středa 27. července 2016

43 hodin v Edinburghu - část II. - Spartan Race

Skotsko. Edinburgh. Sobota. Šest ráno. Jeden z těch kamenných domů, co vypadají všechny podobně: 
Zazvonil budík, a mně se TAK nechtělo vstávat! A když jsem si uvědomila co mě čeká, nechtělo se mi dvojnásob. Ale nebylo to nic, co by hrnek kafe a ta nejsladší dobrota (protože rychlá energie na závod a protože je to prostě dobrý!) co jsem v celém Edinburghu našla, nespravily.
Před sedmou už jsme s Adamem, co tam byl za Reebok/Idnes/agenturu/prostě pracovně vyráželi směrem ke Spittal Farm, místu uprostřed zelených kopců, kde nevidíte nic než kamenné statky, tisíce ovcí a o trochu míň krav. Byla hrozná mlha, asi tak o deset stupňů míň než v ČR a já jsem si pořád dokola říkala, jak dobře to nakonec dopadlo. A tím myslím to, že mě čekalo jen něco málo přes 5km, a ne něco přes 20.

Párkrát už jsem psala o tom, na co se tohle léto chystám (teda nakonec z toho bylo spíš chystat s uvozovkama). Tím měl být Spartan Beast, závod s délkou dvacet-plus km. Před dvěma měsíci ale moje koleno po neustálém přetežování řeklo těsně před crossfitovými závody NE, a já jsem tak měla s pořádnými tréninky útrum. To znamená dva měsíce nejen bez crossfitu, vzpírání, ale taky bez běhu. Místo toho, abych měla na všechno pořádně natrénováno, jsem byla najednou akorát tak zesláblá, se špatnou fyzičkou, s nějakým tím kilem navíc a pocitem, že jsem fit asi tak jako měkkej marshmallow.
Měla jsem možnost si předem změnit registraci a místo Beast se přihlásit jen na kratší Sprint a neriskovat, že mě koleno zradí hned po pár metrech, a nebo naopak v polovině někde uprostřed kopců. To by sice samozřejmě bylo rozumnější, ale já to neumím. V tomhle mám takovou povahu, že bych si tam tu nohu radši urvala, než abych uznala, že prostě nemůžu všechno a byla rozumná.
Pár dní před závodem jsem se ale dozvěděla, že jsem v koleni sice měla zátěž z přetížení, ale ten už zmizel, a zůstaly mi trochu opotřebované vazy. To sice není v mém věku úplně na oslavný taneček, ale když musíš, tak musíš, a zpevnění svalů okolo kolene #dřepydřepydřepy by to mělo zlepšit (říkala moje osobní veterinářka, která odhalila diagnózu dřív, než 3 ortopedi! Náš Albus bude jednou v dobrých rukou!). 
Když jsem ale neuměla ustoupit já, stalo se to tak nějak samo #osud. Přišly menší komplikace s letenkami, které se kryly s mou registrací na nedělní závod, a tak jsem nakonec tak jako tak musela běžet v sobotu. Bohužel? Díky bohu?
Když jsme přijeli na místo, hned po pár krocích v mokré trávě jsem měla mokro v botách. Byla mi zima, ale víc než mikinu jsem s sebou neměla. A to poslední, po čem jsem v tu chvíli toužila bylo běhání do těch kopců, co jsem viděla před sebou. Vyzvedla jsem si teda startovní balíček, nasadila závodnickou čelenku (která alespoň trochu schovala moje, v ten den sakra hnusný, vlasy #tojstepotřebovalivědět) a čekala, kdy přijdu na řadu. Adam mě chtěl vyfotit před startem, ale kvůli té zimě jsem měla barvu mrtvoly čerstvě vytažené z orlické přehrady, a tomu odpovídala i moje nálada.
