LONDÝN, část 1. - jak jsme (ne)bydleli, krásy města a náš výlet v 10 bodech

Původně jsme měli s přítelem na tohle léto v plánu slunnou Barcelonu. Pláže, Gaudího, paellu, sangriu, churros, domy s dřevěnými okenicemi a teplé letní večery. Ta představa se mi hodně líbila. 

Ale ceny letenek se mi líbily o něco méně a levněji než za pět tisíc bychom se tam ani začátkem září nedostali. A tak jsme začali vymýšlet, jestli bychom Barcelonu radši nevyměnili za něco jiného.

Třeba Paříž, kde jsem sice byla už čtyřikrát, ale výhled z Montmartu se neokouká ani po stopadesáté? Nebo studený sever? A nebo Londýn? Cihlové domy, červené double deckery, domov královny i Harryho Pottera? James Bond, Jack Rozparovač, Oliver Twist nebo Mr. Bean? 

A tak volba nakonec padla na krásnou Británii a z těšení na pláže s horkým pískem a studenou sangriu se stalo těšení na šedivé anglické počasí a horkou kávu v anglických ulicích. A že jsme se těšili pořádně!

Pár dní před odletem jsem ale bohužel o tu radost z těšení přišla.

Tak jako vždy, i tentokrát jsem vybírala ubytování přes Booking.com, s čímž jsem měla doposud jen dobré zkušenosti.

Z nároků na bydlení jsem musela hodně slevit. Londýn je jedno z nejdražších měst a za cenu, za kterou byste jinde měli krásné bydlení v centru města v moderním hotelu i se snídaní seženete v Londýně maximálně tak hostel se zatuchlým povlečením a plísní v rohu. A tak jediné požadavky, co jsem měla byly - levné, blízko metra nebo zastávky autobusu, dvojlůžkový pokoj.....a pokud možno bez té plísně v rohu.

Prohlížela jsem desítky hotelů i hostelů, až jsem narazila na jeden co se mi dost zalíbil. Cena až podezřele nízká oproti ostatním, hned u metra, a s pokoji co na fotkách vypadaly pěkně. Hodnocení měl sice 6 bodů z 10, ale říkala jsem si, že nějakou tu vadu na kráse za ty peníze přežijeme. Hodnocení měl od 500 návštěvníků, takže to vypadalo dost věrohodně. Přečetla jsem si asi 20 recenzí, kde jsem se dočetla že to sice žádnej luxus není, že chybí ručníky nebo toaletní papír a že je přes stěny všechno slyšet, ale nic co by mě odradilo. Na pročítání všech recenzí jsem byla líná a nepřišlo mi důležitý číst po třicáté o ručníkách, a tak jsem to rovnou objednala.

Od milého pána jménem Jonathan jsem dostala hned několik mailů. Poděkování za rezervaci, ptal se kdy dorazíme, na jaké letiště, jestli nepotřebujeme s něčím poradit......a taky jestli nechci zaplatit předem, abych dostala přímo kód ke dveřím a vyhla se tak jak nočnímu check inu, tak poplatku 10 Liber za večerní příjezd. A 10 Liber jsou alespoň 4 kafe, žejo. Po zkušenosti, kdy jsme v Budapešti čekali hodinu před hotelem než dostaneme klíče, jsem si říkala, že bude mnohem lepší když si odemkneme sami, než abychom někoho večer naháněli po telefonu.

Tak jsem poslala 170 Liber přes PayPal a čekala na potvrzení a ten kód ke dveřím.

Bylo mi trošku divný, že předtím odpovídali okamžitě, a teď najednou nic. A po 3 dnech mi to začalo být podezřelý pořádně - a protože panikařím vždycky ze všeho, okamžitě jsem začala šílet, že jsem naletěla a že budeme bezdomovci.

A tak jsem se rozhodla si přečíst VŠECHNY recenze na Bookingu, zadat si jméno hotelu do Googlu a najít si ho na TripAdvisoru (prostě všechno, co jsem měla udělat už předtím, ale když porovnáváte 10 hotelů...). 

A našla jsem přesně to, čeho jsem se bála.

