sobota 5. listopadu 2016

#somzávodila Battle of Brno

Snad ještě nikdy se mi nestalo, aby mě nějakej sval bolel 6 dní.
A rozhodně nikdy se nestalo, abych řekla/napsala slovo ring dipy asi tak 56788x za jeden týden. (taky proč bych někdy mluvila o klicích na kruzích, že. To není zrovna téma, kterým někoho zaujmout/okouzlit/sbalit/rozpoutat diskusi. I když ne, že bych takový témata jinak znala #nonepovídej)
A taky se ještě nestalo, abych si u nenáviděného cviku jménem thruster říkala, že mi vůbec nevadí, protože bude mnohem hůř, nebo abych byla ráda za to, že místo normálního plavání plavu se šedesátikilovou (takže o trošku lehčí kamarádkou) figurínou. 
A nebo abych na závodním poli minutu jen tak úplně v klidu postávala, zatímco ostatní vedle dřeli. A taky už se dlouho nestalo, abych si objednala tolik jídla, že by mi to číšník pomalu nevěřil.
Ne, dobře.....s tím úplně posledním kecám, to se stává pravidelně. #avástakysním
Triko propocený jak starej dělník po šichtě a výraz, jako bych si ty dřepy ani neuměla spočítat? Ale kdepak! Princezny se přece nepotí, a takhle vypadá maximální soustředění! #anebotakyne #kočička #IQ12

