pátek 8. května 2015

Od country tanečků až ke crossfitu

V názvu blogu jsou i tři velká písmena. R, U a taky N.
Teď se sice už dlouho žádné run nekonalo, ale bývaly časy, kdy jsem si běžecké boty obouvala denně. A nebo taky doby, kdy se mi ruce potily v neskutečně smradlavých boxerských rukavicích. A o mnoho let dříve jsem zase často smrděla jinak - od koňů.
Fotku v jarmilkách zrovna nemůžu dohledat, pardoon!:D
Kromě toho jsem ale měla i období, kdy jsem v těch největších teplákách na světě tančila hip hop, v těch nejmenších kraťáskách chodila na pole dance, kroutila se na zumbě, poskakovala před počítačem v obýváku a nebo se snažila uklidnit na pilates.
Zkrátka mezi tím, kdy jsem jako malá blonďatá nosila Jarmilky, vesele zpívala "Whiskey to je moje gusto", chodila na country tanečky a přála si být jeden ze Sedmi statečných a tím, že se snažím dostat nad hlavu co nejtěžší činku, je mnoho a mnoho let, a přesně o tom bude dnešní článek.
Takže pokud jste ještě nenašli sport, co by vás naplňoval a neskutečně bavil, nic si z toho nedělejte - mně to trvalo přesně 23 let.
       Nikdy se ale nekonalo žádný "panebože, musím začít sportovat a hubnout do plavek!" a nebo "Ještě si dám tenhle dort, a od prvního ledna začnu sportovat!". Jak už jsem psala několikrát, sport by podle mě rozhodně neměl být něco, s čím se začíná, a pak zase končí, ale spíš něco, co do života patří úplně automaticky.
Tak, jako je běžné chodit do práce a do školy, mělo by být úplně běžné i využívat volný čas k nějakým koníčkům a zájmům. A kvůli tomu nemusíte mít hned zlatou kreditní kartu a prázdný diář, ale počítá se i pár minut na čtení zajímavé knížky před spaním nebo v tramvaji, procházka s pejskem nebo půl hodinka běhu.
A k různým koníčkům mě rodiče vedli i od malička, takže jsme se sestrou vždycky navštěvovaly spoustu kroužků - jak něco tvůrčího, jako byla třeba keramika nebo kreslení, tak vždycky i nějaký sport.
Narodila jsem se totiž hned na začátku 90. let. Prostě dítě doby šusťákových souprav, špaget s kečupem, příšerných melírů, ještě příšernější hudby (ale jak já jsem milovala třeba skupinu Aqua!), ale hlavně taky doby, kdy jsme bývali pořád venku. Proto si už vůbec nepamatuju, co byl můj první sport, v tom smyslu, že jsem někde pobíhala cíleně, v rámci nějakých kroužků.
Nejspíš to ale bylo asi hned v první třídě, kde jsem kromě klasických školních tělocviků chodila do jakýhosi cvičení.
Jarmilky, dřevěný parkety jak v nefalšované sokolovně, žíněnky tvrdý jak kámen, medicimbaly kterýma to do hlavy sakra bolelo, a tak. Klasika.
A pak ty country tanečky. Milovala jsem Vinettoua, jezdila na tábory kde byly nejmilovanějším jídlem špekáčky, a měla ráda všechny ty písničky, což mě přivedlo i k country tanečkům. Doteď si pamatuju tu slávu, kdy jsme na písničku Zuzana vystupovali v místním domově důchodců. Babičky skoro plakaly dojetím, a já jsem se cítila slavnější než Madonna!
Pak jsem bývala taky velká atletka. Dotáhla jsem to tak daleko, že jsem byla i na závodech ve šplhu a byla třetí! (jo, to si asi napíšu do životopisu!), a párkrát jsem se ulila z vyučování protože mě vybrali na atletické závody škol (a to si tam napíšu taky!), dostala jsem Fidorku místo medaile, diplom s nevkusným klaunem a ještě k tomu nemusela ve škole odříkávat násobilku. Win-win.
Bavilo mě i běhání, hlavně sprinty na čas (fuj, to je teď děsivá představa!) i skákání do dálky, ale s čímkoliv co bylo kulatý jsem nebyla kamarádka nikdy.
Kvůli hodu krikteťákem jsem se už pak ani na žádný závody nepodívala (hážu tak špatně, že žádnýho psa se mnou nikdy nebavilo běhat pro aport), a kvůli vybíjené jsem začala bojkotovat školní tělocviky.
Bolelo mě břicho, špatně jsem došlápla na kotník, lezla na mě chřipka....prostě cokoliv, jen abych mohla sedět na té tvrdé žíněnce a nemusela běhat za balónem.
A to se mě drželo prakticky až do konce gymplu, kde jsem taktiku bolavej kotník používala stále.
Na jednu stranu jsem na to byla neskutečně levá. Hodit jsem ničím neuměla, když se vybíraly družstva na hraní čehokoliv, nezůstala jsem poslední jenom proto, že si mě kamarádky z kamarádské povinnosti k sobě vzít prostě musely, a když se ke mně při volejbalu blížil míč, bylo jasné, že skončí na zemi. Na druhou stranu mě to ale TAK STRAŠNĚ nebavilo a otravovalo, že jsem se ani nesnažila, koulela očima a házela ty nejotrávenější výrazy, co umím.
Ve školních tělocvičnách jsem tedy bývala ten nejlínější zadek, ale naštěstí jsem si to bohatě vynahrazovala po škole, kdy jsem dělala všechno možné ráda - možná i proto, že jsem nemusela, ale chtěla. A co všechno jsem alespoň nějaký čas dělala?

