Palačinky. Jedno z mých nejoblíbenějších jídel.
Milovala jsem je už od malička, kdy jsem je ještě úplně horké brala mamce přímo z talíře, kam je odkládala z pánve. Popálila si prsty i pusu, ale vždycky to stálo za to.
A ty, co jsem nesnědla hned a dostaly se dokonce až na stůl jsem si pak dávala s jogurtem. Hezky poctivým Choceňským. A posypat cukrem nebo kakaem. A nebo obojím!
A právě palačinky jsou úplně první jídlo, které jsem si uměla sama uvařit. Napřed to bylo tak, že mi mamka nachystala těsto a já jsem si pak připadala jako velká kuchařka, když jsem ho soustředěně lila na pánev. A pak už jsem ten složitý mouka-mléko-vejce postup zvládala i sama.
A od té doby.......
Od té doby je mám mám na talíři pořád!
Jak na slano, tak i na sladko.
V posledních letech hlavně mouky celozrnné, špaldové, z mletých ovesných vloček a nebo právě pohankové, které mám nejradši. (ale těmi "pravými" od maminky bych taky nepohrdla!)
Palačinky jsou pro mě jídlo, které se mi nikdy neomrzí. Jedla jsem je ve Vídni na koleji, kde jsem měla omezené podmínky v kuchyni a ještě omezenější rozpočet. Nosím si je s sebou jako krabičkový oběd, když nechci večer trávit přípravou více než 5 minut. Nebo když celý den někde pobíhám a naobědvat se musím během pár minut. A dělám si je i ve dny, kdy bych klidně mohla vyvařovat hodiny a hodiny.
Takže vlastně pořád.
A právě ty pohankové se krásně mohou řadit mezi zdravé, rychlé a chutné obědy, obzvlášť v mé nejoblíbenější kombinaci na slano - se šunkou, sýrem nebo mozarellou.
Ale co jsem vlastně tímhle dlouhým předlouhým úvodem chtěla říct?
No....,.jen jsem si potřebovala obhájit, proč sem dávám něco tak obyčejného a jednoduchého, a říkám tomu recept.
Jednoduše proto, že palačinky už tu byly tolikrát (a tolikrát mě zachránily před jistou smrtí hladem!:D), že si svých 5 minut slávy zaslouží.
Tak.
