Jak jsem bojovala podruhé (tentokrát bez bláta, vody i ostnatých drátů)

"Až udělám státnice, koupím si tohle, tamto, a taky ty další věci....A taky si dám ten nejlepší cheesecake! A víno!"

"....achjo, takže si vlastně nekoupím už nikdy nic. Sbohem, nový oblečení! Sbohem, dobroty!"

Náplň mých posledních dní, a prakticky celého měsíce byly čtyři věci:

1) učení

2) panika a představy o tom, jak to určitě nezvládnu

3) cvičení, abych zapomněla, že to určitě nezvládnu

4) a ve zbytku času snění o tom, jaká krása by to byla, kdyby se mi to opravdu povedlo a ze mě byla Bc.Blondýna. Co všechno bych si koupila, co bych dělala, kam bych šla...

A tak dny plynuly, moje učící papíry byly čím dál barevnější a čím dál ošoupanější, moje hlava byla čím dál plnější všech informací (ačkoliv jsem si to nechtěla připustit a měla pocit že tam NIC není), a den D se blížil. Střídaly se u mě stavy paniky, ještě větší paniky a rezignace ve smyslu "je mi jedno jak to dopadne, hlavně ať už je to pryč!".

A na klidu mi nepřidávalo ani to, že jsem díky svému skvělému příjmení začínajícímu na písmeno Z byla úplně poslední v seznamu, poslední státnicový den i poslední hodina - což znamená, že jsem na řadu přišla o čtvrt na osm. ČTVR NA OSM VEČER.  

Tak jako vždy, i tentokrát jsem se učila svým psacím stylem. Najít si materiály, z těch si udělat výpisky. Potom si ty výpisky zestručnit a přepsat znovu, protože ty první jsou vždycky naškrábané. Potom si ty výpisky přepsat hezky (tou jedinou státnicovou propiskou!), nadpisy lepit barevnýma lepítkama, a na závěr si všechno pročítat a znovu barevně zvýrazňovat.

A pak číst znovu, říkat si to zpaměti, pak si to číst znovu a na papírek si psát ty nejdůležitější body...

Ne, nechtějte vědět, kolik času to zabere.

Ale na mě tohle zkrátka funguje. Když něco jen čtu, nedokážu udržet pozornost, ale když píšu, pozorná být musím. A navíc si to pak vybavím, jak to vypadalo na papíře - jaká jména byla u sebe v jedné kolonce, jak šly jednotlivé body po sobě, co bylo pospojováno růžovými čarami...

A ty papíry jsem si nosila kam se dalo. Na dvůr u školní knihovny. Na procházku s Adélou pro Míšu (dostala jen špejli, jsem tyran:D), doma na sedačce....

A pak už tu byl ten den. Nejdelší den v životě.

Původně jsem měla v plánu jít na crossfit i tentokrát, abych se odreagovala, ale byla jsem tak slabá, že bych na sebe tu činku beztak pustila, a tak jsem radši zůstala doma se snahou si ty papíry ještě pročítat. Střídavě jsem si to opakovala, střídavě plašila že zapomínám, klasika.

Pak se ale z už tak hrozného dne stal den nejhorší.

Asi každý máme nějaké problémy. I problémy v rodině. A někdo zkrátka ideální, šťastnou a spokojenou rodinu nemá, a výjimkou nejsem ani já.

A situace jsou různé. Někdy jsou ty starosti maličké, snesitelnější, někdy horší, někdy je největší strach z toho jít domů, a zrovna v den, kdy jsem potřebovala nejvíce klidu v životě byla ona situace úplně nejhorší (a nemyslím tím nějaké zbytečné hádky nebo podobné maličkosti).

A tak jsem místo ze strachu ze státnic střídavě hystericky brečela, třásla se, zobala Lexaurin jako lentilky (a málem jsem to zapila vínem, co bylo v lahvi od minerálky:D) a už se smířila s tím, že v tomhle stavu si nevzpomenu ani na to, jak se jmenuju, natož na to, o čem jsem psala bakalářku nebo kdo byl průkopníkem videoartu v Československu či snad něco o utopických nebo receptivně analytických strategií médií.

Říkala jsem si, že jestli to v téhle situaci uhraju alespoň na Éčko, budu největší frajerka!

