úterý 31. května 2016

#končímscrossfitem: FIT MONSTER

Pokud vás crossfit a nějaký moje závodění absolutně nezajímá, tak bohatě postačí, když řeknu, že to bylo strašný. Ale nějakým zvráceným způsobem i strašně skvělý. Víc netřeba.
Pokud vám crossfit moc neříká, ale stejně si to rádi přečtete tak jste zlatí, ne jak ti první ignoranti!, budu se snažit to napsat srozumitelně a ne jen ve zkratkách jako OHS, MU, CTB, T2B, KTB, UB....omg.
A pokud máte zálibu ve stejně nepochopitelných věcech jako já, tedy v ničení dlaní na hrazdě, výrobě modřin na klíční kosti nebo mlácení se do hlavy při klikování ve stojce, uvařte si kafe a k tomu něco dobrýho, protože dneska to bude dlouhý! Bez time capu.

Kapitolu s názvem Kulhavá Markéta (nebo jak řekla Verča, "máme s sebou retardovanou, tak pomalu" :D) jsem původně chtěla vynechat a sama na tajňačku vyléčit, geniální nápad, opravdu!, abych zbytečně nestrašila mamku, ale sestra i můj muž to samozřejmě hned poslali dál, a tak už mi hned včera v 8 ráno přistálo do mailu číslo na ortopeda. A stejně by se mi bez toho tenhle článek nakonec psal hodně špatně, když jsem byla kulhavá, pajdavá, beznohá polovinu závodu a většinu času pak ani necítila nic jinýho, než bolest, jako by mi tam někdo píchal drátem i při sebemenším pohybu.
Ale za to si můžu sama. Protože jak to asi dopadá, když neposlechnete ani trenéra, kamarády nebo rodiče, ale řídíte se svou blonďatou hlavou? Blbě, samozřejmě.
Všichni mi říkali, že naposledy bych měla jít cvičit ve středu, a to opravdu jen zlehka, nic náročnýho. No, poslechla jsem jen tu první část. Naposledy jsem šla cvičit ve středu. To ale stylem ráno crossfit, odpoledně vzpírání a večer ještě běh s mužem. Při běhu už jsem začala cítit koleno, ale protože jsme za sebou měli teprve dva kolometry, nechtěla jsem to vzdát a uběhnout alespoň ty 4, aby to bylo alespoň něco. Ego na facku. Bolelo to čím dál víc, před domem už jsem to ke dveřím skoro dokulhala, a večer už pak chodila hodně těžko. Dost jsem se bála, jestli vůbec zvládnu jít v sobotu na start, ale jinou možnost jsem si ani nepřipouštěla. Od kamarádky Alenky jsem dostala vzorečky hřejivých mastí a nějakej kouzelnej sprej, a do dvou dnů bolest úplně zmizela. #kouzlo  #atak
A tak jsem se už nemusela strachovat o koleno, a zase byl prostor pro obavy ze závodních WOD a neustálé udržování paniky a přemýšlení o tom, jak a jestli to zvládnu, jestli se mi povede zúročit všechno na čem jsem v poslední době tak dřela, anebo jestli budu prostě jen tragéd, jestli tam přijde maximálka na squat clean u které půjdu radši hned plakat do nejbližšího kouta (a to je Velodrom ovál, ajajaj) a nebo tam bude něco, co mi sedne jak prdel na hrnec, třeba kombinace oblíbených clean jerků a shybů.
......a pak přišel páteční večer a o závodních workoutech už nebylo třeba spekulovat. Už to bylo černé na bílém.
A mně spadla brada.
Napřed jsem na to zmateně koukala, pak měla chuť někoho pořádně seřvat (ale po ruce byl jen náš mini mops, a ten je na to až moc roztomilej) nebo do něčeho pořádně kopnout, a potom jsem okamžitě začala psát kamarádkám princeznovský zprávy kde bylo tolik sprostých slov, že jsem je musela spojovat do jednoho dlouhýho. Kurvavoledoprdelenasratanináhodou!
CHŮZE PO RUKOU?
Jako vážně? V kategorii OPEN?
V kategorii OPEN, která se bere jako hobby, jako "začátečnická", s popisem "pro všechny, kteří se závoděním teprve začínají, chtějí si závody vyzkoušet, nebo z jiného důvodu zatím nechtějí poměřit síly s těmi nejlepšími."
Chuť závodit okamžitě zmizela. Největší panika, největší nasranost.
A jestli jsem byla naštvaná na organizátory, co to pro nás připravili za hrůzy, nebo sama na sebe, že jsem STÁLE nebyla schopná se to naučit, i když je to moje největší slabina a moc dobře vím, že jsem v tom neohrabaná asi jako těhotná hrošice?
Samozřejmě, že je vždycky mnohem jednodušší se vztekat na někoho jinýho než na svou neschopnost. A tak jsem se vztekala a vztekala.
Všechny kamarádky na tom ale byly stejně a tušila jsem, že ani ostatní závodnice až na výjimky na tom nebudou o moc jinak.
Zbylé dvě závodní WOD na první závodní den ale vypadaly o dost líp, tak alespoň nějaká naděje tam byla. Ale pro jistotu jsem se stejně radši držela pravidla - když už nic neumíš, tak ať ti to alespoň ladí! #reebokodhlavyažkpatě #doslova
WOD 1
15 kalorií na vesle
15 shybů
15 kalorií na vesle
15 shybů
15 kalorií na vesle
15 shybů
15 kalorií na vesle
15 shybů
Time cap: 8 minut
Shyby mám ráda, veslo nejlepší kámoš sice není, ale už mezi náma není tak obrovská nenávist jako bývala. Jen tak pro zábavu si dobrovolně zaveslovat nechodím, ale slovo row už ve mě taky nevyvolává pocity zvracení.
Na řadu jsem šla hned v první skupině (pořadí bylo podle kvalifikace, kde jsem dopadla docela špatně, kvůli neuznaným clusterům), takže jsem neměla žádnou představu o tom, za jak dlouho se to dá zvládnout, a hlavně jsem od nikoho nemohla obšlehnout taktiku. Mrzuté.
Začala jsem veslovat, udělala pár zátahů a na displeji se okamžitě objevilo 8 kalorií. Super tempo, očividně. Ale rychle jsem si uvědomila, že takhle bych mohla vydržet maximálně tak pár dalších vteřin a pak umřít (diagnóza: veslo), tak jsem musela zvolnit......a začít dýchat.
Na hrazdě to ze začátku šlo hezky, pak už po menších počtech, ale díky nejlepší podpoře ("Ty to tam furt mastíš tím magnézkem, vyser se na to a val zpátky na hrazdu!":D) co jsem slyšela směrem od diváků jsem to zvládla v rámci možnostá dobře a skončila druhá z našeho heatu - což mě potěšilo o to víc, že jsem si celou dobu myslela, jak jsem pomalá a že mají všichni dávno náskok.
Předloktí jsem měla nateklý jak Pepek Námořník a šíleně to bolelo, ale to bylo nic oproti tomu, jak to schytala většina ostatních skečen, co od hrazdy odcházely s tím, že nějaká ta krev a kusy kůže zůstane na závodním poli (Třeba jako chudák moje ostravská kočka Michelle, která teď už ví, jakou barvu má její maso. A to jste chtěli vědět!).
Takže ve spoustě případů hned po prvním WOD krev, pot a slzy, u mě zatím kupodivu jen ten pot.

