Běhej Lesy. Tak jsem běžela.

V životě mám několik různých fází vztahu k běhání.

1) Miluju běh. Je to nejlepší pohyb a ideální způsob, jak si užít pobyt venku. A hudbu k tomu! Juhuu!

2) NENÁVIDÍM BĚH. Je to hrozný, otravný, odporný, nudný, nemůžu dýchat a bolí mě všechno, od kotníků přes kyčle až po kolena. Hnus je to! A už nikdy to nechci dělat!

3) Ale tak docela to ujde. Hezká příroda, dobrý počasí...ale jo, třeba to můžu mít i ráda.

A jak často se u mě ty fáze střídají?

Asi tak 655460556x během jednoho běhu.

A jinak tomu nebylo ani tentokrát, na závodě Běhej Lesy v Lednici.

V cíli - největší štěstí a výraz dojetí, jako kdybych si šla minimálně pro Oscara :D

Na závod jsem se přihlásila s jasným cílem. Znovu najít motivaci k běhání (a nejlépe si to i okamžitě zamilovat:D). Náročné tréninky crossfitu mám skoro denně, rozhodně nás tam nešetří, ale sama cítím, že moje fyzička není zrovna na jedničku, a když už běhám, tak je to z donucení během tréninku, pár koleček kolem hrazd a vesel. A vždycky u toho chci umřít! Stačí, abych ráno přišla na trénink, na tabuli si přečetla co nás čeká, a jakmile je tam nějaký ten běh, okamžitě házím výrazy jako by mi někdo vyvraždil celou rodinu. Nebo alespoň stádo koťátek!

Ale to neznamená, že bych běh vyloženě neměla ráda.

Teoreticky běh miluju. Opravdu. Je to krásnej sport (ještě kdybych u toho tak vypadala, jako ty slečny z reklam na sportovní oblečení!:D), ideální způsob jak být venku, nestojí to čas ani peníze, dá se u toho poslouchat oblíbená hudba, poznávat nová místa a nebo běhat na těch starých známých, oblíbených. Krása krása, a večer při západu slunce obzvlášť!

Prakticky tyhle představy ale trošku pokulhávají. Nemůžu dýchat, pak zase fouká otravnej vítr, jindy je zase dusno, pak zase moc vedro.....potom mě bolí jedna noha, pak zase druhá, pak neubíhají kilometry, zrudnu během prvních pár metrů....a říkám si, že už to nikdy dělat nechci.

Ale jakmile doběhnu, okamžitě se přepnu do fáze "miluju běh".

Nevím, jestli zrovna přemýšlím o tom, jak moc nenávidím běhání, nebo je to jenom "slzy na krajíčku" výraz :D

A s vidinou toho, že budu mít důvod proč běhat víc, užít si krásnou krajinu kolem Lednice, a jistojistě si to oblíbit, jsem klikla na tlačítko zaregistrovat se, i když dost na poslední chvíli, zhruba tři týdny předem.

Plán chodit pravidelně běhat a něco natrénovat byl s čistými úmysly, ale ráno chodit na crossfit a večer běhat mi spíš nešlo než šlo. Vyběhla jsem párkrát, ale pak jsem si na tréninku šikovně rozsekla a narazila holeň o bednu. Krve jak z podřezanýho prasete a hlavně bolest při každým kroku. A sbohem běhání.

Ale brzo se díra do nohy zmenšila, naražená kost uznala že už bolet nemusí, a tak jsem zase párkrát (ehm...a pár jsou dva..:D) vyrazila. Se smrtí v očích, že s tímhle tempem budu ten největší tragéd, a že 11 kilometrů nezvládnu ani ve snu.

Na závod jsem se ale kromě obav taky dost těšila. A tak jsem v sobotu v doprovodu Terky, která se zrovna rozhodla být hodná sestra, vyrazila vlakem do Lednice.

Start byl až ve tři hodiny odpoledne, což znamenalo vedro a hlavně neskutečné dusno, ale to bohužel nikdo neovlivní.

