sobota 11. února 2017

8 důvodů, proč si zamilovat Livigno

Už jsou to tři týdny, co na sobě nemám helmu ani lyžařské brýle, nesnídám u švédských stolů a nepiju prosseco v 9 ráno, ale až teď jsem se dostala k sepsání 10 důvodů, proč se mi v Livignu tak líbilo, a proč by se tam mohlo líbit i vám. A jak tak vídám na všech těch internetech, a hlavně jak jsem slyšela na sjezdovkách a lanovkách, do Livigna jezdí čím dál víc Čechů. #skorojakonamakarskou #prosímne
1) Protože hory. #nečekaně
Na horách jsem nebyla 6 let, a v Alpách teprve po druhé v životě, takže to krásný prostředí pro mě jakožto holku z paneláku byl zážitek sám o sobě. A věřím, že v létě to tam musí být minimálně stějně tak nádherný. 
Livigno je v údolí, a ze všech stran jsou hory. Neexistuje, že byste tam byli ubytovaní a k horám museli dlouho cestovat. Ať se podíváte na kteroukoliv stranu, ať už stojíte ve městě kdekoliv, uvidíte hory. Stejně tak mám teorii, že ať už se ubytujete v jakémkoliv hotelu, z okna uvidíte na svah. No, ale vzhledem k tomu, že jsem tam bydlela jen v jednom hotelovém pokoji (v hotelu St. Michael, kde jsem se měla jako princezna v mokrých upocených oteplovačkách) to asi nebude úplně teorie na doktorát nebo Nobelovu cenu za přínos pro lidstvo.
2) Protože petstotisíc kilometrů sjezdovek.
Z jedné strany města areál Carosello 3000, na druhé straně Mottolino. Každý má svého favorita, ale u mě jednoznačně vedlo Carossello. Lanovky všech druhů (až na klasickou retro Pomu), ze kterých jsou výhledy na jedničku s hvězdičkou, desítky kilometrů upravených svahů, kde si na své přijde každý - od blondýny v barevné bundě, která se na tom prkně motá jak tlustej medvěd až po profíky, co dávají černý sjezdovky s prstem v nose.
Ale nevěřte nikomu, kdo vám bude tvrdit, že s jízdou na snowboardu je to jako s jízdou na lyžích. Že se to nezapomíná. Kéž by!
Přirovnala bych to k tomu, že když jste na tom kole jezdili Tour de France, ale po skončení závodu jste o sedátko a šlapadla víc než 6 let ani nezavadili, budete po té době rádi, že si vůbec na kole dojedete pro rohlíky. Budete si pamatovat, jak se šlape, kam že si máte dát zadek, ale po nějakých okouzlujících manévrech nebude ani památky.
No a moje snowboardová úroveň toho "Tour de France" nedosahovala ani před 6 lety. Zdaleka.
Takže si asi umíte představit, jaká byla moje první jízda.
Ano, přesně tak. Stylem "na kreténa", kdy jsem hranou sedřela celou sjezdovku až na led. #somoblíbená
S každou další jízdou už to potom bylo lepší a lepší, ale pořád jsem si musela připomínat, abych nechala ego u lanovky a byla opatrná.
Před těmi mnoha lety jsem jezdila relativně dobře, černý sjezdovky relativně v pohodě #anebotakyne, ale teď jsem se nejlíp cítila na široké modré. Kde mi společnost dělaly jen děti v barevných vestičkách s lyžařské školy.