WOD 2 - trhuster ladder10x15kg, 9x20kg, 8x 25kg, 7x 30kg, 6x 35kg, 5x 40kg, 4x 45kg, 3x 50kg, 20x 55kg, případně maximum se 60kg unbroken
(=silový žebřík na dřep s výrazem nad hlavu, kde postupně stoupala váha  a ubývaly opakování)
Thrustery sice oblíbenci nejsou, ale zároveň jsem si říkala, že by to mohlo být mnohem horší. Maximálku na jedno opakování mám 52 kilo, tak jsem si říkala, že 45 tam prostě musím dát za každou cenu, a 50 by možná nějak, na prasáka, jednou poslat šlo.
No, naplánováno by to bylo hezky. Až na to, že v mých plánech jaksi chybělo odvařený předloktí z předchozího WOD, celkový počet thrusterů, kterých bylo na můj vkus až moc, a k tomu moje blonďatá hlava, která se dokáže krásně zaseknout a všechno pokazit.
A když jsem nastoupila před plochu plnou naložených os, hlavou mi okamžitě začalo běžet "Proboha proboha! Těch os je tam strašně moc! Tak strašně moc thusterů! To nedám! Už teď cítím nohy a to jsem zatím neudělala ani jeden!". A protože jsem ještě k tomu měla strach, že žádnou z těch sérií ani během daných 50 sekund nestihnu, hned jsem to rychle napálila. Můj judge mi říkal "Nemusíš to tam sázet tak rychle, tohle není Fran! Hezky vklidu, pomalu, je to spousta času!". Ale nedalo mi to, a i na další a další čince jsem to tam hodila co nejrychleji......a pak 30 sekund čekala a koukala okolo. Logika. Činka se mi zdála strašně těžká, už i ta samotná pitomá nenaložená osa se zdála jako by měla minimálně o 10 kilo víc.......a ušmudlaných 40 kilo bylo najednou těžkých tak moc, že jsem to tam s vypětím všech sil dala jednou. Jo, říkejte mi královna thrusterů.

