě růžových ponožek s plameňákama a něco-jako-noční-košile, která kdysi bývala letními šaty.
Vedle mě leží oblíbená plyšová Ikea-mrkev a sem tam na mě hodí uražený pohled westík, asi jako že v té posteli strašně překážím. 
Moc nemluvím. Žádná moudra! Při každém slově totiž mám pocit, že mi snad do krku někdo nasypal špendlíky. Ale tohle vadí asi jen mně, věřím, že pro mou rodinu je to příjemnou změnou.
A největším gurmánským zážitkem je pro mě momentálně zázvor s citronem a medem, nebo Coldrex, což se překvapivě pít dá. 
A taky nějaký to pečivo.......a čokoláda! Tu zvládám v každé situaci!
Ale dnešní článek bude z jiného soudku, a to po delší době opět Střípky z kuchyně, které se mi ve foťáku za poslední dobu nastřádaly. 
Žádný dva dny starý grahamy a čaj s medem, nebojte!

úterý 11. listopadu 2014

Sportovní povídání

Sportů jsem za svůj třiadvacet let dlouhý život dělala nespočet. Od něco-jako-sokola a atletiku přes country tanečky, street dance a step aerobik až po běh, fitbox, kickbox a tanec u tyče.
Při tanci jsem si stále nechtěla přiznat, že jsem prostě dřevo, při šplhu jsem zažila svých 8 sekund slávy na školním závodě, a při kick boxu zase málem přišla o zuby.
Jako malá Markétka jsem pořád musela někde pobíhat, a tak mi všechny ty kroužky vyhovovaly. Bavilo mě běhat, skákat do dálky i přes kozu, dělat kotrmelce....prostě všechno, k čemu nebyl potřeba míč nebo míček. Jakýchkoliv velikostí.
A to mi vydrželo až do dneška. 
Kotrmelce už sice dávno nedělám, ale kolektivních sportů se štítím jako čert kříže stále. A při představě, že by po mě ještě teď někdo chtěl házet nějakým balónem a já bych to měla chytat, se mi chce okamžitě vykloubit ruka, abych se tomu zlu vyhnula.
K ničemu jinému jsem ale takový odpor jako ke všem míčovým hrám neměla. A ve všech sportech jsem měla vždycky období, kdy jsem do toho byla pořádně zažraná. Do té doby, než jsem objevila něco dalšího.
A v posledních dvou letech (s výjimkou půl roku ve Vídni, kde jsem běhala a cvičila sama podle aplikace Nike Training) to bylo období TRX, které jsem prokládala občasnými návštěvami hodin fitboxu nebo body stylingu a extra náročného total body trainingu. Všechno v brněnském Body Revolution, kde jsem byla nalezlá minimálně 5x týdně. 
Bavilo mě to moc, pokaždé jsem odcházela se skvělou náladou a dobrým pocitem, ale dost často jsem na to pak i doplácela. Mému zápěstí se všechno to klikování, angličákování a hromada různých cviků ve vzporu přestávalo líbit a dávalo mi to pořádně najevo. A stejně tak nohy, zejména stehna. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy vycházela schody bez bolesti. 
A když mi jednoho rána zazvonil budík v 6:10, což znamenalo další z ranních hodin TRX (ten týden už asi 5.),nedokázala jsem vstát. Chtěla jsem se zvednout z postele, ale prostě to nešlo, neměla jsem sílu vůbec na nic. A když jsem se konečně dokázala z té postele vyhrabat, podlomily se mi kolena a hned jsem si musela lehnout zpátky. A dva dny jsem strávila v posteli se stejnými pocity, jako při silné horečce, bolelo mě všechno od hlavy až k patě, byla strašně slabá a neměla chuť k jídlu. (a zejména to poslední už něco znamená!)

pondělí 10. listopadu 2014

Praha kavárenská

O Praze se sice říká, že je stověžatá, ale pro mě je spíš kavárenská. 
Kaváren je tam beztak více, než nějakých věží.
A jestli ne, nevadí, můžeme to nad šálkem kávy a kouskem něčeho sladkého alespoň předstírat.

úterý 4. listopadu 2014

Instagramová moudra

Vyfotit třímegapixelovým mobilovým foťákem a třesoucí se rukou nějakou veledůležitou věc (ideálně tu stejnou ovesnou kaši - po sto padesáté), tuhle vysoce kvalitní fotku prohnat instagramovým filtrem, aby nabrala ještě vyšších uměleckých hodnot, obohatit to duchaplným textem, mrsknout to do blogového článku a připadat si jako největší fotograf, umělec, a spisovatel zároveň?
To je přesně ono!
Dnešní dávka vysoké kultury je zase tady! 
Uvařte si kafe nebo čaj, jdeme na to.
(a pokud nosíte kontaktní čočky nebo brýle, sundejte si je, prosím. Třeba si potom budete myslet, že článek bych plný kvalitních pěknofotek.)

sobota 1. listopadu 2014

Makový tvarohový "cheesecake"

Krásný večer!
Už je to pár dní, co jsem psala článek s tak prostým názvem - Pondělí. A dneska mám pro vás pro změnu radu, jak si to pondělí pořádně zpříjemnit. 
Cheesecakem! 
Protože to je prostě největší dobrota. Nejlepší dortík ze všech. Radost na talířku. A tak.
Pokud jste na tomhle blogu přečtli více jak 2 články, asi vám moje slabost (ehm...přesněji řečeno úchylka) neunikla. 
A pokud jste se mnou někdy byli v kavárně, na snídani, na kafi....a vlastně kdekoliv, pravděpodobně vám slovo čískejk už leze pořádně na nervy. Protože o jídle jsem schopná mluvit pořád, a o čískejku obzvlášť.
A když se zrovna ocitnu (úplnou náhodou, to se tak stává, znáte to...) v kavárně, kde jsou dortíky, může jich tam být třeba sto, a stejně je hned od první chvíle jasné, co si dám. A opravdu nechápu to nevím-co-si-dát divadýlko, co vždycky předvádím s jídelním lístkem.
A ať jsem na výletě v Praze nebo třeba Paříži, Vídni či Barceloně, je jasné, co se objeví na mém snídaňovém talířku. 
No a když se mě třeba Terka zeptá, co chci upéct k svátku nebo narozeninám? No, otázka by to mohla být vyloženě řečnická.
A když mám pečící náladu? To pak hned mačkám rozdrcené sušenky do formy.
A ráda mám úplně všechny. Jak ty pořádně poctivé, z tučnější Philadelphie, tak i lehce počeštěné z levnějšího lidlovského Paloučku nebo Lučiny, nebo i ty ošizené lehčí z tvarohu.