3) Protože freeride.
Livigno si hodně zakládá na perfektně upravených sjezdovkách a kvalitních službách v lyžařském středisku, ale kromě toho je tam hodně oblíbený i freeride. Jízda ve volném terénu, v prašanu, do kterýho před vámi stopu ještě nikdo nevyjel.
Co o tom ale já můžu vědět, po tom minulém odstavci?
No, kromě toho, co jsem viděla na fotkách a slyšela, vlastně vůbec nic. Možná naštěstí?
Předem, ještě před odjezdem do Itálie, jsme totiž mailem dostali program s několika možnostmi výběru programu. A když přišla řada na rozhodování mezi výšlapem na sněžnicích a heliski (helikoptéra + freeride), měla jsem okamžitě jasno a musela se držet, abych neskákala nadšením na židli.
Jsem totiž člověk, co strašně nerad říká NE všemu, co vypadá jako zábava. Ať už je to pátá sklenička v baru po půlnoci, přestože vím, že mi pak bude zle, nebo......nebo třeba let helikoptérou a následná jízda ve volné přírodě jak z nějaké bondovky. Přestože mi hlas v hlavě říkal (no dobře, v žádné hlavě, byli to všichni okolo mě:D), že na tohle by mi nemuselo stačit ani to nejdražší zdravotní pojištění.
Ale protože něco jako soudnost jsem jaksi při narození nedostala, zaškrtla jsem že ANO, OPRAVDU CHCI tenhle adrenalinový zážitek, a těšila se.
Bohužel (nebo spíš bohudíky?) nakonec nebyly ideální podmínky. Nevím, jestli kvůli nebezpečí lavin, nebo stavu sněhu, ale neletělo se. Škoda. 
Nicméně krásných svahů (a Bombadrina na vrcholu!) jsme si užili až až i tak. A já můžu být jedině ráda, že jsem tou helikoptérou nakonec opravdu neletěla - třeba se zlomenou páteří někam do nemocnice do Milána.
4) Protože jídlo. A jídlo. A jídlo.
Co je podle mě největší dobrota na světě? Na prvních místech by se rozhodně umístilo čerstvé pečivo, sýry (hlavně ty kozí!) a sušená šunka. A těstoviny na všechny způsoby! Ve společnosti nějaké té skleničky, samozřejmě. A tak je jasné, že jsem s italským jídelníčkem byla jako v ráji.
Ale pozor na jednu věc.
Pokud přijdete v Itálii někam na večeři a před vámi se objeví stůl plný těch nejlákavějších dobrot, od proscuitta přes klobásky, italské sýry, olivy, uzeného lososa, mozzarelu v různých podobách až po nakládanou zeleninu a čerstvé pečivo, nenaberte si na talířek porci jako 4 dřevorubci, ale chovejte se tak, jako přítomné elegantní štíhlé Italky - jen pár kousíčků, a ty si při konverzaci pomaliličku vychutnávejte.
S největší pravděpodobností to je totiž předkrm.
A s největší pravděpodobností přijdou ještě další tři chody.
Dvě "hlavní" jídla a jeden dezert.
A káva, samozřejmě.
Přesně tento scénář se totiž odehrál hned první večer, kdy jsme měli "welcome dinner" se sledováním krátkého filmu o Livignu. My všichni Češi jsme se zachovali....no, česky. Nabrali jsme si hromadu dobrot, a nevěděli ke které straně rautu skočit dřív. K uzeným lososům nebo mini mozzarelkám?
No a pak jsme se najednou dozvěděli, že nás čeká ještě degustační (a přesto ne malá) porce rissotta, raviol, a dvou druhů perfektně připraveného masa s dezertem na závěr. Dezertem z několika částí,
Ajajajaj,
I když je pravda, že by se každému z těch chodů těžko odolávalo i v případě, že bychom přesně věděli, co bude následovat.
Z dalších jídel jsem tedy s těžkým srdcem a smutkem v očích snědla vždycky jen část (až na čokoládovou pěnu, tam to jinak nešlo!) a musím říct, že i když jinak až tolik masová nejsem, tady jsem měla nejlepší telecí i hovězí v životě.
Situace předkrm-dva hlavní chody-dezert se opakovala ještě dvakrát, a přestože už jsme byli trochu poučeni, všem těm dobrotám se odolávalo tak těžko, že jsme toho nakonec stejně snědli tolik, jako bychom netušili, kolik jídla ještě přistane na stůl.
