#AIRRACE

Na kolik jamek se hraje golf? Jakou rychlostí jezdí závodní formule? Kolik pokusů je při biatlonu na jeden terč? Co všechno patří do desetiboje? Jak velký je volejbalový hřiště? Může se v kick boxu kopat do hlavy? Kolik hráčů je ve florbalovým družstvu? Kolik lidí se vejde do dračí lodě? 

Nevím a nevím.

Jak jde o sporty, teda o ty, který nedělám (a vzhledem k tomu, že sport dělám přesně jeden...:D), zasloužila bych si skoro nálepku ignorant, protože o nich nevím skoro nic. Dokonce si ani nejsem jistá, jak dlouho trvá fotbalový zápas a kolik hokejistů se prohání po ledě (aneb další odstavec z kategorie #tosismělanechatprosebe) a koukat na sporty mě prostě moc nebere. Menší výjimkou je Olympiáda, ale i z té jsem tenhle rok viděla jen úplný minimum. A sportovní šerm zrovna ne. O šermu jsem toho věděla ještě míň, než o ostatních sportech (a to je co říct!) a šermíře jsem si vždycky jako dlouhovlasý chlapíky, co si zrovna odskočili od natáčení filmu Tři Mušketýři.

No, to jsem ještě netušila, že jednou budu s olympijským šermířem Sašou Choupenitchem (ne, jako d´Artagnan opravdu nevypadá:D), sportovníma novinářema, redaktorama a RedBull týmem popíjet až do ranních hodin Aperoly a jeden koktejl za druhým. A že to bude tak super večer i vikend nabitej zážitkama. A tím nemyslím ty koktejly! I když....mmm ten Aperol...

Vlastně ještě v polovině týdne jsem si myslela, že můj program na víkend bude ve znamení úklidu, praní, žehlení, vaření a dalších podobných věcí, co jako #hospodyňkaroku #stepfordskápanička během týdne zrovna nestíhám a nebo to není na žebříčku priorit. Ale když mi napsala Anežka z RedBullu, jestli bych si nechtěla udělat výlet do německa na závody RedBull AirRace, s radostí jsem odložila praní a uklízení na dobu neurčitou a sbalila si věci. Martina Šonku jsem znala z různých rozhovorů dokonce i já, neskutečný záběry z Budapešťského AirRace mi taky neunikly, a věřila jsem Anežce, že to bude opravdu výjimečnej zážitek (a nebo to bylo tím, když mi říkala, že jsou všichni piloti fakt pěkní chlapi? :D). 

Krakow, část I. - náš výlet ve 20 bodech

Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že jednou budu nadšená z dovolené "na východě" v Maďarsku nebo Polsku, asi bych se mu vysmála a dál vysněně koukala na obrázky Anglie, Ameriky nebo Řecka. A pak si sbalila růžový plavky a jela do Chorvatska.

To vůbec neznamená, že by mě teď žádná z těch vyjmenovaných zemí nelákala, ale stejně nadšená jsem i z výletu do míst, kam dřív nebývalo úplně cool jezdit. Není to prostě Ibiza. A teď najednou stačí projíždět Instagram a uvidíte tam víc fotek z Budapešti než z Prahy, a Krakow se svýma kavárničkama a hromadou restaurací taky pořádně šlape na paty jiným městům.

No a 5 hodin cesty a zpáteční lístek z Brna za čtři stovky? To by byla škoda nevyužít! Ve dvoupatráku s názvem Polski Bus jsme sice kafe a noviny nedostaly a fun and relax si musely zařídit samy, ale utekla překvapivě rychle, a brzo jsme vystupovaly na autobusovém nádraží u velkého obchoďáku, kolem kterého bylo snad víc stánků s preclíkama, než lidí. Preclíky já ráda, lidi ne.

Bláto, voda, angličáky...zase!

Počtvrté jsem měla na hlavě závodní čelenku s číslem jak pro nějakýho vězně, počtvrté bláto v uších, počtvrté modřiny na místech, kde se od dob pole dance neobjevily, počtvrté jsem byla u angličáků sprostá jak dlaždič, počtvrté jsem si nadávala, že nemám víc na běháno, počtvrté jsem odmáčela zablácený oblečení a počtvrté jsem si domů dovezla těžkou medaili, kterou nemám kam dát, ale přece to nevyhodím.

