Pro někoho je představa léta ve městě děsivá, já to mám naopak nejradši.
Miluju večerní procházky po městech, kde je stará kamenná dlažba z celého dne tak rozpálená, že je její teplo cítit i přes sandály, od stěn domů se odráží teplý vzduch, a já můžu nosit svoje oblíbené letní oblečení a sledovat, jak slunce zapadá za starými uličkami nebo nějakým kostelem. A přemýšlet, kde si dát výbornou večeři tentokrát.
A přesně takové byly letní večery i v Římě. V jednom z nejstarších měst, kterému se přezdívá i Věčné město, kde vidíte bohatou historii na každém kroku a nevíte, na co koukat dřív. Kdybych byla ten typ, co na něco tupě zírá s otevřenou pusou, bylo by to několikrát právě v Římě.
Hodně lidí po návratu z nějakého města, které vypadá na fotkách a ve filmech nádherně, říká, že ve skutečnosti to takové kouzlo nemá ani náhodou. Ať už je to Řím, Paříž, nebo třeba Londýn.
No, nemá.
Nemá v případě, že jste jen na turistických místech, tlačíte se v davu, abyste viděli tuhle a tamtu nejdůležitější památku, snažíte se toho vidět co nejvíc, ale sami si v klidu neprojdete nic.
Pokud byste byli v Paříži a jen se tlačili ve frontě u Louvru, prošli přecpanou Champs-Elysées a pak se přesunuli spolu s další hromadou lidí k Notre Dame, kouzlo to nemá ani náhodou.
Ale když si místo toho koupíte bagetu, sýry a víno a uděláte si piknik v parku se sledováním okolního života, projdete si odlehlejší uličky a brzo ráno posnídáte čertsvý croissant na Montmartru, kde v té době ještě skoro nikdo není, je to úplně něco jiného.
A tím se řídím pokaždé. Samozřejmě se snažím vidět ty hlavní památky, ale nemusí být všechny - radši oželím nějaký ten slavný obraz v přecpané galerii (a pak se na něj kouknu na internetu nebo v knížce:D), a projdu místo toho půl města, které tak poznám mnohem víc.
Takže Vatikánská muzea jsme sice neviděly, v Sixtinské kapli nebyly, ale viděly jsme toho spousta, prošly hromadu krásných uliček, ochutnaly nejlepší pizzu i zmrzliny.....a užily si to jak to jen šlo.
