Od country tanečků ke crossfitu - část druhá.

Pokračování článku o tom, co za sporty jsem si vyzkoušela mezi country tanečky někdy těsně po školce a crossfitem, ze kterého si nosím modřiny a namožené svaly teď.

Od country tanečků až ke crossfitu

V názvu blogu jsou i tři velká písmena. R, U a taky N.

Teď se sice už dlouho žádné run nekonalo, ale bývaly časy, kdy jsem si běžecké boty obouvala denně. A nebo taky doby, kdy se mi ruce potily v neskutečně smradlavých boxerských rukavicích. A o mnoho let dříve jsem zase často smrděla jinak - od koňů.

Fotku v jarmilkách zrovna nemůžu dohledat, pardoon!:D

Markéta versus marketing

Ve čtvrtek jsem si konečně pyšně donesla domů vytištěnou bakalářku. O reklamě.

Ve čtvrtek mi taky skončila stáž v PR agentuře.

Ve středu mi z knihkupectví Martinus přišla nová knížka. O reklamě, tedy hlavně o tom, proč nakupujeme tak, jak nakupujeme.

A když už si domů z knihovny nesu nějakou knížku (kterou pak vracím až na upomínku, ajajaj!), je to často z oblasti marketingu a reklamy.

Stránky jako Markething, Mediaguru nebo Marketing Journal si čtu večer před spaním místo večerníčku, a do knihovny na FSS si občas chodím číst Marketing & Media (protože jsem lakomá, abych si platila předplatný - ajajaj podruhé!)

A dokonce bych si přála, aby mě jednou právě něco z téhle oblasti mohlo živit.

Jasně, nejsem novej Ogilvy a nesežrala jsem všechnu moudrost celýho reklamního světa, ale troufám si říct, že základní principy znám, a ani nejsem tak mimo, abych si myslela, že se v časopisech píše zrovna o tomhle make-upu a téhle řasence jenom proto, že to redaktorkám vyhovuje. A že Jan Kraus pije pořád tu stejnou minerálku jenom proto, že má žízeň. Že James Bond pije protřepat-ale-nemíchat Martini kvůli tomu, že mu fakt chutná, že takhle a tamta celebrita nosí jen jednu značku oblečení, jen proto že jim to sluší, a že ve filmu Teorie všeho musela být celá umělá scéna o pracím prášku Tide prostě proto, že se jim to.........ne, prostě ne. Nehodilo. A samozřejmě vím moc dobře, že to, co se mi zobrazí na prvních místech ve vyhledávači tam není jen proto, že by to hledanému výrazu odpovídalo nejlépe.

A stejně tak je mi jasné, že to, že se mi na počítači vždycky zobrazují reklamy na to, co bych chtěla, co se mi líbí nebo po čem jsem se zrovna nedávno dívala není ani náhoda, ani osud (ačkoliv si tímhle slovíčkem hodně často nákupy omlouvám)

Na konci stáže jsem dostala lahev Bílého Medvěda (šampaňské a vodka). Prý když to vypiju sama a najednou, dostanu do sebe znalosti celé agentury a o PR budu vědět všechno. To zní jako plán!
A skvělá knížka Jak drahé je zdarma, hodně věcí sedí jak ta prdel na hrnec.

Malé velké každodenní radosti

Každý den nezískáváme práci snů a neplníme si ty největší přání. Denně taky úspěšně neskládáme těžké zkoušky, maturity a státnice. A několikrát do týdne ani nekupujeme letenky na drahé luxusní dovolené, auta nebo byty. 

Každý den zkrátka není takový, aby se stalo něco velkého. Nějaká opravdu významná, velká převeliká událost, ze které bychom se měli radovat.

Ale to vůbec neznamená, že bychom radost nemohli mít každý den. Pořádně velkou radost.

Původně jsem článek chtěla nazvat jenom "Malé každodenní radosti", ale potom jsem si uvědomila, že se vlastně nedá rozdělit, co je malá a co velká radost, protože i z úplné maličkosti může být radost velká.

A obzvlášť já umím mít radost i z úplných maličkostí, až blbostí. Stačí, abych si uvařila kafe, a den je hned o 100% lepší. A když si k tomu ulomím i kostku čokolády, den je lepší o 200%. Fakt. 

Jsou totiž lidi, co jsou věčně nasraní jen z principu.

