Domácí kokosové mléko

Dobré ráno, dobrý den!

Dnes to bude jeden jednoduchý recept, jestli se tomu tak vůbec dá říkat.

No...i když asi nedá. Takže jednoduchý návod na to, jak si vyrobit domácí kokosové mléko. Výborné, a navíc za pá korun. (Protože dávat za to nekřesťanských 70 korun, nebo kolik že za to v obchodě chtějí? To se mi opravdu  nechce.)

Ideální je do ovesné kaše, do smoothie, ale i třeba takové palačinky by s ním chutnaly skvěle. A dělala jsem s ním i dýňovou polévku, která tak byla ještě lepší.

Dřepovací výzva? Tak rovnou 1000x !

Možná jste si všimli té 30 denní, rádoby výzvy, která okupuje facebooky, instagramy i blogy.
Jde o to, že se postupně každý den dřepuje. Začíná se 50 a postupně se za ten měsíc dostanete k 250. Ale samozřejmě se každé 4 dny odpočívá, abyste se náhodou z té dřiny neunavili, žejo.
Ne, ne. Tohle opravdu není nic pro mě.
A předpokládám že ani pro ty z vás, co pravidelně sportují. Normálně. Ne nějaký přihlouplý....ehm...výzvy. S rozpisem, co si někdo vycucal z prstu.
Protože pár desítek dřepů jako výzva? VÝZVA? To jako vážně?
Opravdu někdo věří, že udělá pár dřepů denně a s jeho zadkem zázraky?

Kavárenské Brno : Bistro Fresh Freaks

Krásný den!

O mých oblíbených brněnských kavárnách už tu pár slov padlo, ale teď k nim, do pomyslného seznamu, musím přidat další. Úplného nováčka, Bistro Fresh Freaks, které mě zaujalo hned na první pohled.

A první ochutnání.

Celozrnná focaccia s rozmarýnem a olivami

Ráno si dát pořádně do těla na TRX, potom si připravit něco dobrého a zdravého k obědu a večer vyrazit do města na nějakou tu skleničku?
To je pro mě ideální den.
A dnes se s vámi podělím o tu prostřední část.
Protože vidět mě při cvičení, to opravdu nechcete. A vidět mě po pár skleničkách? To taky ne. (Jediný rozdíl je v tom, že po pár deci něčeho šumivého si hned myslím, že jsem strašně krásná. Elegantní a tak. To při cvičení bych si to myslet ani nemohla. Jinak vypadám ale blbě v obou případech.)

O proteinech + recenze na produkty od Kompavy

Hezký den!

Dnes to bude opět o sportu. Tedy přesněji řečeno o tom, co pro mnohé sportovce ke cvičení neodmyslitelně patří - o proteinech a gainerech.

Párkrát mi přišel dotaz, jestli proteiny používám či jaký na to mám názor. A tom všem si povíme dnes.

O existenci proteinových nápojů jsem samozřejmě věděla dlouho, ale poprvé jsem se s nimi na vlastní kůži setkala myslím před 3 lety, kdy jsem je upíjela od přítele, úplně poprvé to byl myslím nějaký čokoládový, z čehož jsem byla nadšená, protože to chutnalo jako kakao.

Sama jsem v té době už sice hodně sportovala (nějakej vzpěrač Arnold jsem však nebyla nikdy), ale věděla jsem, že to jde i bez proteinu, že to pro mě není nutností. Ale protože jsem od přítele ze shakeru upíjela čím dál víc (chudák mi vždycky ze slušnosti nabídl ať ochutnám, a pak mu nic nezbylo), řekla jsem si že by nebylo úplně od věci objednat si vlastní. Ani ne tak protože bych potom očekávala nějaký nárust svalů, ale spíše proto, že mi to chutnalo, na zpestření jídelníčku nebo třeba místo svačiny či druhé večeře.

Byl to tento, v příchuti čokoláda-kokos, ze kterého jsem byla ze začátku hodně nadšená, protože opět - chutnal jako kakao. Až mi došel a já zamáčkla slzu, objednala jsem si další, od jiné značky, vanilkový. Nejprve mi chutnal moc. Jako vanilkový shake z Mekáče (nevím, proč vždycky něco přirovnávám právě k tomu, když jsem to neměla asi 10 let a ani nevím, jestli je to fakt ještě tak chutné. Logika.)