Volejbal aneb balón bude vždycky nepřítel
Asi rok jsem chodila na volejbal, což doteď nechápu, protože to nebyla žádná výjimka a jako každá míčová hra mě to nebavilo. Ještě aby ne, když tam byl potřeba balón!
Asi v tom mělo prsty to, že moje maminka je nadšená volejbalistka, a tak jsem jí asi chtěla udělat radost?
Ale ne. Prostě ne. Balón nikdy kamarád nebude.

Koně, poníci, jednorožci
Zvířata jsem milovala vždycky, a to jakákoliv - od těch nejmenších křečků až po slony. A koně, samozřejmě!
Jezdit jsem chodila v samém centru Brna, do jízdárny na ulici Veveří. Napřed jsem vyfasovala poníka, ale když bylo vidět, že jsem velká holka (vždyť mi bylo už 10 let!), mohla jsem i jezdit na koni. Krásnej bílej, trošku divokej, já vyplašená....ale párkrát jsem si skočila i přes nějakou malou překážku, a připadalo mi, jako by se najednou centrum Brna proměnilo v závodiště Velké Pardubické!
Vydrželo mi to asi půl roku, než jsem spadla poprvé, a dostala strach. A pak jsem spadla podruhé, a řekla si, že už to dělat nebudu.
A nedělala.
Achjo.

Od Jacksona po 50Centa
Nejvíc roků jsem ale strávila tancováním ve třech brněnských skupinách, od disco formací přes hip hop až po street dance. Tréninky bývaly třikrát týdně, pak nějaký ty menší vystoupení, párkrát nějaká soutěž - a já jsem měla na očích poprvé řasenku a cítila se slavnější než Madonna podruhé!
Nebyla jsem zrovna talentovaná jako Michael Jackson ani ohebná jako gumovej penderk, něco jako hudební sluch kolem mě nejspíš nikdy ani neprošlo, ale bavilo mě to moc. 
A nejspíš právě tím jsem se naučila nějaké disciplíně ve sportu, že trénink je i když jsem unavená, že namožený svaly nejsou důvod, abych se tomu vyhnula ale naopak to překonala, a taky že se musí chodit pravidelně.
Po několika letech už jsem toho ale měla dost.,Už mě nebavilo dělat pořád dokola to stejný, neustále opakovat tu stejnou sestavu, aby se vypilovaly chyby, a pak už mi ani tolik neseděla hudba, na kterou se v té době tančilo, a tak jsem skončila.

Utíkej Forreste!
A v té době, kdy jsem končila s tancováním jsem taky začala sportovat cíleně kvůli postavě. 
Tím, jak jsem měla pohybu vždycky plno jsem vyloženě tlustá nebyla nikdy. O tom, jaký to je nosit kolem břicha měkkou pneumatiku nevím vůbec nic, ale tak jako i spousta holek - i já jsem se tak viděla. Myslela jsem si, že musím být co nejhubenější, že spokojená můžu být jedině s nožkama jako párátka (a k tomu zrovna předpoklady nemám) a velikostí XS, a váhu neustále porovnávala s kamarádkama, co ale byly o hlavu menší než já. No a když mi pak ještě někdo řekl, že mám velkej zadek, řekla jsem si "No tak to teda ne! Já nikdy nebudu TA S TÍM VELKÝM ZADKEM!".
A tak to začalo - z jídelníčku zmizely všechny sladkosti, salámy a párky, co jsem tak milovala, v létě žádná zmrzlina, večer žádný chipsy.....a já začala snídat ovesné kaše. Vypadalo to hnusně, jako zvratky. A i ta chuť mi tak připadala, ale někde jsem slyšela že je to zdravý a hubnoucí.
(kdo by řekl, že o nějakých 8 let později je budu snídat pořád, ale s tak velkým nadšením, že se na to budu těšit už od večera?:D)
A kdo chce být hubenej, ten musí běhat, to je jasný. Říká se to!
Tak jsem začala běhat. Nesnášela jsem to, blbě se mi dýchalo, neutíkalo to a jen jsem popadala dech. Den co den, do toho 2x do týdne bossu nebo step aerobik, spousta cviků na břicho. Večeře po 5 hodině odpoledne neexistovala, a nedej bože abych si dala dortík nebo jeden brambůrek. Na školním výletě jsem odmítala sníst neskutečně-vražednou-koblihu k snídani nebo večeři v restauraci, jako jedli všichni ostatní, protože bych pochopitelně neskutečně přibrala, a tak jsem radši chroupala rýžový chlebíčky, který mi přišly hnusný, ale měla jsem pocit, že jenom tak můžu být štíhlounká jak proutek. Jindy jsem na výletech pro změnu "večeřela kafe", a měla skoro výčitky z toho, že jsem si ani nedala cviky na břicho.
Za necelej rok 10 kilo dole, ruce jako párátka, kalhoty XS a smutný slintání nad čerstvým pečivem nebo čokoládou.
A běhala jsem pořád. Ne, že by mě to nějak bavilo, ale vždycky jsem se do toho donutila.
Teď s odstupem jsem za to ale moc ráda, kdybych neměla takový bláznivý období, třeba bych se k běhání ani nikdy nedostala.