Slova jako FAKE, DO NOT STAY HERE, HORRIBLE PLACE, a hlavně - zprávy o tom, že hned několika lidem přestali okamžitě po odeslání peněz odpovídat na maily a zvedat telefony, tedy přesně moje situace.

Největší panika. Už jsem si přestavovala jak ležím ve svých květovaných šatech někde pod mostem a uvažovala jsem, jestli líp hřeje krabice nebo noviny. Hledala jsem si nejbližší policejní stanici (třeba bychom dostali alespoň čaj:D) a přemýšlela, kolik sprostých slov v angličtině znám. Dál než k bitch jsem se ale nedostala.

Spoustu e-mailů na několik adres, SMS napřed v klidu, potom počet vykřičníků postupně stoupal, telefon mi nikdo nezvedal.......a já jsem si přemýšlela, v jakých nejrůznějších slovních spojeních se používá slovíčko fuck.

Až další den, po dalších telefonátech a mailech, mi přišla sms. Úplně mimo moje otázky, bez toho kódu ke dveřím co jsme měli dostat, jen s adresou, kam máme jít. No alespoň něco. Trošičku mě to uklidnilo a konečně jsem o tom mohla říct Lukášovi, kterému jsem až do té doby tajila, že možná budeme bezdomovci.

Den odjezdu jsme se snažili si užít, zašli si s kufrem ještě na oběd do města a dortík napůl V Melounovém Cukru, a k večeru už seděli v Tuřanech v letadle. Strach na nás padl až v autobuse z letiště, a v metru jsme už byli smíření se vším.

Přišli jsme k domu, kde jsme měli bydlet a zaťukali.

Otevřela nám asi 60letá Číňanka v pyžamu, která nám špatnou angličtinou hned vynadala, že nemáme dělat hluk když tam spí lidi. Říkala, že nás nikde napsaný nemá, pak uznala že teda jo, ale že máme zaplatit. Dala jsem jí výpis z PayPalu, kterej hned odložila, a asi po 5 minutách zase přišla s tím, že jsme nic neplatili. Trvalo to asi půl hodiny, mezi tím si nabíjela mobil, někomu volala, vykládala o tom jak jsme neplatili......a já jsem jen sledovala černobílou kočku, která se jí proplétala pod nohama, zatímco Lukáš si v kapse drtil pěsti.

Po půl hodině, co jsme stáli na ulici a ta protivná dáma na nás vykukovala z přivřených dveří, jsme dostali klíče a byli posláni o dvě ulice dál (s čímž jsem už podle recenzí počítala, dočetla jsem se že na uvedené adrese hotel není, že tam bydlí nejspíš jen ta matka majitele). Neřekla nám ani název ulice, jen číslo domu a poznávací znamení - hledejte dům, kde je v okně plakát MISSING CAT se ztracenou kočkou.

Nějakou náhodou jsme i bez názvu ulice dům 64 našli, i s plakátem MISSING CAT - což byla mimochodem přesně ta kočka, kterou jsem půl hodiny sledovala v tom domě. Měla jsem chuť se vrátit a tu kočku fakt ztratit, ale byla jsem tak ráda, že nejsme bezdomovci, že už mi bylo všechno jedno.

Jak jsem se později dočetla, celkem mají místo jednoho hotelu uvedeného na Bookingu 4 domy, kam ubytovávají lidi. Nejspíš nelegálně, takže ten plakát s kočkou asi slouží jako poznávací znamení.

     Pokoj vypadal jak ve vězení - jen postel a na jedné straně komoda, holé bílé zdi, okno do špinavého dvorku a zima. Ani zrcadlo, ani křeslo, ani wifi. Koupelna byla dohromady asi pro 5 pokojů - maličká ošuntělá místnost s jedním záchodem a vanou, na kterou jsem si nechtěla ani položit šampon.

Ale bydleli jsme, z venku dům vypadal krásně anglicky, typická řadovka. Od metra to bylo jen pár metrů a ke kavárně ještě blíž, a hlavně to bylo jediné mínus našeho výletu, takže jsme si náladu nenechali zkazit a hned ráno si začali všechno užívat. 

Hned po výborné snídani (o té a dalších dobrotách to bude příště) jsme nasedli na metro a po 20 minutách vystoupili na zastávce London Bridge. V Londýně jsem sice už jednou byla a Tower Bridge i okolí viděla, z nejrůznějších fotek to znala ze všech úhlů, ale naživo je to všechno ještě krásnější, a šedivé anglické počasí tomu nijak neuškodilo.