Ale po pár dnech se mi z něj po napití udělalo špatně (detailů o tom, jak se mi chtělo zvracet vás ušetřím, nemáte zač.) a od té doby jsem to nemohla ani cítit.

Protein tedy putoval za mým drahým a má proteinová love story skončila.

A až teď, po mnoha a mnoha měsících jsem tomu dala další šanci.

Prázdninové výletování: Do kraje vína

Naposledy to bylo o sportu, a tak to dnes pro změnu bude o tom, co dělám ve dny, kdy se mi na permanentku do fitka i dózu s ovesnými vločkami práší.

Sportovní zápisky

Hubnutí do plavek?
Pojem, bez kterého by měly dámské časopisy každé léto mnohem více práce s vymýšlením témat. A taky skvělý marketingový tah - ať už pro výživové poradce, fit centra, nebo třeba prodejce zázračných hubnoucích koktejlů.
A já si nemůžu pomoct, ale tohle každoroční plavkové šílenství mi přijde prostě srandovní.
Že bych po celý rok byla líná jak ta veš, ale s vykouknutím prvních jarních paprsků přepla na plavkový režim a začala všude možně vymýšlet, jak zhubnout, hledat zaručené ditety a vyřazovat z jídelníčku co se dá?
A že bych držela nějakou přihlouplou dietu (i když pro mě je děsivá představa diety v jakémkoliv období) zrovna v té nejhezčí době, která si o různé dobroty přímo říká? Třeba takové dlouhé letní večery na zahrádce s vínkem a koktejlem, různé výlety a cestování, spojené s ochutnáváním místních jídel, letní grilování...
A když bych teda do těch plavek zhubla. A byla v nich zhublá. Co potom? Ležela bych někde u vody jak vorvaň a očekávala, jak všichni budou koukat na mou zhublou postavu, která by byla ve skutečnosti každému úplně ukradená?
A co když by přišlo chladné léto, a já bych ty plavky pomalu ani neoblékla?
A co potom, když by se v kalendáři objevil první podzimní den a plavky bych zase na rok uložila na dno šatníku? Začala bych se cpát kačenama s knedlíkem a běžecké boty někam zahodila? Nebo začala třeba........hubnutí do podzimního trenčkotu? Hubnutí do lyžařských kalhot? Do Silvestrovských párty šatů?
      No zkrátka, přijde mi dost směšné, řídit svůj pohyb a stravu podle toho, co za období zrovna je. Měkká a rozteklá bych se necítila dobře ani v lednu, ani v srpnu. A pneumatiku na břiše bych nechtěla ani 22.října, ani 12. května.
Ale abych tomu ještě nějak přizbůsobovala svůj, už tak více méně (někdy více, a jindy zase méně:D) zdravý jídelníček? A s příchodem léta se stala jen pojídačkou salátů a i na kousíček něčeho dobrého koukala jen z dálky? Ale no tak.
To radši budu cvičit celý rok, protože mě to baví a cítím se pak dobře, a ne proto, že se zrovna blíží léto nebo že je zrovna po Vánocích.
A stejně tak tomu bylo i v minulých týdnech, a tady je soupis toho, jak jsem se trápila cvičila tentokrát.
Téměř všechno jsou to hodinové lekce ve fitku (mám neomezenou permanentku do brněnského Body revolution), jen na tyčku chodím do studia Citadela Mefisto, a občas se k tomu přidá nějaký ten běh nebo natřásání zadku na vibrační plošině. Ale o tom třeba zase příště.

Střípky z prázdnin

Hezký den!

Nadpis bývá důležitý a zpravidla je to právě to, co naláká čtenáře k otevření článku. A tak jsem tento článek původně měla nadepsaný jako Warhol, cider, zdechlina, ale pak jsem si řekla, že to by bylo snad i na mě až moc.....dadaistické. A tak jsem opět sáhla do slovníku pro trochu mírumilovnější sluníčková slovíčka výraz, nicméně na obsahu to nic nemění, a tak se společně podíváme na pár mých prázdninových dní.