V 9:20 už jsem stála seřazená před startem s hromadou dalších závodníků (kterým ty čelenky slušely mnohem víc než mně, život není fér!), na povel skandovala WE ARE SPARTANS, u čehož jsem musela působit přirozeně asi jako sluníčkář na protiislámské demonstraci, a vyběhla.
Prvních pár set metrů se mi jen honilo hlavou, jak je to nahovno a proč to vůbec dobrovolně dělám. Mokro v botech, mokro všude okolo, koleno trochu bolí, pomalá jak šnek, prostě otrava. A vidina odhadem dvou otravných hodin. Boží. Výraz na facku a rychlost šneka.
Ani nevím, kdy přišel ten zlom, ale myslím že ve chvíli, kdy jsem poprvé zapadla po kolena do bahna. V tu chvíli jsem úplně zapomněla, že se mi vlastně nechtělo a soustředila se jen na to, ať mi tam nezůstanou boty. Pak ať se nenapíchnu na ostnatej drát, a nebo pro změnu ať přelezu překážku sama a žádný džentlmen mi nemusí pomáhat. A prostě mě to začalo pořádně bavit!
Říkala jsem si "Jo, to je dobrý, tady v kopcích žádný vodní překážky nebudou. To si ani nebudu muset umývat vlasy a budu moct jít hned do města!". A pár minut na to už jsem se se slovy fuck it-kurvadoprdele-oh shit-natoseru nořila do neskutečně ledové vody, která smrděla tak, jako by se do ní (mimo jiné) vyčůrala každá z té tisícovky ovcí. Byly to tři překážky za sebou, co se musely "podplavat", prostě zacpat nos a ponořit i hlavu do toho hnusu. Překonat se mě stálo snad několik minut a ještě víc dvojjazyčných nadávek, ale pak jsem věděla, že nic horšího už mě tam snad ani potkat nemůže.
Celá trať byla hodně, hodně v kopcích, což jsem věděla už dopředu, když jsem v dálce nahoře zahlédla velkou konstrukci se sítí, po které se šplhá. To mělo ale jednu velkou výhodu. Do kopce to nebyl žádnej dlouhej běh, žádný sprinty. Sprinty by nešly ani kdybych chtěla. Spíš rychlá chůze střídaná s pokusy o něco jako běh. Několikrát jsem se ale musela zastavit. Ne proto, že už bych nemohla, ale proto, že jsem se musela rozhlížet, jak je okolo krásně. Klišé jak prase, ale fakt nepřeháním! Výhledy jak z pohlednice.
Už jsme za sebou měli několik kilometrů, a bylo dost podezřelý, že stále nebyla žádná angličákovací překážka (= když to nezvládnete, děláte 30 trestných angličáků. Třeba jako já 180 na minulých dvou závodech, fuj!).
Ta přišla na kopci. A hned to byla ta, u které jsem měla svých 30 kousků jistch. Hod oštěpem, pro mě prostě bez šance. 30 angličáků v trávě s hlínou. A hrudníkem pěkně na zem! Ehm teda u dvacátýho osmýho mi došlo, že to není tak úplně hlína, ale mají to na svědomí ty ovce...
Nojo, princezna se vším všudy. Jen jsem místo zlaté hvězdy měla na čele možná něco jinýho. 
Běželo se po rovině, nahoru, dolů, v blátě, po kamení, a mně došlo, že koleno sice trošku cítím, ale je to bolest která jde překonat a s každým dalším kilometrem byla menší a menší.
A co nás po cestě čekalo za překážky? Zhruba v prvních dvou třetinách skoro nic, to byly jen ty kopce, sem tam něco na přelezení nebo podlezení, ale žádná z těch hlavních. Až potom to bylo všechno docela blízko, což mě hned děsilo - mohlo to toižt znamenat hodně angličáků těsně po sobě.

