Srpnové radosti

Už 15 minut tady sedím nad prázdnou stránkou a přemýšlím, jak napsat úvod. Úvod k článku o radostech. To se mi totiž moc nestává. Jindy sednu k počítači, a prostě píšu, co v hlavě, to na klávesnici.

Takže z toho, že dneska neumím napsat ani blbej úvod radost nemám.

Ale z jiných věcí mám radost velikou - a právě o tom bude dnešní článek.

Jako největší fanoušek filmů Woodyho Allena jsem samozřejmě nemohla vynechat ani film Iracionální muž. 

Loňské Kouzlo měsíčního svitu pro mě sice bylo zklamání a jedna velká nuda, ale i tak jsem Woodymu zůstala věrná a těšila se i letos.

A musím říct, že první třetinu jsem byla naštvaná sama na sebe, a o to víc, že jsem příteli slibovala, že letos už to určitě bude zase lepší. Ze začátku se tam skoro nic nedělo, a navíc se mi nelíbil ani jeden z hlavních hrdinů - Joaquin Phoenix měl roli charismatického sexy profesora, který prožívá krizi, ale mě prostě připadal jen jako nezajímavej pupkatej strejda, kterýmu to charisma asi někde vypadlo z kapsy. A Emma Stone mi není sympatická ani sama o sobě jako typ (jak řekl Lukáš, vypadá jako žába - což bych řekla taky, jen nechci být zlá:D), a sympatie jsem nenašla ani k její roli, k mladé studentce která byla prostě jen hysterická, nadržená.....a na facku.

Ale když se nad tím tak zamyslím, není výjimkou, že si ve Woodyho filmech hlavní hrdiny hned neoblíbím, a přesto se mi pak ty filmy líbí. Nejradši na tom totiž mám kromě typického humoru ty absurdní konce, kdy to dopadne úplně jinak, než byste očekávali. A to i v případě že znáte Woodyho filmy a jejich závěry. Protože není nic horšího než filmy, kde už od začátku odhadnete celou zápletku a konec je jasný už po přečtení názvu.

A stejně tak to bylo i tentokrát. Po první třetině mě začal film bavit, začala jsem fandit hlavnímu hrdinovi (jo, jo, jo, sypej to tam!), a konec byl prostě ve Woodyho stylu. 

I když humoru tam nebylo tolik jako v jeho starších  filmech, těch 69% na ČSFD podle mě tak nějak souhlasí a můj nejoblíbenější favorit ze všech jeho filmů to nebude, stejně jsem to viděla moc ráda.

Další, a úplně největší radost z poslední doby je novej mobil, kterej jsem si přála tak dlouho a potřebovala ho jako sůl. Můj dva roky starý Samsung nebyl nijak extra moderní ani v době, kdy jsem si ho kupovala, ale v poslední době začal čím dál víc zlobit, vybíjel se po 4 hodinách, všechny aplikace se často vypínaly, a taky mě štvalo, že fotil jako kalkulačka.

K narozeninám jsem dostala hodně peněz, a tak jsem hned měla jasno v tom, na co je použiju. V mobilech a technologiích celkově se ale moc nevyznám, a tomu odpovídaly i moje požadavky - aby měl dobrej foťák a aby byl s Androidem. Toť vše. Teda vlastně.......ještě aby byl bílej.  #somprincezna 

Limit jsem si dala 4 tisíce, protože dát třeba nějakých 7 tisíc jen za mobil by mi bylo líto, nebo ještě víc za iPhone, když vím, že mi bohatě postačí levnější.

Četla jsem si dost diskuzí a recenzí, prohledávala internet....a nakonec jsem se rozhodla pro Huawei G6, za což jsem teď moc ráda.

Jak jsem psala, mobilům moc nerozumím a hlavně mě většina těch parametrů vůbec nezajímá #somignorant, a tak můžu hodnotit jen to jak fotí, jak vypadá a jak se mi ovládá, ale v tomhle obstál na jedničku. Zadní foťák má 8 megapixelů, přední 5 a spoustu různých režimů, a fotí tak dobře, že přemýšlím i o tom, že si s sebou na výlet ani nebudu brát těžkýho pana Nikona. Jediná nevýhoda je pro mě zatím v tom, že je hodně velký a jednou rukou se mi někdy špatně ovládá, ale možná je to jen tím, že mám malé hobití ruce a  moje prsty připomínají malé tlusté párečky.

A další radost?
Nejlepší způsob, jak utratit 230 korun, je tahle knížka od Báry Šťastné. Je to neuvěřitelný, ale v mých 24 letech je to první knížka, kterou jsem koupila sama sobě - knížky jsem vždycky dostávala, psala si o ně Ježíškovi nebo si je přála k narozeninám.....a až na tyhle narozeniny jsem si jednu koupila sama. A k tomu v kavárně V Melounovém cukru nejlepší makový cheesecake a latté. A byla jsem z toho šťastná.
Autorku si pamatuju z Elle, kde dělala editorku a psala (píše?) podle mě nejpovedenější články z celého časopisu, i z jejího Šťastného blogu.
Název zní, jako by šlo o nějakou děsně motivační knížku a návod na to, jak žít šťastný život. Ale ohraná klišé a motivační kecy jsou to poslední, co bych chtěla číst - a takhle knížka ničím takovým opravdu není. Naopak, je to snad to nejmilejší, co jsem kdy četla. Už dlouho se mi nestalo, že bych se u knížky smála nahlas, a už vůbec ne to, abych si ji musela šetřit, aby mi déle vydržela.
 Moje mamka dokonce říká, že je to jako bych ji napsala já (a já říkám, že by to tak rozhodně bylo, kdybych to uměla:D). V takových 80% celé knížky jsem se našla, od nepořádku přes šetření oblečení na lepší příležitosti až po trauma z míčových her.
    Pár dní poté, co jsem se dostala na poslední stranu jsem nadávala, jak nemám co číst, že žádná jiná knížka se mi teď nebude tolik líbit.......až jsem to nevydržela a běžela si koupit "pokračování". A tak jsem opět nadšená, opět si to šetřím, a opět se ve všem vidím.