Aerobik, bossu, body styling
Hodně časté cvičení se mě drželo pořád. Často jsem se do toho musela nutit, protože jsem to brala jako něco, co pořád musím. Běhala jsem stále, ale ani ne proto, že by mě to tak těšilo, ale spíš proto, že jsem měla pocit že jinak budu tlustá. Na různé lekce body stylingu a aerobiku jsem chodila proto, že jsem si myslela jak mě to zpevní, i když jsem často celou lekci sledovala ručičku hodinek.

Zumbaaa eee, Zumbaa jeee
Pak mi nějak začalo chybět tancování, a tak jsem se rozhodla alespoň pro zumbu. A tak přišlo zumba období, kdy jsem byla skoro denně v sále plném veselých padesátnic lehce při těle, protože jsem si myslela, jak se tím hodně spaluje. Lekce vedl trenér, co se pohyboval a vypadal úplně jako gay, což by bylo naprosto v pořádku, kdyby gay byl.
Jenže nebyl.
Po nějaké době mi začali ne-gay, veselé veselé vískající padesátnice a výkřiky zumbaaa jeee e zumbaa eee lézt dost na nervy, a tak jsem toho nechala. A pořád běhala.

Jak přišla Jillian k nám do obýváku
A pak jsem se na všech těch internetech dočetla o jakési Jillian Michaels. Prý dělá videa, podle kterých se doma cvičí, a za 30 dní dosáhnete perfektních výsledků.
No, ráda bych řekla, že jsem byla vždycky moudrá......ale bohužel. Skutečnost byla taková, že jsem naplnila pet lahve vodou jako že to jsou činky (oooo to byla tíha), a celých 30 dní doma poskakovala v obýváku. Neexistovalo, že bych jen jeden jediný den vynechala!
Po 30 dnech jsem ale vypadala stejně jako předtím. Žádné okouzlující before-after. Nečekaně.
Jaksi mi totiž nedošlo, že pro někoho, kdo je zvyklý se denně hýbat to asi určené není, ale spíš pro lidi, co nedělali nikdy nic, a jakmile začnou, tělo je z toho tak v šoku, že okamžitě začne zmateně odhazovat tukové zásoby jenom proto, že z jídelníčku zmizela Cola a přibylo pár minut pohybu.
I přesto jsem si ale domácí cvičení oblíbila, k Vánocům dostala místo plastových lahví dvoukilové činky, co se mi ale zdály dost těžký (:D), a za povzbuzování Jillian, Zuzky Light nebo Boba Harpera jsem se do ložnice denně zavírala snad rok nebo dva.
Často mě to sice nudilo, nebyla u toho žádná správná cvičící atmosféra a bylo to pořád dokola a dost jsem se k tomu musela přemlouvat, ale po té půl hodině až hodině jsem vždycky byla mokrá,lehce zničená a spokojená a cítila se dobře, takže ačkoliv bych se k tomu teď už nevrátila ani za zlatý prase, úplně zbytečný to nebylo, i když mi to nedávalo nic navíc a nikam neposouvalo. A kromě toho to byl perfektní trénink pevné vůle - protože bez té bych se po padesáté do ložnice nikdy nezavřela, abych tam po padesáté odcvičila to stejný.

.....pokračování příště, Brzy příště, rozdělení na 2 části bylo potřeba. Pro vaše dobro.
A budu ráda, když se se mnou podělíte o vaše zkušenosti!:)

43 komentářů:

  1. Tak to je parádní článek! V tom hubnoucím období se úplně poznávám, večeře nejpozději v pět, brutální jídelníček i ty aerobiky, který jsem z duše nenáviděla (na druhou stranu v šestnácti jsem žila v domnění, že nic než tohle blbý hopsání mi pěknou postavu nevykouzlí, navíc, co kdybych z činek měla náhodou ty velký hnusný svaly, žejo:D). XS jsem nebyla nikdy, v pubertě spíš oplácánek, ale tohle praštěný období mě nakoplo. Teď teda cvičím vyloženě za cílem svalů a občas se před zrcadlem natřásám a zatínám svalový partie jak blbeček, jídelníček řeším, ale že bych si nedala, co mám ráda, to vůbec, s tím, že nohy jako párátka nebudu mít nikdy, jsem smířená, a už je ani nechci, což beru za obrovskej osobní posun, protože kvůli tomu, že jsem byla v pubertě neustále v obležení Bravíčka, Top dívky a podobných, kde jsem získala představu, že dívka musí vážit kilo i s postelí, jsem si jedno období slušně zadělávala až na anorexii.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Heh, jedno období jsem taky měla zaděláno na anorexii :D Dvakrát denně kolečkové brusle a jídelníček ani nemluvím. Naštěstí to období trvalo tak 4 měsíce, mohla jsem si to tělo zhuntovat víc, že jo.

