Nejtěžších 400 metrů v životě

Znáte to, jak někdy čas utíká tak neskutečně pomalu, až se zdá, že ho snad někdo musel nějakým kouzelným nástrojem zastavit? Zpravidla na té nejnudnější přednášce nebo při cestě přecpanou tramvají, kde se nemůžete pohnout ani o centimetr. A taky si to si moc dobře pamatuju z dob, kdy jsem dělala hostesku a někde stála jako kůl v plotě. To jsem měla pocit, že muselo uběhnout minimálně 20 minut, ale při pohledu na hodiny jsem zjistila, že to nebyly ani dvě minuty.

A stejnou schopnost nekonečnosti mají někdy i vzdálenosti. Teď to vím jistě - o tom, jak dlouhých může být pouhých 400 metrů jsem se přesvědčila včera. 

Nejtěžších 400 metrů v životě, tak zněl oficiální popis závodu RedBull 400, což byl závod v běhu do skokanského můstku v Harrachově. Do toho můstku, ze kterého skokani létají desítky metrů ve vzduchu a já si před televizí zakrývám oči, protože se o ně bojím, že z té výšky spadnou.

Na před mi běžet do nějakýho kopce nepřišlo jako něco extra lákavýho, kvůli čemu bych měla jet přes celou republiku, ale čím déle jsem o tom přemýšlela, tím větší výzvu jsem v tom viděla - a to se pozná tak, že jsem si po shlédnutí videa z loňského roku neuměla představit, že bych to mohla zvládnout.

A tak jsem se rozhodla do toho jít, s čímž přišla samozřejmě série obav a série předsevzetí.

Obavy o to, jak budu úplně poslední ze všech. Jak budu ta veselá postavička, kterou všichni sledují, jak se kutálí dolů, a pak se zas a znovu snaží vyškrábat nahoru (proto jsem se rozhodla neběžet v růžové, když už, ať alespoň tolik nesvítím :D). O to, jak budu ta poslední, která dorazí do cíle o půl hodiny později než všichni ostatní. Ta úplně poslední, kterou všichni plácají po zádech, že to bylo dobrý, že to byl přeci pěknej výkon a že o nic nejde.

A s tím samozřejmě i série předsevzetí. Jak budu ob den běhat. Jak budu běhat do toho kopce, co máme kousek od domu, ale ani na něj nechodím, protože.....protože se mi nikdy nechce. Jak budu sprintovat do schodů. Jak budu jezdit do všech koutů Brna, kde by se dal najít nějakej nechutnej kopec.

Haha.

Pokaždé v TEN večer, kdy jsem měla jít běhat přišla klasika v podobě "ale ráno jsem byla na crossfitu. A bylo to hrozně náročný. Nemůžu se přeci přetěžovat. Půjdu zítra, místo crossfitu!". A tak to trvalo asi měsíc, až už byly tři dny před startem, a nezbývalo mi nic jinýho, než to prostě zkusit.

Do Harrachova jsem přijela o den dřív, protože ráno jsme startovali už kolem 11. A tak jsem si říkala, že si alespoň zkusím vylézt černou sjezdovku, ať mám představu o tom, jaký peklo to zhruba bude, a taky ať vidím Krkonoše z výšky.

Myslela jsem si, že ta sjezdovka je zhruba stejně dlouhá, jako ten skokanský můstek, jen o trochu méně strmá.

Nadávky a litování začaly hned po pár metrech, kdy jsem si říkala, že tam nemám co dělat. Že všech těch 700 závodníků jsou profesionální sportovci a lidé, co na to trénují měsíce, zatímco já jsem líná vylézt i ten kopec za domem. Nahoru jsem se vyškrábala stylem, který bych nazvala "na debila", což znamená se každé 3 metry zastavit, politovat se, podívat se dolů i nahoru a politovat se, kolik ještě zbývá.

V tu chvíli jsem propadla největší panice, že to nezvládnu ani tímhle tempem, natož nějakým závodním.

Malá útěcha přišla nahoře, kdy jsem podle cedule zjistila, že ta černá sjezdovka neměla žádných 400 metrů, jak jsem "odhadla", ale třikrát tolik. Holt ty pětky z matematiky jsem nemívala omylem...

Když jsem zjistila, že závod bude třikrát kratší než strmá sjezdovka, do které jsem se vyškrábala, rozsvítily se mi oči malou nadějí.

.....která zmizela hned ráno, kdy jsme s Mončou a jejím přítelem Martinem dorazili ke skokanskému můstku, a jediné, čeho jsem byla schopná bylo vypustit z pusy "no doprdele".

Foťák je potvora a dost mi kazí moje dramatické vyprávění o strmosti svahu, ale ve skutečnosti to bylo tak prudké, že když jste stáli u prvního nafukovacího oblouku na 230. metru a chtěli se koukat na chudáky závodníky kteří to ještě nemají za sebou, neviděli jste nic, protože byli pod převisem.

