eat run love: Bláto, voda, angličáky...zase!

Počtvrté jsem měla na hlavě závodní čelenku s číslem jak pro nějakýho vězně, počtvrté bláto v uších, počtvrté modřiny na místech, kde se od dob pole dance neobjevily, počtvrté jsem byla u angličáků sprostá jak dlaždič, počtvrté jsem si nadávala, že nemám víc na běháno, počtvrté jsem odmáčela zablácený oblečení a počtvrté jsem si domů dovezla těžkou medaili, kterou nemám kam dát, ale přece to nevyhodím.

Zkrátka počtvrté si můžu odškrtnout „splněno“.

V sobotu ráno jsme vyrazili s mým mužem a Albusem na nádraží. Koupit si snídani a Kofi Kofi do vlaku, protože to k výletům prostě patří. I když tenhle výlet pro nás neznamenal nějaký pohodový chození po městě nebo v přírodě, ani vysedávání po kavárnách, ale něco mnohem, mnohem míň příjemného. A tak jsem se snažila si to ledový kafe (se sojovým mlíkem a trochou sirupu v příchuti marshmallow, jsem čuně? No dobře,odpovím si sama!) pořádně vychutnat, protože jsem věděla, že to je asi tak jediná příjemná věc toho dne.

Po týdnu jsem si opět obula sparťanský boty, který na sobě měly ještě trochu bláta z Harrachova (hospodyňka roku, čistota na prvním místě, nojo), Albuse jsem předala kamarádce Alence, která už to měla za sebou, a já jsem si nepřála víc jic jinýho, než být konečně v její situaci.

Nechtělo se mi, strašně se mi nechtělo. Hlavou se mi honilo jen slovo PROČ, proč já to zase dělám! Vždyť jsem ZASE pořádně neběhala. A vlastně ani ten běh nebyl to, co mi vadilo nejvíc. Nejhorší byla vidina vody, bláta a vody s blátem, do které budu muset lézt, někdy dokonce i ponořit hlavu. No a ani angličáky se mi samozřejmě dělat nechtěly, ale poté, co jich ve Skotsku za trest padlo jen 30 jsem měla trochu nos nahoře a říkala si, že už jich přece ani náhodou nebudu dělat 150 tak, jako před rokem. Že jestli je budu dělat, bude to za házení (ehm v mém případě spíš “házení“, a to by tam těch uvozovek mohlo být ještě mnohem víc) oštěpem, ale ani náhodou ne za tu traverse wall neboli lezeckou stěnu, když už vím jak na ni. A ani náhodou za kladinu, protože to prostě přejdu s prstem v nose. A za ručkování? Tsss, hrazda je kámoš!

Kamarád to běžel už hned ráno, v elitní vlně, a tak jsem od něj měla zprávu o tom, jak to vypadá. Den předem jsem ještě říkala, že nebudu chtít nic vědět, ať netuším, co za hrůzy mě čeká. Hned ráno jsem ale samozřejmě vyzvídala kolik kilometrů, jakej čas, kolik angličáků, jaký překážky. Prostě zvědavá jak opice. A dozvěděla jsem se přesně to, co jsem slyšet nechtěla – hodně, hodně vody, všechny překážky klouzaly a z “pět plus“ se vyklubalo “asi osm“ kilometrů.

Lukinovi jsem před startem i pár minut po něm říkala, ať na mě nečeká, že mu stejně nebudu stačit (kecám, to jsem nepřiznala, beztak jsem k tomu měla miliony jiných výmluv a důvodů!). Asi měl pořád trošku špatný svědomí z toho, že nebude gentleman, ale když jsem mu u první překážky v podobě vysoké dřevěné zdi vynadala, ať mi nepomáhá, že to by se pak přece nepočítalo a že to zvládnu sama, už jsem ho až do cíle neviděla. Což bylo nakonec dobře pro nás oba.

Shodou okolností ve stejné vlně běžel i crossfiťák Jarda od nás z Destiny, se kterým jsem se napřed snažila držet krok (taky bych nikdy nepřiznala, že je to na mě moc rychle:D), a když na mě čekal u několika překážek než si dodělám svoje ušmudlaný angličáky (nojo, jen 30 jich fakt nebylo:D), bylo mi pak blbý ho zdržovat ještě svým během ve šnečím tempu, ačkoliv jsem se fakt snažila.

