ŘÍM, část 1: První večer ve Vatikánu, moje představy o tom, co dělají Římanky ráno, a 12 poznatků

Pro někoho je představa léta ve městě děsivá, já to mám naopak nejradši.

Miluju večerní procházky po městech, kde je stará kamenná dlažba z celého dne tak rozpálená, že je její teplo cítit i přes sandály, od stěn domů se odráží teplý vzduch, a já můžu nosit svoje oblíbené letní oblečení a sledovat, jak slunce zapadá za starými uličkami nebo nějakým kostelem. A přemýšlet, kde si dát výbornou večeři tentokrát.

A přesně takové byly letní večery i v Římě. V jednom z nejstarších měst, kterému se přezdívá i Věčné město, kde vidíte bohatou historii na každém kroku a nevíte, na co koukat dřív. Kdybych byla ten typ, co na něco tupě zírá s otevřenou pusou, bylo by to několikrát právě v Římě.

Hodně lidí po návratu z nějakého města, které vypadá na fotkách a ve filmech nádherně, říká, že ve skutečnosti to takové kouzlo nemá ani náhodou. Ať už je to Řím, Paříž, nebo třeba Londýn.

No, nemá.

Nemá v případě, že jste jen na turistických místech, tlačíte se v davu, abyste viděli tuhle a tamtu nejdůležitější památku, snažíte se toho vidět co nejvíc, ale sami si v klidu neprojdete nic.

Pokud byste byli v Paříži a jen se tlačili ve frontě u Louvru, prošli přecpanou Champs-Elysées a pak se přesunuli spolu s další hromadou lidí k Notre Dame, kouzlo to nemá ani náhodou. 

Ale když si místo toho koupíte bagetu, sýry a víno a uděláte si piknik v parku se sledováním okolního života, projdete si odlehlejší uličky a brzo ráno posnídáte čertsvý croissant na Montmartru, kde v té době ještě skoro nikdo není, je to úplně něco jiného.

A tím se řídím pokaždé. Samozřejmě se snažím vidět ty hlavní památky, ale nemusí být všechny - radši oželím nějaký ten slavný obraz v přecpané galerii (a pak se na něj kouknu na internetu nebo v knížce:D), a projdu místo toho půl města, které tak poznám mnohem víc.

Takže Vatikánská muzea jsme sice neviděly, v Sixtinské kapli nebyly, ale viděly jsme toho spousta, prošly hromadu krásných uliček, ochutnaly nejlepší pizzu i zmrzliny.....a užily si to jak to jen šlo.

Do Říma jsme letěly z Prahy, odkud létá WizzAir za celkem dobrou cenu a zpáteční letenka vyšla na nějakých 1700. Let sice trval jen hodinu a půl, ale se vším tím čekáním na autobusy a milionem časových rezerv (panika panika! jinak by to uletělo!:D) to vyšlo na celý den.

Ubytovaly jsme se v krásném "gusest housu" jen kousíček od Vatikánu, a už jsme měly pořádný hlad. Ještě jsme neměly přehled, kde v okolí najít tu nejsympatičtějí pizzerii nebo restauraci, a tak jsme si chtěly koupit jen jídlo na hotel a až při večerní procházce si vyhlídnout místa pro příště.

Hned ve dvou obchodech jsme ale narazily. Kdo by to řekl, ale nechat si navážit proscuitto v centru Říma bez italštiny je skoro nemožný úkol.

Na jednu stranu jsem byla zoufalá (což jsem vždycky, když mám hlad:D), na druhou stranu jsem jásala, že to není nic turistického, ale místa přesně pro Italy! 

Nakonec se nám ve třetím obchodě poštěstilo, starší Ital nám kus proscuitta navážil (i když nevěděl, kolik chceme, a my jsme zase nevěděly, co říká on nám:D), k tomu čerstvou mozarellu a nějaké pečivo, plněné olivami.

Bylo to italské, výborné, a hlad to zahnalo, takže mise splněna.