Do sluchátek jsem si nachystala oblíbenou hudbu (v kombinaci, za kterou se snad i stydím - od Roba Baileyho přes Maroon 5 až po Nicky Minaj) a v davu plném lidí s hubenýma svalnatýma nohama v zářivých běžeckých podkolenkách vyběhla. 

I když bez těch hubených svalnatých noh v zářivých běžeckých podkolenkách.

Myslela jsem si, že se to po pár metrech rozprostře a poběžím úplně sama, ale bylo nás tam tolik, že jsem před sebou i za sebou neustále někoho měla, tak s rozestupem dvou metrů, někdy víc.

Což se mi kupodivu líbilo, nutilo mě to držet si přibližně stejný tempo (přeci se nenechám všema předběhnout!) a hlavně jsem měla pocit, že nejsem až takovej tragéd, když běžím stejným tempem, jak ti běžci s hubenýma svalnatýma nohama v zářivých běžeckých podkolenkách. 

Protože kdo má hubený svalnatý nohy a zářivý běžecký podkolenky, to je běžec, kterej má jistě něco naběháno! #teorie #somodhalila

Nejlepší ale bude shrnout závod do několika bodů s tím, co se mi honilo hlavou:

-- Měla jsem pocit že už běžím celou věčnost. Petstotisíc kilometrů, minimálně. Kolem celé tratě stáli s rozestupy organizátoři, tak jsem si říkala, že se někoho z nich zeptám kolikátej kilometr už to je. Už jsem se k tomu odhodlávala, když jsem najednou spatřila ceduli se šipkou směrem k místu, odkud jsme vyběhli. Lednice 1,5 km. No, ještě že jsem mlčela.

-- V tu chvíli jsem propadla v největší paniku. Tak dlouho jsem běžela, a žádný kilometry. Proboha! Je to nekonečný, nezvládnu to, nedoběhnu to, panika!

-- Viděla jsem spoustu fotografů, jak na mě mířili objektivem. Představovala jsem si sama sebe přesně tak, jak vypadají ty slečny v reklamách. 

Dlouhé nohy co vypadají že se nad zemí zlehka vznáší, zářivý úsměv, dlouhé husté vlasy vlající dozadu, jemně zbarvené tváře do růžova, co vypadají spíše jako po doteku tvářenky, ruce s jemnými svaly, bronzově opálené nohy stejně tak....a.....a realitu vidíte na fotkách. A to jsem ještě provedla cenzuru, a foťák i filtr trošku rudé barvy v obličeji smazal. Ne že by to pomohlo.

A ne, to  že na žádné běžící fotce nemám nohy není náhoda. Jen prostě při běhu vypadám, jako bych o vlastní nohy zakopávala.

-- Voda nikdy nechutnala tak dobře, jako ta z kelímku na pátým kilometru! Musela jsem vypadat, jako bych v životě neochutnala vodu a hamižně jsem do sebe lila jeden kelímek za druhým.

-- Tři Grácie jsou krásná stavba. Kdybych neměla pocit, že to bude to poslední, co v životě uvidím, užila bych si to ještě víc.

-- Když jsem někoho náhodou předběhla, měla jsem okamžitě nos nahoru a myslela si, že jsem nejlepší běžec světa!

-- Když někdo předběhl mě, snažila jsem se to ignorovat a dělat, že se to nestalo. Což bylo asi 76654x.

-- Panika "proboha, běžím nekonečně dlouho a kilometry neubývají" zmizela ve chvíli, kdy se přede mnou objevila cedule 6km. Nejšťastnější okamžik v životě! Jsem za polovinou! Miluju běhání!

-- Mnohem větší panika ale přišla okamžitě potom, když jsem si všimla pod nápisem 6km textu "dlouhá trasa". Zároveň se totiž běželo i 22km a závodníci na delší trasu se měli oddělit až po nějaké vzdálenosti. 