Tenhle článek by se klidně mohl jmenovat od papíru po protein, protože i taková věc, jako je novej protein mi udělá radost. Někdo nad tím může kroutit hlavou, někdo pokrčit rameny "hm a co jako" a řada z vás mě určitě pochopí.

Crossfitové tréninky mám skoro denně (nebo teda tak nějak 5x do týdne), ale přesto si nemyslím, že bych do sebe musela cpát miliony výživových doplňků, tak jak to dělá i spousta lidí, kteří ani ty tréninky tak náročné nemají. Ani ten protein pro mě není nutnost, nutnost pro sportovce je mít dost bílkovin, a ty se krásně dají získat z běžné stravy. Přesto jsem si ale po delší době zase protein koupit chtěla, abych měla něco co si můžu dát okamžitě po tréninku, než se dostanu domů nebo do školy/knihovny, kde si sním svačinu. A nebo když mám po večeři nebo mezi jídlama kromě svačiny ještě trošku hlad nebo chuť.

Volba padla opět na Trec, od kterého jsem dřív měla příchuť čokoláda-sezam, což byl jeden z nejlepších proteinů, co jsem měla. Chutná a voní to jako tatranka, a HLAVNĚ - nemá to žádnej chemickej ocas, kterej prostě nesnesu. Takhle příchuť čokoláda-kokos taky není špatná, i když tam kokos skoro vůbec necítím, a je to spíš jako dost nevýrazné slabé kakao. Na zadek jsem si z toho nesedla, ale pusa se mi při pití nekřiví a účel to plní.

Každopádně ale banán od stejné značky nebrat - je to nechutně chemický a nenávidět jsem to začala už po 2 odměrkách.

A k proteinovým radostem patří i tahle proteinová úroda. Kromě proteinu jsem si k narozeninám nadělila i směs na proteinové lívanečky, na které jsem byla hodně zvědavá. Jak už jsem psala na blogovém facebooku, nejsem úplně zastáncem toho, aby bylo všechno narvané proteinem, cpát ten prášek kam se dá (třeba jako to všichni cpou do ovesných kaší), a už vůbec nefandím tomu, aby bylo všechno plné sladidel s co nejmenším počtem kalorií, ale jednou za čas se nechám zlákat i já, jako v případě proteinových palačinek. Vybrala jsem si příchuť butter scotch, což jsou prý slaďoučké skotské sušenky, ale chutná to jakoby karamelově. Trošku jsem se bála, aby to nemělo ten ocas, ale naštěstí ne, a chutnají mi moc - s tvarohem a burákovým máslem nejoblíbenější večeře posledních dní.

Slabost mám i pro proteinové tyčinky, ale vzhledem k ceně to není něco, co bych mohla svačit denně. A protože můj muž ví čím mi udělat radost, dostala jsem jich hromadu k narozeninám.

A povšimněte si nejlepší dárkové taštičky, do které mi to zabalil, jak pro mě na míru!

A ta růžová věc je krabička na obědy z obchodu Tiger. To jsme tak na moje narozeniny šli na running sushi (aaaa chci znovu!), a já jsem ve výloze zahlédla tohle. Hned jsem se začala rozplývat jak malý děcko, pro který je to očividně určený, až Lukáš řekl "Tak pojď". Jen jsme se oba u pokladny trošku styděli a já jsem dělala, že tam nejsem. A krabičkové obědy budou hned veselejší!

Jestli mi něco udělá (kromě výše zmíněných věcí) opravdu radost, je to cestování.
A obzvlášť do mého nejmilejšího města, do Vídně! Strávila jsem tam půl roku a není město, které by bylo mému srdci blíž (haha kde jsem tak hroznou větu vzala? Sluníčkářka jedna!:D).
 Musím tam jezdit alespoň 2x ročně, abych si splnila svou vídeňskou dávku, navštívila všechna oblíbená místa, užila si kávu i sladkou snídani, projela se metrem a zpaměti si odříkávala zastávky a při procházkách přemýšlela, co bych dělala tady a tam, kdybych tu zase mohla bydlet. "tady bych si kupovala snídaně.....a tady bych venčila toho budoucího mopse!". A už se nemůžu dočkat, protože už tenhle pátek mě čeká můj další narozeninový dárek - další výlet do Vídně!

P.S Ve Vídni jsem sice strávila hodně času, prochodila město ze všech stran a spoustu toho viděla, ale budu ráda, když mi i přesto dáte nějaké tipy, třeba mi něco uniklo - obzvlášť nějaká ta povedená kavárna! :)
P.S A taky budu moc ráda, když mi napíšete, co dělá radost vám:)