neděle 21. srpna 2016

Nejtěžších 400 metrů v životě (po roce zpátky na kopci hrůzy!)

Redbull že dává křídla? No, ty moje jsou spíš ze shybů a vzpírání, ale v Harrachově mi byly přesně na dvě věci. Na nic a na nic. Tam to totiž v sobotu bylo jen o nohách, hlavě a fyzičce. A já jsem neměla pořádně připravený ani jedno.
#tonechceš
Před závodem jsem Monče říkala, že si sice pamatuju, že to loni bylo hrozný a že to pro mě v tu chvíli byl jeden z nejtežších sportovních zážitků, co jsem kdy měla za sebou, ale přesně si už nedokážu vybavit jak moc to bolelo a co přesně za pocit to bylo. Teď  teď už to opět vím naprosto přesně.
Ten pocit strašné bolesti je v lýtkách. Ta bezmoc, kdy se strašně chcete dostat nahoru, ale nohy odmítají spolupracovat je v hlavě. A ačkoliv se to nezdá a kdybych to neměla za sebou, jen težko bych někomu uvěřila, že JEN 400 metrů může zposobit to, že nemůžete popadnout dech (a máte krev na plicích! Ano, určitě, měla jsem jít na medicínu! :D #diagnózalevelexpert ) a chcete umřít na místě.
Proto je potřeba před takovým závodem nejen běhat, běhat do kopce, trénovat sprinty, ale taky se naučit jít přes bolest, vypnout hlavu a jít dál, dokud se neobjeví cíl. Jinými slovy, prostě se z toho neposrat a pokračovat  aneb když nemůžeš tak přidej a když nemůžeš, můžeš ještě dvakrát tolik.
A to je věc, na které musím ještě pořádně zapracovat. Už se mi to daří líp, na tréninku nepokládám  činku hned co se mi zdá trošku těžká a hrazdu nepouštím při prvním doteku mozolů, ale kolikrát vypne hlava mnohem dřív, než ruce/nohy/záda/cokoliv. Kolikrát, když mám během WOD pocit, že UŽ OPRAVDU NEMŮŽU až moc piju, smrkám, mažu ruce magnéziem, utahuju švihadlo, stahuju bandáže a další kraviny, který jsou vždycky ale jasný znamení toho, že mi vypla hlava a já jsem to trošku vzdala ve stylu "tohle mi nesedlo, ten čas už stejně dobrej nebude", místo abych ještě víc zatla zuby a nasekala to tam.
A přesně to jsem slíbila sama sobě, že na tom strašným skokanským můstku neudělám. Že když nebudu moct a budu mít pocit že umřu na místě a nebo mě jistě mladí a krásní záchranáři odnesou na nosítkách, stejně se nezastavím, neotočím se a nebudu se ani vteřinu koukat na přírodu okolo, lidi za sebou nebo před sebou (to spíš) a už vůbec ne na ten výhled, co z té výšky je. Ne a ne. Žádný plýtvání časem a vydýchávání se.
Jestli se mi to povedlo? Trošku jo, ale rozhodně ne na 100%. Ale o tom až za chvíli, napřed se vrátíme o den zpět.
Všechno nejlepší, Markétko! #ohohoo
Pátek. Den, kdy mi nebylo čtyřiadvacet, ale rovného čtvrt století. Dlouho dopředu jsem si říkala že až budu mít narozeniny, dám si ten nejlepší dortík (cheesecake, samozřejmě) z celýho Brna. A nebo dva. Že si zajdu na nákupy udělat pořádnou radost, utratím spoustu peněz úplně bez výčitek, večer do svého (už) starého těla pošlu pořádnou porci nějaké nezdravosti a spláchnu to Aperolem.
To bych ale nesměla jet do Harrachova, kde nákupy nehrozí, místo narozeninového cheesecaku bych tam sehnala možná tak štrůdl nebo Marlenku, a místo Aperolů v nablýskaným baru a šatičkách mě tam čekaly tepláky a penzion, kam se vrátíte do sedmdesátých let líp, než se strojem času.
Narozeninové nákupy jsem si vynahradila o týden později, kdy jsem chodila po Vaňkovce ověšená tolika taškama, až mi to bylo blbý (kecám, nebylo), a o narozeninovou dobrotu se nakonec nečekaně postarali Monča s Martinem, kteří mi na cestu vzali to nejlepší z celé Ostravy i okolí. Z okolí zhruba 200 kilometrů. Donuty z Just Donut! Kam se hrabou nějaký cheesecaky!
A padla i narozeninová pizza. Pizza přesně po roce! Nechápu, jak je to možný, ale po dovolené v Římě jsem neměla ani jednu!
Co se týče přípravy na sobotní závod, doplnění energie bylo tedy splněno na jedničku. To bylo ale tak jediný.
Počasí nás zradilo, pršelo, všude mokro (včetně mých bot), a kvůli tomu se i o dvě hodiny musel posunout start závodu. Nálada asi tak na 2 body z 10 (a to je co říct, když mi ji nezlepšila ani dobrá snídaně ani fakt, že závodní trička byly letos růžový!), otravování se s Albusem, co zlobil tak, jak má ve zvyku, a k tomu pohled na ten šílenej kopec.
To bylo před rokem plánů, jak tam tentokrát pojedu připravená, jak budu běhat do kopců, jak budu sprintovat, a jak to prostě celý zvládnu #sprstemvnose.
No, nakonec to dopadlo tak, že jsem kvůli kolenu až dost krátce před závodem teprve začala něco pořádně dělat. A tím něco rozhodně nemyslím ty potřebný sprinty do kopce.

