neděle 19. června 2016

První měsíc s Albusem ve 12 bodech

Už je to nějaká doba, co jsem byla tak nervózní, že jsem nemohla pomalu ani spát, a zároveň se strašně těšila. Těšila, ale snažila jsem se si to moc nepřipouštět - když si totiž něco moc přeju, bojím se abych se netěšila až moc a nebyla pak zklamaná, kdyby to nevyšlo. V tomhle jsem docela expert - na jednu stranu se vždycky všeho bojím, stresovat se dokážu úplně ze všeho a sama sebe dostávat do větší a větší paniky, a hlavu mám plnou scénářů, jak a proč to nevyjde. Na druhou stranu mám vždycky živé a bohaté představy o tom, jak by to vypadalo, kdyby...
....třeba když nemám jisté, že budu moct kvůli kolenu v nejbližší době pořádně trénovat, natož závodit, ale už přesně vím, co si vezmu na sebe nebo co si pak dám za odměnu (burger, burger s hranolkama a kýblem majonézy, prosím!).
Prostě takový to, když se na vás usměje fešák (12 bodů z 10!) v baru a vy se hned vidíte, jak s ním trávíte dovolenou na Bahamách, vánoční svátky v Jeseníkách a přesně víte, co vám bude nosit za snídaně do postele. Nebo když podáte přihlášku na vysokou školu, ještě ani nevíte, jak budou vypadat přijímačky, ale už víte, jakou barvu bude mít vazba vaší diplomky a kde budete sedět v kantýně a kolik kelímků kafe tam týdně vypijete. Nebo když pošlete životopis do vysněné práce, nevíte, jestli vás vůbec pozvou na pohovor, natož aby vám tam vyklidili stůl, ale vy už víte, o čem si budete povídat s novýi kolegy a jaký druhy cukroví jim přinesete před Vánocema na ochutnání. Nebo když dostanete filmový scénář, a hned víte, co řeknete jako děkovačku na Oscarech  promiň, Leo!, nebo........jo, to jsem prostě já, tyhle představy.
A spoustu představ jsem měla i o tom, jaký to bude, až se mi splní moje veliký přání v podobě ne tak velikého psa. Mopsíka!

A mít štěňátko je skvělý, nejlepší. Můžete být jakkoliv smutní, ale když se podíváte dolů k nohám, kde se vám něco tak roztomilýho snaží ukrást ponožku nebo ukousnout kousek tepláků, musíte se smát, ať chcete nebo ne.
Ani za nic bych neměnila (pokud byste se mě nezeptali zrovna v 5 ráno, kdy se mi to zvíře snaží ukousnout culík), ale.....vždycky je nějaký ALE.
- ale ne vždy máte náladu na to, aby se vám někdo snažil ukrást ponožku nebo ukousnout kousek tepláků,a to samozřejmě nejčastěji v situaci, kdy opravdu spěcháte, musíte něco dokončit/poslat/chete se v klidu najíst/číst/cokoliv.
- jsou věci, kterých jsem si byla dobře vědoma. Třeba že si napřed nekoupím nový letní šaty, ale očkování pro mopse. Jsou ale taky věci, o kterých mi nikdo neřekl. A nebo řekl, ale nevěnovala jsem tomu velkou pozornost. "Vždyť to přece nebude tak horký!" A tím myslím třeba CHLUPY!
- chlupy všude, i tam kde byste je nikdy nečekali. Kdyby se někdo rozhodl napsat Encyklopedii chlupů, náš byt by byl na titulní straně. Kdyby Hitchcock vstal z mrtvých a točil horor s názvem Chlupy, polovina záběrů by se natáčela v našem obýváku a zbytek v ložnici. A kdybych všechny ty chlupy sbírala, do zimy bych si z nich mohla uplést minimálně 8 svetrů. Trochu mě děsí, že ještě vyroste, a s větším tělem bude mít ještě víc chlupů!
- taky jsem netušila, že takový mopsí mimino vstává o půl páté. Nejpozději.
- to, že psi velmi rádi spí v posteli? Klasika, ani jsem si nedělala naděje, že bychom zvládli odolat těm psím očím a nepouštět ho. Ale že mopsi nejradši spí lidem na hlavě, to jsem netušila. 
- největší hlavolam pro můj blonďatý mozek? Nasazování postroje!
- když máte malý děti, hrozí, že v noci třeba šplápnete na kostku od lega. Ale když máte štěně, je šance, že na něco šlápnete ještě zhruba 6544x větší, protože těch roztahaných věcí je 6544x víc. A takovej kolíček na prádlo je pro bosý chodidlo vyloženě lahůdka.
- ulehat večer do postele, ve které by nebyla ani plastová lahev, ani plyšová krysa, a dokonce ani krabice od mlíka nebo smeták? To by bylo podezřelý!
- jestli už mluvím v množném čísle? Ale samozřejmě! To u mě ale není žádná novinka, tak to je už více než 11 let s naší princeznou Adélou. A vlastně je to tak i pokaždé, když si pohladím jakéhokoliv psa - v kavárně, na ulici, v parku, kdekoliv. To hned máme pacičky a podobně.
- takže ano, občas (hahah) nějaké to my ujede. Máme hlad, chceme granulky. Ale abych sebe spojovala třevba s poblitou sedačkou, počuranou (v lepším případě) kuchyní? Ani náhodou! To dělá ta šilhavá příšera, kterou bych v těch chvílích nejradši utratila, žádný my blinkáme, proboha!
no dobře, ale trošku kecám s těma granulkama a hladem. Většinou to jsou spíš granulešky a hládešek. A to jsou ještě ty lepší slova. Kolikrát mi z pusy vypadne něco tak šílenýho, až mě to samotnou překvapí, a to je co říct! A věřte mi, to číst nechcete - mnohem míň by bolelo píchání do oka tím nejrezavějším drátem.
- sestra i rodiče mě v posledním měsíci nějak podezřele častěji lákají domů. Třeba včera Terka upekla další várku mrkvánků, protože z té první na mě nezbylo, a zjišťuje, kdy přijdu ochutat. A jen tak, mezi řečí se zeptá, jestli vezmu i Albuska.