Zkrátka počtvrté si můžu odškrtnout „splněno“.

Nejtěžších 400 metrů v životě (po roce zpátky na kopci hrůzy!)

Redbull že dává křídla? No, ty moje jsou spíš ze shybů a vzpírání, ale v Harrachově mi byly přesně na dvě věci. Na nic a na nic. Tam to totiž v sobotu bylo jen o nohách, hlavě a fyzičce. A já jsem neměla pořádně připravený ani jedno.

#tonechceš

43 hodin v Edinburghu - část II. - Spartan Race

Skotsko. Edinburgh. Sobota. Šest ráno. Jeden z těch kamenných domů, co vypadají všechny podobně: 

Zazvonil budík, a mně se TAK nechtělo vstávat! A když jsem si uvědomila co mě čeká, nechtělo se mi dvojnásob. Ale nebylo to nic, co by hrnek kafe a ta nejsladší dobrota (protože rychlá energie na závod a protože je to prostě dobrý!) co jsem v celém Edinburghu našla, nespravily.

Před sedmou už jsme s Adamem, co tam byl za Reebok/Idnes/agenturu/prostě pracovně vyráželi směrem ke Spittal Farm, místu uprostřed zelených kopců, kde nevidíte nic než kamenné statky, tisíce ovcí a o trochu míň krav. Byla hrozná mlha, asi tak o deset stupňů míň než v ČR a já jsem si pořád dokola říkala, jak dobře to nakonec dopadlo. A tím myslím to, že mě čekalo jen něco málo přes 5km, a ne něco přes 20.

43 hodin v Edinburghu - část I.

43 hodin v Edinburghu. Z toho necelé dvě hodiny v kopcích za městem mezi hromadou dalších, stejně zablácených a omlácených závodníků, a tisícovkou ovcí. Za tři dny čtrnáct hodin spánku, 56754 káv a zhruba stejně redbullů. Pár utracených Liber, foťák plný fotek stejně šedivých, jako to typické počasí, a ještě víc modřin. Špínu za nehtama budu čistit ještě dlouho, ale mnohem dýl budu vzpomínat na tenhle parádní a pořádně nabitý víkend ve Skotsku, kam jsem měla možnost letět díky Reeboku na závod Spartan Race. Původně jsem měla běžet Beast (20+ km #tonechceš), ale kvůli komplikacím s registrací a letenkou jsem nakonec bohužel/díkybohu běžela jen kratší Sprint. Ale o tom příště.
Když už jsem měla to štěstí, že jsem se mohla podívat do Skotska, snažila jsem se všechen čas využít na maximum a i samotné město si užít nejvíc, jak to půjde. A tak jsem se třeba první den vrátila z procházky až po desáté večer (a to jen proto, že jsem se bála, aby mě tam nepřepadl nějakej Jack Rozparovač! Jako že by mě zabil, samozřejmě. Nic jinýho by se mnou v těch mých oblíbených roztrhaných džínách, co mi dělaj divnej placatej zadek, fakt vyvádět nechtěl), přestože bych měla radši odpočívat a čerpat sílu na závodní den a vstávání v nechutnou hodinu. Ale spánek je zráta času, když máte na tak krásný město jen pár hodin! #moudro #topovídejkruhůmpodočima 

#zeživota sportovec nebo kavárenský povaleč?

Jsem spíš sportovec, nebo kavárenský povaleč? No, naštěstí se to nevylučuje a můžu být naplno obojím. Teda ne teď, když koleno řeklo sportu NE, ale obecně.

A jestli jsem spokojenější mezi hrazdou a činkou, nebo v pohodlném křesílku, se šálkem v jedné ruce a talířkem ve druhé ruce? Těžko říct. Když ležím na gumové podlaze, špinavá od magnézia a koupu se v kaluži vlastního potu (#princezna) po zvládnutém vražedném WOD, mám pocit, že nic lepšího být nemůže. Zvrácený, já vím. 