To všechno, a a spousta dalšího, bylo minulý víkend, kdy se na brněnské Tesle (aneb stroj času do sedmdesátek) konaly dvoudenní crossfitové závody Battle of Brno. Závody to byly jak v kategorii jednotlivců, tak týmů po čtyřech. Původně jsem měla jít na týmovku, ale nakonec nám tým nevyšel, což mi tolik nevadilo - alespoň jsem zase měla pro změnu možnost se se vším pořádně poprat sama. Když se to povede, bude to čistě moje zásluha #plácplácpozádech, a když to pokazím, nebude mě mrzet, že jsem to pokazila někomu dalšímu a #dobřemitak.
Už delší dobu jsem se na to těšila jak malá holka, a čím víc se to blížilo, tím víc jsem více či méně podvědomě začínala makat a několikrát jsem se přistihla, jak si říkám "Markéto nebuď lemra a prostě to zvedni/odskákej/naházej, na závodech se taky nikdo nebude ptát, jestli náhodou není slečinka unavená!". Koleno už mě netrápilo, a tak jsem naštěstí neměla nic, co by mě omezovalo, a všechno záviselo jen na tom, jak moc (ne)schopná budu, aniž bych to mohla na cokoliv svést.
Když jsem se dozvěděla, že nás nemine plavání (PROČ, proboha PROČ!), jsem se samozřejmě musela dostatečně vyvztekat aneb #nasratkurvavoledoprdeleserunato a politovat, a pak teda připustit, že se tomu nevyhnu, a že mi nezbyde nic jinýho, než se to v rámci (omezených) možností naučit.
Ve vlně motivace jsem teda párkrát zašla do bazénu, abych zjistila, že na víc než plavání ve stylu paní Starostová se nezmůžu, a že jsem na tom s plaváním zhruba tak dobře, jako náš mops (a ten jde ke dnu, protože nechápe, že musí kopat nožkama). Největší hrůzu jsem měla ze skákání šipky, protože padnout do toho bazénu jak shnilá brambora před očima tolika diváků a závodníků by bylo to poslední, co by mi ještě chybělo, ale naštěstí jsem (po půl hodině pobíhání okolo bazénu, že "to nedám") zjistila, že se to nezapomíná a že i po deseti letech tak-nějak-něco-jako-šipku dám. Pak jsem si koupila svítivě růžový brýle a usoudila, že to nějak dopadne.
Den první
Den předem jsme znali už znali závodní WODs, a kupodivu to nebylo nic, z čeho bych chtěla zalézt podm peřinu a nikdy nevylézt. Nejlepší zpráva pro mě byla, že to obávané plavání nebude jen tak, ale se 60kg figurínou (jakože Pobřežní hlídka a záchrana tonoucího!). Ne, že bych snad měla tušení, jak se něco takovýho dělá (díky mé plavecké hvězdě Michelle za službu "přítel na telefonu" :D) nebo že bych to snad uměla, ale pořád to bylo lepší, než plavat jen tak. Takhle se za tu figurínu mohlo schovat to, že plavu "na debila". Všichni si pak mohli myslet, že jsem pomalá kvůli tomu gumovýmu tělu, ne kvůli tomu, že to prostě neumím. #mazanájakliška
Ale bylo to mnoho povyku pro nic, šlo jen o jeden bazén, přičemž časový limit byly 4 minuty, takže se ve zbytku času skákaly burpees. Ano, moje milované burpees. Zhruba 3 minuty. Na kluzkých kachličkách. Na mokrých kluzkých kachličkách. 
Moje pocity by se nedaly popsat ani desítkou sprostých slov! (ale díky bohu za bohatou češtinu!)
A dopadlo to zhruba tak, jako jsem očekávala. Teda s figurínou se mi plavalo nad očekávání dobře (Michelle říkala chytni ji pod krkem, tak jsem ji chytla pod krkem. A vy jen doufejte, že až se budete někde na přehradě topit, nebudu já tím jediným, kdo by vás mohl zachránit!), ale stejně jsem byla oproti ostatním pomalejší. Z bazénu jsem vylezla jako poslední a věděla jsem, že u angličáků se nesmím ani jednou zastavit. Vypla jsem teda hlavu a dělala jeden za druhým, i když vzhledem k tomu jak strašně mi to klouzalo a jak silná silná stránka pro mě ty angličáky jsou, jsem stejně byla na 11 místě ze 13.
Na druhý workout jsem si dávala o trošku větší naděje. Respektive jsem věděla, že zabrat prostě MUSÍM, pokud nechci být poslední.
Hodila jsem do sebe RedBull, výbornej RAW dortík, RedBull a kafe, a čekala na další kolo.
9 minut time cap: 750m veslo a potom AMRAP: 12 toes to bars na kruzích (špičky ke kruhům), 12 box jumps, 12 kettlebell swings jednou rukou se 16kg. 
Veslo není zrovna moje silná stránka (což říkám o dost věcech....smutný!) a box jumps taky ne, nejsem na ně zvyklá, protože v Destiny skáčeme místo na bedny na vysoký okraj bývalého bazénu v místnosti, kde je teď to crossfitové království. A taky se dost bojím, od té doby co vím, jaký to je skoro vidět svoji holenní kost. A jak moc bolí rozseknutá holeň, kterou jste si měli nechat sešít, ale neudělali to. #lahůdka
Naštěstí jsem tam ale měla trenéra. Nejlepšího trenéra Filipa. Se vším mi radil od úplnýho začátku. Říkal mi, na jakou zátěž nastavit veslo, jak rychle/silně tahat, jaký čísla si hlídat a kdy zrychlit,  takže jsem jela poslušně přesně podle instrukcí, že jsem ani nevnímala, kolik metrů mám za sebou a kolik ještě zbývá. Až jsem najednou slézala z vesla. 
Jako druhá!
Já? Jako někdo, kdo veslovat moc dobře neumí? Cože?!
"Špičky ke kruhům" se mi dělaly mnohem lépe, než na hrazdě (i když s každým dalším kolem to bylo větší peklo), u box jumps se mi párkrát zamotala hlava, že jsem pomalu neviděla kam skáču a dost se u toho zdržovala (a Filda řval tak, že jsem se ho skoro bála!:D), ale kettlebell na závěr každého kola byl skoro za odměnu. 
Po devíti minutách konečně to utrpení skončilo, klasicky jsem se bez dechu sesunula za zem (protože když si po WOD nelehneš, tak se to nepočítá) a byla šťastná, že to mám za sebou. 
