pondělí 11. prosince 2017

NOVÝ BLOG

Jak jsem jen mohla zapomenout?
Jak jsem mohla jen tak z ničeho nic začít psát jinde, aniž bych se rozloučila s tímhle blogovým starouškem?
Jak jsem....no, mohla být takovej lajdák?

Každopádně, kdybyste chtěli číst moje články i nadále, všechny novější čekají TADY. Od Dubaje přes Krakow a Berlín až po Skotsko....nebo fitko ve Frýdku.


sobota 11. března 2017

Jak bydlím?

Vítejte u mě doma.
V království, kam když jednou vstoupíte, budete nacházet světlý chlupy na oblečení několik dalších měsíců.
V království, kde je v ledničce vždycky víc vína než jídla.
Kde se nádobí umývá v úterý a ve čtvrtek.
Kde se po zemi válí mimo jiné roličky od toaletního papíru, kelímky od jogurtu a ponožky, protože nic to mopsí mládě nemiluje víc.
Kde se žehlí jen........no, když si tu košili chci zrovna vzít na sebe.
Kde jsou skříně narvaný oblečením, ale já stále nemám co na sebe.
Kde nikdy nenajdete ty tajemný předměty s názvy jako imbusák, křížovej šroubovák, vrtačka, nebo snad pravítko. Ale místo toho třeba plyšovýho jednorožce nebo 10 stejných balíčků celozrnných těstovin.
Kde se internety platí až po mailové upomínce.
Kde je topení denně ověšený sportovním oblečením.
Kde televize je jenom proto.....že už tam prostě je.
Kde je nejoblíbenější dvojicí mlýnek na kávu a moka konvička.
Kde můžete zametat denně ehm čistě teoreticky, a přesto se budete brodit v závějích mopsích chlupů.
Kde nemůžete do výšky metr dvacet nad zemí nechávat NIC, protože byste to za chvíli neměli.
Kde to v pondělí vypadá docela k světu, ale ve čtvrtek už byste nechtěli ani čekat v předsíni.
Kde.........už jsem říkala, že víno v lednici vždycky mám?
No, prostě můj domov už skoro rok. V klidné části Brna, všude blízko (teda až na práci, kterou mám na konci světa - v překladu: v Heršpicích), s balkonem a se třemi pokoji, přestože by mi zatím klidně stačila jen garsonka. A tak jednu místnost používám jen k odkládání věcí, sušení oblečení nebo na dám-sem-ty-tašky-s-papírem-jen-na-chviličku-než-je-odnesu. A samozřejmě, neodnesu. Prostě sklad, kde by se všem milovníkům pořádku mohlo udělat zle,
Tam vás pro vaše dobro nevezmu, ale jiné části bytu vám ukážu ráda. Není to ještě zdaleka podle mých představ, ale postupně se snažím, aby to tak jednou bylo. 

sobota 4. března 2017

Miláno

Nachozených kilometrů: 35789
Spořádaných croissantů: 578
Litrů Prossecca: 23
Skleniček Aperolu: 6
Navštívených obchodů: 7677
Hodin v metru a tramvajích: 569
Hádek jak v pravé italské domácnosti: 5
Skoro-nehod kdy nás málem srazila Vespa nebo Fiat: 68565


Vypadám jako Michael Jackson co předvádí moonwalk vsedě, ale ve skutečnosti jen zkoumám, kolik fotek jsem tou svou kalkulačkou zase nafotila.

sobota 11. února 2017

8 důvodů, proč si zamilovat Livigno

Už jsou to tři týdny, co na sobě nemám helmu ani lyžařské brýle, nesnídám u švédských stolů a nepiju prosseco v 9 ráno, ale až teď jsem se dostala k sepsání 10 důvodů, proč se mi v Livignu tak líbilo, a proč by se tam mohlo líbit i vám. A jak tak vídám na všech těch internetech, a hlavně jak jsem slyšela na sjezdovkách a lanovkách, do Livigna jezdí čím dál víc Čechů. #skorojakonamakarskou #prosímne

sobota 28. ledna 2017

#LIVIGNO část I.

