36 hodin ve Vídni ve 36 fotkách

Vídeň. Město, kam musím jet alespoň 2x do roka, navštívit oblíbená místa, dát si nějakou sladkou dobrotu, použít pár vět mé uvadající němčiny, ušlapat si nohy a únavou padnout do sedačky žlutého kočáru (kam se mimochodem v létě nechutně lepí stehna v sukni). 

Protože o Vídni toho na blogu bylo napsáno víc než dost, tenhle článek jsem původně ani psát nechtěla, ani jsem si s sebou nebrala pana Nikona, přeci jen něco váží, a já jsem si říkala, že všechno už mám na fotkách stejně minimálně 10x, a navíc když už mám mobil, co nefotí úplně jako kalkulačka...

No a to byla chyba. Hned poté, co nás autobus vyhodil u Stadionu a já jsem chtěla sáhnout do batohu, vytáhnout foťák a vyfotit první zbytečnou fotku ranní zastávky metra (umění, neasi!), jsem si uvědomila, že jsem na foťáku a focení všeho okolo závislá. Kdybych si v tu chvíli mohla vybrat, jestli nechat doma pravou ruku nebo foťák, měla bych jasno.

A tak tentokrát nemám žádné hezké ostré fotky ze zrcadlovky, ani noční Prater plný barevných světýlek, ani Stadpark, kde se slunce odráželo na hladině jezírka, ale jen pár záběrů z mobilu a poučení pro příště. Ale jednu velkou výhodu to přeci jen má - když si nemůžete všude pořídit hezký fotky, musíte koukat o to pozorněji a chodit s otevřenýma očima, abyste si všechno pořádně zaryli do paměti.

Na cestě Brno-Vídeň je nejlepší to, že vede okolo Pálavy. A že trvá jen hodinu a tři čtvrtě. A tak jsme si hned po osmé hodině ráno dávali kafe velký jak moje hlava, jak jinak než cheesecake, výborný cheesecakový muffin a citronový chlebíček. V jedné zcela nerakouské kavárně hned u vídeňské Uni, kam jsem ráda chodila během mého Erasmu, s učícími papíry, i když jsem potom stejně jen koukala ven z okna a pozorovala ruch ulice.

 Parlament je podle mě jedna z nejkrásnějších budov z celé Vídně (moje odřené nohy jsou krásné o něco méně:D). Před 2 lety jsem se byla podívat i vevnitř, a stálo to za to.

 Klasická procházka po městě, která se neomrzí nikdy. Bylo ale docela brzo, tak byly ulice místo turistů plné zásobovacích aut.

 Lukáš ještě nikdy nebyl ve Stadparku, což je první Vídeňský park, založený už roku 1862, a je to opravdu příjemné místo - jezírka plná kačen, upravený trávník, místní důchodci co na lavičkách spokojeně luští křížovky, mladí lidé tam naopak běhají....ani se nezdá, že je to přímo v centru hlavního města.

 A můj muž kromě Stadtparku nikdy neviděl ani slavný Hundertwasserhaus, což jsme museli napravit. Trochu jsme sice bloudili a mapa Vídně, o které jsem si myslela že ji mám v hlavě, jaksi zklamala, ale nakonec jsme dorazili. Je to další z mých oblíbených staveb, ale ještě radši mám teplárenskou věž od stejného architekta, kterou jsem viděla přímo z okna mého mini pokoje na kolejích (když jsem se hodně vyklonila:D).
A ještě jedna zbytečná vsuvka.
Naproti je jakási malá pasáž s obchody a kavárnami, kde jsou i záchody. Udělané ve stylu Hundertwassera, a na zdech je tam napsané i povídání, které se ozývá i z reproduktorů. O Heillige Scheiße - holy shit.....ehm....o svatém hovně? 
No, těch 80 centů asi nemělo být jen za záchod, ale i za "umění", které jsem, já ignorant, asi nechápala!

 Další procházka, a oběd před Votivkirche. Můj nejoblíbnější Korncroissant, který sice prodávají už i u nás v Bille nebo Albertu, ale z pekárny Der Mann je prostě mnohem lepší. A k tomu guacamole z avokáda, které jsem nadšeně sáhla do regálu, ale bohužel to ani zdaleka nechutná tak, jako z čerstvého.

 První, a nejspíš i poslední (achjo!) Frozen Yogurt tohoto léta - v MuseumsQuartier před muzeem moderního umění MUMOK, kde mají vždycky i parádní barevné lavice. Největší kouzlo to tam má ale v horký letní večer, když jsou všechny lavice plné lidí se skleničkama/kelímkama/lahvinkama, hraje hudba, zahrádky kaváren a barů jsou narvané...

 Tentorkát jsme bydleli v hotelu Das President, 5 minut pěšky od Mariahilferstrasse, přímo naproti Raimund Theater (kde jsem viděla nejlepší muzikál Elizabeth, pokud někdy budete mít možnost, určitě některý z muzikálů navštivte!). Na noc to pro jednoho vyšlo na 500 korun, což je na centrum Vídně parádní cena.