Hned za mnou přiběhly děcka z Destiny, což je na tom všem stejně nejlepší, tak skvělá podpora. Do rukou mi přistála voda, a ještě chvíli jsem nemohla ani mluvit, a zničenýma rukama jsem se snažila napsat Michelle a Verči zprávu, jak to dopadlo a že jsem to nakonec docela zachránila.
Filda se po mém box jumpovém výkonu netvářil zrovna nadšeně, ale když jsem mu o pár minut později běžela říct, že jsem pátá, bylo to hned lepší :D
Tuhle fotku z internetů moc nechápu, ale mám boží Reebok legoše a ještě lepší závodní tričko, takže tak. Heštěg fanynka.
Další závodní WOD bylo to, na co jsem se těšila nejvíc. Jak jsem říkala, kettlebell je kámoš, a ze všeho nejvíc mi sedí kratší intervaly - když vím, že to můžu napálit, protože to brzo bude mít konec. A ze všeho nejradši mám pohyb (ajaj, to zní zase úchylně!) od ramen nad hlavu, ať už s činkou nebo kettlebellem. A švihadlo? Dvojskoky už mi tolik nevadí, ale máme za sebou pořádně divokou minulost!
A v tomhle workoutu to bylo všechno!
1minuta double unders. 2minuty 16kg kettlebell z ramen nad hlavu. 3 minuty front squaty s kettlebellem. 2 minuty thrustery s kettlebellem, 1 minuta double unders.
Věděla jsem dvě věci. Že double unders musím skákat úplně v klidu, protože když se vynervuju, zakopávám a motám se do švihadla a místo opakování by se mi daly počítat akorát tak sprostý slova. A taky že to prostě musím pořádně napálit.
Protože trenér má vždycky pravdu, opět jsem poslechla taktiku. "Doubly tam nasázíš, narveš tam co nejvíc push pressů, front squaty na pohodu, a ty thrustery....na ty se vyser úplně. Dej si minutu pauzu, ať si odpočineš, a napálíš pak zase ty doubly."
A tak jsem i udělala. Švihadlo v pohodě, push pressy mě baví ze všeho nejvíc, tak jsem tam nasázela co se dalo, u front squaetů už tuhly nohy, a thrustů jsem udělala jen pár, položila kettlebell,a prostě odpočívala, Diváci koukali, co jako dělám, že se tak flákám, judge nechápali, a kočky vedle mě dřely a drtily jeden thruster za druhým. Pak čas vypršel, a přišlo na řadu švihadlo - a díky tomu, že jsem měla ruce v rámci možností odpočaný, jsem stihla přes 70 dvojskoků, což by se s předloktím zničeným thrusterama nikdy nepovedlo. A díky tomu jsem dopadla docela dobře, a po prvním dnu si 5. místo udržela.
"Tak a Market, zítra útok na bednu, jo?!" Až jsem tomu chvílema i věřila, a to je u mě co říct! Ještě před chviličkou by mě ani nenapadlo, že já bych vůbec mohla o bednu bojovat, natož být docela blízko! (jasně, nebylo nás v ženské kategorii moc - přesněji 13, nebyla tam až na výjimku elitní konkurence, a spousta těch nejlepších závodila v týmech, ale i tak to pro mě byla velká věc!)
Spát jsem šla zničená, s vyřvanýma hlasivkama, ale neskutečně spokojená. Nejen proto, že jsem to prozatím docela zachránila a i přes tu plavací-angličákovací hrůzu nebyla takovej tragéd, ale hlavně proto, jak jsme si to všichni společně užili. Říkám to po stopadesáté, ale je to hlavně o lidech, a tady se znovu naplno ukázalo - vždyť mě bolelo břicho pomalu víc ze smíchu, než z těch toes to barů!
Den druhý
Vstávání v nehezkou hodinu asi nepřekvapí.
Donut a energeťák k snídani výživové poradce nepotěší, ale mě v takovou chvíli ano.
A moje dobrá nálada? Ta možná v takovou ranní hodinu překvapí, ale závodní WOD jsme znali předem, a OHS (dřepy s činkou nad hlavou) jsou moje oblíbený, tak jsem se těšila. A při cestě na Teslu byla tak vtipná  jako bych si šlehla nějakej hodně kvalitní matroš.
21 OHS-21 toes to bar -15 OHS -15 toes to bar - 9 OHS - 9 toes to bar.
Toes to bary jsem dlouho strašně nenáviděla (protože mi nešly, samozřejmě:D), teď už mi nevadí tolik. Co mi ale vadí je tlustá hrazda. A přesně ta tlustá hrazda bývá na závodech vždycky, na což nejsem tolik zvyklá, protože v Destiny máme tenčí hrazdy z trochu jinýcho materiálu, co se prostě líp drží. ("...no jo, je vidět, že nejseš zvyklá držet nic tlustýho" #achjo :D)
Dobře mi tak. Mám trénovat ve vzpírárně, kde tahle debilnípitomákluzkátlustá hrazda je. 
Napřed jsem ty špičky k hradzě hodila 10x, pak už to šlo s kopce. Teda z hrazdy. 
Trenér byl opět nejlepší a staral se o nás jak o vlastní děti, takže jsem podporu měla i tentokrát.
"Market teď dáš pět, vyklepeš ruce, a dalších pět, jo?"
.......a blondýna po dvou padá z hrazdy #snahabyla
Dřepy mi tolik nevadily, a stejně tak to, že nám na poslední chvíli dali o 5kg těžší váhu.
Takže i po tomhle WOD stále páté místo.
Do finále, což byl můj velký cíl, postupovalo 6 holek, Takže jsem se tam s odřenýma ušima (obrazně řečeno, o chvíli později jsem si odřela bicepsy :D) dostala.
Mezi tím jsem si užívala s ostatníma tu skvělou atmosféru, fandila o sto šest, pořádně potěšila oko, doplnila dávku cukru i kofeinu na několik dalších dní dopředu, a čekala, co si pro nás organizátoři na finále připraví. Mezi tím jsem taky poprvé vyzkoušela Compex, co si všichni takc chváli. Je stimulátor svalů, co je uvolní a připraví na další výkon. Oficiálně řečeno. Ve skutečnosti to chvílema kope jak elektrický křeslo! Ale boží!
Čekala jsem, že to nebude úplně s prstem v nose, a byla jsem schopná připustit i to, že dojde na muscle upy (i když bych to na 90% nedala, vzhledem k tomu že moje skóre jsou dva prasácký kousky za život :D) a jen jsem se modlila, ať nepřijde maximálka na squat clean nebo něco, v čem jsem podobně hrozná.
No, přišlo něco jinýho.
"Fildo! Jsou tam ring dipy!" *výraz zmatené umírající postřelené srny* "Neumím ANI JEDEN!"
"No a co. Tak se to prostě dneska naučíme, no!"