Proto, že je pondělí. Proto, že je neděle a zítra bude pondělí. Proto, že zrovna nesvítí slunce. Proto, že zrovna nemají ten nejnovější iPhone. Proto, že musí ráno vstát a jít do práce. Proto, že v té práci musí pracovat. Proto, že se nudí, když zrovna v práci nejsou. Proto....prostě kvůli nim samotným, důvod si najdou vždycky, a to i v případech, že třeba  mají relativně všechno - jsou zdraví, k jídlu si můžou koupit na co mají chuť, mají práci nebo školu.

A pak jsou tady lidi, co se mají ve skutečnosti úplně stejně, jako ta první skupina, a mnohdy i hůře, ale umí si na všem najít něco hezkého, i na úplných maličkostech, kterých by si ti nasraní nikdy ani nevšimli.

Tak to prostě je. Někdo se dokáže litovat a nadávat na celej svět, protože mu zrovna teče z nosu, někdo má rakovinu, bojuje a dokáže být šťastnej i z toho, že venku rozkvetly stromy.

O stránce krásné Humans of Prague už jsem psala několikrát - nedávno mě tam ale zaujala slova téhle babičky, v tom je to řečeno všechno - "Lidé chtějí pořád nějaké zážitky, nějaké radosti. Jenomže kolik opravdu velkých radostí za život máte? Spočítejte si to. Ale všedních radostí je spoustu, stačí si jich všímat. Třeba, že je hezky, že čtete hezkou knížku, nebo že se jednou za měsíc vždy sejdeme s tou Jarkou, že jdeme na oběd a že nám ještě chutná!" 

Na jednu stranu to může znít srandovně - radovat se z oběda s další babkou. Ve skutečnosti je to ale to nejdůležitější, najít si vždycky nějakou radost.

Puding z tapioca perel

Je jen málo věcí, za které bych s klidným svědomím a s radostí vyhodila hodně peněz.

Ale obchody se zdravou výživou jsou přesně to, kam bych nejradši vběhla, vysypala celou výplatu, a z regálů si to všechno nahrnula do košíku. Teda košíků.

Chodím tam několikrát týdně, ale stejně jsem pokaždé jako Alenka v říši Divů. Je tam tolik různých zajímavých a zvláštních věcí, co bych tak ráda ochutnala. A přiznávám se, některé bych si ráda koupila i jen kvůli nějaké iluzi zdravosti, když je to přeci ze zdravé výživy, i když to jsou třeba klasické čokolády a tyčinky, kterým by množství cukru mohla závidět i fialová Milka.

Všechny ty jako-že-místo-masa věci - od tofu přes tempeh až po robi. A těstoviny, celozrnné, kukuřičné nebo rýžové. Různé druhy vloček a semínek. Oříšky, raw tyčinky, musli a celozrnné sušenky. Tofu paštiky, čokolády zvláštních příchutí nebo oříšková másla.

To všechno mě tam pokaždé láká, a často si něco z toho kupuji - přesto ale vždycky narazím na tolik potravin, které jsem ještě nikdy neměla. Což se snažím napravit (jooo, je to dřina!:D) a zkoušet něco nového.

A jednou z těch, pro mě nových, dobrot je puding z tapioka perel.

Napřed jsem si ho koupila už hotový, v malém kelímku za 24 korun. Na první lžičku se mi to zdálo divný a hlavou mi okamžitě projelo něco jako "proboha, co jsem to zase koupila, je to jak nějaký žabí vajíčka!", ale s každou další lžičkou už mi to chutnalo mnohem víc. Sladký to je tak akorát, a oproti klasickým pudingům ze sáčku dobrá změna.

Střípky z kuchyně + Z nákupního košíku

EAT RUN LOVE?

V poslední době spíš EAT EAT EAT. Nebo CROSSFIT CROSSFIT CROSSFIT. EAT CROSSFIT LOVE.

A ani dneska tomu nebude jinak. Žádný RUN se zase konat nebude, a opět je tu příspěvek do kategorie EAT.

Ovesné makovo-datlové muffiny

Někdy mám pocit, že můj mozek funguje velmi jednoduchým způsobem.

Na cukr a kafe.

Třeba jako v pondělí - byla jsem v knihovně a snažila se zase trochu pohnout s bakalářkou. Ale byla jsem neskutečně unavená a měla jsem pocit, že nejsem schopná přečíst ani svůj vlastní nadpis. A tak jsem střídala koukání do blba s aktualizováním facebooku. Než jsem si řekla "dost" a odběhla si do kantýny pro latté a kokosovo-maracujovou slaďoučkou tyčinku.

Tradáááá, a najednou bylo hotových hned několik stran!

Nebo včera - když jsem na stáži seděla za pracovním stolem a měla napsat jednu tiskovou zprávu. Jednoduchou, žádnou složitost, a měla jsem k tomu spoustu srozumitelných podkladů, které stačilo jen přečíst a dát dohromady.