WOD 3
10 angličáků přes osu
2,5m chůze ve stojce
5 kliků ve stojce
Time cap: 8 minut
A pak přišlo to, čeho jsem se nejvíc obávala. To, po čem bych si nejradši vzala ten kouzelnej přístroj z filmu Muži v černém, nasadila brýle a všem okolo vymazala paměť.
Chůze ve stojce. Pro mě naprostý sci-fi a něco úplně nereálnýho. I tahle hrůza byla, spolu s muscle-upem v mých novoročních předsevzetích. Zatímco muscle-up se mi už povedl, i když samozřejmě šíleně #naprasáka a cenu krásy ani elegance by zrovna nevyhrál, chůze ve stojce stále zůstává na seznamu věcí, co…..ne, ne, prostě ne.
A tak mi bylo jasné, že prostě nemám šanci. I kdyby se děly zázraky a já bych měla hodně dobrej den, ušla bych maximálně dva-tři kroky, což je tak 60cm, ale žádných 250.
No, ale nestaly se ani zázraky, ani nebyl v tomhle smyslu dobrej den a nekonaly se ani ty tři pidi krůčky.
Asi jsem budila hodně soucitu, protože můj judge na mě byl obzvlášť hodnej. “Víš co, tak to prostě vezmi jako trénink. Máš čas, tak to pojď zkoušet!”.
A i když bych samozřejmě mohla hned podepsat papír se svým bídným skóre a mohla mít klid, tak jako to pár slečen taky udělalo (a já jim pak sakra záviděla!), chtěla jsem mít alespoň čistý svědomí, že jsem udělala maximum. A tak jsem to zkoušela a zkoušela, i když stále bez úspěchu. Jediný, co mě trochu škodolibě uklidňovalo bylo to, že jsem i vedle sebe a naproti viděla podobnej boj. Pro někoho jsme byli jen chudáčci, co se o něco bez úspěchu snaží (doslova, citováno :D), pro někoho zase alespoň body navíc za to, že jsme to nevzdávali.
A pak se mě judge zeptal, jestli umím stojku na hlavě. Že tím se to líp naučím. Místo toho abych řekla, že ani náhodou, a jestli se jako zbláznil, abych se tam ztrapňovala ještě víc, ze mě vypadlo jenom “Ok, proč ne”  a začala jsem se tam stavět na hlavu. Asi abych na sebe náhodou neupozorňovala málo. Dlouhých, sakra dlouhých 8 minut to bylo.
Po téhle hrůze jsme to ale už měli pro sobotu za sebou, a tak jsme se s holkama ještě chvilku zůstaly koukat na elitní kategorii (kde ta chůze ve stojce mimochodem občas taky docela dělala problémy). Ze sluníčka jsme už byly pořádně rudý a spálený, a to že jsme měly i přes to všechno dobrou náladu jak po flašce vodky, přestože do nás padaly jen BCAA, si neumím vysvětlit jinak než úpal/úžeh.
Pak už následovala jen zasloužená večeře ve Fresh Fanatisc a spánek na načerpání sil do dalšího závodního dne. Což by šlo dobře, kdybych v sobě neměla tolik nakopávačů s dávkou kofeinu minimálně na týden dopředu. K tomu tolik dojmů, co bylo potřeba vstřebat a nervy z dalšího dne, kde jsem musela zabrat, abych si udržela pořadí a postoupila do semifinále, že jsem stejně šla spát až po půlnoci.
Další den ráno mě klasicky hodně brzo probudily psí packy na mé hlavě, se zpestřením kousání do nosu. V 8 ráno už jsme byli všichni zpátky na Velodromu. S Michelle jsme na tom byly celou dobu dost podobně, stále spolu, a to i v tabulkách, kde bývaly naše jména pořád těsně nad sebou. Obě jsme teda musely hodně zabrat, aby to na semifinálne vyšlo, a plán byl narvat to tam jakkoliv, u běhu klidně vypistit duši, u kettlebellů si odvařit ruce, ale jen ať to vyjde. Na rozehřátí jsme si daly jedno kolečko běhu po Velodromu…..a mně se hned po prvních pár došlápnutích ozvalo koleno. S každým krokem to opět bolelo víc a víc a nemohla jsem si ani představit, jak to uběhnu, když jsem i k přesunu na start pomalu potřebovala berle.
Jasně, vzdát to a odstoupit by bylo mnohem pochopitelnější a rozumnější. Ale být na prvním místě rozumná není úplně můj styl, a vzdávat se už vůbec ne.