Ručkování - na crossfitu mě hrazda baví, ale tahle sparťanská překážka měla blíž spíš ke klasickýmu lešení z tlustých trubek. Ale řekla jsem si, že když mám ráda hrazdu, tohle dát musím. A tak jsem to dala. A za to jsem na sebe byla docela pyšná, poté co mi tam několik dobrovolníků řeklo, že jsem to dala líp, než většina chlapů, a že jsem fakt překvapila #samochválasmrdí. A jeden kluk říkal, že určitě dělám crossfit. Netuším, jak to poznal (no dobře, možná když jsem se ke vzdálené tyči dostala jakýmsi divným kippem :D), ale potěšilo mě to. I kdyby to neměla být lichotka.
Kladina - neboli úzké dlouhé prkno, po kterém jsme museli přejít. Pro mě naštěstí žádné trestné angličáky. Kupodivu. Rovnováha není zrovna něco, čeho bych měla na rozdávání.

Lezecká stěna - velké dřevěné desky a na nich dřevěné kostky jako úchytky. Na dvou minulých závodech jsem to nezvládla, tentokrát poprvé bez angličáků! #oslavnýtaneček Myslím, že jsem konečně přišla na způsob, jak na to, ale nechci to zakřiknout - přece jen mě za chvíli čeká další závod v Litovli.
Lano - já a šplh na laně? Nekonečný příběh. Na základce jsem na tyči šplhala jak nic, ale lano jsem nikdy nezdolala. Až na crossfitu jsem minulý rok s překvapeníím zjistila, že to vlastně umím, že se nahoru dostanu. Jen jsem neřešila jak. Tím svým divným stylem se sice nahoru vždycky vyškrábu, ale tahám to rukama, a nohy tam jen tak nějak plácám. Až dvoje crossfitové závody, kde jsem na svůj divno-styl na laně dost doplatila a strašně se nadřela mě donutily se tu smyčku naučit. A přitom je to s ní tak lehký! Stačí si zapamatovat, která noha (a to jich moc nemám:D) jde první, a najednou to netahají ruce, takže lážo plážo. Skoro.
Na dvou minulých Spartanech jsem lano nezvládla. Bylo celé od bahna a nedokázala jsem se ani přitáhnout. Ale tentokrát? K O N E Č N Ě.
A pointa? Že se stačilo naučit tu smyčku a hned to šlo samo, hned jsem vyšplhala? Ale kdepak, zase to bylo tím mým podivným způsobem! (slovo "styl" je mi až blbý použít).

Tahání kladky - na vysoké konstrukci byly přivázané kladky, přes které se na provazech tahalo závaží až nahoru. Byly to kettlebelly. Pánský 40 kg, dámský nevím. To bych totiž nesměla být tak zmatená a hned se nevrhnout k prvnímu, co byl po ruce. A to jsem si říkala, že je to nějak těžký, že zrovna u tohohle bych nečekala, jak mi to dá zabrat!
Kromě toho nás čekala ale taky spousta překážek a dalších věcí, které nám měly závot trošku znepříjemňovat a dělat ještě  těžším. A ani kdybchom chtěli, angličáky by nám nepomohly. Buď jsme to museli zvládnout, a nebo jsme to museli zvládnout.
Tahání polen, se kterýma jsme podlézali pokácené stromy, lezli do kopce i přes vodu, přelézání různých plotů, vysokých dřevěných stěn (za což jsem na sebe byla docela pyšná, protože na prvním Spartan race v Litovli jsem to bez pomoci nezvládala, teď naopak s prestem v nose. Skoro). Nebo třeba pár (set?) metrů s menším pytelm písku. To jsem si ještě říkala, jak to nic není, jak dobře se to nese a že to neváží víc, než jeden z těch kotoučů, co si běžně dávám na osu. No, abych si moc nevěřila, brzo přišla mnohem větší hrůza. Kýbly, které jsme si sami museli naplnit kamením, a potom s nimi ujít dost velký okruh, do kopce, samozřejmě. Nedalo se to držet, nedalo se to za nic chytnout, jen to klouzalo a vážilo asi tak petstotisíc kilo. Zkoušela jsem si to dát na ramena a jít s tím jak africká žena pro vodu, ale dostat to tam bylo pomalu náročnější, než zatím celá závod. Asi tak 65335x jsem se zastavila a měla pocit, že to fakt nemůžu dát, že to neunesu. A to jsem docela zvyklá na tahání těžkých věcí (=činek), ale tohle bylo zlý. Nechci, aby to vyznělo že si nějak moc věřím kecám, jsem boží, ale neumím si představit, jak těžký to muselo být pro holky, co třeba jen chodí běhat, ale silový trénink nemívají.
Tahání kýblů s kamením bylo bezesporu to nejtěžší, což bych nečekala. Protože lano, protože ručkování, protože kopce. Nic horšího mě ale už pak nečekalo, a po zhruba sedmi kilometrech jsem konečně přeskočila oheň v cíli, na krk dostala medaili, do ruky nejlepší proteinovou tyčinku a protein v tubě a samozřejmě další FINISHER tričko.
Poté, co jsem zjistila, že ve venkovních provizorních sprchách teče jen ledová voda (oooo jak nečekané!) jsem zvolila styl "na prasáka" a jen jsem ze sebe sundala to špinavén oblečení, trochu se utřela ručníkem a hodila na sebe čisté legíny a tričko. A takhle krásná jsem pak konečně jela s Adamem zpátky do Edinburghu. Hladová, domlácená, promrzlá a s blátem v uších, ale pořádně spokojená.
Jo a málem bych v celým článku zapomněla na takovej menší detail. Byla to trať, kde se běželo mistrovství Evropy. Tak asi i proto to nebyla úplně procházka růžovou zahradou v doprovodu poníků a jednorožců.
A skóre pro závod zní:
- 30 trestných angličáků (oproti minulým 180 dost dobrý!)
- 2 velký modřiny, přes biceps a stehno
- 467 menších modřin
- 20 minut snahy o umytí špinavého těla
- 7km v krásné skotské přírodě
- 30 sprostých slov česky
- 16 sprostých slov anglicky (čeština je prostě nápaditější!)
- 2 myšlenky že toho nechám a do cíle prostě nedoběhnu
Krasavice-kočička-princezna v cíli!
Dolů to běželo samo, nahoru už to bylo trošku......no, blbý!
Prvních pár minut jsem nadávala na zimu, zbytek cesty jsem nadávala na tu mikinu co mi překážela #všechnošpatně
Vůbec bych se nezlobila, kdybych tady měla strávit třeba víkend! Teda pokud by bylo ve sklepě dost ciderů a v kuchyni čerstvý scones!
Krev, pot a slzy? Nene, tentokrát jen krev, pot a sprostý slova!
Prvních pár metrů jsem si tak krásný boty nechtěla umazat #logika, ale pak jsem si na to ani nevzpomněla. Každopádně spokojenost veliká!