Po nějaké době mi došly hysterické slzy a Lexaurin začal působit, a tak jsem konečně byla schopná na sebe hodit ty šaty, co jsem tak pečlivě vybírala, a z obličeje si vytvořit něco ve stylu "vůbec na tom nejsem špatně".

Hned vedle školy máme kavárnu Tukaloka, kolem které chodím už neskutečně dlouho, mají tam očividně lákavé veganské a RAW dobroty, ale nikdy předtím jsem tam nebyla. A tak jsem uznala, že je ideální čas. Na uklidnění jsem si objednala latté s kokosovým mlékem (které mi moc nechutnalo, ale pro nějakou tu dobrotu si tam stejně ještě zajdu) a usadila se do houpacího síťo-křesla. V tu chvíli jsem ale zjistila, že moje šaty jsou jen na stání, a že při každém pokusu o sezení se mě pokusí zadusit.

Tak jsem si sedla vedle na obyčejnou židli, šaty mě škrtily u krku stále, a já jsem se marně snažila vypít to nic-moc-kafe aniž by o něm pak věděla komise podle fleků na šatech.

A protože sezení v tom bílém mučícím nástroji stejně nebylo nic pohodlného, přesunula jsem se rovnou do školy, kde se konaly státnice, i když jsem tam byla asi s hodinovým předstihem.

Tam bylo asi 5 spolužáků, jeden v obličeji bledší než druhý. 

Chtěla jsem si s někým povídat, aby mě to uklidnilo, ale nic jiného než "tak co, bojíš se?" a nebo "které otázky se bojíš nejvíc?" mě nenapadalo, a tak jsem uznala, že bude lepší mlčet.

A sedět v těch vražedných šatech, které nevzdávaly pokusy o moje uškrcení.

Bledé tváře se postupně odebíraly do místnosti kde se zkoušelo, a po 20 minutách vždycky vyšli úplně jiní lidé. Upocení, rudí, ale s úsměvem.

Vrhla jsem se na ně jako u policejního výslechu a nenechala je odejít, dokud všechno nevyklopili. 

Moc mi nepomohlo, že skoro všechno, o čem mluvili, byly ZROVNA TY OTÁZKY, co jsem nejvíc chtěla JÁ, já a jenom já!

A potom z učebny vyšla slečna, bledá stejně jako když šla dovnitř.

Panika! PANIKA! Neudělala to ona, neudělám to ani já!

Aaaaa!

A na chodbě jsem zůstala už jen já a jeden mladík. Byl ještě víc nervózní než já (což šlo těžko), a neustále chodil tam a sem.

Klap klap klap.

Ten zvuk a jeho zběsilé popocházení mě tak znervózňovalo, že jsem se začala bát ještě víc, s každým krokem.

Určitě nachodil alespoň několik kilometrů!

A potom už jsem zůstala na chodbě sama. Nikde nikdo, ticho, ve kterém byl slyšet jen můj tep. A měla jsem pocit, že ruce se mi třesou tak moc, že i to musí vydávat nějaký zvuk.

V rukou jsem mačkala čtyřlístek, co mi dala mamka, div jsem ho nerozdrtila....

.......a najedou už jsem seděla v malé místnosti a blekotala něco o tom, proč kupujeme Kofolu a Míšu a jaké že jsou v reklamách používány principy.

Vůbec netuším, jaká byla položená otázka. Vím jen, o čem jsem mluvila. Rychlostí blesku, snad aby si nikdo nestihl všimnout, kdyby to bylo špatně. Pletla jsem pátý přes devátý - od roku 5000 před Kristem po 1984. Od mechanických počítadel po Google Glass...

A verditkt?

Něco mezi šibalským úsměvem a výrazem "ty šprtko, jak dlouho ses to proboha drtila?" .

Za teorii neuvěřitelné A, za bakalářku nevděčné D, ačkoliv posudek od oponentky jsem měla na C a od vedoucího (který ji během mých 6 konzultací nečetl a jediné výtky jsem viděla až ve finálním posudku!) jsem dostala B.

Téma prý nebylo dobré. 

Ale to nevadí, ještě před 27 hodinami bych nevěřila ani v to, že dostanu E, a teď se tady vztekám z celkového céčka. 