Jedna věc je jít přes bolest, když bolí svaly, když máte pocit že už nezvládnete ani jedno opakování, ani metr navíc nebo že se už snad ani nenadechnete. To je prostě crossfit. Ale jít přes velkou bolest, když víte, že to je o kloubech, zádech a podobně? To je prostě jen blbost. Ale když musíš tak musíš, a já jsem si to chtěla vybojovat za každou cenu (i když odrovnat si koleno není zrovna hrdinství :D).
Při každým došplápnutí to bolelo, jak občas se svým jak-dlaždič-slovníkem říkám, jak hovado, nohu jsem za sebou táhla jak kdyby nebyla moje a s každou slečnou, co mě předběhla, to byla jen větší a větší bezmoc, protože jsem nemohla dělat vůbec nic. Už jsem dost vážně přemýšlela, že to nechám a dobelhám se ke zdravotníkům, aby mi s tím něco udělali, protože v lepší umístění než místo poslední jsem už stejně ani nedoufala. Všechny holky už byly dávno na wallballech.
Netuším, jak se mi to povedlo, ale wallbally jsem tam naházela rychle, kettlebelly očividně taky, a dokonce jsemdala i 14 oblíbených OHS, ve který jsem ani nedoufala, že bych je mohla stihnout, a 24. místo mezi 28. postupujícími do finále bylo moje. Chvíli jsem nemohla ani uvěřit, jak se mi to bez nohy povedlo, a o to větší radost jsem měla, že Michelle jde taky..........jak jsme se domluvily #plán.
Ale hned při prvním kroku mi zase došlo, že tam asi těžko něco předvedu, když nemůžu jít pomalu ani na záchod, protože k němu vede 5 schodů.
Semifinálové WOD:
16x clean (přemístění) - 3x shyb - 6x lano - 3x shyb
14x clean - 2x shyb - 4x lano - 2x shyb
12x clean - 1x shyb - 2x lano - 1x shyb
time cap: 8 minut
Na jednu stranu to dopadlo přesně tak, jak jsem se modlila - nic na nohy! Na druhou stranu - lano je špatný. Lano je v mým podání strašně špatný. Už mě hodně potrápilo na posledních závodech, což pro mě očividně nebyla dost velká facka a důvod, abych to pořádně vypilovala. No, po tomhle už s tím musím opravdu něco udělat, protože takovou hrůzu nechci zažít už nikdy. A proto stále nechápu, jak se mi během time capu podařilo vyšplhat 9 lan…….když vlastně neumím šplhat.
Teď už byla trojice krev, pot a slzy kompletní, na rukou puchýře jako bych v kuchyni nedočkavě tahala jídlo z horkýho pekáče (což se samozřejmě nikdy neděje:D), třísla spálený do krve, jako bych se vyžívala v nějakých, doslova hodně žhavých, praktikách, a k tomu pocit “končím s crossfitem” v celé parádě.
Kvůli tomu kolenu jsem nemohla dělat celany do powreru (podřep), takže muscle cleany se 35kg byly vyloženě lahůdka, seskakovat z lana bylo taky za trest, a už vůbec se mi nedařilo se odrazit a vyskočit, abych sin alespoň pár centimetrů šplhu ušetřila.
Hrazda byla hodně vysoko, a proto byl potřeba “vysazovač”, jak říkal moderátor. Mně naštěstí pomohl Jára a jeho role se nakonec z vysazování mého, petstotisíc kilo vážícího, těla na hrazdu změnila spíš v povzbuzování a uklidňování té hromádky neštěstí.
Pak jsem musela několik minut jen sedět a nebyla schopná dát dohromady ani souvislou větu, ale během chvilky jsem se díky holkám zase dostala do té jak-po flašce-vodky nálady, až se mi prostě nechce věřit, že ty BCAA, co chutnaly jak hruškovej cider, opravdu nebyly hruškovej cider!
A celkové skóre? I přes tu neexistující chůzi ve stojce a špatný koleno nakonec 25. místo.
Jasně, není to bedna, není to nic okouzlujícího, ale pro mě pořád úspěch - už jen proto že vím, že kdybych měla koleno v pohodě, vypadalo by to ještě jinak. Vím, že jsem dělala všechno co jsem mohla, šla za hranice té zdravé i nezdravé bolesti, a můžu mít ze sebe radost. I proto, že jsem si přesně před rokem, kdy něco takovýho ani nepřipadalo úvahu a já stála za zábradlím jen jako divák řekla, že na příštích závodech už budu na startovním poli. A teď si říkám, že přesně za rok už to třeba bude v elitní kategorii. A nebo alespoň tak, že už tam nepůjdu s tím, že by existoval cvik, co bych nezvládla!
víc na úzko už to asi nešlo :D