21 komentářů:

  1. Děkuji, teď už si nepřijdu jako jedinej šílenej člověk/pejskař na světě! :D ať žijou naši chlupatí miláčci... :) já to mám pro jistotu ve dvojitém vydání...

    OdpovědětVymazat
  2. Jo, chlupy jsou prokletí. U rodičů máme kočku. A klasicky týden potom, co jsme s ní nepřišla do styku vytáhnu nějaký kočičí chlup z jídla, z podprsenky (kterou mám na sobě) a i z takových věcí, jako jsou čerstvě koupené potraviny nebo oblečení... Těš se :D

    OdpovědětVymazat
  3. Týden mám nového kocourka a když jsem četla o Albuskovi, okamžitě jsem měla před očima našeho kočičáka, jak mi spí na hlavě, ve 4 ráno lítá po pokoji a vrní mi do ucha, jak máme všude chlupy atd. Ale stejně jsem schopná tohle všechno vydržet, protože něco tak měkkoučkého,roztomiloučkého, k sežrání a prostě ťuťuňuňu bych nemohla dát pryč :D

    OdpovědětVymazat
  4. Nebyl by recept na ty mrkvánky prosím? :D O:-)

    OdpovědětVymazat
  5. :-D Tak hned u prvního odstavce jsem si oddechla, že nejsem jedinej takovej magor- taky vše promýšlím dopředu ad absurdum a ve stresu vymýšlím ty nejhorší možný scénáře... A při čtení dál se utvrzuju v tom, že POTŘEBUJU ŠTĚNĚ! Ale na studentskej byt... To by mě spolubydlící zahryzli...

    OdpovědětVymazat
  6. Achjo, já už se těším, až toho tvýho Albuse poznám. Vlastně tebe.. až poznám tebe! :D <3

    OdpovědětVymazat
  7. Krasne, a to, kdyz je cloveku nekdy strasne podivate se na sveho pejska a hned se smejete srdicko roznezni..atd. je to krasa..kdyz jsem bydlela doma mela jsem taky pejska a milovala jsem vsechno i ty prochazky za kazdeho pocasi..ted kdyz ziji v UK v pronajatem dome zatim sveho pejska mit nemuzu, ale tesim se jednou, ze si zase poridim, jsou to uzasna stvoreni. :)

    OdpovědětVymazat
  8. ježiš já se na něj těšiiiiiiim :D

    OdpovědětVymazat
  9. Musela jsem se smát od začátku až do konce! Skvělý a pravdivý článek (kdo má psa, tak ví nejlíp), takových zážitků, co člověk díky nim má, nedá se jim odolat, všechno je z fleku odpuštěno a život bez nich by byl nuda.
    P.S.: Albus je roztomilouš.