Komplex na čince se 30kg: squat clean thruster/back thruster a ring dipy. 
9-7-5. Time cap: 12 minut.
I když ne, že by na nějakých počtech záleželo. 
To jsem věděla moc dobře, takže nebylo proč spěchat na čince. A na to, že trhustery normálně nesnáším mi tady byly úplně ukradený, s prstem v nose, a dokonce i s úsměvem. Těch pár kousků bylo úplný nic.
Což se o zbývajících 10 minutách říct nedá.
Se slečnou co závodila vedle mě, jsme se shodly, že tohle prostě nedáme. Že si tam budeme jen tak viset, prostě párty na kruzích a dělaly si z toho srandu, protože jinak to ani nešlo. (což je další skvělá věc, co na těch závodech vždycky miluju - jak jsou všichni, až na výjimky, přátelští, na stejné vlně, a vždycky je s kým prohodit pár slov)
Teorie. Názorný ukázky. 66788. Příchod druhého trenéra Mika Velkova. Teorie od něj. Názorné ukázky. 56789 pokusů. 
Nic. NIC. Nic a nic.
Kopání, zatínání i těch svalů, co nemám.
Nic.
Uklidňování, povzbuzování, děcka z Destiny vyřvaný hlasivky.
Další pokusy. 
Ruce sedřený. Popruhy zařezaný do paží.
Další uklidňování, ať si sednu, namažu ruce, že to za chvíli zkusíme znovu.
Pak už jsem nedokázala ani udržet natažený ruce, všichni mě podporovali tak krásně, že by to snad nejradši udělali za mě, kdyby to šlo.
Ale nic. Prostě to nešlo.
Kvůli tomu jsem byla nakonec ve finále poslední, ale přesto, nebo právě proto, to pro mě nakonec byl nejlepší zážitek z celých závodů. To, jak mě všichni podporovali, byli se mnou celou dobu, i když tam fakt naděje na žádný výkony nebyla, a podporovali mě do poslední chvíle, bylo prostě skvělý #dojemnéokénko.
A já alespoň nemůžu být naštvaná, že by mi ta bedna utekla o kousíček.
To nebylo o kousíček. To bylo o petstotisíc kilometrů!
A dobře mi tak!
Ring dips jsou sakra těžkej cvik, spíš do elitní kategorie, ale ve finále se není čemu divit, a prostě to tam patří. Takže mám další velkou slabinu, na které je potřeba zapracovat. Hned potom, co budu schopná natáhnout ruce. 
Děkuju! #mrzák
Na závodech je vždycky skvělá ta atmosféra, podpora, to jak jsme všichni na stejné vlně, to překonávání se, vlastně i ta bolest. Sáhnout si na dno, a přesto jet dál. Řvát na sebe, padat vyčerpáním na zem, objímat se. To zní jak nějakej scénář k muzikálu, omg. Ale co je ještě lepší?
Přece jídlo!
Pozávodní a pořádně zasloužený jídlo!
"....takže já si dám tu zázvorovou limonádu, tady ten dvojitej burger, salát coleslaw, a cibulový kroužky." "pro mě to stejný" "já coleslaw a hranolky. A colu. Lehkou colu!" 
Aneb když přijdou hladoví crossfiťáci do Úvozny, padne pořádná hromada masa, housek, hranolek i kroužků! A aby toho nebylo málo, musela jsem se stavit ještě do Alberta pro jogurtovou Milku, která do mě pak hezky doma zapadla jak Němci do krytu. A já jsem byla prostě jen strašně spokojená, zničená, plná motivace.......a další den taky pořádně nepohyblivá, ale natěšená na další tréninky.

