Moje cestování ve 12 bodech

Kdybych si měla vybrat, jestli si koupit něco na sebe, novej mobil/tablet/počítač, nebo jet někam na dovolenou, měla bych okamžitě jasno.

(i když ideální možnost by samozřejmě byla jet na dovolenou s kufrem plným nových oblečků a všechno si to tam fotit na ajfoun co má rozlišení foťáku lepší než průměrná kalkulačka:D).

Menší i větší výlety jsou totiž to, co dělá léto, kromě krásnýho počasí a klidu od školy, tím nejlepším obdobím v roce.

I když samozřejmě vždycky záleží kam. Jsou místa, kam bych se podívala ráda moc - od Českého Krumlova až po New York, ale naopak jsou i místa, která mě nelákají vůbec. 

Třeba tolika Čechy oblíbené Tunisko, Egypt, a další státy na vrchu Afriky. 

Protože jestli mi něco přijde jako děsivá představa a největší škoda peněz zároveň, je to ležení u hotelového bazénu v hotelovém komplexu, kde z té země nepoznáte kromě ovoce na švédských stolech a rádoby vtipných animátorů vůbec NIC.

Když jsem byla mladší (dokonce ještě mladší než mlaďounká jako teď :D), bývala jsem hodně naladěna na plážovou vlnu. S rodinou jsme jezdili každoročně do Chorvatska, vždycky na dva týdny, a na dvě místa. Týden na jedno, a potom jsme se přesunuli na druhé, abychom poznali co nejvíc.A to "poznat nejvíc" můj taťka vždycky bral doslova. Neexistovalo, abychom leželi déle jak 3 hodiny na jedné pláži, a tak jsme se klidně i v poledne, v tom největším vedru a skoro s úpalem, museli táhnout na druhou stranu ostrova -  na pláž, kde jsme ještě nebyli. 

A musím říct, že pořádně nasranej výraz jsem uměla ukázkově už od malička!

Ale tyhle dovolené u moře jsem měla stejně moc ráda. Teplo, zmrzliny (to jsem jich ještě měla ráda víc druhů než teď, kdy miluju jen českýho Míšu:D), ryby a mořský dobroty, opálená kůže a vůně mořské vody.

V poslední době mě ale mnohem víc, než dovolená u moře, láká dovolená poznávací. Tím samozřejmě nemyslím chození po městě v hloučku postarších turistů, se kterýma bych společně následovala průvodkyni s deštníkem, ale prostě dovolenou spíš ve městech, kde se vždycky snažím poznat co nejvíc. Od památek až po jídlo! (a málem jsem to napsala v opačným pořadí, ajajaj.).

Co se týče návštěv různých měst, mám už spoustu splněných snů. 

V Paříži jsem byla dokonce třikrát, protože jak říkala Audrey Hepburn :Paris is always a good idea, nebo taky Londýn, Berlín, Amsterdam a Barcelona, od které jsem neměla žádná očekávání, ale okamžitě se vyšplhala na první místo žebříčku mých oblíbených měst.

A pozadu nezůstávají ani města úplně jiných rozměrů - do takového Mikulova bych nejradši jezdila každý víkend, protože pohledu na pálavské kopce nebo výhledu ze Svatého kopečku se nevyrovná snad ani Montmartre. (a nene, určitě to neříkám kvůli tomu nejlepšímu moravskýmu vínku! :D)

Jsou prostě věci, který budou dobrý vždycky. Poprvé, po páté, po sto padesáté.

Pulp Fiction, cheesecake V Melounovém cukru, Tramín z naší vinárny U Bohouška, Pomáda, Pelíšky.....a výlety do Mikulova!

Zkrátka, cestování je to nejlepší, co si můžete koupit (ale ten cheesecake taky zvažte! :D). 

Rodiče mi vždycky před Vánocemi říkali "těšení je nejlepší". Ve chvíli, kdy jsem chtěla mít okamžitě rozbalený vánoční dárky mě to samozřejmě hrozně štvalo, ale je to tak. 

A na cestování je nejlepší, že se můžete těšit, co zase uvidíte, pak si během toho užívat všechny hezký chvíle a to, co doma nemáte (tím samozřejmě nemyslím nějaký fešný svalnatý španěly!:D), a po návratu se probírat hromadou fotek a vzpomínat, co všechno jste viděli, snědli, pochodili...

A moje cestování by se skoro vždy dalo vystihnout několika body, obzvlášť když jde o ty větší výlety, za hranice.

Bydlení

Booking.com je vždycky největší kamarád.

A zároveň zdroj největší nerozhodnosti.

Probírání desítek hotelů, nastavování cenových limitů, čtení veselých i rozhořčených recenzí, a kroucení hlavou nad tím, PROČ pořád všichni motají z ručníků ty pitomý labutě.

A taky jsem si uvědomila, jak snadný je mě nalákat - stačí do pokoje dát hezký povlečení nebo barevný polštářky na sedačku, a hned tam chci bydlet!