Ale když sedím v kavárně v měkké sedačce, s milou společností (se kterou můžu všechny nemile zdrbat!), předemnou je hrníček plný kofeinu, pro který platí čím větší-tím lepší a ze stolku se na mě smějě nějaká dobrota, říkám si, že tohle je rozhodně to nejlepší na světě a jen lituju, že mi ještě na LinkedIn nepřišla nabídka hlásající "staňte se naším profesionálním kavárenským povalečem!".

A právě v kavárensko-sportovním duchu se nesl i můj výlet do Prahy.

 

První měsíc s Albusem ve 12 bodech

Už je to nějaká doba, co jsem byla tak nervózní, že jsem nemohla pomalu ani spát, a zároveň se strašně těšila. Těšila, ale snažila jsem se si to moc nepřipouštět - když si totiž něco moc přeju, bojím se abych se netěšila až moc a nebyla pak zklamaná, kdyby to nevyšlo. V tomhle jsem docela expert - na jednu stranu se vždycky všeho bojím, stresovat se dokážu úplně ze všeho a sama sebe dostávat do větší a větší paniky, a hlavu mám plnou scénářů, jak a proč to nevyjde. Na druhou stranu mám vždycky živé a bohaté představy o tom, jak by to vypadalo, kdyby...

....třeba když nemám jisté, že budu moct kvůli kolenu v nejbližší době pořádně trénovat, natož závodit, ale už přesně vím, co si vezmu na sebe nebo co si pak dám za odměnu (burger, burger s hranolkama a kýblem majonézy, prosím!).

Prostě takový to, když se na vás usměje fešák (12 bodů z 10!) v baru a vy se hned vidíte, jak s ním trávíte dovolenou na Bahamách, vánoční svátky v Jeseníkách a přesně víte, co vám bude nosit za snídaně do postele. Nebo když podáte přihlášku na vysokou školu, ještě ani nevíte, jak budou vypadat přijímačky, ale už víte, jakou barvu bude mít vazba vaší diplomky a kde budete sedět v kantýně a kolik kelímků kafe tam týdně vypijete. Nebo když pošlete životopis do vysněné práce, nevíte, jestli vás vůbec pozvou na pohovor, natož aby vám tam vyklidili stůl, ale vy už víte, o čem si budete povídat s novýi kolegy a jaký druhy cukroví jim přinesete před Vánocema na ochutnání. Nebo když dostanete filmový scénář, a hned víte, co řeknete jako děkovačku na Oscarech  promiň, Leo!, nebo........jo, to jsem prostě já, tyhle představy.

A spoustu představ jsem měla i o tom, jaký to bude, až se mi splní moje veliký přání v podobě ne tak velikého psa. Mopsíka!

#challengeaccepted aneb moje výzva pro letošní léto

Edinburgh, jedno z mých cestovatelských přání. Staré kamenné domy, hrad jako z pohádky (té mé oblíbené, o čarodeji s jizvou na čele), promenáda kolem pláže, spousta kaváren s voňavou kávou a ještě voňavější dortíky...

Poprvé navštívím Skotsko, poprvé budu v Anglii jinde, než v Londýně. Po delší době zase uvidím moře, i když hodně studené. Poprvé uslyším skotský přízvuk, ochutnám místní speciality, budu si procházet město. Někdy s mapou, někdy schválně bez ní. Už jsem si i našla místní CrossFit box, kam si zajdu na lekci, a od milé Lídy jsem dostala seznam nejlepších podniků, od čokoládovny až po vegetariánskou pizzerii a k tomu tipy na místa, kam každý fanoušek Pottera prostě musí. 

A hlavně ta nádherná příroda! Louky, skály, útesy, okolo kterých si půjdu zaběhat pár kilometrů.

No nezní to jako ideální prázdninový výlet?

Zní. Jen to má jeden malililičký háček. 

Zaběhat si pár kilometrů totiž v tomhle případě znamená dvacet. Dvacet PLUS. Třeba dvacet jedna, třeba dvacet osm! No nepovídej. A k tomu angličáky. V mém případě minimálně stopadesát. A voda! Tak ledová, že by mi na zahřátí nepomohl ani panák skotské. A další příjemné věci jako lezení přes milion překážek, šplh na zabláceném laně, plazení se v bahně, plazení se pod ostnatým drátem. Takže odhadem tak čtyři hodiny utrpení, kdy budu střídavě nesnášet Skotsko, nesnášet celej svět, nesnášet každýho, kdo se na mě podívá a střídavě chtít umřít.