Ještě na začátku prosince jsem si říkala, jaká je škoda, že se zase nepodívám nikam na hory. Že mi to zase nevyjde.
A teď se mi najednou v ložnici suší snowboardová výbava a za sebou mám 4 dny, kdy jsem se měla vyloženě jako princezna (i když jsem tak s tím rudým omrzlým obličejem, upocenýma vlasama a přimrzlou nudlí u nosu nevypadala ani náhodou).
Ty 4 dny byly v Itálii, v krásným horským Livignu. A vůbec bych se nebála říct, že je to jedno z nejkrásnějších italských míst, což by ale ode mě neznělo zrovna věrohodně, vzhledem k tomu, že z Itálie znám osobně jinak jen Řím (a že ten je teda taky nádhernej!). 
Ze všech stran hory, krásné stavby s dřevěnými balkony, z každého hotelu i penzionu výhled na kopce, protože jinak to tam snad ani nejde. Dlouhá nákupní třída která je večer krásně osvětlená, všude spousta světýlek, až to vypadá jako nějaká vánoční vesnička. Na každém kroku pizzerie nebo restaurace, bary plný prossecca a Aperolů a v létě i nádherně modrý jezero. A k tomu desítky kilometrů upravených sjezdovek se všemi druhy lanovek, ze kterých jsou ty nejkrásnější výhledy.
Oblíbit si Livigno zkrátka vůbec nebylo těžký.
Že si to tam zamiluju jsem věděla prakticky hned, když jsem poprvé  večer při cestě k hotelu uviděla ty nádherný hory...a do ruky mi přistála první sklenička prosseca.
Některý dny jsou lepší, některý horší….a někdy si prostě musíte jen a jen říkat, jak je ten život boží.  A to jsem si říkala s každým pohledem na ty zasněžený hory, s každým plátkem prosscuitta (a že jich bylo jak roční zásoba pro celý horský město! No co, kdyby  mě náhodou zasypala lavina, musela jsem mít zásoby na přežití!) a s každým dalším croissantem a cappuccinem.
Nebyla jsem tam na dovolené s rodinou nebo partou kamarádů, jak by se možná mohlo zdát. Přestože jsem si to všechno užívala, jako by to tak bylo. Byl to presstrip pro novináře a redaktory z celé Evropy, kteří píší rubriky o cestování. Ne jako propagace nějakého konkrétního hotelu, cestovky nebo společnosti, ale celého města jako takového. Aby se co nejvíc lidí dozvědělo, jak je tam krásně. (Jasně, uplatili mě. Bombardinem, Dortíkama. Prosseccem. Prosscuittem. Ale stejně bych dala ruku do ohně....nebo radši do mascarpone za to, že to tak je.)
No, asi je jasný, že já novinář zrovna nejsem, a že moje „novinářská kariéra“ začala a zároveň skončila praxí v Mladé Frontě, kde jsem jako malý stydlivý kuře šudlila pidi mini odstavečky o malých medvíďatech v ZOO a vinařských slavnostech.
A o to víc jsem vděčnější, že se tam našlo místo zrovna pro mě. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit - ani když jsem si před odjezdem četla nabitej program, kterej byl tak lákavej, že jsem skoro záviděla sama sobě.
V pondělí jsem spala přesně tři hodiny. A když jsem o půl čtvrté zamykala dveře bytu, chudák Albus vůbec nechápal, co se děje a co v takovou šílenou hodinu vymýšlím. A řeknu vám, že k brněnskýmu nádraží ve 4 ráno se nehodí nic jinýho víc, než hešteg #TONECHCEŠ. 
Ano, caps lockem.
Napřed mě čekala cesta do Prahy, kde jsem se potkala s naší českou skupinkou, a poté jsme vyrazili na osmihodinovou cestu. Ta byla sice sakra dlouhá, ale stála za to (a hlavně není  nic, co by pár kafí a pár redbullů nespravilo!).
A ještě než vám povím, co jsme ty 4 dny dělali, je tu pár zcela nesouvisejících italských poznatků.