Ale nešlo to. Nemohla jsem s tím vůbec pohnout. Ne a ne. Seděla jsem, všemožně se kroutila na židli a tupě zírala do prázdné stránky ve Wordu a sledovala blikající kurzor myši.

Po té tupé půlhodině jsem se na to vykašlala, zmáčkla tlačítko na kávovaru, ulomila 2 kostky čokolády...

A najednou to šlo jako po másle! Prsty mi lítaly (no dobře, píšu dvěma :D) po klávesnici rychlostí blesku a za chviličku bylo hotovo. I s pochvalou.

A dneska?

To jsem si dala tyhle muffiny hned po tréninku - ještě před prací, preventivně. 

Sladká neděle aneb jak jsem válčila s cupcaky

Cukr, cukr a cukr. Košíčky a ozdobičky. Krém až za ušima. Kavárna Atlas. 

Markéta versus cupcaky : 18:0. 

Aneb CUPCAKE CUP Brno 2015. 

V neděli pořádala cupcaková královna Veronika z ghetta už druhý ročník soutěže o nejchutnější, nejhezčí a prostě nejlepší cucpake. Minulý rok mi to bohužel uteklo, ale letos jsem si to už utéct nenechala - okamžitě, jak na mě vyskočila na facebooku událost, psala jsem registrační mail. A dobře jsem udělala, všechna místa - jak pro pekaře, tak pro ochutnávače byla pryč snad během první hodiny.

Samozřejmě jsem si byla moc dobře vědoma svého pekařského (ne)umění, a po shlédnutí fotek z minulého roku jsem propadla mírné panice (a to jsem ještě netušila, že letos budou všechny soutěžní vzorky ještě o level výš!), a samozřejmě jsem si nemyslela, že by z mých cupcaků všichni padli na zadek a já bych odcházela domů ověšená cenami a diplomy, ale chtěla jsem si to vyzkoušet. 

No....a samozřejmě jsem taky chtěla ochutnat všechny ty dobroty.

Zdravý banánový chlebíček

Poznali jsme se už skoro před 6 lety, na jedné venkovní diskotéce. To jsem ještě bývala párty žena v leopardím tílečku.

A tam mě pozval na pivo.

Nesnáším pivo.

Ale nedala jsem nic znát a s velkým přemáháním trošku upila

Dohromady jsme se dali ale až o rok později. A já vypila další pivo. Poslední v životě.

.....no, možná že kdyby mi hned upekl takovejhle banánovej chlebíček, bylo by to mnohem jednodušší!

Teď už se svou nechutí k pivu netajím, leopardí tílečka nenosím, ale naopak ve všem banánovém si vyloženě libuju. A tohle je recept na banánový chlebíček podle mého muže.

Holandsko, část 3. - MAASTRICHT

Můj třetí den v Holandsku patřil dalšímu městu, v pořadí už pátému. A volba padla na Maastricht, což je údajně nejstarší nizozemské město. Leží až u hranic s Belgií a podle Káji prý i jako v Belgii vypadá. Takže si prý můžu na seznamu odškrtnout další zemi. 

Dobře. Škrt. 

Podepsána tady byla Maastrichtská smlouva o Evropské Unii. A taky tu mají nejstarší most z celého Holandska. A taky jedno z nejhezčích knihkupectví na světě. Prostě jedna významnost vedle druhé! 

Ale nebojte, jsem i trošku ignorant, takže ani bez chvalozpěvů na kavárenské povalování a nakupování to nebude.

Den začal opět ovesnou kaší. Protože kaše je dobrá volba vždycky, a při pohledu z okna na šedivé holandské počasí bylo něco teplého do žaludku potřeba. 

(a tu puntíkovanou misku potřebuju zase já!)

Lehký mrkvovo-kokosový dortík

Krásný den!
Po delší době tu je zase jeden recept, o který by byla škoda se nepodělit. I přesto, že to není ani z mé hlavy, ani z mých rukou (ale být ochutnávačem je taky záslužná činnost!). Pekla ho totiž opět moje šikovná sestra Terka, a recept je z časopisu Albert, kde nás zaujal hned na první pohled.
Protože mrkvový dort? To je pro mě největší dobrota, těsně po cheesecaku!
A kokos? Dejte mi s kokosem cokoliv, a budu nadšená! Od strouhaného kokosu na kaši přes kokosové latté nebo kokosovou proteinovou tyčinku Excellent až po kokosový sprchový gel nebo koktejl s nějakým tím kokosovým alkoholem.
Takže to, že mrkvové i kokosové věci jsou vždycky dobrota je pro mě jasná věc, ale nikdy by mě nenapadlo, že to bude dohromady tak perfektní kombinace.