      Vymazat
    2. děkuju za komentář Míšo (a Claire!:)
      Je vidět že si tím prošlo hodně z nás - od (něco jako?) anorektického myšlení přes nesmyslný cvičení až po radost ze svalů :D

      Vymazat
  2. Já to říkám pořád. Člověk musí sportovat, nebo brát drogy, jiná možnost, jak se z toho nezbláznit tady není. A ti chudí sportují! :D Já jsem snad taky našla sport, který mě baví tak, abych u něj zůstala déle než rok, ale celkově si bez sportu nedokážu představit svůj den (a když mám nucenou pauzu, cítím se divně :D) A já byla taky hrozně překvapená, že po Jillian jsem vypadala pořád stejně. Chjo, že já raději celý život neseděla na prdeli, mohla mi pomoct :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Žejo! Já kdybych nesportovala, tak bych ty drogy fakt brát musela - jenže ani nevím jak se to dělá, kde se to kupuje....byla bych ztracená! :D

      A Jillian nás zradila, to máme za tu naivitu!:D

      Vymazat
  3. Markét, to je skvělý článek! Zrovna před pár dny přemýšlela, že napíšu podobný, ale říkala jsem si, že po dvou týdnech, co jsem zase začala chodit do posilovny je trochu brzo na nějaké závěry :D. Chci to ale trochu víc pojmout přes to jídlo, třeba tu sekci s běháním máme dost podobnou, i když já teda měla určitou formu ppp ... Ten článek je super, ony ty tvé věty vždycky tak hezky "plynou", že mi vůbec nepřijde, že je to nějaký dlouhý nebo tak ... těším se na pokračování :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju Terezko!:)
      Já jsem nějakou PPP měla taky, strašně málo jsem jedla, měla výčitky, pořád se omezovala a cvičila jen abych byla hubenější....hrozný, kolik lidí si tím prošlo:/

      Vymazat
  4. Skvělý článek! Joo, taky jsem si něčím podobným prošla, ale naštěstí jsem docela brzy našla to, co mě začalo neskutečně bavit a naplňovat (tradááá, spoustou lidí nesnášené běhání)... ve čtrnácti aerobik, v patnácti zumba, no a když mi bylo šestnáct, tak jsem poprvé dobrovolně vyběhla a od té doby mě to pohltilo a už nepustilo :D
    Takže já už přes 6 let lítám po lesích..zezačátku jsem začínala na pěti kilometrech, teď už se většinou za méně než dvě hodiny domů nevracím :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju Veru!
      A závidím, že tě běhání tak moc baví, snad se k tomu jednou taky dostanu, protože je to podle mě skvělý....ale někdy při tom docela trpím, a hrozně bych chtěla aby to bylo pokaždé radost :D

      Vymazat
  5. To je fakt skvely clanek, Market! :)
    Ja byla cely zivot az do 15-ti neskutecny paratko. Porad jsem byla venku, chodila Na tanecni krouzky, sem tam behala. A pak jsem prisla na stredni. Vstavala v pet, domu jsem prijela v pul sedmy. A uz to slo se mnou z kopce - nepravidelna strava, fast food a pohyb skoro zadny. Najednou jsem mela o 10 kilo vic. Stala jsem se oplacanou. Zacla jsem jist zdraveji, cvicila Jill, ktera me po tydnu nebavila, ale cvicitseprostemusi :D Moc dobre si pamatuji, ze na podzim 2012 jsem se do toho poradne obula, prekopala cely jidelnicek a cvicim az do tedka. Sice tedka pres tyden na kolejich jen beham, ale doma pres vikend se snazim posilovat.
    Nooooo, asi to neni uplne k tematu, ale co jsem tim chtela rict :D Driv to byla honba za lepsi postavou, ted uz to delam, protoze me to naplnuje a bavi me to :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju!:)
      A mám z toho radost, že tě to teď taky těší! tím sportem protože-se-to-musí si prošlo tolik lidí (a někteří u toho zůstali), že je to až hrozný :D

      Vymazat
  6. Tak to je perfektní článek!
    Já už od malička strašně ráda běhala, jak už po bytě, tak venku s přáteli (ale většinou se mnou běhali jen kluci, holkám se nechtělo :D) a někdy v 7 mě rodiče dali na atletiku, kde jsem doteď, takže už je to hezkých 8 let. Ale že bych lámala rekordy a osobáky za sebou, to ani náhodou :D Ale přesně jako ty, dřív jsem běhala sprinty a skákala, ale časem jsem si uvědomila, že mě ty sprinty už vůbec nebaví, tak jsem se už skoro před rokem dala na dlouhé běhy. Dřív jsem si myslela, že ti co závodí 800m a více jsou naprosí sebevrazi, no, a teď to běhám taky. Ale je to skvělý! A samozřejmě k tomu patří i běhání mimo tréninky, což jsem si neskutečně zamilovala. A co je lepší, pořád se v tom zlepšuju a pořád mě to baví víc a víc :D :)
    Jinak míčové hry jsou pro mě cizí slovo, krikeťákem hodím 20m a jsem ráda a 2x jsem byla někde na házené a doteď nechápu, co jsem tam dělala :D
    A to cvičení doma miluju, ale dělám to hlavně pro sebe a pro skvělý pocit (ale lhala bych, že o postavu mi nejde:D)
    Fakt úžasný článek, hned mi zlepšil náladu! :)) těším se na pokračování!