Prostě Spartan Race v té nejtěžší podobě.

Rovnou úroveň BEAST, a aby toho nebylo málo - rovnou taková, kterou poběží budoucí mistři Evropy.

 

#zeživota: Praha (přes objektiv kalkulačky)

V Praze jsem byla poprvé až jako trochu starší dítě, myslím že tak okolo 8 let. Do té doby jsem o ní měla jen spoustu představ utvořených podle vyprávění od babičky, z filmů, nebo různých fotek, a strašně jsem si přála to město jednou vidět. Asi tak nějak, jako mám teď spoustu představ o New Yorku, jak jinak než ze všech těch filmů, a sním o tom, až poprvé uvidím domy s požárním schodištěm, dám si pořádně mastnej donut, zaběhám si v Central Parku (v tom spojitost s donutem nehledejte) a ztratím se na hlavním nádraží kam půjdu jen proto, že ho znám z filmů.

Od té doby, co jsem jako malá skoro se zatajeným dechem koukala z Hradu na Malou stranu a snažila se spočítat, jestli je těch věží opravdu sto, jsem tam jela tolikrát, že mých návštěv bylo možná i víc, než těch pražských věží. Teď už se místo počítání věží spíš rozčiluju nad tím, že kafe ve žlutých autobusech je hnusný, ale stejně si ho pokaždé dám, že vždycky z metra vylezu na špatné straně nebo že není nic horšího, než stánky s Matrijoškama v centru. I po tolila letech tam ale vždycky jedu ráda. A to nejen proto, že mám ráda to město samo o sobě, ale taky proto, že když už tam jedu, je v tom nějaký důvod, nějaká zajímavá akce. A nebo alespoň výlet, což znamená taky ochutnávání dobrot v místních podnicích, od burgerů až po dortíky! (princeznu a půl království za burger a batátový hranolky z Dishe, prosím!). A tentokrát to byl spíš ten první důvod, ale hlady jsem taky nebyla.

#končímscrossfitem: FIT MONSTER

Pokud vás crossfit a nějaký moje závodění absolutně nezajímá, tak bohatě postačí, když řeknu, že to bylo strašný. Ale nějakým zvráceným způsobem i strašně skvělý. Víc netřeba.

Pokud vám crossfit moc neříká, ale stejně si to rádi přečtete tak jste zlatí, ne jak ti první ignoranti!, budu se snažit to napsat srozumitelně a ne jen ve zkratkách jako OHS, MU, CTB, T2B, KTB, UB....omg.

A pokud máte zálibu ve stejně nepochopitelných věcech jako já, tedy v ničení dlaní na hrazdě, výrobě modřin na klíční kosti nebo mlácení se do hlavy při klikování ve stojce, uvařte si kafe a k tomu něco dobrýho, protože dneska to bude dlouhý! Bez time capu.

Albus

Ze starého bytu po dědovi je byt víceméně nový (až na ty prastarý skříně v ložnici, přes který by se možná dalo dostat i do Narnie), až na pár výjimek to tu už vypadá opravdu jako místo na bydlení a ne jako staveniště nebo výkup sběrných surovin, všechny životně důležité věci jako moka konvička, modem, rýžovar nebo srdíčkový waflovač už mají své místo, holé bílé zdi postupně plním plakáty Andyho Warhola, ze spíže se pomalu ale jistě stává království oříškových másel a čokolád, já do mrazáku nosím zmrzliny a Lukáš zase maso, protože mrazáky by prostě neměly být prázdný, na okně dozrávají avokáda, ve váze (no dobře, vázy ještě nemáme, je to sklenička) jsou první růžové tulipány, už si skoro pamatuju jízdní řád šalin na nejbližší zastávce, a dokonce jsme tu měli návštěvu, která nám jen tak mimochodem zapojila televizi (díky, Martine!), o které jsme si mysleli že ji ani nebudeme nikdy potřebovat, a teď jede pomalu nonstop.

