Předstátnicové starosti (a trochu radostí)

Přesně 12 dní do státnic.

Počítala jsem to dneska několikrát. A počítám to každý den. A ještě častěji než dny do státnic počítám státnicové otázky. Jako by jich snad s každým počítáním mělo být méně, nebo co. A pak zase počítám dny, a pak přiřazuju jednotlivé otázky dnům. 

Toť má oblíbená činnost poslední doby.

A měla bych i přiznat, že tvorba mého učícího systému (aneb napřed si otázky vypisovat a zhruba se je učit - 3 denně, týden před si to vypsané nacpat do hlavy nazpaměť, a 2 nebo 3 dny si to všechno opakovat - a ano, potřebovali jste to vědět. A ano, těší mě, Hermiona jméno mé.) mi zabrala tolik času, že už jsem mohla být o několik otázek dál.

A kromě toho, že neustále počítám kolik dní mi zbývá a ujišťování se v tom, kolik se toho musím naučit, patří k mé oblíbené činnosti i vykládání všem okolo, jak to nemůžu zvládnout. Když mě uklidňují, že to zvládnu, pořád dokola opakuju že ne a ne. Jo, jsem asi hodně oblíbená! 

Aneb paniku je potřeba neustále udržovat! 

Ale nebojte, předsevzetí pro dnešní článek zní: vyhnout se nezvládnu-státnice-aaaa-panika větám. 

Protože i v těchto nezvládnu-státnice-aaaa-panika dnech je kromě starostí i pár radostí. A já vám dneska popíšu oboje.

Bez čokolády by to nešlo. A bez kafe taky ne. A kafe nikdy nechutná tak dobře, jako když si k tomu ulomíte kostku (dvě...) čokolády.

Kdyby se u nás taky dělaly na závěr studia takový ty šaškárny s hranatýma čepičkama, kterýma se hází a vedou se dojemný řeči, ta má dojemná řeč by patřila právě čokoládě a kofeinu. Že tu byli vždycky pro mě. 

A tahle Lindt s mořskou solí by klidně mohla soutěžit o šerpu s nápisem "nejlepší".

Croissanty jsou taky jedna z těch dobrých věcí na světě. Lepší snídaně než krásně křupavej, po máslu voňavej krocan, jak někdy trapně říkám, a k tomu pořádnej hrnek kafe, není.
A protože to ví i moje sestra, jeden mi koupila. Měla jsem zrovna zkoušku z angličtiny, o které jsem zhruba měsíc vykládala ty oblíbené řeči jak to nezvládnu, jak kvůli tomu nepůjdu ke státnicím, a dokonce jsem tomu i sama věřila. A to i po dopsání testu. Croissant jsem tedy jedla s tím, že je za snahu, a až po několika dnech jsem s velkým nadšením a oslavným tanečkem zjistila, že byl za odměnu.

A další oslavný taneček se konal poté, co jsem si konečně domů pyšně donesla 2 výtisky bakalářky.

Už mám dokonce i hodnocení oponentky a zrovna nadšená z toho nejsem (šprt ve mě se ozval, chci áčko!), ale od vedoucího očekávám sluníčka, kytičky a miloučký slovíčka, takže třeba se to ještě povede obhájit nějak slušně.

Tak jako tak, dám si Míšu.

Moje oblíbená snídaně poslední doby a oblíbenej pes. To jsem zrovna vstávala později než v 5:15, takže už ani tahle princezna nebyla zalezlá v posteli.

Aneb reklama na rozmazlenost.

A teď několik smutných faktů mého současného předstátnicového života:

- Projevují se ve mě znaky autismu. Přítel se mi směje, že mám na učení svoje oblíbené místo, že pořád chodím do té knihovny. No....to ještě neví, že v té knihovně mám i SVOJE místo, a jakmile je obsazeno, moje studium je v ohrožení!

- K propiskám mám zvláštní citový vztah. Musí být tmavě modrá a musí psát středně tlustě. S černou nebo světle modrou by bylo moje studium opět v ohrožení.

- Sprostě jsem nikdy nemluvila, pokud to nebylo nezbytně nutné (třeba když vám něco spadne na nohu nebo vylijete kafe, tak je nějaká ta prdel potřeba, to je jasný!), ale v poslední době mám slovník, za který by se nemusel stydět žádný dlaždič. Není žádnou výjimkou že sedím u stolu, mlátím se do hlavy a kolem lítají....ehm....dámské pohlavní orgány.