    blog-by-nicole.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju!:)
      A za ten běh tě obdivuju, pro mě je to nepředstavitelný, popadám dech i když běžím pomaličku, ale snad se to časem bude zlepšovat (když pro to teda něco konečně začnu dělat haha)

      Vymazat
  7. A kteroupak skupinu si navštěvovala? Beat Up? Já jsem tancovala asi 8 let (v T-Bassu :D), hrozně mě to bavilo, každý den trénink a nedokázala jsem si bez toho představit svůj život. Jenže pak se začlo tancovat na jinou hudbu a prosadil se úplně jinej styl a to už mě nebavilo. Tedka jezdím na bruslích a na kole, což nechápu, protože kolo jsem vždycky nesnášela. Zrovna vyrážim za chvilku, tak pěkný prodloužený víkend přeju :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Napřed TS Bartůňkovi, pak Efect Dance a poslední rok (nebo dva?) BeatUp:)
      Taky jsem to tak měla, neuměla jsem si představit že bych přestala....ale pak to najednou šlo:D nelíbil se mi lockin (nebo jak se to jmenovalo:D) a další styly kterým jsme se pak pořád věnovali, tak už mě to nijak nenaplňovalo...

      Vymazat
  8. Tělocvik na základní škole mě krutě nebavil, jelikož to byla neustále dokola vybíjená, volejbal, florbal (míčové sporty a já jsme nikdy nešli dohromady, vždycky jsem zůstala poslední koho vybírali do týmu a první, kdo byl vyřazen) popřípadě šplh (hrůza děs) nebo hod něčím do dálky. Spartakiádní tělocvikářka, která mě neměla ráda. Na střední to pak už bylo lepší, protože jsme hodně chodili běhat do parku, dělali gymnastiku, hráli badminton či lezli po stěně a když se hrál volejbal, bolelo mě břicho :D.
    Mé první rande se sportem proběhlo někdy ve 13-ti letech, kdy jsem během půl roku (zatracené hormony) přibrala asi 10kg (mimochodem, od té doby vážím bez výrazných výkyvů víceméně pořád stejně, což je letos již 12 let). Chytré časopisy typu Bravíčko a Top Dívka psaly, že běháním se hubne, tak jsem začala běhat. K tomu jsem doma dělala stovky opakování cviků na břicho. Večeře v pět odpoledne a malé porce (večer samozřejmě hlad a sladkosti). Mrcha váha zůstala stejná. S přechodem na střední jsme se přestěhovali do města. Běhat jsem chodila po večerech na stadion (aby tam už nebyl nikdo, kdo mě uvidí, desítky koleček), spousty cviků na břicho a k tomu dřepy a výpady (ruce posilovat není třeba, ty jsou štíhlé). Někdy v té době se u nás doma objevil rotoped. Pravidelná strava, pohyb a školní praxe způsobily, že jsem něco málo zhubla (cca 3-5 kilo). Přechod na vysokou, škola od rána do večera, nepravidelná strava, hormonální antikoncepce (3-5 kilo nahoru a jsme tam kde jsme byli). Běhat jsem chodila do parku za kolejemi, případně na běžecké výlety po Olomouci a jeho okolí (období, kdy mě to běhání začalo konečně bavit, těšila jsem se na něj a nebrala ho jako nutné zlo = žádné nudné kolečka kolem stadionu), k tomu jsme chodili plavat na univerzitní bazén a mé první seznámení s univerzitní posilovnou (a zjištění, že posilovat se musí i ruce a záda :D :D). Váha stejná. Nástup do zaměstnání, práce na směny, noční služby, kombinovaná forma studia, vlastní bydlení. Prvního třičtvrtě roku jsem nabuzena na fitness chodila 3x týdně do místního fitka (bez studentského vstupného do kolejního fitka předražené a nastal první střet s osazenstvem maloměstských fitek - namachrovaní šamponi v obtáhlých tílkách a vysolárkované fifleny v legínách) a k tomu kolečkové brusle nebo běh do místního okolí (na stadion už nikdy). Výsledek únava, vyčerpání, nebavilo mě to. Pak jsem asi čtvrt roku nedělala vůbec nic (poprvé za celou dobu). Někdy v té době jsem objevila kouzlo internetových cvičících videí, intervalových treninků atp., a k tomu stále běh (teď už partner na celý život) nebo brusle, což mi při mém systému práce naprosto vyhovuje. Váha se drží víceméně stále stejně. Nikdy jsem cíleně nedržela dietu ve smyslu, že bych nejedla (samozřejmě dobré časopisové rady typu malé porce, nejíst po páté hodině, o obědu zeleninový salát atd se mě taky dotkly - největší zlo, co bylo kdy napácháno v této oblasti), nicméně asi tři roky zpět jsem začala řešit co jím a kolik toho jím (pocit, že jím jako slon a překvapení, že k pracovnímu i cvičícímu vytížení jím málo a ještě méně bílkovin a pak to doháním sladkým - noční směny a čokolády, úprava jídelníčku - hurá, chuť na sladkosti se zmenšila).
    Aktuálně jsem ve stavu, kdy cvičím proto, že mě to baví, v jídle řeším to, z čeho a kde je to vyrobené a zda to má nutriční hodnotu více než kolik toho je a jestli je to light (další zlo všech časopisů) a jsem smířená s tím, že nikdy nebudu mít tenké dlouhé nohy a že zadek bude vždycky trochu větší (a navíc je to teď v módě :D).
    Trochu jsem se rozepsala :D
    S pozdravem
    Tamara