Vypila jsem dva Redbully, oblékla si růžový tričko, a několik hodin jsme jen čekali a čekali. Naštěstí tam bylo zázemí pro závodníky, takže jsme se mohli krásně schovat před deštěm, neustále si chodit pro ty modrý plechovky a k tomu nějaký ty svačinky. A to je jedno veliký plus tohohle závodu - perfektní organizace! 
Startovný stojí 400 korun, což je v porovnání s jinýma sportovníma akcema maličko. Jasně, je to dáno i tím, že je to akce RedBullu a slouží k propagaci, ale i tak. Kromě spousty RedBullů nečekaně jsme dostali dobrej oběd, svačinky, trička, podkolenky a hned den po závodě na webu potom všichni mohli najít svoje fotky. Za to všechny palce nahoru. Když už to bolelo a ten kopec byl vyloženě utrpení, alespoň o nás bylo krásně postaráno.
TŘI-DVA-JEDNA-START.
V obavě, že budu úplně poslední a všichni na mě budou koukat jako na tu chudinku, co se do cíle nemůže vyhrabat ani hodinu za ostatníma, leze jak postižená vypasená ještěrka a nehne se z místa jsem hned vystartovala nejrychleji, jak jsem uměla.
Na mysli jsem měla pravidlo "napálit začátek a na konci přidat", ale jako obvykle mi vyšlo jen to první.
Rozeběhla jsem se tak rychle, že jsem byla chviličku (nebo spíš chvilililičku) úplně první! V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem to asi fakt přehnala. A v zápětí jsem si to uvědomila podruhé, když mi úplně došel dech! Blbý, sakra blbý. A o to víc, že se to stalo asi tak na šedesátým metru.
Zrovna hráli Green Day - American Idiot, a jako největší idiot ze všech jsem si tam připadala já.
Ale lezla jsem a lezla, i když ta neskutečná bolest lýtek, kterou jsem za ten rok úplně vytěsnila z hlavy, přišla dřív, než jsem se stihla psychicky připravit. Asi tak na šedesátým druhým metru.
Zakázala jsem si koukat se nahoru, abych nevěděla, kolik mi toho ještě zbývá, ale samozřejmě jsem  to nevydržela a koukla se. Zbývalo toho TAK MOC, že jsem se v panice málem skutálela dolů!
Lezla jsem dál, ale vůbec to nevypadalo, že by metry ubývaly. A nejkritičtější chvíle přišla v bodě, kde sklon svahu byl.......ehm, teď měla přijít část s číselnými údaji, u kterých by si všichni řekli "Oooo takhle prudký? To snad není možný! To nejde! To je skoro kolmá stěna!". Bohužel jsem na tom ale s jakoukoliv matematikou tak zle, že si pod žádným číslem nepředstavím absolutně nic (no dobře, vím maximálně to jak vypadá pravej úhel #tosismohlanechatprosebe). Ale bylo to 75°!
Sprostý slova co se mi honily hlavou by se ani nedaly spočítat, stejně jako chvíle, kdy jsem nadávala sama sobě, do čeho jsem to zase vlezla.
Ale po n-e-k-o-n-e-č-n-ý-ch 10 minutách a 8 sekudnách (což bylo asi o 8 sekund lepší než před rokem) jsem sebou plácla na žíněnku pod cílovým obloukem, do ruky mi přistál RedBull a voda, a hned poté i ten nejlepší pocit.
Dolů jsem se vezla na lanovce, a celou dobu jsem se musela usmívat (a nebo to byla nějaká křeč, těžko teď říct...)
A jak už to u těch nejlepších sportovních zážitků bývá - bylo to hrozný a strašný. A proto chci za rok znovu!
.....a jako bonus na závěr jedna usměvavá, sympatická, upravená kočička!
P.S. Loňský článek když tak najdete tady:)