- Mám neustále černé svědomí. A to vždycky, když se neučím, protože si říkám, že bych se učit fakt měla. Takže jedu tramvají, a mám černé svědomí, že si zrovna nic nečtu. Sedím s kamarádkou u kafe, nadávám že bych se měla učit...a mám u toho černé svědomí. Píšu tenhle článek, a mám černé svědomí. Jediná situace, kdy to tak není je crossfit. Tam totiž chodím skoro každý den na 7:15, což je tak brzo, že mi mozek nefunguje natolik, aby dokázal vyplodit nějaký výčitky. A když jdu náhodou někdy místo toho odpoledne, tak výčitky taky nemám - to mám pro změnu dost starostí s tím, aby mi nespadla velká činka na hlavu nebo abych neumřela při šedesátým angličáku.

- Mám svůj plán odměn. Skoro tak rozsáhlý, že si v příštích dvou týdnech nemůžu koupit nic, protože všechno jsem si slíbila až "za státnice". Jdu do Billy, a tam vidím nové cidery. Okamžitě mi hlavou projede "za státnice". Mám odrbaný boty? "za státnice". Dortík v kavárně? "za státnice!".

- Můj systém učení je hodně, hodně psací. Napřed si udělám výpisky. Naškrábané a ošklivé. Tak si je pak přepíšu znovu, hezky a úhledně. A pak znovu, barevně a s obrázky. S nadějí, že mi při tom všem psaní něco v hlavě zůstane. No, vykáceno kvůli mě bylo už několik deštných pralesů, ale úspěch jistý není. Každopádně jestli nějakou paměť mám, je to ta vizuální. A jestli si na něco někdy vzpomenu, bude to kvůli tomu, že jsem si to podtrhla růžově a sama sobě vysvětlila pomocí obrázku.

- Všechny otázky a témata jsou tak k pláči, že se modlím za to, abych si vytáhla otázku o kyberkultuře. 

Ne, opravdu by mě nikdy dřív nenapadlo, že bych si ZROVNA JÁ přála mluvit o spojení člověka a robota (ale je to vlastně docela cool!) nebo o kybernetice (vždyť to neumím pomalu ani napsat!), natož o historii počítačů, ale momentálně je to tak. Smutný.

- Velká část otázek je o umění, který podle mě uměním vůbec není (vystavit pisoár v galerii? Řezat do sebe? Namočit se do barvy a plácat se po zemi? Umění? Vážně?). 

Jedinej, kdo z těch moderních (ne?)umělců je mi tam sympatickej a pamatuju si ho je Woody Vašulka. A to jenom proto, že má stejný jméno, jako můj oblíbenej režisér.

#somtraged

No....tak myslím, že nejsmutnější fakt ever už máme, a tak je čas na pár mobilových fotek. Jejich kvalita sice není žádným estetickým zážitkem, ale věřte mi - oproti tomu umění, o kterým se teď učím, bych tohle klidně mohla vystavovat v Tate Modern! :D

Bez dobrého jídla by to nešlo. A jsem moc ráda, když si jednou za čas dopřeju něco, co jsem nemusela patlat vařit já. Třeba Norskou snídani (kterou si dávám k obědu:D) v Cafe Atlas nebo paellu v Kabaretu Špaček s mou oblíbenou cestovatelkou Kájou, která na chviličku přicestovala i domů do Brna. 

No ale většinou moje jídla vypadají tak, jak vypadají - třeba oblíbená ovesná a tradiční ovesná kaše.

A to je ta zmiňovaná knihovna. Jedna z mých dvou oblíbených, na filozofické fakultě. Růžové lístky na zemi vypadaly tak sladce, že mi to připomínalo továrnu Willyho Wonky!

Zas a znovu, bez dobrého jídla by to nešlo. A tahle raw tyčinka z norskamoda.cz byla obzvlášť dobrá.

A to je knihovna číslo dvě, na FSS. Otevírá v 9, a tak jsem tam už párkrát postávala před devátou a čekala na otevření. Tak, jako čekají důchodci ráno před Kauflandem.

Brno je krásný ve všech obdobích, a jsem moc ráda, že bydlím zrovna tady.
I když o místo nejoblíbenějšího města se Brno pere s Mikulovem, Vídní, Paříží a Barcelonou.

A co je moje největší radost?
I když pokaždé nadávám a šklebím se, že už to dělat nechci, že mě bolí nohy/ruce/záda/cokoliv, že tolik angličáků teda rozhodně dělat nebudu a že thrustery, wallbally, box jumps nebo veslování je hnus, pokaždé odcházím z lekce zničená, ale taky pořádně šťastná a nabitá energií. Paradoxně.
Neumím si představit, jak jinak bych si takhle vyčistila hlavu, kdybych nesportovala?
Jak to řešíte vy, co nesportujete?
Kolik čokolády bych musela sníst nebo jaký drogy bych jinak musela brát, aby mě to takhle uklidnilo a zlepšilo náladu?
Nebo pít hodně vína?
No....to víno by asi šlo.