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji za komentář, ty dlouhé já ráda!:D
      Ty časopisy a takové ty "obecné všem známé rady" nadělaly snad na každém z nás nějakou škodu, to je hrozný....alespoň že teď už hodně lidí otevřelo oči a nevěří všemu...
      A tvůj vývoj ve sportu i myšlení je krásný:)

      Vymazat
  9. Mám podobný vývoj!
    Jen jsem nazačínala u country tanečků, ale na baletu, plynule jsem přešla na aerobic a pak se ocitla v taneční skupině, krásných asi 8 nebo 9 let, už nevím. Jo a v průběhu toho jsem také asi rok jezdila na koních :D A pak přišel čtvrťák na gymplu a já nevím, nějak byly lepšá věci na práci a už mě to tak nebavilo. A tak jsem s tím přestala a nějakou dobu nic nedělala! Což se na mě spolu se studentským životem na vejšce (na vínko s holkama jeden den, na párty o den později :D). Takže jsem si v ke konci toho prváku na uvědomila, ksakru asi jsem celkem přibrala. A tak jsem objevila běh a cviční doma nebo v posilce. A už jsem u toho tak nějak zůstala. (Až na tu Jilienm teda, jako zkusila jsem to, ale už nikdy víc teda).

    A všechny míčové hry nesnáším. Nikdy mi to nešlo. Všichni to děsně prožívali a pořád to chtěli hrát a já zůstávala ta poslední koho si vybírali do týmu. A nejen že mi to otravovalo školní tělocviky, prudilo mě to i v létě na táboře, kde to ve volných chvílích chtěli taky všichni hrát. Fuj! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsi můj člověk - poslední v týmu a nepřítel všech míčů! :D

      Vymazat
  10. Jéje, to je miloučký článek!
    Úplně tě vidím s tou tvou blonďatou hlavinkou, jak tančíš country tance, jíš špekáčky u táboráku v dlouhé sukni a rajtuješ na koních :D :) Ale co, vždyť je to pěkné a která holka si neprošla "milujukoně!" obdobím ? :)
    Moc se mi líbí, jak sis vyzkoušela opravdu téměř vše! Aspoň víš, co tě fakt naplňovalo a co jen brázdilo tvůj volný čas.
    Já si taky prošla spoustou sportů, ale ve většině případech jen těmi domácími, s youtube a videi. Vlastně jsem se od toho zatím ani moc nepohla, jen vyměnila tuny kardia za posilování.. Chtěla bych začít chodit do posilovny, dávat si více do těla, ale první chci přibrat na váze a pak...asi něco vydělat, protože jinak to nepůjde :D
    Moc se těším na druhou půlku!

    worldaroundmissnothing.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju:)
      Haha to jo, byla jsem roztomilouš! :DD
      A držím palce, ať se hezky daří s přibíráním!:)

      Vymazat
    2. Nemáš fotečku? :) :D
      Děkuji, není to tak jednoduché, jak se zdá..

      Vymazat
  11. Mně u všech mých sportů chybělo vystupování, ten pocit, že se snažím "pro něco". Pořád si říkám, jak začnu běhat a cvičit, ale ne a ne se k tomu dopracovat :D Tak snad někdy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je taky pravda - možná i proto mě tak bavilo to tancování, byla to příprava na vystoupení, na soutěže, snaha aby to bylo co nejlepší až to "bude vidět", takže i pořádná motivace:)

      Vymazat
  12. Hezký článek, je zajímavé vidět, jak se člověk vyvíjí, mění a posouvá dopředu. Docela se těším, co zde napíšeš za 10 let o crossfitu :-)
    Já jsem jako dítě hodně sportovala, šlo mi snad vše, na co jsem sáhla. Hrála jsem aktivně volejbal a dělala atletiku (i tím krikeťákem jsem jednou "mrskla" přes 40m :-D). Všude jsme tehdy chodili pěšky nebo jezdili na kole, prostě pohyb od rána do večera.
    Ale přechod do dospělosti (nebo jak to nazvat) jsem nezvládla. Přestěhovala jsem a zcela jsem propadla práci, kde jsem byla od rána do večera a na nic jiného nebyl čas. Flákala jsem jídlo a pohyb a za těch x-let jsem tedy dopadla.
    Naštěstí jsem se cca před 2 probudila a (ano) objevila jsem Jill, Boba, Zuzku, znovu jsem osedlala kolo a vůbec nechápu, jak jsem předtím mohla NEMÍT KOLO. A letos jsem opět (zatím jen lehce) začala s během.
    Mám před sebou ještě kus cesty, ale každá cesta začíná prvním krokem a ten mám já (naštěstí) už za sebou :-)
    Hezký prodloužený víkend všem!
    http://radinsen.blog.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju Ráďo:)
      A na to jsem taky zvědavá, třeba i za rok najdu zase něco úplně jiného, a budu se divit, jak jsem vůbec mohla dělat crossfit :D