7 komentářů:

  1. Seš hrdinka!! Já bych na tom 60. metru pravděpodobně zdechla a bylo by mi v ten moment totálně jedno, že jsem za toho idiota :D bohatě mi stačí, že se snažím vůbec naučit běhat (dřív jsem neudýchala ani 500 metrů, teď jsem na 900! :D ) - pás máme doma a já furt mám výmluvy typu Bolí mě nohy z celodenní práce, bolí mě břicho jako každý měsíc, Beztak ještě nedávaj Ulici, takže se u toho nemám na co dívat... a moje nejoblíbenější - Ne, ven běhat nejdu, nebudu všem dělat pitomce co neuběhne ani kilometr v kuse :D Takže ještě jednou, za mě seš obrovskej borec!! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem taky neuběhla ani 100...a ted jsem dala 2.5km v kuse bez zastavení :) je to v hlavě a o tom se zabejčit a jít do toho po hlavě :) ten pocit potom je k nezaplacení :) příští rok redbull400 zkusim taky. a to do kopců nebežim vubec :D

      Vymazat
  2. Máš můj obdiv! Jako myslím si, že fyzičku mám, ale při pohledu na ten kopec bych asi hodně rychle hodila zpátečku :D Jinak, Albus taky běžel, že si tam tak hrdě stojí? :D Jsi šikula a těším se na další článek!))

    OdpovědětVymazat
  3. "penzion, kam se vrátíte do sedmdesátých let líp, než se strojem času."
    to je trefné no :D

    Ale bylo to boží! I přes ty všechny komplikace. Tak za rok už se těším na další, ted už bude opravdu třeba ale máknout a zlepšit ještě časy! :D

    OdpovědětVymazat
  4. Obdiv! Opravdu velikej, škoda, že nemám takovou vůli, abych se začala taky hejbat.

    OdpovědětVymazat
  5. Článek mě moc potěšil, už jsem si říkala, že ses nějak dlouho neozvala.
    A jak to tak čtu, říkám si, jestli náhodou nemám nějaké masochistické sklony...protože zjišťuju, že začínám uvažovat, že bych to příští rok taky zkusila. :-D

    OdpovědětVymazat