A za svým tématem si stojím. Tak!

Nadšený telefonát mamince, která vzhledem k dané situaci pomalu ani nevěřila, že bych byla schopná se tak uklidnit a zvládnout to, a pak už jen zasloužený mrkvový dortík a Aperol s mým fešákem v AirCafé.

A oboje chutnalo nejlíp na světě!

Zaprvé proto, že to bylo fakt dobrý.

Za druhé proto, že běžně dorty nevečeřím.

A za třetí......protože......aaaaa mám to za sebou!

Na záchodě v AirCafé mi přišly strašně skvělý i ty zrcadla, tak jsem to musela zdokumentovat.

No, dost velký podíl na tom asi mělo to, že jsem tak slabej kousek a i po dvou koktejlech mě zaujmou i zrcadla na záchodě...ale i tak...

A jak jinak to oslavit další den, než ranním crossfitem?
Uznávám, že vstávat po 4 hodinách spánku asi nebyl nejlepší nápad, ale psychicky jsem to potřebovala, a hned po ránu mi na mém unaveném obličeji vykouzlila úsměv tabule s nápisem Bc.WOD, neboli workout pro dnešní den.
Dělat po tak ubohém spánku, navíc s dost silným práškem na spaní v krvi, kliky ve stojce a box jumps nebylo zrovna ideální, čemuž odpovídal i můj tragický výkon a odřená noha, ale nálada byla hned o 100% lepší.
A od dalších 100% byla lepší poté, co jsem si přímo na recepci koupila tohle B O Ž S K É mandlovo-bíločokoládové máslo. Bc.Máslo.
A o dalších 100% to bylo lepší po kafi a svačině (pro pány snídaně) s Tomem a naším oblíbeným trenérem v MyFoodu na Holandské hned naproti Crossfit parku.
A o dalších 100% to bylo lepší.............když mi to došlo. Že ať se děje cokoliv, tohle mám za sebou!

A hned začal systém odměn. Po tom geniálním máslíčku jsem si musela koupit i ty nechutně drahé proteinové tyčinky, které mi působí takovou radost, a ve schránce jsem konečně objevila lístky na Reebok Yoga Sensation, čímž si splním svoje staré předsevzetí víc dbát na protahování a věnovat se i něčemu klidnějšímu.
A co je dál v mém "až udělám státnice" seznamu?
- nejlepší cheesecake a Pálava v Melounovém cukru (včera bylo zavřeno! Sabotáž a spiknutí!)
- makronka se slaným karamelem od Martináka (chtěla jsem si ji dát už tolikrát, ale říkala jsem si "neuděláš státnice, nezasloužíš si ani tohle!" :D)
- svítivě růžové crossfitové podkolenky (už jsou na cestě! uuuu!)
- výlet do Mikulova
- výlet do Vídně
- výlet do Olomouce za Anetkou a do Prahy za Térou
- výlet do Říma. Protože všechny cesty vedou do Říma.
- AirMaxy (na který nemám peníze, ale na to jsem předtím nemyslela:D)
- Novej mobil, ať nefotím kalkulačkou (a na to taky peníze nemám, takže neboj kalkulačko, zůstaneš!:D)
- novej protein. Protože to jsou svaly v prášku co chutnají jako kakao.
- RAW dortík z toho Cafe Tukaloka
- šaty na léto abych byla letní kočka.
- květovanou čelenku abych byla letní víla.
- víno víno víno.
- a ten novej cider Carling!
- a taky koktejly v SuperPandaCircus!
- a nějaký tričko s geniálním nápisem.
- a další šaty.
- Vicky, Cristina, Barcelona Lukáš, Markéta, Barcelona.
- a něco na cvičení. Nemám co na sebe!
. a nějaký nový ňuňuňu nádobí.
- a ještě další nechutně drahý proteinový tyčinky.
- a knížky! Třeba novou Ditu! A Snídani u Florentýny! A Lahodně s Ellou! Nebo jak se to jmenuje, prostě ty o jídle!
- a taky budu péct a péct a jíst a jíst!
- a.....
.....a hlavně děkuju MOC za všechny ty palce, co jste si kvůli mě mačkali a za každičké milé slovo, co jste mi napsali! :)