Přípravy

Jakmile je po dlouhém rozhodování vybráno kam se pojede a hotel je zamluvený, nastává ta oblíbená část. Měla bych říct, že je to plánování toho, která památka se který den navštíví a hledání nejvýhodnějších jízdenek.....ale ve skutečnosti je to projíždění TripAdvisoru a veselé házení slovních spojení jako je "best coffee in Rome" nebo "what to eat in Rome" do Googlu, a vybírání těch nejroztomilejších kavárniček a pekáren. Samozřejmě proto, aby byla energie na ty památky a celodenní chození po městě!

Cvak, cvak, cvak
Aneb moje ruka na spoušti pana Nikona. 
Fotím pořád a všechno, a na dovolené dvojnásob. Od tramvají (jsou JINÝ než naše!:D) přes pouliční kočky až po popelnice nebo telefonní budky s nápisem.
A taky pořád někoho nutím "vyfoť mě tady u toho" a "vyfoť jak dělám tohle!", abych je pak mohla všechny během pár sekund smazat, protože jsem tam měla blbý vlasy/velkej nos/škaredý nohy/vyvalený břicho/zavřený oči/tupej výraz. 
Klasika.
Jsem oblíbená, to je jasný.

Vlna konzumu

Hned po "what to eat in Rome" přichází kontrola, jestli si i na tomhle výletě nakoupím oblečení za pár Euro v Primarku. A náušnice. Náhrdelníky. Ponožky s mopsíkama a kosmetický taštičky s buldočkama!

Za to se jdu stydět do kouta, a vy okamžitě zapomeňte, co jste si teď přečetli.

              Ne, dobře....když už jsem mohla prásknout tohle, dorazím svůj společenský status úplně. 

K cestování pro mě NEODMYSLITELNĚ PATŘÍ velikej papírovej kelímek kávy. Se zeleným logem.

Jo, prostě Starbucks.

Není to sice nic místního pro žádnou z těch zemí, ale pro mě je to oblíbený cestovní rituál, doplnění energie, pohlazení duše, a nejveseleji utracená eura v životě na výletě.

Tady v Brně už sice tenhle řetězec taky nějakou dobu máme, ale nebyla jsem tam ani jednou. V brněnským obchoďáku to pro mě postrádá kouzlo (cože? kouzlo? papírovej kelímek má kouzlo?!) cestovního rituálu, kterej patří třeba tomu, když se po půl dni chození po Vídni odměním velikým oříškovým latté. Přesně v tom Starbucksu na Mariahilferstrasse, s výhledem na ulici, kde vydržím pozorovat kolemjdoucí tak dlouho.....dokud v tom kelímku neobjevím dno.

Chytrá jak rádio

Před odjezdem se u nás doma objeví spousta průvodců. To pak mám snahu si o tom městě přečíst všechno a zapamatovat si to, abych pak mohla chytře ukazovat prstem "A tady, tady na to místě, kojila vlčice Romula i Rema!". Čtu si vždycky historii o všech panovnících, kteří kdy usadili svůj zadek na trůn, o tom kdy se jaká stavba stavěla i přestavovala, letopočet sem, další číslo tam.....a než tam dorazím, samozřejmě si ve stylu "jedním uchem dovnitř, druhým ven" nepamatuju vůbec nic. Ale hlavní je u toho vyfotit selfíčko.

Okradou mě a nic nestihnu!

Vždycky musím být všude brzo, protože "co kdyby náhodou!". A když říkám brzo, myslím opravdu nepochopitelně brzo.

Když jsem letěla do Holandska (z brněnskýho letiště, kam jezdí každých DVACET MINUT trolejbus), tři hodiny jsem seděla v hale úplně sama. Protože ten den se letělo asi jen do Eindhovenu, a nikdo jinej tam samozřejmě s takovým poředstihem nebyl, takže ani kavárna otevřená nebyla. Jen prázdná tichá hala a já, spokojeně oddychující, že jsem to "stihla" :D.

A kromě toho, že mě vždycky čeká několik hodin "rezervního čekání" před odletem nebo odjezdem, musím taky stokrát kontrolovat všechny doklady, kopie ukrýt na několika tajných místech (jako je například malá kapsička v kufru:D) a ještě si jízdenky vyfotit do mobilu, aby si na mě žádnej zloděj nepřišel. Mazaná jak ta liška, já vím.

Paniku je potřeba udržovat

Dobře, neuletělo nám letadlo, ale pořád je tady riziko, takže musím celou cestu nervózně něco mačkat a přemýšlet, co všechno by se mohlo stát.

Nenajdeme cestu k hotelu!

V hotelu o nás nebudou vědět!

V hotelu o nás budou vědět, ale v našem pokoji bude omylem někdo jinej!

Moje platba za ubytování se ztratila!

Aaa!

