27 hodin v Mikulově

Kdybych měla říct, jaký místo je u nás v republice nejkrásnější, neváhala bych ani vteřinu.

Jižní Morava!

Mikulov a okolí!

Jednou se sem přestěhuju. A na to ve dvou možných případech.

Ten první je případ, že budu strašně bohatá. A když budu tak bohatá, budu mít i několik domů nebo bytů. A jeden z nich bude v Mikulově. 

Druhý případ mého bydlení v Mikulově je ten, až budu v důchodu. To prodám svůj krásný (budoucí, který jistojistě budu mít!) městský byt a na stará kolena se odstěhuju na jižní Moravu. 

Ale nemyslete si, že budu mít vinohrad. Za prvé - v důchodu totiž plánuju být hrozně líná a pohodlná, ne abych se někde krčila a namáhala stříháním větviček! A za druhé - nejsem schopná se postarat ani o kytky na panelákovém balkoně (když jsem doma sama, nějakou záhadou vždycky uhynou), natož abych byla schopná udržet při životě několik keříků révy.

I když....péče o révu s sebou nese o trošku větší motivaci, než péče o muškáty v květináči, takže jistá naděje tam možná ještě je...

A protože oblibu v jižní Moravě se mnou sdílí i můj muž, bylo jasné, kam opět vyrazíme na menší výlet.

Jezdit do Mikulova je taková naše tradice. A tradice je i to, že tam jezdíme vlakem. Tradičně s Kofi Kofi kávou. A tradičně v tom vlaku snídáme. Tradičně a ideálně nějakou sladkou mastnou nezdravost. Čímž myslím tradiční a nejlepší pletenec s pekanovými ořechy a javorovým sirupem.

Tentokrát ale nastala sabotáž, vzpoura, revolta, převrat a puč, protože ani v jedné ze tří pekáren pletenec neměli! 

Nakonec tedy posloužil cereální croissant a musli s jogurtem od UGA, a náš výlet začal dobře tak jako tak. Keám, jizva na srdci a smutek po pletenci mi zůstane navěky.

Do Mikulova jsme dorazili kolem desáté, a už po cestě z nádraží jsme se rozplývali, jak hezky a jaký klid tam je. Jako vždy.

Protože bylo vedro k padnutí, hned jsme si na náměstí ve Zdravé kavárně museli dát něco studeného na pití. Já čistou kokosovou vodu, kterou jsem si tu oblíbila už minule, a Lukáš okurkovou limonádu, která ale vůbec nebyla dobrá, hrozně umělá s podivným okurkovým sirupem.

Prošli jsme si město (což není zrovna celodenní výlet:D) a vylezli na Kozí hrádek, ze kterého je krásný výhled na město.

Za symbolickou desetikorunu výhled k nezaplacení.

Výhled byl sice nejkrásnější, ale toho bychom se nenajedli. A taky byl čas oběda. A hlavně, bez dobrého jídla není dobrý výlet.

Takže.....poměrně nové, stylové Bistro KUK, přesně v tom stylu, co mám nejradši, a přesně s tou nabídkou, ze které si ráda vyberu. I když je to vlastně jen pár jídel, ale domácích, poctivých, a jistě výborných.

Uvnitř to vypadá moc hezky, ale bylo tam ještě větší vedro než venku (což znamená na umření), a tak jsme si rádi sedli na zahrádku s výhledem na Kozí hrádek.

Dali jsme si plněné ciabatty. Čerstvé, domácí, se sýrem nahoře. Pro přítele s proscuittem, pro mě s uzeným lososem, jak jinak.

Za 55 korun jsme čekali něco maličkého (protože jsme z Brna zvyklí na horší ceny), ciabattu jako se prodává v obchodech, takovou tu pidi kostku. Ale na stole před námi přistál pořádně velký kus toho nejlepšího pečiva. Nejlepší jídlo za poslední dobu, opravdu!

A k tomu jsme měli výbornou domácí jahodovou limonádu. Půl litru za 29 korun, která navíc nebyla vůbec přeslazená ani umělá. Na rozdíl od té okurkové ve Zdravé kavárně.

Potom jsme se ubytovali v hotelu Réva, který jsem předem vybrala na Booking.com. Byl na nejlepším místě hned u náměstí, s nejlepším výhledem přímo na Svatý kopeček, s milou paní recepční.....Pro jednoho na noc to vyšlo na 500 korun a pokoj samozřejmě nebyl úplně nejmodernější s designovým nábytkem, ale byl čistý, hezký, s velkou koupelnou a malou kuchyňskou linkou, kterou jsme ale nevyužili.

Původně jsme se chtěli pěšky projít do Klentnice a dát si něco dobrého v nejkrásnější Cafe Fara, ale obloha byla tak černá, že to vypadalo, že každou chvíli přijde bouřka. A protože to je dohromady 8 kilometrů a my jsme neměli pláštěnky ani deštníky, autobus tam jezdí jednou denně a my jsme nechtěli riskovat, že nás to zastihne někde uprostřed pole (a já jsem ve svým bílým overalu úplně nechtěla být Miss mokré tričko:D), zvolili jsme plán B a tím byla výstava na zámku.