Teplárenská věž od Hundertwassera z okénka metra a obrovský bytový komplex s poetickým názvem Karl Marx Hof v "mojí" čtvrti Heiligenstadt, po cestě na vrch Kahlenberg (kam jsme si jako vždy vyvezli zadek - hešteg #somturista jsem měla nechat doma)

 Nejkrásnější výhled na celé město a další z mých oblíbených míst. A první burčák....tedy Sturm tohoto roku. V malém bufetu přímo na Kahlenbergu, se sympatickým echt rakušákem, kde hrála rakouská dechovka, seděli důchodci-štamgasti a my jsme výrazně snížili věkový průměr.
A když tak koukám na tu skleničku, ten podzim vlastně nebude tak špatný období!

I když jsme se na Kahlenberg vezli, nachodili jsme jinak spoustu kilometrů. To znamená, že jsme potřebovali i spoustu jídla na doplnění energie. A když říkám spoustu, myslím VŠECHNOOO. All you can eat. Running sushi!
Zašli jsme si do asijské restaurace přímo na Pratersternu, s parádním výhledem na vídeňské kolo Riesen Rad, kde mají running sushi pro jednoho za 14 Euro. Bylo to sice asi nejslabší sushi, na kterém jsem kdy byla, byl celkem malý výběr a wasabi vůbec nepálilo, ale to neznamená, že jsem do sebe nenacpala minimálně 7766558 kousků.  #somprincezna.
S narvaným břichem jít na kolotoče? Geniální nápad, vážně!
V Prateru jsem trávila dost času. Na kole, při běhání......no a taky je tam nejlepší diskotéka z celé Vídně (kde bývaly akce "vstup pro slečny zdarma a 15 Euro na útratu k tomu" ajajajaj). Na kolotočích jsem tam ale byla poprvé a naposledy asi před 12 lety, a pak ze mě touha po utrácení peněz za něco, kde budu viset hlavou dolů a poslouchat příšerný kolotočářský písničky, naštěstí vyprchala.
Až teď mě to lákalo znovu, i když atrakce o dost umírněnější - obrovský řetízkáč ve výšce 116 metrů a velké ruské kolo, v obou případech s tím nejkrásnějším výhledem na celé večerní město. Na řetízkáči mi bylo v nejvyšším místě trošku zle (a měla jsem strach aby celej Prater neviděl kolik kousků sushi jsem snědla), ale rozhodně to za těch 5 euro stálo, a ruské kolo za 3 stejně tak. Ale doteď truchlím, že mi nebyl koupen balónek s jednorožcem, po kterým jsem tak toužila! 

 Prostě návrat do mládí. Lehká závrať z kolotoče, vůně cukrové vaty všude okolo, a z repráků znělo maia-hii maia-huu od O-Zone. Jako by byl rok 2000. Až na ten chybějící balónek s jednorožcem, sakra!

 Nejoblíbenější bar ze všech barů?
Kousek Irska ve Vídni, bar Sally´s. V Irsku jsem sice nikdy nebyla, ale v představách, které mám díky tomuhle baru, je Irsko jistě velmi příjemnou zemí!
Velký výběr ciderů, piv i koktejlů, milá obsluha a krásný interiér s obrovskými lustry.
A ne nadarmo se téhle židovské části města, která je plná barů a hospod, přezdívá Bermudský Trojúhleník. Čas od času se tam lidem ztrácí paměť. Záhada.

Fotka s názvem Čekání na koblihy.
Lokalita: Mariahilferstrasse.
Čas: 8:46
Už od předešlého odpoledne jsem se těšili, až si zajdeme na snídani do Dunkin Donuts (ano, typicky rakouské!), úplně poprvé na tyhle přeslazené koblihy.
Jenže byla sobota a my jsme zjistili, že mají otevřeno až od 9! Nejdelších 14 minut v životě!
Jak je vidět na fotce - můj výraz jako by mi vyvraždili rodinu byl zcela adekvádní této situaci. A Lukáš mi asi zrovna vykládá něco ve stylu "ale no tak, už jen 6 minut, to zvládneme!"
Ale stálo to za to! Nejsladší a dost možná i nejlepší věc v životě!

Protože si děláme zálusk na to stát se novým Czechfitnesscouple, nakoupili jsme si odpovídající dobroty jako suvenýry, na které jsme narazili v jednom maličkém supermarketu s názvem U3, přímo ve stanici metra Westbahnhof na Mariahilferstr.

Pěšky jsme se šli k Schönbrunnu, a odtud k Naschmarktu. Můj orientační smysl ale opět zklamal, popletla jsem zastávky metra, podle kterých jsme se řídili, a místo 3 zastávek, jak jsem tvrdila, jsme jich obešli asi 8. Klasika. #somnavigátor
Houpací sítě v jednom parku přišly vhod...

 Tradiční oběd v podobě falafelu a lilkové pomazánky z Naschmarktu, odpočinek v pohodlných lehátkách opět u Votivkirche, a pak už zbývala jen cesta ke Stadionu a žlutý kočár s cedulí Wien-Brno.

P.S. K něčemu se vám musím přiznat. Během psaní článku jsem si........no............ehm..........pustila jsem si O-Zone.
P.S.2. Dvakrát.