Po stopadesátým brodění v bahně jsem ho ale ztratila. Dobře pro nás oba. A tak jsem si pak dál běžela v klidu svým tempem, kterýmu bych snad ani tempo říkat neměla.

Párkrát jsem se na trati opět potkala i s Mončou a Martinem (kteří byli tak hodní, že nás z Olomouce vzali vlakem, i s tím naším malým ďáblem), s Mončou jsem kousek i běžela, ale u další překážky jsme se rozdělily. Jo……opět…..dobře pro nás obě, vzhledem k tomu, že Monča pak byla v cíli o 15 minut dřív.

Voda,voda, voda. V Litovli jsem byla už minulý rok, takže jsem věděla, že to tam bude HODNĚ vodní. Nejsou tam žádné kopce, ale o to víc vody – a to ve všech podobách. Od kanálu u loděnice přes řeku (nechtějte vědět jakou, tu maturitu ze zeměpisu půjdu vrátit!) až po smradlavou bažinu.

S vodou jsem tedy počítala, počítala jsem i s tím, že budu muset podplavávat překážku v bahnité vodě tak, jako minule, ale nečekala jsem, že jí bude AŽ TAK moc. A hlavně jsem nečekala, že bude hned po pár minutách od startu, kdy jsem se na to ještě ani nestihla psychicky připravit a smířit se s tím, že mokrá prostě budu. Poprvé se mi do toho skočit nechtělo, potřetí už mi to bylo jedno, a posedmé jsem si to plavání v teplé řece snad i užívala.

Běh. ~~A cos jako čekala?!~~ Úroveň Sprint je pět plus. V tomhle případě devět a půl. Lesem, přes louku, v řece, v bahně. Ze začátku se mi běželo těžko, po pár kilometrech už to bylo lepší. A ke konci bych místo pokusu o šplh klidně radši běžela dál.

Angličáky, burpees, hrudníkem na zem. Žádný “překážky s prstem v nose“ jak ve Skotsku se nekonaly. Nečekaně. Hned po pár minutách běhu se objevila kladina. Tam jsem si docela věřila, ale to jsem netušila, jak strašně se bude kývat, když na na ni naběhne několik lidí najednou. Takže ani metr…..a prvních třicet.

U oštěpu jsem to měla jasný znovu, k tomu dřevěný kůly, ze kterých padám pokaždé a pokaždé se strachem v očích, že mi podjede noha a já si to zapíchnu do břicha. Lano bych vyšplhala, kdyby nebylo tak mokrý a obalený bahnem, že nešlo ani chytnout. Jedno ručkování jsem zvládla (alespoň jednou konečně něco na ten hešteg #sprstemvnose), u druhého a mnohem těžšího monkey baru, kde hrazda nebyla pevně ale visela a od poloviny místo ní byly kruhy, jsem spadla na posledním kruhu. To naštvalo mnohem víc, než kdyby mi ruka ujela hned na začátku!

Kromě toho byla i spousta překážek, kde se neangličákovalo. Přelézání, podlézání, tahání kýblů s kamením, tahání pytlů s pískem přes řeku, přelézání vysoké sítě uprostřed lesa, podlézání ostnatých drátů… Celkově se mi to letos zdálo o dost těžší, než před rokem – víc vody, těžší překážky. Ale to je nakonec dobře, lehký to být nemá (to říkám teď, ale co bych dala v tu chvíli za nějakou jógu nebo zumbu:D).

Jak se mi ze začátku nechtělo, tak velkou radost jsem měla po dokončení. Nejlepší pocit, trošku opálení díky těm dvěma hodinám na sluníčku, dobrá nálada z endorfinů, lehce unavený svaly a spousta bláta všude. Ale nic, co by koupání #nadámičku v řece nevyřešilo. Napřed v oblečení, pak jen ve spodním prádle, a konečně jsem byla ve stavu, kdy jsem mohla sednout do auta, aniž bych ho celý zaprasila.

Lukáš se musel vrátit domů, a já s Albusem jsem zůstala do dalšího dne u Alenky, která bydlí jen kousek od Litovle. Troubelice jsou docela konec světa, ale mají tam čokoládovnu (a jsem přesvědčená, že tam čokoládu šlehá vodopád, protože chutná tak dobře!), klid, krásný okolí…a u pole vzperačský klub.

Grilování, cider, dobroty, odpočinek…tak vypadá ideální večer #zaodměnu.