No, kromě toho, že takhle dlouhý souvětí nepíšou snad ani KKRD boys nebo Hrabal, jsem tím úvodem chtěla říct, že teď už je všechno zase v klidnějších kolejích. Těšila jsem se, jak se zase vrhnu do psaní článků, kterých mám teď v plánu až až - od rozepsaného souhrnu poslední doby plného kavlitních fotek jak z National Geographic a sdělení na úrovni 40 minut Zpravodajství na ČT24 mobilových fotek v k pláči kvalitě přes sportovní plány až po články o stěhování a hlavně o bydlení, nebo něco ze čtenářského koutku, ale......copak můžu psát ódy na to, kde mají v Brně nejlepší burgery, o tom jak (ne)běhám nebo o tom, jak bych asi nevyhrála cenu za hospodyňku roku když jsem i sporák se zabudovaným křesadlem zapalovala sirkama, když mi pod nohama leží TOHLE?

Seznamte se, tohle je Albus. Idol vašich fen a postrach vašich psů.

Naše mimino a jedno z mých největších (doslova, čekali jsme ho drobnějšího) splněných přání.

Spartan Sprint Praha

Mám pocit, že všechny moje reporty, ať už z crossfitových závodů, Spartan race nebo i něčeho dalšího, budou vždycky v duchu "Byly tam angličáky. Nesnáším angličáky. Bylo jich moc. Nesnáším, když je jich moc!". 

A něco takovýho bohužel padne i tentokrát, nemůžu si pomoct!

Pokud to neladí, tak se to nepočítá, to si pamatujte! (Reebok od hlavy až k patě)

Pražské radosti (radost = jídlo, samozřejmě!)

Stereotyp nemusí nutně znanenat něco negativního. A dalo by se říct, že já mám stereotyp svým způsobem hodně ráda. Každé ráno se moc těším na ten stejný (teda nikdy vyloženě stejný, ale stejný sport, stejné místo, stejný trenér) trénink se stejnými lidmi, ráda si vařím dokola ta stejná jídla (protože když je to dobrý, proč to měnit), jsem schopná si třeba 10x za sebou den co den pouštět stejnou písničku, za což mě moje sestra dost nesnáší, nedělá mi problém mít třeba 6x do týdne stejnou snídani, když jít do města na kafe, tak ideálně do jedné z pár (a pár jsou dvě) nejoblíbenějších kaváren...

Prostě jsou věci, který jsou tak dobrý, že není třeba je měnit.

V poslední době jsem ale už měla všeho dost. A to jak fyzicky, tak psychicky. Psát texty do práce mi šlo hodně ztuha a kolikrát jsem nekonečně dlouho zírala do prázdné stránky, než jsem napsala první ušmudlanou větu, psát na blog mi nešlo už vůbec, měla jsem miliony různých věcí, co by bylo potřeba udělat, ale místo toho abych se na to vrhla a postupně si všechno úkol za úkolem splnila (od návštěvy pojišťovny až po nákup nových matrací) jsem se jen stresovala tím, kolik různých věcí to je, a klasicky neudělala nic. 

Kuskus, těstoviny, rajčatovej protlak, tofu a vločky jsem už nechtěla pomalu ani vidět, jako skoro-vegetarián jsem měla pořád hlad a neskutečnou chuť na maso že nechybělo moc a klidně bych si okousala ruku, ale největší boj pro mě v posledních dnech byly tréninky.

Jak se blížily závody, snažila jsem se zabrat ještě víc než obvykle, protože jsem věděla, že mám asi tak milion nedostatků, co je potřeba dopilovat. Něco se mi povedlo (zrychlila jsem angličáky, toes to bars už jsou konečně kámoš!), něco zůstalo stále bídný (já a front squaty = neverending story). Tréninky zpravidla 2x denně, k tomu ještě občas běh, abych nahnala fyzičku na Spartan Race, a prostě jsem to všechno přepálila. Tělo to zvládalo v rámci možností dobře, ale horší bylo, když jsem si uvědomila, že přesto jak se snažím, dávám do toho všechno a pořád dřu, se v některých věcech nezlepšuju skoro vůbec (jo jo, ty snatche). Připadala jsem si jako ten nejnešikovnější člověk na světě, tvářila jsem se jak hromádka neštěstí (nebo kyselá prdel, vyberte si) a už jsem přestávala věřit, že se to jednou zase zlomí a bude ze mě snatchová královna se mi zase dařit. Byly zkrátka dny, kdy jsem osu ani hrazdu nechtěla už ani vidět. 