17 komentářů:

  1. Ty jsi krasna i zablacena :) krasny clanek opet a zase miluji to cist

    OdpovědětVymazat
  2. Gratuluju! Ale to koleno nepodceňuj, sama mám problémy s kloubama a musela jsem kvůli tomu přestat běhat...člověku se nechce, ale klouby máme jen jedny a žádný proteiny ani rybí olej ani nic jinýho to prostě nezmění, bohužel :X :(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju:)
      Já s kloubama nic nemám, měla jsem tam zánět z přetížení a mám trochu opotřebovaný vazy, ale s tím se momentálně nic jinýho dělat nedá, a zpevnění kolene za pomocí svalů mi spíš pomůže.

      Vymazat
  3. Supr článek a máš můj MEGA obdiv! Za všechny Sparťany, ty závody zní fakt challengově, ale šíleně, a asi to není nic pro mě! A že je tak klátíš, to je pro mě dost obdivuhodné :) Jasně, nějaké trestné angličáky, modřiny, špatné myšlenky..ale dala jsi to! A to je prostě skvělé :)

    OdpovědětVymazat
  4. Ježiš tam to muselo být skvělé! Úplně cítím to nadšení a tu atmosféru tam :) A gratuluji k tak nízkým angličákům, ani nevím jestli se mi toto někdy povedlo :D

    Těším se na Litovel, i když tam to bude zase jinej level no :D

    OdpovědětVymazat
  5. Ježiš ty vypadáš dobře i vykoupaná ve srajdách, to neni fér :D obří palce hore, jsi borec!

    OdpovědětVymazat
  6. asi to tak malo byť, že si nakoniec nešla tých 20km :)
    no a inak článok super, veľmi rada čítam, ako najprv len umieraš a nadávaš a potom máš z toho aj tak nakoniec vždy super pocit :D gratulujem! zaslúžiš si fakt obdiv, že si to dala a nevyprdla sa na to :D
    celkom si mi dodala odhodlanie, lebo už od rána sa chystám, že zajtra si konečne pôjdem zabehať :D :)

    OdpovědětVymazat
  7. Klobouk dolů!! Teda když jsem dočetla k té překážce, kde ses musela ponořit, zůstala jsem koukat s otevřenou pusou, to musel být masakr! Obdivuju tě a musím říct, že jsi mě nalákala na výlet do Skotska (myslím teda v tom předchozím článku, běhat a brodit se bůhvíčím rozhodně nehodlám:-))

    OdpovědětVymazat
  8. Skvělý! Snad vždy mě zhrozí, jak jsou tvý články dlouhý, že mě to nebude bavit číst, ale pak to vždy zhltu a divím se, že už jsem na konci :DDD

    OdpovědětVymazat
  9. Tyvole ty jsi prostě tak hrozná borka ♥

    OdpovědětVymazat
  10. Strašně moc tě obdivuju, jsi vážně dobrá!! Gratuluju :)

    OdpovědětVymazat
  11. Velkej obdiv! A ještě u toho vypadáš dobře, to snad není možný :D Gratulujuu!

    OdpovědětVymazat
  12. Koukala jsem na instagramu, moc super a moc gratuluji !

    OdpovědětVymazat
  13. Tak to je paráda! Skvělé fotky, musel to být zážitek! :))


    http://s-hejvi.blog.cz

    OdpovědětVymazat