A přesně tohle všechno je odpověď na otázky, na který jindy moc neumím odpovídat. 
Tím myslím ty otázky ve stylu "...a není to moc? Nestačilo by, kdyby sis prostě zašla dvakrát týdně zacvičit do fitka?"
Nestačilo.
Tohle fakt není jen o nějakým cvičení. 

Poprvé Compex, nejlepší věc na regeneraci/uvolnění svalů/přípravu před dalším výkonem a předloktí jako nový, připravený na finále. Po tom pekle s kruhama jsem tam běžela znovu. Škoda, že jsem se tím nemohla obalit celá. A nebo taky ne, vzhledem k tomu, že to chvílema kope jako když sáhnete na elektrickej ohradník pro koně/krávy. A neříkejte, že jste nikdy nesahali na elektrickej ohradník!
Podruhé v životě toes to bary na kruzích? Nevadí! A že už by i to veslo bylo lepší kámoš? Ať tak nebo tak, alespoň jsem měla nejbarevnější legíny z celýho heatu!

A nejlepší trenéři! #crossfitdestiny

17 komentářů:

  1. Ale i dostat se do finále je super a strašně moc gratuluji! Alespoň víš, v čem se pro příště zlepšit;-)

    www.jdeocestu.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
  2. Parádní výkony náhodou! :) A věřím, že na přítích závodech budou ring dipy tvým největším eem v rukávu! :D ;)

    OdpovědětVymazat
  3. Mně ty tvoje články vždycky tak strašně baví!:-) Jsi makáč! Nedokážu si představit plavat ještě k tomu s figurínou a pak jít hned dělat angličáky na dlaždičkách když mi dělají problém i normálně v tělocvičně :D Jen tak dál! Jsi borka

    OdpovědětVymazat
  4. Gratulujem!!!... obdivujem ťa, a rada ťa čítam...vždy sa dobre zasmejem na tvojich opisoch

    OdpovědětVymazat
  5. Ačkoliv sem crossfitem nepolíbená, a asi i zůstanu. Každý tvůj článek o něm hltám. To nadšení, ta radost a výkony. To se čte samo ať tomu člověk rozumí, nebo ne. Gratuluju k umístění, ačkoliv se ti to může zdát "petstotisíc" kilometrů od bedny, ale who cares. Je to nádhera, asi 90 % tvých vrstevníků by se na tu hrazdu ani nepověsilo. Takže klobouk dole a více takových článků :)
    A pěkný zbytek pondělí!
    A.