    OdpovědětVymazat
  10. Parádní článek, taky jsme měli štěně, takže naprosto rozumím tvým pocitům :D A chlupy všude, věř, že by to nebylo jen o Vašem domě.. Psa už nějaký pátek nemáme, ale stejně..po těch letech se někde v ponožce zničehonic objeví chlup! nekecám :D

    OdpovědětVymazat
  11. :D to prostě pochopí jen ti, co mají psa jako miminko. Protože taky mi příjde že kolikrát když mluvím o mojí Kešulce, klepou si lidi v duchu na čelo. Protože spí se mnou a mazlí se a taky jsme zásadně my :D mohly bychom je seznámit ! příjeďte za námi :)

    OdpovědětVymazat
  12. To je tak skvělej článek, Markét! :) Docela ti závidím (v dobrým), že už jste si pořídili mopsíka. Já si na něj ještě aspoň dva roky počkám než dodělám školu a odstěhuju se...tak do tý doby si budu muset vystačit s mopsíma ponožkama, hrníčkem, tričkem a petstotisíci dalších věcí :D

    OdpovědětVymazat
  13. Parádní fotky a úžasný Albus! :) :D

    Pamatuji si první měsíc s tím naším "blbečkem" :D :D

    INKA lifestyle blog
    FB page

    OdpovědětVymazat
  14. Jéé <3. V tom začátku se tak vidím! Mně jenom kluk napíše "čau, jak je" a já už přemýšlím, jak by mi slušelo jeho příjmení :D. Občas bych si za to nejradši nafackovala :D! Moc hezký a vtipný článek a krásné fotky :).

    OdpovědětVymazat
  15. Tak koukám, že mít psa je větší zábava, než se říká. :D Nejlepší fotka je jednoznačně ta s fotkou mopse. Nežárlí Albus? :D

    OdpovědětVymazat
  16. Tak mile mne pobavila ta počůraná bota a vedle ten kukuč jakože Já nic... ale když pak čtu o natočení filmu Chlupy, mám banánový mugcake všude po monitoru (ano, tušíte správně, zrovna snídám) :D Díky za to, že mi děláš takový entrée, až se za rok budeme s přítelem hádat jestli kocoura (ideálně toho chlupatýho obra co maj doma) nebo psa (toho chci já, ideálně právě mopse, který se bude jmenovat Frank a bude hustokrutopřísnej, hlavně v černých brýlích) :D

    OdpovědětVymazat
  17. Mopsí chlupy jsou neco příšernýho! Chlupy na oblečení, v kabelce, v jidle, všude! :-D

    OdpovědětVymazat
  18. Jee tak to jsem se zase zasmála, chlupy mě fakt pobavily, protože přesně vím, o čem mluvíš. Přece to maličký bristký koťáátoo nebude pelichat, když to několik měsíců nedělalo. Stačilo třičtvrtě roku na to, abych změnila názor..chlupy jsou všude :D Jakobych četla článek o sobě, akorát mám teda tu britskou královnu namísto psa

    OdpovědětVymazat
  19. Domácí mazlíčci jsou vážně radost :D :) super fotky :)

    OdpovědětVymazat
  20. Mopsové jsou uplně top pejsci! :D Jsou svým způsobem tak zvláštní až jsou uplně k sežrání! :D A jak funěj! :D No takový domací prasátko je to! :)
    www.lifestylebirdie.com

    OdpovědětVymazat
  21. jo chlupy...svého psa miluju, ale všudypřítomné nezničitelné chlupy, kterých je víc a víc...to mi leze na mozek i po víc jak dvou letech :D nedá se s tím dělat nic, jen se s tím smířit. Je fakt, že nám to vynahrazují na jiných věcech :)

    OdpovědětVymazat