Ze starého bytu po dědovi je byt víceméně nový (až na ty prastarý skříně v ložnici, přes který by se možná dalo dostat i do Narnie), až na pár výjimek to tu už vypadá opravdu jako místo na bydlení a ne jako staveniště nebo výkup sběrných surovin, všechny životně důležité věci jako moka konvička, modem, rýžovar nebo srdíčkový waflovač už mají své místo, holé bílé zdi postupně plním plakáty Andyho Warhola, ze spíže se pomalu ale jistě stává království oříškových másel a čokolád, já do mrazáku nosím zmrzliny a Lukáš zase maso, protože mrazáky by prostě neměly být prázdný, na okně dozrávají avokáda, ve váze (no dobře, vázy ještě nemáme, je to sklenička) jsou první růžové tulipány, už si skoro pamatuju jízdní řád šalin na nejbližší zastávce, a dokonce jsme tu měli návštěvu, která nám jen tak mimochodem zapojila televizi (díky, Martine!), o které jsme si mysleli že ji ani nebudeme nikdy potřebovat, a teď jede pomalu nonstop.
No, kromě toho, že takhle dlouhý souvětí nepíšou snad ani KKRD boys nebo Hrabal, jsem tím úvodem chtěla říct, že teď už je všechno zase v klidnějších kolejích. Těšila jsem se, jak se zase vrhnu do psaní článků, kterých mám teď v plánu až až - od rozepsaného souhrnu poslední doby plného kavlitních fotek jak z National Geographic a sdělení na úrovni 40 minut Zpravodajství na ČT24 mobilových fotek v k pláči kvalitě přes sportovní plány až po články o stěhování a hlavně o bydlení, nebo něco ze čtenářského koutku, ale......copak můžu psát ódy na to, kde mají v Brně nejlepší burgery, o tom jak (ne)běhám nebo o tom, jak bych asi nevyhrála cenu za hospodyňku roku když jsem i sporák se zabudovaným křesadlem zapalovala sirkama, když mi pod nohama leží TOHLE?
Seznamte se, tohle je Albus. Idol vašich fen a postrach vašich psů.
Naše mimino a jedno z mých největších (doslova, čekali jsme ho drobnějšího) splněných přání.