A kdo mě zná, moc dobře ví, že když UŽ I JÁ ztrácím motivaci a chuť k tréninkům, tak to je opravdu co říct!

.....a zrhuba o 72 hodin později už mám zase strašnou chuť trénovat, těším se na tu svoji klasickou svačinu i večeři a mám dobrou náladu i přesto, že jsem se vrátila domů skoro za východu slunce.

Jak se to stalo?

Recept je hodně jednoduchý: výlet. burger. dortíky. 

Ve zkratce.

A v trošku delší verzi? O tom bude dnešní článek - tedy o tom, jaký byl náš výlet do Prahy, kam jsme jeli hlavně kvůli závodu Spartan Race (o tom příště), ale přijeli jsme o den dříve a využili to k tomu, abychom si z toho udělali hezký den.

#končímscrossfitem aneb týmové závody Don´t Quit Challenge

Jsem zničená víc, než kdybych vymetla všechny bary na Stodolní, na hrudníku mám klasické modřiny od cleanů, vychtunávám si nejlepší proteinovou tyčinku, kterou mi Monča přinesla jako závodní svačinku a bolí mě trapézy, mezilopatkové svaly i třísla. U těch třísel nechápu, jak se mi to povedlo, ale moje clean&jerky byly v závěrečném WOD tak na prasáka a tahala jsem je vším možným, že bych se vlastně ani nedivila, kdyby mě z toho bolely i malíčky na nohou. Sedím u stolu v zeleném závodním tričku s nápisem CROSSFIT: WE ARE PROUD TO BE A PART OF IT což sedí jak prdel na hrnec a u další kávy (a že jich včera padlo spolu s nakopávačema víc než zdravé množství!) se s vámi musím podělit o čerstvé dojmy ze včerejších závodů dvojic Don´t Quit Challenge v ostravském Fitparku. I když "quit" bylo přesně to, co jsem chtěla udělat hned po přečtení prvního závodního WOD.

Základ je, aby ladily vzpěračky s kotoučema!

Zápisky z tréninků - největší radost, nová výzva, motivace a tip na akci

"Muscle up? To já nikdy neudělám. Jsem na to moc slabá a navíc moc těžká, nejhorší kombinace!"
"Nikdy to nemůžu umět. Vždyť to kolikrát neumí ani ti, co jsou na úplně jiné úrovni, než já!"
"Až jednou, za sto let, udělám muscle up, budu nejšťastnější člověk na světě. Budu tančit oslavný taneček, volat sláva, tři dny se radovat, a tak".
"Jak mám sakra dostat 64 kilo TAK vysoko?!"

Markéta blogerka?

Uvědomila jsem si, že sem každou chvíli píšu moudra o házení činek nad hlavu, ovesných kaších nebo kafíčkách v kavárnách, ale o sobě a hlavně o psaní tohohle blogu jsem se snad pořádně nerozepsala.

Takže jdeme na to.

Markéta, čtyřiadvacetiletá studentka oboru.....ehm, teda počkat, vlastně už ne! Už jen Markéta, čtyřiadvacetiletá. 

Steve Jobs odešel z vysoké hned po prvním semestru, a jeho parťák Steve Wozniak, se kterým založili Apple pro jistotu nedodělal ani střední. Bill Gates se na to vykašlal po třech letech. Quentin Tarantino chodil místo do školy do kina, a Simona Krainová byla už za mlada tak krásná, že místo školy jela dělat modeling do Paříže.

Co nosím na trénink?

"Crossfit? Vždyť to je jenom o tom, kdo si navlíkne barevnější podkolenky a dražší triko od Under Armour!"

"No já bych ten crossfit i zkusila, ale bojím se, že tam na mě všichni budou koukat jak na chudáka, když nemám značkový oblečení."

Něco podobnýho už jsem slyšela a hlavně četla tolikrát! 

Můžete si ale být jisti, že tam má každý tolik práce sám se sebou, respektive se svou činkou nad hlavou nebo s počtem angličáků a box jumpů, že nezbývá čas ani energie věnovat pozornost tomu, co se děje okolo. Sama mám sportovní oblečení jak od Under Armour, Adidas nebo z crossfitové kolekce od Reeboku, tak i z HM nebo třeba z Lidlu a tílka z Decathlonu za sto třicet. 