Po semifinále následovalo ještě finále, které už se mě netýkalo, ale podívaná to byla parádní. A to nemluvím o semifinále elite kategorie s hromadou muscle upů! (ale no tak dámy, utřete si ty sliny!)
Velikej burger i s hranolkama do mě v Butchers zahučel jak Němci do krytu, nad limonádou jsme stihli probrat všechno možný i nemožný, a debata se zvrhla víc, než kdyby v těch skleničkách bylo něco mnohem ostřejšího než okurková limonáda, kterou se mi i číšník snažil rozmluvit. Ale protože se nám ještě nechtělo domů a zážitků bylo tolik, co bylo potřeba ještě probrat, s holkama jsme si koupily cidery a frisca a sedly si s tím na lavičku u Alberta. Jak největší vágusové (čemuž už odpovídal i náš upocenej vzhled ve stylu zfetovaná troska:D), ale šťastný, spokojený a s dobrým pocitem.
Nejlepší víkend za hodně, hodně dlouhou dobu. Víkend, co mi opravdu hodně dal (třeba zánět do kolena, haha), i když jsem ještě teď rozbitá a unavená víc, než kdyby šlo o dvoudenní pártošku.
#ukažzranění aneb dohromady bychom složily jedno funkční tělo :D
#dojemnéokénko:
Pro někoho to je jen sport kde děláme jakýsi pseudoshyby, kazíme techniku, házíme činkama i sami sebou o zem jak šílení a s každým tréninkem jsme blíž k návštěvě fyzioterapie…..ale to se nedá pochopit, dokud se to nezažije. Ta atmosféra, neskutečná podpora, pocit kdy překonáte sami sebe, sáhnete s na nejhlubší dno, ale pak se zvednete a jdete dál. A já už se teď nemůžu dočkat dalších závodů v Plzni, co budou už za chviličku - a to momentálně ani ne proto, že by mi zrovna teď chyběla další bolest a pocit vyčerpání, ale už jen kvůli tomu, že v tom zase nebudu sama. A když v tom budou se mnou moje kočky, klidně budu zase padat na hubu tak, jako teď. A ne, to není metafora.
#děkovačkajaknaoscarech:
Děkuju našemu Destiny-fanklubu za neskutečnou podporu a obzvlášť za to, že nepřestávali podporovat ani když jsem nebyla zrovna miloučká (“To je hrozný, já chodím jak Dr.House!” “Jo….a bylas i stejně protivná!”). Michelle za to, že jsme v tom byly od začátku až do konce spolu, a to dokonce i v tabulkách s umístěním. Destiny-kočkám, se kterýma jsme vlastně měly být navzájem konkurence, ale vůbec to tak nebylo, Járovi za roli vysazovače a fešákovi, co mi zatejpoval koleno, počasí, co se postaralo o to, že konečně nejsem bílá jak sýr…..a prostě všem, díky kterým mě břicho bolelo od smíchu víc, než kdybychom dva dny v kuse dělali sklapovačky.
#poučnéokénko:
Jestli jsem se poučila, že méně je někdy více a že jsem si to koleno těsně před závodem pokazila vlastní blbostí sama? Poučila. A na jak dlouho? To těžko říct! Ale asi to bylo i potřeba, abych dostala maličkou facku (našěstí spíš facičku) a občas trochu zvolnila. A teď mě čeká několik dní, kdy nebudu cvičit vůbec, a pak dost možná i další tréninky, kdy budou dostávat zabrat spíš ruce, aneb jak zní slogan GYM radia- "no stress-bench press". #prosímne
#motivačníokénko:
Na jednu stranu je občas potřeba zvolnit, ale svým způsobem taky makat víc, nebo spíš jinak. Crossfit jde čím dál víc dopředu, úroveň se zvyšuje rychlostí blesku, a i tím, že už se náročné prvky jako chůze ve stojce objevily už i v hobby kategoii je laťka nastavená hodně vysoko - a tak nezbývá nic jiného, než prostě začít makat nejen na tom, co mi v rámci možností jde a zlepšuju to ráda, ale především na tom, co jsou ty největší slabiny. Což je logický, ale úplně s klidným svědomím nemůžu říct, že bych to dělala.

