ŘÍM, část 4. - 2 nejkrásnější výhledy na město + jak jsme bydlely

Armstrong přistál na Měsíci a pořídil asi 4 fotky.

Já jsem přijela do Říma a pořídila jich přesně o osm set víc.

A pořád ještě zbývá dost těch, které bych vám ráda ukázala, a tak je tady čtvrtý a předposlední článek o Římě.

A kdo ví, třeba je v Římě k vidění stejně víc, než na tom Měsíci.

Chodit po těch starých ulicích s kamennou dlažbou, mezi domy s těmi typickými okenicemi a na každém rohu nakukovat do zmrzlinárny nebo pizzerie má něco do sebe. Ale možná ještě hezčí pohled na Řím je shora.

Řím sice není úplná placka, však i původní historické město se rozkládalo na sedmi pahorcích, takže míst na hezké výhledy je spousta. My jsme si ale pro krásný výhled zašly na dvě z nejznámějších památek.

 Prostě zabít dvě mouchy jednou ranou.

Prvním místem, kam se vyplatí jít mimo jiné kvůli výhledu je Andělský hrad, středověká kamenná pevnost. Hrad, původně mauzoleum císaře Hadriána, je dokonce s nedalekým Vatikánem spojený několik set metrů dlouhým viaduktem, aby mohl papež v minulosti v případě nebezpečí utéct do hradu, kde to bylo bezpečnější (a dostala bych vynadáno, kdybych nepřiznala že to opět vím od sestry:D).

My jsme opět měly štěstí na vstup zdarma, který je tam každou první neděli v měsíci. Pokud byste ale neměli štěstí na den, rozhodně se těch 7 Euro stejně vyplatí dát. A vyplatí se taky tam jít až k večeru, ať to máte bez fronty a jen s minimem turistů (jen to kazí fotky!:D) - my jsme tam šly až hodinu před zavíračkou, a nemusely jsme se tak s nikým tlačit a čekat ani minutu.

Tlusté kamenné zdi, uvnitř tmavá chodba točící se směrem navrch, různé sochy a jen pár vybavených místností, tak jako to na hradech běžně bývá. A hlavně ten výhled!
Ačkoliv hrad nevypadá nijak vysoký a ani nestojí na nějakém větším kopci, uvidíte krásně na celé město. A můžete koukat na všechny ty ulice, na kterých jste si předtím pomalu ošoupali boty a uchodili nohy.

Ještě mnohem lepší výhled a větší zážitek nás ale čekal v chrámu Sv. Petra.
Na náměstí jsme chodily každý den, někdy i dvakrát nebo třikrát. Měly jsme to jen kousek a často jsme dál do města chodily právě tudy.
Během dne, a to už od rána, tam ale byly stovky turistů, a obzvlášť v nekonečně dlouhé frontě, která se bez přehánění táhla podél celého náměstí a skoro se to nehýbalo.
Trávit náš výlet ve frontě ale neznělo úplně lákavě, a tak jsme radši šly vždycky jinam, a stejně tak jsme si samotné náměstí prohlížely radši až večer, kdy tam bylo až neuvěřitelně prázdno a klid,

 Kolem 5 hodiny vždycky z ničeho nic zmizely i fronty, jako mávnutím kouzelnické hůlky (a já bych na ty davy vždycky nejradši použila zaklínadlo "Mdloby na vás!", v případech větší tlačenice i "Avadakedavra!")
Vstup do chrámu byl sice zdarma, ale probíhaly tam kontroly skoro jako na letišti s těmi bránami, aby dovnitř nikdo nepropašoval něco, čím by ohrozil chudáka papeže nebo asi i celkově všechno uvnitř chrámu, a proto se to táhlo nekonečně dlouho.
Večer už tam ale nebyl vůbec nikdo, a tak jsme byly vevnitř během 2 minut.
Vstup nahoru do kopule se platí, po schodech za 5 Euro a kombinace výtah plus méně (ale pořád dost:D) schodů za 7 Euro. Poslední hodinu kdy je otevřeno, od 5 do 6, je ale možnost jet jen výtahem a potom po shcodech, což nám nakonec přišlo vhod, protože i tak nám těch 300 schodů v největším vedru, v kupoli bez vzduchu a šnečím tempem dalo zabrat.
Stačí, když před vámi je jeden špunt....ehm teda extrémně pomalý důchodce, a postupujete rychlostí asi 2 schody za minutu, což je místo nohou zátěž hlavně na nervy. Ale ta chodba nahoru je tak uzoučká (s velikou nadváhou opravdu bez šance!) a strmá, že předejít někoho není možné. A nahoru taky musíte jít nahnutí na jednu stranu jako Quasimodo, protože schody kopírují tvar kopule a jsou mezi jejími dvěma stěnami. No příjemná vycházka!

V těchhle šatech jsem ale samozřejmě nešla, uvnitř platí přísný dress code, takže ani ramínka, ani kolínka!