Po jídle jsme konečně zase měly energii na to, abychom si prohlédly nejbližší okolí.

Tahle zeď je hradba Vatikánu, a během dne je úplně obalená turisty, čekajícími několikahodinové fronty do Vatikánských muzeí.

A snad stejný počet jako turistů tam bývá i nejrůznjších vnučovačů, kteří na nás volali Guten Tag nebo Zdravstvuj a cpali nám vstupenky, kvůli kterým jsme údajně mohli předněhnout frontu. 

A když ne vstupenky, tak alespoň selfie tyč nebo slunečník s papežem. 

Takhle večer to ale bylo úplně něco jiného - klid a lidí mnohem méně.

A na náměstí Sv.Petra mi málem spadla brada poprvé. Samozřejmě jsem z fotek věděla, jak to má vypadat, ale ve skutečnosti to bylo ještě krásnější, obzvlášť takhle večer, kdy tam bylo skoro prázdno.

A tak jsme se tam během našeho pobytu vracely každý večer (zkontrolovat, jestli to pořád vypadá tak hezky - a vypadalo! :D)

A zašly jsme se podívat k řece Tibeře a hlavně k Andělskému hradu.

Tady jsem docela litovala, že jsem Anděly a Démony četla už hrozně dávno, a moc si z toho už nezapamatovala. Vlastně ani nevím, jestli by se mi teď knížky od Dana Browna líbily tak, jako když jsem byla ještě mládě a hltala každičké slovo s tím, že se tam odkrývá další a další tajemství. Možná ani ne. Ale bylo by fajn mít ke každému z těch míst nějaký, i když smyšlený, příběh.

Další den jsem se vzbudila docela brzo, natěšená na všechno, co jsme měly před sebou.
Terka ještě spala, a tak jsem se s příslovím "When in Rome, do what the Romans do!" v hlavě vypadala pro snídani.
Vždycky mám totiž svoje vlastní představy o tom, co ROZHODNĚ A URČITĚ dělají místní. A v mých představách si Římanky ráno oblečou šaty, sandálky, a jdou do té nejlepší pekárny (kterou nám doporučil Salvatore, majitel hotelu) koupit sladké dobroty.
A tak jsem si vzala šaty, sandálky, a šla.
Původně jsem chtěla jít do supermarketu, koupit k pečivu i nějaké jogurty a mléko, abychom si mohly udělat kafe, ale bohužel se pod slovem the best supermarket, který nám Salvatore doporučil, neskrýval žádný obchod, ale obrovský trh s hromadou masa. Při pohledu na rybí hlavy se mi takhle po ránu a s prázdným žaludkem akorát udělalo špatně.

Výhoda ale byla v tom, že "supermarket" byl o kousek dál než pekárna, a tak jsem si alespoň udělala hezkou procházku po prázdných ulicích, kdy se město teprve probouzelo a místní venčili psy. Nebo šli to té pekárny!

Tady jsem bez italštiny ale narazila znovu.
Plán byl nakoupit spoustu sladkých nezdravostí a pořádně si dopřát a doplnit energii na celý den, ale než jsem si stačila říct o čtvrtý kousek, už mi v rukou přistál zabalený sáček.

Napřed jsem myslela, že špatně rozumím (tomu bych se tam ani nedivila:D), protože 90 centů za 3 kousky mě opravdu překvapilo. V centru Říma bych čekala úplně jiné, o dost méně sympatické, částky.

A tak jsme si s Terkou rozdělily dobroty a užily si první ráno.

A pak už nás čekala cesta přecpaným metrem ke Kolosseu (o tom ale až příště).

A na závěr ještě 12 zcela nesouvisejících poznatků, které jsem během těch 5 dnů svým bystrým okem vypozorovala.

1) Všechny domy tam vypadají tak Italsky, jako jsem si představovala. Veliké dřevěné okenice, balkony s květinami, zdobené ploty a zábradlí...