      Vymazat
  13. Povedený článek :) Já začínala ve 2 letech v Sokole, kde jsem vydržela asi do 12, byli jsme i na všesokolským sletu a tak, to bylo celkem fajn :D Moc mi to ale nepomáhalo a rostla ze mě větší a větší koule. Pak jsem zkoušela baseball tam jsem vydržela asi měsíc (než jsem dostala míčkem do obličeje a chytání do rukavice mi taky moc nešlo :D) a taky společenský tance. Bohužel nebyli kluci a tak jsem musela tancovat s holkou, což mě moc nebavilo :D Pak dlouho nic...
    Pak jsem začala cvičit Boba, Jillian, občas Zuzku, to mě bavilo.. Pak začala éra fitka, kde jsem byla nalezlá dost často, i když jsem pořádně nevěděla, co tam dělat :D
    Teďka jsem zase začala běhat, což mě baví, cvičím doma a snažím se být se sebou co nejvíc spokojená, i když je to zatraceně těžký :/ :D
    Těším se na další pokračování :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju!:)
      A je to skvělý, že tě sport taky baví, a ta spokojenost určitě přijde, jen je potřeba si to všechno uvědomit, že na sebe často máme moc vysoké nároky, co se vzhledu týče:)

      Vymazat
  14. Príjemný článok na voľný deň. Teším sa na ďalšiu časť.
    Moja cesta k fitness bola podobná ako tvoja, volejbal ma síce bavil niekoľko rokov ale od strednej to prešlo na fitko, rôzne bodystylingy, TRX, heat a pod. Až pred rokom som sa našla v činkárni, kde som teraz úplne šťastná. Mám to tak ako ty, stále si nájdem niečo, čo ma baví a robím to práve preto, že ma to baví. Nemám taký progres ako mnoho iných ľudí, nedržím nejaké pravidlá v strave a nerobím to len kvôli postave, ale môžem (určite ako ty) povedať, že za posledný rok som asi 300krát cvičila a stále som si z toho odniesla dobrý pocit.
    Crossfit by som strašne rada vyskúšala a som prekvapená aké mizerné možnosti sú v Prahe. Keď som sa tu na jeseň nasťahovala a robila prieskum, tak som nič schopné v rozumnej vzdialenosti nenašla. Problém je najmä v tom, že brigádujem večer a tak by som chcela presne ako ty chodíš ráno na 8. Verím, že by ma crossfit bavil, tak ak niekto o niečom vie a číta komentáre, mohol by mi napísať nejaký tip :-)
    A inak, cítiš aj nejakú zmenu na postave odkedy si začala trénovať crossfit? Predsa len je to iný typ tréningu, vyššie váhy atď. Mne prídeš z fotiek ešte chudšia ako si bývala.
    Prajem krásny víkend a teším sa na ďalšie články :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nini moc děkuji za komentář!
      Trošku změnu vidím, nabrala jsem další svaly (i když asi malé:D) na rukou a ramenou, trochu záda a břicho....a celkově jsem taková pevnější, ale mnohem větší změny jsou v tom co teď zvládnu:)
      A v Praze vím jen o Meat Factory "Crossfit gymu", ale určitě jich je tam víc:)

      Vymazat
  15. Jako bych místy četla o sobě :-D já jsem si běh zamilovala, nedám na něj dopustit. Naštěstí ne kvůli pálení kalorií ale kvůli relaxu :-) tenhle kolotoč okolo sportu a jídla zažívá asi spousta holek, jak na to koukám. Skvělé je, najít zlatou střední cestu. Brát všechno s rozumem a nic nehrotit:-) proto ráda čtu tvoje články. Taky postupně přicházím na to, že na velikosti XS svět nestojí a váha začínající 6kou neznamena, že jsem obézní:-) najít si sport, který člověka bude bavit je asi základ pro ,,zdravý životní styl''. Skvělý článek! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju:)
      Přesně tak - a tím, že už i vím, že ani mít nožky jako párátka a vážit 55 kilo neznamená být šťastnější/hezčí/úspěšnější, tak už se za tím znovu nebudu hnát ani náhodou:)

      Vymazat
  16. Néééé, sakra, dělení na dvě části se mi nelíbí, já byla začtená, fakt se to četlo parádně! Hlavně proto, že i když mám určitě minimálně o dvacet kilo víc než ty, můj příběh je dost podobný. Začínala jsem v tělocvičně na country tancích, pak jsem pokračovala přes disco dance, basketball (na míčovky to já zase jsem), společenské tance (standart i latina) k Jillian a dneska, dneska jsem se dala na rychlochůzi ve víře, že jednou z ní bude běh. A já věřím, že ano. Nejsem typická boubelka, nemám panděro, na těle to mám rovnoměrně a někdo by řekl, že jsem krev a mlíko, Každopádně ale zpevněné, ne rozkydlé, za což jsem moc ráda. Je to právě díky pohybu, který mě moc baví! Takže díky za článek a těším se na pokračování :) bára.kára blog