    OdpovědětVymazat
  6. Jsi opravdu bojovnice! Máš skvělé články, moc bavendo :)

    OdpovědětVymazat
  7. Hrozně ráda čtu tvoje články a ty o crossfitu nejvíc!
    Chtěla bych se tě zeptat, jak se podle tebe nejlíp v CF posouvat? Chodíš jen na CF lekce, nebo i třeba vzpírání, gymnastiku? A chodíš trénovat i sama, že se třeba zaměřuješ jen na to, co ti nejde?
    Já s CF teprve začínám, a jsem hrozně namotivovaná, mám seznam cviků, v kterých se chci zlepšit/naučit (možná by vyšlo nastejno najít si prostě seznam všech existujících CF cviků :D), odhodlání, trpělivost, to by tam všechno bylo, ale když ono prostě nejde strávit hodinu děláním t2b, dokud se je nenaučím, a pak přejít na hodinu OHS a hodinu DUs, že:D #zjištěnídne Nějaké rady, jak ses třeba nejlíp zlepšovala ty? A jak často jsi chodila ze začátku na lekce a jak často teď?
    btw. omlouvám se a píšu si rekord v počtu položených otázek v jednom komentáři :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju, to mě tak těší! :)
      A samozřejmě ráda odpovím!:)
      - chodím na lekce 3x-4x týdně, k tomu 1x týdně lekce vzpírání, a alespoň 1x nebo 2x týdně jdu sama/s někým jen tak něco potrénovat, hlavně silovku nebo vzpírání :)
      - nejvíc mi ve zlepšování pomáhalo prostě zatnout zuby a dostat se přes to, když to fakt nešlo - třeba když jsem se učila shyby, schválně jsem si i na WOD brala jen tenoučkou gumu a vytrpěla si to, místo toho, abych si vzala tlustou a dala to líp. Nebo když jsem se učila DU, dělala jsem je klidně i po pár ubohých kouscích a trápila se s nima, než abych ve WOD místo toho dělala jen jednoduchý singly. Jendou se to zlomí a pak to všechno půjde, pak se ta snaha vyplatí ! :)
      - Ze začátku jsem chodila na lekce myslím podobně jako teď, ale nejvíc mi vždycky dávají lekce vzpírání a pak to když jdu sama/s holkama vzpírat, tím zlepšuju technikua váhy, ale zase co se týčen fyzičky, tu bych bez lekcí neměla, sama bych se totiž nikdy tak nevyhecovala a hlavně nedonutila k většině věcí, co tam děláme (dobrovolně angličáky? trhustery? NIKDYYY! :D)

      Držím palce, ať se daří!! :)

      Vymazat
    2. Ježiš děkuju za dlouhou odpověď, jsi milá :)
      A jsou některý věci, který ti na začátku nešly vůbec? Jak dlouho ti trvalo naučit se třeba ten striktní shyb? Mně přijdou některý věci snad nemožný, ale budu bojovat :D
      Měj se hezky :)

      Vymazat
  8. Trošku mimo téma, ale zajímalo by mě, jakou vlastně děláš práci? Chce se ti vždycky po práci ještě trénovat, nebo se musíš hodně přemlouvat? :D
    Jinak jsi neskutečně inspirativní, jen tak dál :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju !! :)
      Tréninky mě baví a chodím tam moc ráda i kvůli těm lidem, takže vůbec nehrozí, že by to bylo něco z donucení! :) Ale chodím samozřeejmě do práce na plný úvazek, jsem tam cca 8-9 hodin a skoro hodinu mi trvá jedna cesta, takže toho času je fakt málo, ale všechno se dá nějak zvládnout!:)

      Vymazat