2) Co se mi líbilo nejvíc je to, že je historické centrum opravdu široké, ale hlavně - nikde tam není nic, co by celkový vzhled rušilo. Žádné hnusné paneláky, prosklené moderní domy (za celou dobu jsme viděly přesně jeden), ale všechno spolu krásně ladí. Ať už jsou ty domy staré, novější a nebo i zchátralé, všechny k sobě hezky zapadají.

3) Semafory a přechody? Asi jen aby se neřeklo. Skoro NIKDO to tam totiž neřeší - to že máte zelenou a auta červenou zdaleka neznamená, že auta zastaví. Ani náhodou! A že jdete po chodníku? I tam vás může vesele srazit vespa. Asi tak 6554x za den.

4) Proto je "prostě rychle přeběhnout" jediný způsob, jak se dostat na druhou stranu silnice, bez ohledu na to kdo má červenou. 

5) Italům se budete velice líbit, pokud splňujete jedno základní pravidlo. Nejste chlap. 

No a pokud budete mít jako bonus ještě sukni nebo šortky, budou vás zdravit/pokřikovat/zvát na kafe/chtít si povídat/ asi tak 67779x za den.

6) pokud jste blondýna z Brna, budou na vás všichni vnucovači mluvit těmi pár slabými slovíčky, co znají rusky nebo německy.

7) Metro. Jedním slovem hnus. Dvěma slovy děs a hrůza. Už jsem metrem jezdila ve spoustě velkých měst (ano, ačkoliv v Brně jezdíme jen šalinó!:D), takhle přecpaný nebylo snad ani v Londýně. Má totiž je 2 linky, takže je tam narváno kdekoliv a kdykoliv, ať už jedete z konečné na konci světa nebo od nejslavnějších památek. Vzduch je tam neznámé slovo, a já jsem zpocená jak to prase, jen co na to vzpomenu. Proto jsme zjistily, že nachodit i v tom největším vedru hromadu kilometrů bude příjemnější, než pár zastávek v tomhle pekle.

8) Není tam zrovna uklizeno. Nemám ráda ty typy lidí, co pořád nadávají, jak je v Česku všechno špatně a v zahraničí ze zlata. Tolik odpadků na zemi jako v Římě není ani v brněnském Bronxu.

9) Ceny jsou mnohem lepší, než jsem čekala, a to i přímo v centru. Za bohatou snídani jak pro dva Otesánky jsme v krásné kavárně platily roztomilých 6 Euro, a poctivá pizza vyšla na 8 nebo 9.

10) Nejen že tam není žádnej Starbucks (a mé komerční srdce zaplakalo #somignorant), ale ani jiné řetězce a fast foody. Chodily jsme pěšky pořád, přes různé části města, ale McDoland´s jsme viděly jednou (a k tomu miliony cedulí v okruhu několika kilometrů, jaká sláva to je:D).

Do mekáče nechodím ani v Brně (jen jednou za sto let pro kafe a cheesecake), a tak by mě to samozřejmě nelákalo ani jinde, ALE - je to vždycky taková jistota. Když se vám v jiných městech chce na záchod, máte jistotu, že během pár metrů narazíte na mekáč nebo Starbucks, a na světě bude zase dobře. 

11) Pokud jste nákupů chtivá žena, v Římě si moc neužijete. Teda ne v případě, že si nemůžete dovolit obchody jako je Bulgari a Louis Vuitton. Nákupní centrum tu mají jedno, a to někde na konci světa. A na hlavní nákupní ulici najdete dvě Zary s milionem lidí a cenami o dost vyššími, než u nás (italské slevy v Zaře vypadají podobně jako ceny u nás před slevou) a k tomu dvě HM, kde o lidi taky není nouze. Jinak tady z té "střední třídy" nepořídíte skoro nic.

12) Na závěr můj nejoblíbenější poznatek. Pokud se budete týden stravovat ve stylu croissanty-zmrzlina-pizza-těstoviny-pizza a k tomu chodit sem a tam po městě, nijak nepřiberete. Ale kdybyste přeci jen ztloustli? Stejně by to stálo za to!