Holandsko, část 2. - 7 hodin v AMSTERDAMU

Amsterdam. Město, do kterého jsem se chtěla podívat už tak dlouho, a konečně se mi to splnilo.

Přesvědčila jsem se, že ve skutečnosti je to ještě hezčí město, než jsem si myslela. A taky už vím, že je pravda to, co se říká. Trávu tam opravdu ucítíte na každém rohu.

A o tom, co se dá stihnout za 7 hodin v tak krásném městě a o tom, jaký byl můj druhý den s Kájou v Holandsku bude právě dnešní článek.

Holandsko, část 1.

Holandsko, Nizozemsko, Nederland? 

Země, o které jsem toho dřív moc nevěděla. Podle fotek jsem sice správně tušila že je tam krásně, ale jinak jsem o téhle zemi věděla asi tolik, že by se to dalo shrnout na jeden řádek.

Tulipány. Sýr. Větrné mlýny. Voda, voda všude. Amsterdam = tráva. Holandština=chrochtání. Vafle.

Ale ani moje omezené stereotypní znalosti neznamenaly, že bych se tam nechtěla podívat.

Nejradši bych totiž cestovala pořád a pořád, a i Holandsko a zejména Amsterdam bylo na mém pomyslném seznamu cestovatelských přání už dlouho.

Střípky z kuchyně + Z nákupního košíku

Hezký den!

Nevěděla jsem, jestli přidat radši Střípky z kuchyně nebo článek Přihoďte do nákupního košíku, tak jsem to spojila dohromady. Mazaná jak ta liška! (nebo spíš líná na porovnání kterých fotek je víc...).

Takže to dneska bude takový 2v1. 

Něco jak to divný instantní kafe, kde máte zároveň i mlíko. 

Nebo jako sportovní tílko, kde už je všitá podprsenka.

Tak nějak.

Co mě baví na internetech?

Víte, jak se to říká o ohni - dobrý sluha, ale zlý pán. (Proboha, kam já na ty retro přirovnání z doby kamenné chodím?:D). A to stejné platí i o internetu. V dnešní době je díky němu všechno o tolik snadnější - od okamžitého nalezení dopravního spojení přes komunikaci s někým, kdo je na druhém konci světa až po nakupování nebo hledání zdrojů k různým školním pracím.
Ale na druhou stranu, nebýt internetu, všichni bychom pravděpodobně využívali volný čas mnohem prospěšněji a ani prokrastinace by nebyla tak oblíbeným termínem (možná i proto, že by si nikdo nevygoogloval, co to znamená).
Doba by se měla rozdělovat na tu před internetem a po internetu, a já už pomalu ani nemůžu uvěřit, že jsem zažila to první.
Dobu, kdy jsem si jízdní řády opisovala na ušmudlanej papírek.
Dobu, kdy jsem na film buď šla do kina, vyprosila si u kamarádky kazetu, a nebo ho prostě neviděla.
Dobu, kdy jsme si s kamarádkou na druhém konci republiky psaly dopisy.
Dobu, kdy jsem si pamatovala čísla na pevnou linku nejlepších přátel.
Dobu, kdy neplatilo, že dnešní noviny jsou už dávno starý.

Únor

Když jsem byla malá, znala jsem ke každému měsíci nějaké pořekadlo. Únor bílý, pole sílí. Březen, za kamna vlezem. Duben, ještě tam budem...

Ale nebojte, recitovat vám tady nebudu. 

A nebudu ani básnit o tom, co se děje v únoru na polích.

Teď, když se řekne únor, okamžitě se mi vybaví Valentýn.

I přesto, že se začátkem měsíce okamžitě nezačnu skupovat všechno, co jen trochu připomíná srdce, šuplíky plnit červeným krajkovým spodním prádlem a nejezdím do IKEA nakoupit hromadu růžových svíček. 

Nikdy jsme to nijak neslavili, což ale neznamená, že bych ráda nedostávala květiny a čokoládky ve tvaru srdíček (no dobře, je jasný, že čokoládu mám ráda ve všech tvarech...). Jen to červený spodní prádlo bych nechtěla. Nemám ráda červenou. Ve spojením s mým bledým obličejem a světlýma vlasama je to.....no....ne, prostě mi nesluší.

Tento rok jsme spolu s přítelem ten den ani nebyli, ale na dortík jsme si zašli alespoň v týdnu.