Konečně "doma"

Jakmile jsou všechny moje verze paniky zažehnány a já jsem neskutečně šťastná, jak to pomyslný a neexistující drama dopadlo, nadšeně hned kontroluju "novej domov".

Hned musím zjistit jak měkkoučká je postel (a taky hledám čokoládky na polštáři, který tam nikdy nejsou!), a jak hezká a velká koupelna!
Nutno ale říct, že co se týče koupelen, jako holka z paneláku nemám laťku nasazenou vysoko, vzhledem k tomu, že naše koupelna je zrekonstruovaná až před měsícem, a do té doby jsem se 23 let koupala v něčem, co připomínalo kulisy filmu Good Bye Lenin! nebo expozici z muzea komunismu.

Snídaňová královna

Jak je z blogu znát, snídaně miluju nadevše, a je jedno jestli je to ovesná kaše v Brně o půl šesté před tréninkem, nebo croissant na Montmartru. Užiju si to vždycky.

Ale snídaně na cestách jsou úplně nejlepší. Musí být sladký, veliký, a takový, co si doma moc nedávám.
Dortíky! Croissanty! Sladký pečivo plněný nutellou....prostě cukříku, pojď ke mně!

Ideálně v nějaké místní kavárničce, případně koupené v místní pekárně.

Hezky si nad tím posedět a koukat z okna na ulice a místní lidi i turisty, vychutnávat si to, a těšit se, co všechno za ten den poznám a uvidím. Protože tohle jsou rána úplně bez starostí, kdy je největším problémem jaký obchody muzeum navštívit dřív, nebo kde si dát další kafe. 

Protože jestli by byla něco škoda, tak by to bylo jíst vločky a tvarohy, který můžu jíst, a taky jím, skoro denně doma.

Protože nejlepší croissanty jsou prostě ve Francii (i kdyby objektivně nebyly, hlavní je ten pocit že jsou pravý a nejpravější!:D), nejlepší scones v Anglii, tiramisu v Itálii.....a ne, prostě ne, ovesný kaše počkají.

Hubneme do plavek, uuuuu!

Se snídaňovýma dobrotama souvisí i všechny další jídla dne. 

Ačkoliv mám všechny ty kuskusy, pohanky, tofu, cukety a řepy ráda nadevše a opravdu mi to chutná, vozit si to s sebou by mě ani nenapadlo, a mnohem radši si koupím místní dobroty, ať je to cokoliv. Protože jíst si svůj kuskus, když můžu venku ochutnat něco co jindy nemám, to by byla blbost.

Ale samozřejmě nejím celé dny na cestách jen v luxusních restauracích. Ani v neluxusních.

Občas ráda ochutnám něco v nějaké restauraci nebo sympatické kavárně, ale naprosto spokojená jsem i s takovou čerstvou bagetou, dobrým sýrem a ciderem, někde venku na lavičce nebo s krásným výhledem. #somklasik

Zápalky z USA

"....já kdybych před vás, pánové, postavil dvě krabičky od sirek, ale dvě NAPROSTO stejný krabičky, a o jedné z nich vám řekl, že je z USA, tak která by pro vás byla lepší, co? "

"no...samozřejmě ta americká." 

"Americká samozřejmě." 

Nemyslím si sice, že by všechno v zahraničí bylo lepší, že u nás nic nemáme, jinde je všechno ze zlata a podobný kraviny, ale když jsem někde za hranicema, musím tam ochutnat a vidět všechno, co je JINÝ. Protože v tu chvíli si všechno to jiný a v té situaci jakože lepší musím užít, a to od obyčejnýho pečiva který chutná vlastně úplně stejně (ale je prostě tady a je teda JINÝ!) klidně až po bílej jogurt , protože...sakra, taky je jinej!

Alenka v říši Divů
Aneb Markéta v supermarketu.
Když jsem někde v zahraničí (a to klidně i po hodině a půl cesty do Rakouska), dokázala bych trávit neomezeně dlouhou dobu v úplně obyčejným supermarketu a čučet tam do regálů, co mají jiný než my, a co zase oni nemají (Hohoho, kde jako máte Míšu?! No a co Pribináček? No?!). A samozřejmě to pak chci všechno koupit, i když je to v závěru stejný, jako máme tady.
A tak potom mám tendence si vozit domů tašku narvanou burákovýma máslama, čokoládama nebo nějakýma tyčinkama, i když bych skoro totožný sehnala i u nás....ALE JE TO JINÝ!

P.S. Původně jsem sem chtěla dát i spoustu mých nejoblíbenějších fotek z cest a k tomu povídání, proč mám každou z nich ráda....ale vzhledem k tomu, že neumím psát krátký články na to už nebyl prostor. :D
P.S.2 A teď si jdu číst toho průvodce! Letopočet sem, další číslo tam...
P.S.3 Protože zítra mě všechny ty body čekají - v Římě!
P.S.4 Až na tu zdradu, že Italové nemají ani Primark, ani Starbucks! (dobře ti tak, ignorante!!)