Před dvěma lety jsem byla v Londýně uprostřed léta, takže tentokrát to se to s množstvím turistů nedalo srovnat. A tehdy nebyl ani mrakodrap The Shard neboli střep úplně dostavěný, a tak jsem ho o to víc fotila tentokrát. Ze všech míst a ze všech stran.

Je to nejvyšší budova v Evropské Unii a hned po nějaké stavbě v Rusku taky nejvyšší v Evropě. Asi na to budou rozporuplné názory, ale mně se líbí moc. I když ne až natolik, abych za výhled z něj zaplatila skoro 30 Liber. 

Ale kdybych jednou byla čistě náhodou nechutně bohatá, pořízení bytu v jednom z horních pater bych se asi nebránila...

Okolí Tower Bridge jsme během těch 3 dnů navštívili alespoň 4x. Je to něco, co se jen tak neokouká a procházka po čtvrti Bankside od Tower Bridge okolo Tate Modern, Millenium Bridge, Shakespearova divadla Globe a až po London Eye a Big Ben byla tak hezká, že jsme si ji museli poslední den ještě zopakovat.

Ty znaky metra se mi hrozně líbí, ale z bludiště v podobě mapy metra jsem byla nadšená o něco méně.

A divím se, že mě nic nesrazilo - všechny ty nápisy LOOK RIGHT - LOOK LEFT byly krátký na to, abych si zvykla rozhlížet se správným směrem...

Město jsme prochodili ze všech stran a i během krátkého výletu toho viděli spoustu - třeba Covent Garden, místo plné krásných kaváren, restaurací a nejrůznějších butiků v prostorách bývalých trhů a okolí plném divadel.
Prošli jsme si taky Hyde Park, oázu klidu a zeleně v jinak tak rušném městě.

Vůbec se nedivím, že jsme potkali tolik běžců a nebo naopak lidí sedících na dece s piknikovým košem nebo lahví/plechovkou/kelímkem něčeho dobrého...

A nenechali jsme si ujít ani Borough Market, trh v blízkosti Tower Bridge, kde je spousta restaurací a stánků s nejrůznějšími dobrotami.

Na Vídeňský Naschmarkt to sice nemá, ale ještě víc než všechny ty dobroty se mi líbily prostory pod železničním mostem se skvělou atmosférou.

Lukáš si tady poprvé dal svoje první fish and chips v životě (což byl jeden z důvodů, proč se do Londýna tak moc těšil:D). Taky jsem ochutnala a shodli jsme se na tom, že to není nic, co bychom museli mít znovu. Možná jsme nenarazili zrovna na ten nejlepší stánek/restauraci v Londýně, ale ryba i hranolky byly skoro bez chuti, a to i přesto že byly tradičně politý octem.

Mě ale mnohem víc než smažená ryba lákaly všechny ty sladkosti...

Samozřejmě jsme nevynechali ani Oxford Street, kde jsme vlezli i do Primarku - pro přítele to bylo děsivý a říkal že tolik lidí najednou ještě neviděl, já jsem měla srovnání  tím jak to vypadá o prázdninách, a tak mi to přišlo skoro poloprázdný. Žádný nákupní šílenství se nekonalo, ale jsem moc ráda že jsme se přes město prošli i za tmy, kdy to vypadalo obzvlášť krásně.

A protože moc nevím, jak to všechno pojmout a popisovat vám tady každou památku by smysl moc nemělo, bude nejjednodušší shrnout všechny poznatky do několika, zcela nesouvisejících a samozřejmě veledůležitých bodů.

1) Zajímalo by mě, jak dlouho bych musela být v Anglii, abych přestala jásat z každýho červenýho Double Deckeru. A abych přestala usilovat o sedadlo v první řadě nahoře. I když ne že by tam se mnou o ně někdo závodil, volno bylo vždycky.

A to tam tyhle autobusy opravdu nejsou nic výjimečnýho, vyfotit ulici bez nich (o to jsem samozřejmě ani nestála:D) by bylo skoro nemožný

2) Taky by mě zajímalo, za jak dlouho by mi přestaly ty cihlový domy připadat tak krásný a stylový. 