Protože jak se říká, láska prochází žaludkem. A o to líp, když tím žaludkem projde i kokosovej cheesecake!

A samozřejmě, že jak jde o Valentýn, je to na prvním místě marketing, pak dlouho nic, a až potom nějaká láska. A samozřejmě bychom si všichni měli najevo to, že se máme rádi, každý den, různými maličkostmi. Ale ne každý to dělá tak úplně denně, a tak neuškodí si to jednou za čas připomenout, i kdyby to měla na svědomí nějaká fialová flekatá kráva v reklamě a nebo leták v Lidlu, kde prodávali v srdíčkovém obalu i uzeného lososa (a já jsem doteď tak trošku uražená, že jsem takovou romantiku nedostala!:D).

První měsíc s crossfitem

Hezký den!

Možná si pamatujete můj článek o amatérských crossfitových závodech, kterých jsem se na začátku roku zúčastnila. V té době jsem měla za sebou crossfitových lekcí asi tolik, že by se daly spočítat na prstech jedné ruky i pokud bych přišla o malíček, když nepočítám začátečnický kurz na 8 lekcí, kde se všem základním skupinám cviků věnuje celá hodina - od ketelbellů přes hrazdu a stojky až po vzpírání.

No, zkrátka se teď dost divím, že jsem na ty závody vůbec vlezla, a to, že jsem to zvládla odcvičit byla jen náhoda (nebo spíš soucit organizátorů, že tam dali opravdu jen ty "nejjednodušší" cviky?), a třeba takové thrustery jsem tam dělala úplně poprvé v životě. A stejně tak by tomu bylo i kdyby tam bylo cokoliv jiného. 

Zkrátka jsem byla jako reklama na začátečníka amatéra, a natrénováno neměla skoro nic, některé cviky neznala vůbec, některé jsme si projeli na kurzu s dřevěnou tyčí, a jen část "na ostro" s osou a zátěží.

A začátečník amatér jsem stále, ale protože je to dneska přesně měsíc, co jsem si koupila neomezenou permanentku do New Parku, rozhodla jsem se, že vám o tom napíšu víc. Za ten měsíc jsem trénovala opravdu intenzivně, v Crossfit parku byla přesně dvacetkrát, každý den si odnesla novou modřinu, a ráno kolikrát trpěla i při vstávání. Mnohokrát jsem chtěla zůstat ležet na zemi a místo dalších angličáků tam radši umřít, stokrát jsem se chtěla tou železnou tyčí praštit do hlavy a omdlít, jen abych už to měla za sebou, párkrát mi něco teklo přes obličej a nevím, jestli to byly slzy bolesti nebo pot (no dobře, když jsem se šikovně praštila osou do nosu, asi mi vyhrklo spíš to první:D)......a všechno to stálo za to!

Sparťanský trénink, laser game a instagramová moudra

Hezký den!

Dneska to bude taková všehochuť, o tréninku ve strašidelné hale, o tom, že se zbraní v ruce se neměním zrovna v mrštnou a prsatou Laru Croft a o tom, že můj mobil fotí fakt blbě, čehož jsou důkazem instagramové fotky.

Materiální radosti

Je neděle, a v neděli se nic nedělá.

Ale psaní blogových článků do nicnedělání krásně spadá.

A dneska to nebude ani o cvičení, ani o jídle, ani o kavárenském povalování, ani o cestování (o tom to bude ale přesně za měsíc, juhuuu!), ale o radostech zcela materiálních. Protože i to je někdy víc než potřeba.

A pamatujete si můj wishlist z minulého měsíce? Tak z té materiální části si můžu hned pár položek odškrtnout. A samou radostí zatančit oslavný taneček.

Doslova, však pár jsou dva.

Recept : Sladký-nenechte-se-odradit-chlebíček s petrželí

Mrkvový dortík? Ten už mají (naštěstí!) skoro v každé pořádné kavárně.

Cuketový perník nebo buchta? I nad tím už ohrnuje nos mnohem méně lidí, přeci jen, cuketa se přizpůsobí a není v tom nijak cítit.

Brownies nebo muffiny s červenou řepou? To už jste určitě taky někdy viděli nebo ochutnali - je to hezky barevné, je to dobré,  jako zeleninovej salát to nechutná, tak proč ne.

Dýňový koláč? Klasika každého američana, a s nástupem globalizace pomalu i klasika našeho podzimu.

Ale petržel? Petržel do něčeho sladkýho?

Divný!

A nebo taky ne. Zvláštní každopádně, ale chutná to dobře.

Věřte nevěřte.