Výstavu o historii vína už jsme viděli dvakrát, tak jsme tentokrát šli na expozici Římanů a Germánů na území jižní Moravy, kde byla spousta různých předmětů od šperků až po mince, rekonstrukce germánské chýše, ukázka římských cihel a vytápění......a líbilo se nám to. Za těch 50 korun se určitě taky zajděte podívat. Ale napřed na tu o víně! :D

Na téhle fotce jsou mylně vypadající dvě věci. Za prvé Lukáš vypadá, že se nerad fotí, což vůbec není pravda.

A za druhé.....nad Klentnicí černo bylo! Opravdu!

Další z mikulovských míst, které můžu doporučit, je Bageterie Gourmet s poctivými plněnými bagetami a venkovním posezením.

Přítel měl radost v podobě jídla..........a já jsem klasicky měla největší zážitek z kočky. Jako vždy a jako malá!

Při procházce jsme šli i kolem synagogy, kde je výstava o židovské historii města, ale už bylo před zavíračkou. Tak snad příště!

A protože byl večer a protože byl hlad, a protože mají v Kafe Pala na náměstí výborné pohankové palačinky, bylo jasno kam jít.

Cokoliv jiného, co byste dělali na jižní Moravě a neobsahovalo by to koštování vína, by byl hřích!
A tak jsme se usadili u Galerie Závodný, která dostala i architektonické ocenění, pořádá se tam řada výstav....a hlavně stojí na místě s krásným výhledem na Kozí hrádek.
Nejmilejší paní se nás hned ptala, co si dáme, a když jsem si přála Pálavu nebo Tramín, donesla mi an ochutnání jiné víno, sladší Saphiru od Volaříka, že mi prý určitě bude chutnat. A chutnalo, moc, takže jsem si ráda skleničku dala. A potom mi bylo doporučeno další víno, sladký růžový Cabernet, opět od Volaříka, což bylo jedno z nejlepších, co jsem kdy měla.
Přítel si dal sušší vína (ale jsem zapomnětlivá, takže si nevzpomenu:D), taky od mikulovských vinařství Volaříka a Valihracha, a moc si to pochvaloval. A já taky, když jsem mu upíjela.

Sedět bychom tam vydrželi nekonečně dlouho, ale museli jsme se posunout o kousíček vedle. Tradice je tradice, a tou je i návštěva Volaříka.

Nejlepší výhled, největší výběr, a právě od Volaříka je i ta nejlepší Pálava, kterou jsem před 2 lety měla.

Tentokrát mi ale na moje ráda bych Pálavu bylo nabídnuto hned asi 6 druhů Pálavy, od nejsladší po sušší. Paní mi představila, kolik je ve které zbytkového cukru, a ačkoliv jsem se styděla a nechtěla to říct (vždyť si zase budou myslet že jsme Pražáci!), ale zvědavost a moje záliba ve všem sladkém byla silnější.

A tak jsem si nahoru vesele nesla tu nejsladší Pálavu na světě.

Pravda, že tohle bylo skoro moc sladké i na mě, že pomalu nebyla cítit chuť vína, ale pochutnala jsem si, ne že ne. Pak jsem ještě po deci ochutnala o stupeň méně sladší, a pak ještě o stupeň méně sladší, a byla jsem nejspokojenější.

Lukáš měl Chardonnay, které moc nemusím a pak ještě Sauvignon (pokud mě má chabá paměť nešálí?), který bych mu klidně ukradla.

Vždycky mě to sice táhne víc ke sladším vínům jako je Pálava nebo Tramín, ale už jsem se dost polepšila a jsem schopná ocenit i víno sušší - i když jižní svah-podtón s jahodovošlehačkovou dochutí-svěží kyselinku-projev sušených meruněk opravdu ještě nepoznám :D

Ideální večer jsme zakončili ještě krátkým posezením na náměstí, kam jsem i po 5 ochutnaných vínech došla jako dáma. Nebo o tom jsem alespoň přesvědčená!:D

A ráno?

Opět jsme se vrátili do Kafe Pala, tentokrát na sladkou palačinku. Já jsem si vybrala tvarohovou s čokoládovou polevou, a byla tak dobrá, že bych jich s přehledem klidně spořádala ještě pět!

Tradičně jsme si vylezli i na Svatý kopeček, kde je výhled který se nikdy neomrzí....

A s Mikulovem jsme se rozloučili opět ciabattou v Bistru KUK, tentokrát jsem si dala s kozím sýrem a k tomu bylinkovou limonádu, a opět jsem prohlašovala, jak je to nejlepší jídlo na světě.

Během léta bychom si do Mikulova moc rádi zajeli ještě jednou, a pro změnu i s pěším výletem přes pálavské kopce. A moc ráda bych se podívala i do Pavlova nebo nějaké další vesnice s typickými moravskými sklípky, kde ty večery musí mít taky něco do sebe!

(což mi připomíná, že si pořád ještě šetřím pavlovské víno z Vinařsví Nepraš, které jsem dostala v nové práci, které jsem nazvala "vínem na speciální příležitost", ale žádná se neblíží, tak ji asi vytvořím :D)

P.S  Vzkaz pro moji mamku: V úvodu samozřejmě přeháním. Květiny uhynuly kvůli těm vedrům. Tentokrát, i ten minulý rok. A všechny předešlé roky taky! Zalívám jako o život!