Proboha! Zabloudila jsem a běžím dlouhou trasu! Půlmaraton! Proboha proboha! Nebudu se moct vrátit a umřu tady! Aaaa.

-- Blbá blondýna si nevšimla druhé cedule hned na druhé straně cesty. Krátká trasa, všechno v pořádku.

-- Cedule 8km? Miluju běhání! Jsem nejlepší! Krásně to zvládám! Ubíhá to rychle a je to skvělý!

-- A jakmile jsem před sebou zahlédla cílový oblouk, okamžitě mi hlavou běželo jen to, jak je běhání skvělý, jak to budu dělat pořád,  a jak chci běžet další a další závody.

-- V cíli si sundávám sluchátka, slyším hlásit svoje jméno s časem 1:16, potlesk (rozhodně jenom pro mě!), úsměv od ucha k uchu a v očích výraz jak kdybych právě dostala Oscara, Nobelovu cenu nebo minimálně Českého Lva! 

Kolem zámku se neběželo, tam jsme se šly projít až po závodě.

Vím, že ten čas není nic okouzlujícího, a že jste po přečtení pravděpodobně nepopadali ze židlí, ale pro mě je to úspěch. Neměla jsem natrénováno, nejsem běžec (zatím, hohooo!) a taky to bylo mých úplně prvních 11km v životě.

Říkala jsem si, že jestli to uběhnu za hodinu a dvacet minut, tak budu moc šťastná. A překvapila jsem sama sebe, tak jsem byla šťastná dvojnásob.

A když bych měla celý závod shrnout? Největší plus pro mě bylo:

+ krásná trasa Lednicko-valtického areálu, tam byla radost běžet (a ze série Běhej Lesy už se běželo i okolo krásného Karlštejna, a další na pořadí je Bílá v srpnu, kdyby vás to lákalo, nádherná příroda a jízda lanovkou na vrchol k tomu!:)

+ délka trasy. Na výběr 22km (proboha!) a 11km, což je podle mě ideální - není to málo, aby to postrádalo motivaci, ale není to ani natolik moc, aby to zvládla jen hrstka těch nejlepších.

+  úschovna, šatna, pití, banány, meloun, Corny tyčinky, ideální servis

+  hned po doběhnutí nám přišla sms s časem, v cíli za potlesku hlásili naše jména (prostě sláva!:D)

+  každý závodník má v systému fotky (i když, nebýt některých, moje ego by tak neutrpělo:D)

+ skvělá atmosféra, během závodu se všichni usmívali, s dobrou náladou

A když bych měla najít nějaké mínus?

- Nebyly závodní trička! Každej přeci rád dostává trička! Trička na památku! Ne? Kdo by neměl rád trička?! Trička trička trička! 

No dobře, tak možná je to jen moje úchylka, ale líbí se mi, když všichni běží ve stejném, jako jsem viděla třeba na fotkách z WeRunPrague, nebo když můžete pyšně nosit tričko s nápisem Spartan Race - FINISHER a plácat se po zádech, že jste to zvládli.. Takový jasně růžový....a nebo teda zelený v barvách závodu, to by bylo hezký! 

(ale prvních 300 zaregistrovaných dostalo čelenku Eleven, to zase jo!)

Po závodě jsme si ještě zašly na kafe, a vydaly se zpátky do Brna. Já navíc s pocitem, že miluju běhání!

P.S. Včera mě to zase trošku přešlo - plná nadšení a odhodlání jsem po hodině vzpírání všem s velkou slávou oznámila, že jdu ještě běhat. Ani jsem se nepřevlékala, a v tom stejným sportovním hned vyrazila.

"Běhat v takovým vedru? Ses zbláznila? V tomhle dusnu? Nedá se tam dýchat!"

"Ale prosímtě! V pohodě, to bude dobrý!"

.....a po 4km jsem se vrátila jak zpráskanej pes. A nebýt mých řečí o tom jak to bude v pohodě, vrátila bych se po 3 metrech. Nejhorší 4km v životě! :D