Proto jsme se s Terkou zahalily tak, že by nás i všudypřítomné jeptišky chtěly mezi sebe. Terka to vyřešila šátkem, který si uvázala kolem šortek a pak zase hned schovala do kabelky, a já jsem si vzala šedé maxišaty.

Ty, co můj muž tak nesnáší, ale nebyl tam, aby mi zabránil vzít si "ten staropanenský oděv co můžeš nosit až budeš stará, tlustá a škaredá, ne teď!". A ve svetříku s koženkovými rukávy jsem měla pocit, že mi za chvíli tím horkem ruce uhnijou upadnou, ale stejně to stálo za to.

Z venku je sice poznat, že chrám není jen nějaký malý kostelíček, ale uvnitř mi opět málem spadla brada z toho, jak obrovský a vysoký to bylo. A na každém metru je tolik zdobení, maleb a sošek, že by se to všechno nedalo prohlédnout ani za rok (a natož když máte slabší čočky, než byste potřebovali!:D).
A venku, na ochozu kopule, čeká ten nejkrásnější výhled, ze kterého je pořádně vidět, jak je náměstí ve skutečnosti obrovské, což tak nevynikne když jste dole.

Sv. Petr a Andělský hrad jsou i místa, kde mají selfie tyče vlastní zákazovou ceduli. A ani se tomu nedivím.
Samozřejmě že taky ráda a hodně fotím, a jsem ráda když na nějaké fotce z dovolené jsem i já, mám ráda když mám pokaždé s kamarádkama selfíčka na památku (bohužel jsou všechny lehce opilecky laděný:D) nebo když jednou za sto let má můj muž trpělivost se vyfotit (což není otázka pár sekund:D), ale abych musela mít z každého místa 665544 snímků se svou hlavou (ještě tak blbě od spodu, abych tam měla 3 brady), tak jako očividně většina z těch několika stovek všech majitelů tyčí, co jsme viděly?
Chápu i výhodu té tyče, kdy odpadá neustálé vkládání foťáku do rukou cizím lidem s prosbou o fotku a kontrolováním, jestli tam vůbec máte hlavu. Ale u tolika lidí mi přišlo, že na všechno okolo koukají jen skrz mobil na tyči, ohánějí se tím jak rybářským prutem a hlavy ostatních vůbec neřeší.
Chronickým selfíčkářům ale zákaz selfie tyčí nijak neuškodil - pořádně natáhli ruku, a selfíčka se vesele fotily i uvnitř chrámu.
Jasně, na Škromacha a jeho selfíčka z koncentráku to nemá, ale fotit desetkrát svou hlavu uvnitř takovéhle stavby, kde se nesmí odhalit ani kus ramena nebo zvýšit hlas, mi úplně vhodný nepřijde.

Ale tyhle typický oblečky stráží byly nejlepší!

Jen 10 minut pěšky od Sv.Petra jsme bydlely, a protože je to místo, které můžu s klidným svědomím doporučit všem, zaslouží si pár slov i tady.

Na booking.com jsme ubytování vybíraly dost dlouho. Rozhodující samozřejmě byla cena i poloha, a když jsme viděly perfektní hodnocení od tolika lidí, říkaly jsme si že to nemůže být náhoda a 5 nocí za 8 tisíc pro obě v Domo Vaticano objednaly.

Místo bylo perfektní, od metra pěšky dvě minuty, a k Andělskému hradu 15 minut, a tak jsme to přecpané metro využily jen párkrát a jinak rády chodily pěšky.

Pokoj byl krásný a čistý (a připomínal nám domov, protože máme stejný ptáčko-závěsy:D) s vlastní koupelnou, klimatizací, ledničkou i mikrovlnkou, a na chodbě byl i kávovar, ke kterému jsme každý den dostávaly kapsle. A využívat jsme mohly i notebook, i když jsme nakonec tu potřebu neměly.

Ale ze všeho nejlepší byli mladí majitelé Salvatore a Paola. Přátelsky nás vítali, neustále se ptali jestli nepotřebujeme něco pomoct a jestli je všechno v pořádku (i večer, když už jsem přišla otevřít ve svém pyžamu s buldočkama:D), dali nám mapu a spoustu tipů na restaurace a kavárny kam chodí místní.....a já už se tomu vysokému hodnocení vůbec nedivím.

"Guest house" byl ve velkém bytovém domě, kde jsou jinak normální byty (a tak jsem jásala že bydlíme jako místní:D), kde byl i veliký dvůr se zaparkovanými vespami.
Jediná nevýhoda našeho pokoje byla v tom, že jsme měli okno do ulice, což znamenalo v noci dost hluku (proč proboha popeláři jezdí po půlnoci?!!) a taky nám tam ráno nešlo moc světla, ale jinak bych tomu nevytkla nic.

A doslova nejsladší překvapení na nás čekalo poslední večer, kdy jsme se vrátily do pokoje!
Nešlo to jinak, než do sebe v 10 večer nacpat tu nejlepší "Roman Bomba" s Nutellou! Na prasáka! V posteli!