Nejenom, že jsem byla líná běhat do kopců. Byla jsem taky líná číst pořádně instrukce, a tak pro mě bylo překvapení, že neběžíme jen jednou, ale dvakrát. Panika panika! Umřu umřu!

Napřed byla kvalifikace na 230 metrů, podle které se ukázalo, v jaké skupiny kdo poběží 400 metrů. 

Najednou bylo jedenáct hodin, a já už jsem stála u startu a nervózně tleskala Monče, která vybíhala v první vlně. Tím jsem se taky ujistila, že to nebude ani tak běh, jako spíš lezení, protože hned pár metrů za startem šli všichni po čtyřech, což z dálky vypadalo jako svah plný malých pavouků. 

A najednou jsem stála na startu já v další vlně. Předtím jsem si dala jeden RedBull a snažila se věřit, že mi fakt pomáhá, že už mě to fakt nakoplo. Začala hrát hudba od Sum41 nebo něco v tom stylu, ozval se výstřel a my jsme vyběhly, nasadila jsem tempo jako drak, odhodlaná zdolat ten nechutnej kopec, a běžela do rytmu hudby neskutečnou rychlostí..........což bylo jen v mé hlavě, jak jsem po chvilce zjistila. 

Otočila jsem se, a za mnou nebyl NIKDO.

Tak to teda ne! Teď jsem se to tempo jako drak pokusila nasadit, ale moje nohy s tím nápadem úplně nesouhlasily. Nevěřila bych, že mě zradí hned po pár metrech, a hlavně že mě během pár vteřin rozbolí úplně celé, od stehen až po achilovky.

Párkrát jsem dostala ten nejhorší nápad - podívat se, kolik toho mám před, nebo spíš nad sebou. A vůbec to neubývalo, měla jsem pocit že to nemá konec! Párkrát jsem se dokonce musela na vteřinu zastavit a nadechnout se.

Hlavou se mi rychlostí blesku honilo spoustu myšlenek. Že bych to mohla vzdát. Že bych mohla spadnout dolů a nechat kolem sebe seběhnout několik záchranářů, jen ať už nemusím běžet. Že bych si mohla sednout, na minutku odpočinout a pokračovat. Že bych se mohla odklidit ke straně a předstírat, že tam nejsem. 

A nebo že bych mohla zrychlit, ať to mám za sebou.

Rozhodla jsem se pro tu poslední možnost, mozek vyslal tělu signál "zrychli, lemro líná", ale nedělo se nic. Nešlo to.

Najednou už jsem ale ležela v cíli pod nafukovacím obloukem, plíce mě píchaly a nemohla jsem se nadechnout, celá jsem se třásla, do rukou mi přistála voda a banán, podívala jsem se dolů na ten parádní výhled......a v tu chvíli byla nejšťastnější na světě.

Než mi došlo, že to byla jen kvalifikace a že za pár hodin mě to stejné čeká znovu, a ještě o 170 metrů delší.

Třásla jsem se pořád, bolest na plicích nechtěla zmizet, ale jakmile mi přestalo být na zvracení, šli jsme dolů do stanu pro oběd, který jsme měli všichni v rámci startovného, stejně tak jako poukázky na svačinu, kde jsme si mohli vzít banány a štrůdly, dva RedBully (vzala jsem si ten bez cukru a kupodivu mi chutnal moc, vůbec neměl ten "ocas" jako třeba cola light nebo jiné limonády se sladidly) a tři vody.

Potom už byl čas vyběhnout znovu. V kvalifikaci jsem se umístila na 57 místě z 84 žen, což pro mě byl úspěch, vzhledem k tomu že jsem se vážně bála o to poslední místo, a vzhledem k tomu že jsem začala trénovat až na závodě. Finále žen mi tak uteklo o 7 míst, a běžela jsem ve druhé skupině, finále B, kde běžely všechny ženy co se nedostaly do finále.

Opět začala hrát dramatická hudba, a opět jsem byla při rozběhnutí úplně poslední. Opět jsem si řekla TAK TO TEDA NE, opět jsem nadávala, opět jsem to chtěla vzdát a přemýšlela o tom že se odklidím stranou a budu doufat, že na mě někdo hodí neviditelný plášť, a opět mě pálily lýtka. A opět jsem se rozhodla zabrat, hlavně když jsem slyšena povzbuzování a tleskání (a došlo mi, že to s tím neviditelným pláštěm nevyjde).

Původně jsem si myslela, že druhá polovina bude mnohem lepší, ale kupodivu pro mě bylo nejhorších posledních sto metrů, tedy ten úsek, o kterém jsem si myslela jak to půjde dobře, s vidinou cíle.