3) Asi nikdy, oboje je skvělý! A ještě lepší je Double Decker jedoucí po ulici s cihlovýma domkama!

4) Když v Anglii do někoho omylem strčíte v přecpaným metru nebo na ulici, ještě se vám omluví. A taky jsme nemohli uvěřit tomu, jak milý na nás byly prodavačky v tom nejobyčejnějším supermarketu nebo prodavač v arabské večerce. Na to, že by mi někdo jen tak přál hezký den zvyklá z naší Billy opravdu nejsem.

5) Britové jsou sice milí, ale na druhou stranu ne úplně pořádní. Alespoň co jsme viděli. To, že si upravená dáma v kostýmku čte noviny a po dočtení je jen tak mrskne za sebe nebylo žádnou výjimkou. Stejně tak jsme zjistili že jíst smažený kuře špinavýma rukama v přecpaným metru není nic neobvyklýho - stejně tak jako pojídání kuskusu lžicí, když se zbytek vagonu na sebe mačká jako sardinky, šlehačkovýho zákusku rukama nebo koblihy, ze které se sype cukr na všechny sedadla okolo. 

6) Lodnýn je nejdražší město, kde jsem kdy byla, čemuž moc nepomáhá ani kurz - 38 korun za Libru se nedá nazvat jinak než hnus. Jenom za místní dopravu jsme tam nechali každý den 5 Liber plus 15 Liber za zpáteční jízdenku z letiště, a pod 5 Liber se pomalu nenajíte. Na druhou stranu se tam ale neplatí za vstup do muzeí a řady galerií.

7) Míst, kde se dobře a zdravě najíst je po celém městě víc než dost, zdravých fastfoodů Pret A Manger nebo EAT je tam asi tolik, jako těch červených autobusů. A o kavárny a obchody s těmi nejlákavějšími sladkostmi taky není nouze. A protože je Londýn opravdu drahej a i obyčejnej sendvič s avokádem tam stojí jako krabička sushi, je jasný na čem jsme si pochutnávali nejvíc. Ne zrovna typicky anglicky, ale hlavně že dobře.

8) Bydleli jsme u zastávky metra Tooting Broadway, skoro u konečné metra Northern Line a nedaleko slavného Wimbledonu. Bílé pleti tam byl asi tak každý třetí a naopak každá třetí žena neměla na hlavě šátek, kromě klasických obchodů tam byly i méně lákavé prodejny kde nad pultem visely na provázku kuřata za krk a samotnou mě Lukáš nenechal jít ani večer do obchodu a přední londýnská lokalita to asi nebyla, stejně se mi tam líbilo - všechny domy vypadaly tak anglicky, což mi bohatě stačilo. 

9) Ve všem jsem viděla nějaký film. Ulice jak z Harryho Pottera, auto Mr.Beana, sídlo M. z Bondovek...

10) A jelikož jsem největší fanoušek Harryho Pottera, MUSELA jsem se podívat i na nádraží Kings Cross a nástupiště 9 a 3/4. Věděla jsem, že se tam na fotku stojí fronta, že je to šaškárna, ale stejně. 

Budova nádraží vypadá zvenku krásně historicky, a uvnitř naopak hodně moderně. Čekala jsem, že to nástupiště dali alespoň někam k vlakům, ale bylo to přímo ve veliké hale. Cedule PLATFORM 9 3/4, ve zdi polovina vozíčku s plyšovou sovou, pán v zelené vestičce který každému na fotku dával kolem krku šálu a rázná slečna která všechny fotila se vykřikováním "three two one jump!" a tím, že se oficiální fotka dá koupit nahoře v Harry Potter obchůdku, o což samozřejmě skoro nikdo nestál a všem to stačilo na vlastní foťák nebo mobil. Zařadila jsem se tedy asi za 30 asiatů a půl hodiny čekala, zatímco Lukáš s foťákem v ruce vypadal čím dál víc nešťastně. Výsledkem hodinové cesty metrem a půl hodiny ve frontě je fotka, na které to vypadá že mě ten pán ve vestičce šálou škrtí a já koukám kamsi do blba. A jsem tam tak divná, že by mě ani do Havraspáru nechtěli!