15 komentářů:

  1. To je tak dobře vylíčené, až si připadám, jako bych to odzávodila sama! :D

    OdpovědětVymazat
  2. Jsi moje hrdinka, vážně! Ale prosím buď už hodná na to koleno :D :*

    OdpovědětVymazat
  3. Ke koleni se vyjadřovat nebudu, beztak jsi dostala a dostaneš hodně poučných komentářů :D Každoždopádně ale super článek! A vypadá to na skvělý víkend a boží atmosféru :) Až se pak vždy zamyslím nad tím, že bych si taky nějaké ty crossfitové závody dala..ale pak si uvědomuji že vlastně trénuji úplně jinak, na crossfit si zajdu jednou měsíčně a pokud by tam nebyly jen snatche a clean&jerky, tak bych tam asi vypustila duši :D

    Jsi ale skvělá, ohromný pokrok za rok! Jen tak dál :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. nenene, za koleno si nadávám sama a sypu popel na hlavu, víc netřeba!! :D
      Děkuju Moni! Ale vím že ty bys na to měla - váhy jak královna, a fyzičku máš z jumpingu apod.:)

      Vymazat
  4. No bylo to místama uplakané , ale jinak super závody určitě, mrzí mě že jsme se nebyl ani podívat jako minulý rok a podpořit :-) Držím palce a doufám že se ti bude dařit na dalších závodech :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To k tomu občas taky patří:)
      A moc děkuju!! Příště už snad v lepší formě!:)

      Vymazat
  5. Jste naprosto uzasna, obdivuji Vas moc. Odpocinte si a preji hodne stesti a zdravi do dalsich zavodu

    OdpovědětVymazat
  6. Jako vždy super článek a to i pro mě - sportovního ignoranta :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Jsi boží a ráda si čtu ty tvoje ironické humorné příběhy. :D Jen tak dál! A už dost, abych nevypadala jak stalker. PA!
    BLOG Corculum♥
    Instagram @stepanka_t

    OdpovědětVymazat
  8. Přijde mi hustý, tam ses posunula od chvíle, kdy jsem tě začala sledovat, v době když jsi zkoušela pole dance :D Je super vidět, jak ti rostu váhy, tvrdohlavost a dravost :)

    OdpovědětVymazat
  9. lol tak toto poznam ja som si pokazila koleno pred beastom v tatranskej lomnici koleno opuchnute ale aj tak som startovala do ciela som dosla tak ze nohu som za sebou tahala a tych 5 km v ladovej vode som od bolesti preplakala :D ale dokoncila som a mesiac po tom som chodila o barlach. Tvrdohlavost a ego je nieco hrozne

    OdpovědětVymazat
  10. Wau! Klobouk dolů! Tady doopravdy platí, že není důležité zvítězit v závodě, ale zvítězit sám nad sebou, což ty jsi rozhodně dokázala a máš můj obdiv! ;) Já se zatím na Crossfit nechystám, ale začíná mě to neuvěřitelně fascinovat :D
    bára.kára blog

    OdpovědětVymazat
  11. Já četla 2,5 km chůze po rukou.... :D

    OdpovědětVymazat