A opravdu jsem si nevšimla, že bych v Reebok legínách sklízela nekonečný obdiv a slávu (to bych je pak ani nesundala!:D), zatím co v legínách z Lidlu by na mě padaly pohledy plné opovržení. 

A věřte mi, že v dámských šatnách trávím tolik času, že kdyby se tam řešilo kdo v čem přišel, rozhodně by mi to neuniklo! (hešteg drbna , hešteg slepice).

To však nemění nic na tom, že s přibývajícím množstvím tréninků bude růst i vaše potřeba nových a nových sportovních oblečků. S tím pocitem se ale dá bojovat......jen já to neumím, aneb nemám co na sebe!

Jestli ale na něčem opravdu, opravdu záleží, jsou to boty. Za nic jinýho vás nebudou vaše kolena a kotníky nesnášet tak moc, jako za cvičení ve špatných botách (a že vím o čem mluvím - za půlrok crosfitu v běžeckých botách bych si zasloužila facku. Kterou by mi moc rády daly moje kolena, kdyby mohly.) Tím, jak je crossfit komplexní sport, jsou na boty kladeny velké nároky. Musí být hodně stabilní, nohu držet pevně, mít tvrdou patu na vzpírání, ale zároveň musí mít pružnou špičku, aby se dobře skákalo přes švihadlo nebo na bednu, a zároveň nesmí vážit tunu. A taky musí být hezký z odolného materiálu, aby se neodřely hned při prvním pokusu o šplh na laně. A to vám žádný fitness boty, a už vůbec ne boty na běhání, nedají. A přesně to je důvod, proč má v každé crossfitové tělocvičně minimálně 6 lidí z 10 stejný boty.

A dnešní článek bude právě o tom, co se na tréninky osvědčilo mě - od hlavy až k patě, doslova.

Kam v Brně I.

Brno. Město, kde si můžete udělat nemravný selfíčko se sochou Jošta na koni. (taky jsem se o to pokoušela, ale bohužel jsem to neuměla správně naštělovat a trochu mě znervózňovala tvořící se fronta, tak jsem se musela s provinilým výrazem a ještě k tomu s neúspěchem odplížit.)

Město, kde se můžete s kamarádama po pár skleničkách v jednom z mnoha barů dohadovat, jestli ten rádoby Orloj za 12 milionů znázorňuje penis, nebo tampon (sakra, tyhle slova jsem do článku o dortíkách psát nechtěla! Vlastně jsem nikdy nechtěla na blog psát slova penis a tampon!)

Město, kde se tramvaje nazývají podivným výrazem šalina, kde je ukázkové ghetto, ve kterém se nebudete cítit dobře ani ve dne a město, o kterém byste si mohli myslet, že je tu to nejošklivější nádraží na světě.....kdyby neexistovala Hlavná Stanica.

Město, o kterém koluje velká spousta více či méně přiblblých vtipů, město kam nejezdí pěkné žluté vlaky s kávičkou a stevardkami, ale jen nudné České dráhy, město, kde přes semestr slyšíte víc slovenštiny než češtiny nebo město, kde můžete vyhrát volby díky tomu, že píšete na facebook vtipný statusy a nosíte barevný kšandy. (hešteg som volila)

A nebo třeba město, na ktetré píše ódy i New York Times!

V Brně je spousta věcí špatně, spousta míst škaredých jak noc, hromada pobudů a podivínů a v některých čtvrtích pořádně špinavo, a třeba podchod pod nádražím by klidně mohl vyhrát nějakou cenu za hnus roku, ale ještě víc věcí je tu skvělých a krásných. 

Brno je prostě skvělý.

 A velký podíl na tom mají i všechny ty podniky s dobrou kávou, výborným jídlem a nejlepšími dortíky!

A o tom bude dnešní článek. Ráda bych vám představila moje oblíbená brněnská místa, kam ráda chodím na jídlo nebo kávu. Pro brňáky to asi nebude zrovna objevení Ameriky, protože mí oblíbenci jsou nejspíš všem dobře známí, ale pokud z Brna nejste a někdy sem budete mít cestu, nejlepší cheesecake nebo pořádný kyblík kávy rozhodně vynechat nesmíte! 