    OdpovědětVymazat
  17. Skvělý super zábavný inspirativní článek! Já jsem tedy nebyla nikdy vedená ke sportu, nepočítám-li volnočasové plavání a cyklistiku, spíše mě to táhlo vždycky k četbě a tvůrčím činnostem, asi před třemi lety jsem se dokopala ke Cassey, začala jsem mít to Tvé "hubnoucí období" a během půl roku jsem drasticky zhubla, dokonce tolik, že mi bylo vyhrožováno léčebnou a hozpitalizací a po rozhodnutí se bojovat sama se sebou, vrátit se zpátky k životu, žít jsem začala chodit do posilky, správně se vykrmovat, zase jezdit na kole, cvičit, plavat a teď je pohyb součástí každého dne a miluji ho :)
    tribanany.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
  18. Jůů já jsem taky jezdívala na koni :) a hned bych se do toho zase pustila, strašně mě to bavilo ! :D

    OdpovědětVymazat
  19. super článok! aj ja som dlhú dobu zumbovala ale to ma bavilo veľmi, hlavne preto, že precvičovala moja kamarátka :) potom klasika aerobik, tanečná tiež až neskôr som objavila, že ani činky mi neublížia.. prešla som si klasickou Jillian s fľaškami s vodou :D a aj tým ako som neznášala telesnú, hlavne na základnej, neskôr to už bolo aj lepšie :D .. a potom prišlo aj fitko a moja milovaná jóga :) a to ma v podstate drží aj teraz :D
    http://bonesincouture.blogspot.sk

    OdpovědětVymazat
  20. Super článek ! Vždycky jsem chtěla jezdit na koni :)))

    OdpovědětVymazat
  21. Jsem asi jediny komentujici lenoch zde. od mala byl sport spis zlo nez zabava, jsem presne ten typ co chodil do hudebky, na vytvarku a na zpev, sportu se vyhybal na kilometry a radeji se valel po kavarnach (rozumej kavarensky ovalec jak vysity). V mladi jsem jedla silene, nejradei vlasak s 5 rohliky. Dodnes dekuji memu metabolismu ktery to vse krasne zvladl a ja jiz od 18 mam stejnou vahu. Trochu jsem se bala co se mnou udela tehotenstvi (nabrala jsem 20 kilo ), nastesti opet zvitezilo telo a stres a behem pul roku vse bylo dole. Od te doby se premlouvam na nejake sviceni, protoze sice kila dole jsou ale kuze a svaly jsou dost povolene, jsem ale neskutecne liny clovek...zachranuje measpon zdrava strava. Jdu se divat na tve fotky aspon 15 minut abych dostala vycitky svedomi a sla aspon behat :))

    OdpovědětVymazat
  22. To me tak tesi, ze se nekdo dalsi verejne priznava k tomu, ze je totalni drevo s micema. Me se vetsinou jeste pri me urputne snaze moji levost snizit a potesit tak nebohe kamaradky-spoluzacky, stavaly veci jako palec natekly do trojnasibne velikosti, nehet strhnuty do pulky a podobne.
    Tim ze jsem od mala bruslila jsem byla vzdycky spis na ty ladnejsi veci. A po brusleni prisel balet a po baletu puberta. To pro me tenkrat znamenalo ze jedine sporty, ktere jsou v mode jsou ty micove, tudiz pro me zadne. Pak me chytil sestrin stepper, ktery chudak leta lezel zapraseny pod posteli. Ten byl ale v takovem stavu, ze moje dupani vydrzel asi mesic a pak se rozpadl.
    Posledni rok me chytilo behani, ale trosku mi vadi, ze jak tyden nebezim hned je to znat. Na druhou stranu me to nuti aspon ty ctyrikrat v tydnu vybehnout. Ted se poohlizim po necem co bych mohla delat az se vratim zpet do cech. V USA, kde jsem ted, frci akorat tak joga (ktera by pro me nemusela by spatna) a crossfit (u ktereho bych umrela hned po prvnich dvou minutach).

    OdpovědětVymazat
  23. Achjo, kde jsou ty časy, kdy jsem milvoala sprint <3 :D ale průběh toho všeho jsem měla velmi podobný, Jïllian nezklamala a petky naplněné vodou si vybavuju ještě před 2 lety :D

    OdpovědětVymazat
  24. To je úžasný článek ! :)) hrozně se mi líbí styl, jakým píšeš .. dost jsem se nasmála :D Já jsem vždycky byla naopak docela nesportovní, ale i přesto jsem jako malá zkusila (chviličku) balet, biřšní tance, free dance, zumbu, fitbox (na jednu hodinu, protože bylo málo zájemců, aby se kroužek otevřel) .. Momentálně chodím občas běhat, na kolo a cvičím doma s Nike+ na xboxu nebo podle různých cvičebních videí a seznamů cviků na internetu ... ale je fakt, že už mě to začíná taky dost nudit :D Dřepy s výskokem angličáky, výpady, sedy-lehy pořád dokola, to fakt není dvakrát velká zábava.
    Nejvíc jsem se v tomhle článku pobavila u části o míčových hrách .. jako bych to psala já :D Mám z tělocviku díky přehazce a vybíjené trauma dodnes ...

    www.meadelaida.blogspot.com

    OdpovědětVymazat