Jednou to bylo přímo v našem hotelu, pak pro změnu v horské chatě přímo na sjezdovce, kam jsme si jeden večer udělali menší výšlap s čelovkami, Protože se ale naše česká skupinka asi až moc vlekla a Italům se nechtělo čekat, najednou se před námi v půlce kopce objevily sněžné skútry. A to pro mě byl parádní zážitek sám o sobě, a nadšená jsem z té jízdy byla ještě dlouho! (kecám, jakmile se přede mnou objevilo prosseco a sýry, na všechny ostatní radosti jsem zapomněla :D)
5) Protože skleničky, bublinky, a tak.
V tomhle i minulém italském článku se objevila slova jako Bombardino, Aperol nebo Prossecco tolikrát, že už to ani lákavý.........ehm ne. Aperol bude lákavej vždycky, i kdybych to zmínila ještě třicetkrát. A to se možná stane.
Být v Itálii a nedat si nic z toho by byl hřích, a nikde jinde nechutná ta oranžová dobrota s pomerančem tak skvěle, jako s výhledem na hory. Bez ohledu na to, že v tom plavou kostky ledu, a po pár minutách se jako jedna velká ledová kostka cítíte i vy.
6) Protože manžestr a královská snídaně.
A když už jsem zmínila i tu skleničku Prossecca, připomnělo mi to ten NEJLEPŠÍ zážitek z celého výletu, a dost možná i jednu z nejhezčích chvílí vůbec.
Být na svahu už v 7 ráno, nedat si před tím kafe ani snídani a do kabinové lanovky nastupovat ještě za tmy, kdy teploměr ukazuje nechutných - 19 nejprve neznělo jako zrovna lákavá nabídka,
Bez ranní kávy a pořádné snídaně totiž nejsem schopná (ani ochotná) žít, natož se snad hýbat! 
Ale překonala jsem se, se zalepenýma očima se nasoukala do tří vrstev........a o pár minut později toho už ani na vteřinu nelitovala.
Protože východu slunce nad Alpami, kde má obloha každou minutu úplně jinou barvu a tomu nejdokonalejšímu manžestru, po kterém se před vámi ještě nikdo neprojel, se nic nevyrovná.
No....možná jen ta snídaně, která následovala v restauraci přímo na sjezdovce o dvě hodiny později.
Pokud někdy budete v Livignu a budete tam ve čtvrtek, tohle si nesmíte nechat ujít. Jednou týdně se lanovky v areálu Carosello 3000 otevřou pro maximálně 30 lidí (a za 30 Euro, ale v ceně je i perfektní snídaně - a vtipný je, že fresh track je i ve Špindlu, akorát víc než o tisícovku dražší) už v 7 ráno, a tomu se nic nevyrovná.
7) Protože místní Latteria.
Snídaně po fresh tracku byla bezesporu nejlepší, ale na paty jí šlape i ta, kterou jsme si dávali den předem.
Latteria neboli mlékárna, kde se vyrábí ty nejlepší sýry, mléko, jogurty a syrovátka, to všechno s tím nejlepším výhledem přes veliká prosklená okna. Kdyby cesta domů netrvala tolik hodin, odvezla bych si v batohu polovinu Latterie.
8) Protože ak by řekli ve žlutých autobusech - fun&relax
O skvělých podmínkách pro lyže a prkno jsem toho napsala až až, ale za zmínku stojí i to, že v Livignu je rozhodně co dělat i poté, co se ze svahu unavení vrátíte. Třeba si odpočinout v aquaparku (a jak nám vykládala nejmilejší Italka Martina, brzy tam prý chystají otevřít veliký saunový svět!) s výhledem......ano, kdo by to čekal, na zasněžené hory. Nebo třeba nakupovat, protože Livigno je poslední evropská bezcelní zóna, což je poznat hlavně na cenách alkoholu (a pravděpodobně hlavně na cenách luxusních značek oblečení, ale to jsem ani nezkoumala, abych se necítila ještě chudší). 

5 komentářů:

  1. Asi neumím počítat, ale kam se ztratily body 9 a 10? :D

    OdpovědětVymazat
  2. Veľmi rada Ťa čítam...a dnes Ti aj tíško závidím, a zároveň Ti to s úsmevom na perách zo srdca prajem, krásny zážitok a perfektný článok!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Livigno miluju :-) a na lyze uz nikam jinam!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za prima počteníčko. Věrka

    OdpovědětVymazat