Střípky z kuchyně

Hezký den!

Dnes společně opět nakoukneme do kuchyně.

Tedy kuchyň samotnou vám ukazovat nebudu protože jsem tam ještě ani neumyla nádobí, je maličká, průchozí, nijak moderní, prostě typicky paneláková, taková, jakou mají všichni, co bydlí v králíkárnách, postavených za dob soudruhů. Zdaleka ne podle mých představ.

Ideální kuchyně by podle mě měla být taková, jakou má Dita P. dostatečně prostorná, ve světlých barvách, s menším jídelním stolkem na společné stolování nebo popíjení vínka, s malou knihovničkou plnou kuchařek, a hlavně s dostatkem úložných prostor, abych mohla uspokojovat svou potřebu pořád a pořád nakupovat hrníčky, mističky a talířky. Toho není nikdy dost (obzvlášť když se na mě v obchodě směje něco světle růžového!).

Kromě toho, že bych si moc přála mít svou malou kavárničku plnou nemalých dortíčků bych si taky moc přála mít jednorožce i svou vlastní kolekci hrníčků a mističek. Protože taková mistička nebo talířek, to je veledůležitá věc. Jaké ráno, takový den, a tak si přeci nemůžete dát, i kdyby dobrou, snídani na hnusné nádobí.

Ale zpátky na do (ne tak růžové) reality, jdeme na to, co jsem v předešlých dnech nakládala na talíře (i když ne tak růžové).

Óda na sekáče

Když jsem byla úplně maličká, s blonďatým mikádem pod uši a ofinou ustřiženou podle hrnce (do teď nevím, jestli je takhle vzpomínka uměle vytvořená nebo jestli mi ten hrnec na hlavu cpali doopravdy), dostala jsem pár triček ze sekáče. A nesnášela jsem je. Byly na nich nějaký divný ženský a prostě mi připadaly ošklivý. Chtěla jsem spíš něco se 101 dalmatiny.

Když jsem potom byla starší, sekáče šly už úplně mimo mě. Na základce letělo značkový oblečení, podle kterýho se posuzovalo, jak velkej frajer kdo je.

A když říkám značkový, v té době to pro nás byla Terranova, New Yorker....a největší pecka Kenvelo! A když měl někdo náhodou tepláky s třema proužkama nebo tenisky s pumou, tak to byl skoro bůh.

Takže by mě pochopitelně ani nenapadlo si něco koupit v sekáči. 

A pak přišel gympl a s ním moje hip hopová/ skejťácká éra, kdy jsem nosila volný pánský rifle (smaozřejmě z New Yorkeru!), pánský trička s nějakým hodně drsným nápisem a kšiltovku, která mi vůbec neslušela. Naštěstí jsem se ale na skateboardu nebyla schopná naučit ani jeden trik, pořádně si odřela kolena, a tak to díky bohu skončilo.

Pak to bylo ale jak z bláta do louže. Leopardí tílečka, riflový minisukně, šaty s flitrama, čím lesklejší tím lepší, a k tomu tříčtvrteční průhledný legíny. Ty jsem nosila dokonce i pod šortky. New Yorker a Terranova pro mě stále byly královstvím zaslíbeným. A koupit si něco v sekáči by mě nenapadlo ani v tom nejčeřnějším snu. Vždyť by to bylo nevkusný (ahahahah), ošuntělý a beztak to nosil někdo, kdo měl vši, blechy a svrab. A nebo to dokonce stáhli z mrtvoly! Tak!

.......a pak, o pár let později, jsem začala číst módní blogy, úplně první byla myslím Joll Burr, přes kterou jsem se dostala k dalším a dalším, a tím se mi tak nějak sekáče dostaly znovu do povědomí. 

Už jsem naštěstí měla dávno za sebou tu fázi, kdy bych řešila co je na cedulce. 

A o nějaký ten rok později jsem konečně objevila i sekáčovou královnu Téru, které jsem vždycky záviděla jak krásně a levně se dokáže ze sekáčů obléknout. A mimo jiné mě i naučila, že co stojí víc než 30 korun, to je prostě drahý! (nebo to bylo ještě méně?:D)