Po 10 minutách trápení jsem přistála jak vyvrženej vorvaň v cíli na červené žíněnce, nemohla dýchat, do rukou mi opět přistála lahev vody, kterou jsem si v leže položila na hlavu (aneb elegantní princezna) a snažila se vrátit mezi živé. Najednou jsem nad hlavou měla mikrofon a kameru, ale nezmohla jsem se na nic víc než zvednout palec jakože dobrý a doufat, že to nebyla přesně ta kamera, ze které se přímo promítají záběry na obrovskou LED obrazovku u startu.

Byla jsem zničená, rudá, upocená, s nosem od hlíny (no jak jinak si elegantní dámy během závodu utírají nos, než rukou?), třásla jsem se.......a byla nejšťastnější na světě. Opět, ale ještě víc než po kvalifikaci. 

Přesně tohle je ten pocit, co se nedá popsat. Pro ten prostě musíte překonat sami sebe. 

Dolů jsem jela lanovkou, kterou jsme se mohli vozit jak jen se nám zachtělo, a za chvíli se vrátila nahoru povzbuzovat Monču, která běžela ženské finále (a nakonec byla 18. z 84 žen! Tlesk tlesk tlesk!)
Boty Reebok, které jsou určené hlavně na Spartan Race, ale perfektně se hodily i na tohle. V běžeckých botách s hladkou podrážkou by mi to dalo zabrat ještě mnohem víc, což už si snad ani neumím představit.
A mám je stejné nejen s Mončou, ale i Martinem, který si je po tolika pochvalách, co na ně Monča pěla ódy, koupil taky:D

A ten nejlepší pocit trval ještě dlouho. Zničení jsme se autem přesunuli do  krásného čtyřhvězdičkového hotelu, kde jsem se cítila jako princezna (a určitě jsem tak i vypadala, v tom propoceným tričku!). Původně jsme se chtěli podívat i na afterparty, která byla přímo pod skokanským můstkem, ale neměli jsme sílu tam už ani dojít, natož tam být, a tak jsme zůstali v hotelu. Na chviličku jsem vlezla do bazénu, z okna se kochala výhledem na lesy, a s knížkou odpadla do postele.

A ráno už nás čekala pořádná a zasloužená snídaně formou švédského stolu, kde jsem si chtěla nabrat VŠECHNO (jako to hodně hostů taky dělalo), od ovesné kaše přes pečivo s nutellou až po vypečenou slaninku, párky a tzatziky, ale nakonec jsem naplnila talíř sladkýma dobrotama a říkala si - kdo hodně sportuje, musí hodně jíst #neasi #somsipřidala

Původně jsme s Mončou a Martinem měli v plánu ještě výlet na Sněžku, ale počasí nás zradilo, a tak jsme alespoň byli brzo doma. Což nakonec až tak nevadilo, říkaly moje nohy.

 Kdybych měla říct, co se mi na závodu líbilo, bylo by to VŠECHNO. Nakonec i ta bolest, v tu chvíli nesnesitelná (to se mi to teď říká, v klidu doma na křesílku!).
A co se mi nelíbilo? Až na tu bolest, v tu chvíli, samozřejmě, mě nenapadá nic.
Organizace byla na jedničku s hvězdičkou a bylo o nás skvěle postaráno. Nejkrásnější místo, jízdy lanovkou, v zázemí bylo dost místa k sezení pro všechny, dostatek vody, dobrý oběd, dostali jsme závodní tričko (a že já mám ráda trička, trička, trička!) na památku, byl tam vtipný moderátor (a tím nemyslím ve stylu Petra Novotného co se směje vlastním vtipům a ještě se u toho zapotí) a perfektní atmosféra, a to i díky divákům a závodníkům, kteří ve chvíli kdy nebyli na trati fandili jako o život i úplně cizím lidem.
A hodně pečliví tam byli i zdravotníci. Až moc.
Sedřela jsem si do krve puchýř na patě a poprosila o náplast.....ale místo toho jsem byla hned usazena na žíněnku, a doktor mě ujišťoval, že mi to ošetří, že to bolet nebude, že mi na to dá desinfekci, která ale ani maličko neštípne. Přišla další zdravotnice, jestli jsem v pořádku, dala mi vodu, další náplast s sebou na přelepení a instrukce, ať to nechám v noci dýchat......a já jsem se slovy to je dobrý, jenom puchýř, jenom puchýř pomalu vyhlížela vrtulník, ale po 20. slibu že je to dobrý, jenom puchýř jsem byla propuštěna.
Jinak ale zasahovali u mnohem vážnějších případů, kdy závodníci v cíli skoro kolabovali, někteří se ani nedokázali odplazit na bok, jak moc to přepálili.

Čím menší očekávání a větší obavy jsem měla, tím lepší zážitek to pro mě byl. Vlastně asi úplně největší ze všech sportovních vůbec!

Příští rok chci jít rozhodně zase (asi už jsem zapomněla tu bolest a nadávky), a ideálně jak sama na jednotlivce, tak na štafetu.