A předem se omlouvám za fotky ve stylu #focenokalkulačkou, ale musela jsem je sesbírat z nejrůznějších zákoutí mého počítače, mobilu i hluboké historie instagramu, a ze zrcadlovky pochází jen minimum z nich.

Nejlepší dortíky, nejlepší káva, nejlepší Pálava a vždy nejmilejší obsluha

V Melounovém cukru. Kavárna, kterou mám ze všech nejradši. A to i přesto, že nemá nijak zajímavý interiér. Žádný designový nábytek, nápadité detaily, originální doplňky. Nic takového, a to je co říct, protože jindy pro mě hraje prostředí velkou roli. Stolky i židle jsou tady úplně obyčejné, ale o to zajímavější je to, co vám milé slečny nebo sympatický barista k tomu stolku donesou. 

Nejsem sice zrovna coffee nazi, ale kávy už jsem v Brně vypila litry a litry, a nikde jinde mi latté (v sympatické velikosti malého kyblíčku) nechutná tolik. A to víno! Nejlepší a nejsladší Pálava z celého Brna. A nejlepší cheesecaky. Vždycky jsou ve vitríně alespoň 3 v originálních příchutích, a vždycky bych si nejradši dala všechny. Největší favorit ze všech je zatím cheesecake s bílým mákem. A sýrová pomazánka s rukolou je k vínu prostě výborná.

A to nejdůležitější, nikdy se nestalo, že by tam nebyla ta nejmilejší obsluha. Nikdy.

Zápisky z tréninků - nové střevíčky, zlo jménem Open a malé radosti aneb #končímscrosfitem

Na internetu můžete být, kým chcete. Je jenom na vás, jak se prezentujete. 

Někdo se projevuje na Novinkách v diskuzích pod pseudonymem jako ten největší buran a negramota, někdo zase díky filtrům instagramu, pečlivému make-upu, aranžování jídel vedle MacBooku a focení koktejlů v barech posílá do světa iluzi rádoby ideálního života.

A já bych na intetnetu mohla být třeba......třeba nadprůměrně talentovaná crossfiterka. Mohla bych vás tady okouzlit vyprávěním o tom, jak drtím jeden WOD za druhým, jak je u mého jména na tabuli s výsledky vždycky napsáno ohromující skóre, jak mi osa lítá nad hlavou jako by byla z papíru, a jak se u angličáků pomalu ani nezapotím. Doplnila bych to fotkou, kde nemám pokřivený ani vlásek, make-up jak z přehlídkového mohla, k tomu sladěný outfítek a nad hlavou bych ladně a technicky perfektně držela osu. Vy byste měli v komentářích prostor mi skládat komplimenty jak jsem šikovná a ještě k tomu tak krásná. A všechno by bylo krásný.
Jednorožci, duha, třpytky, cukrová vata a tak.

To by si ale nic z těch řádků nesměli číst mí kamarádi, crossfioví parťáci (v ženském rodě především) a všichni ti, se kterýma se denně potkávám v té tělocvičně plné potu, krve a slz (nekecej Markéto, brečet se chce jenom tobě!). Ti totiž moc dobře vědí, že vzpěrač roku zrovna nejsem, že po pár angličácích můj obličej zrudne tak, že se krásou podobá asi tak zadku paviána, že se při slově "thrustery" tvářím, jako by přede mě někdo vyklopil pytel hnoje, že radši budu předstírat dávivý kašel, než abych přiznala kolik (ne)zvednu na mrtvý tah, a že po dokončení WOD ležím na zemi v kaluži potu a jsem u toho všechno, jen ne krásná.

Ale to je na tom stejně to nejlepší. K čemu třpytky, jednorožci a perfektní make-up!
Kdyby mi to pořád nedávalo tak zabrat, kdybych potom neležela vyčerpáním na zemi, kdyby mi všechno šlo hned od začátku a samo jak lusknutím prstu, nemohla bych se tolik radovat (a že se umím radovat pořádně:D). 

Ale dost okecávání na úvod, dneska to bude prostě o tom, co je u mě nového po té sportovní stránce. Z čeho mám největší radost, co se mi daří, a s čím naopak vedu nekonečné boje.