Přesně 12 dní do státnic.
Počítala jsem to dneska několikrát. A počítám to každý den. A ještě častěji než dny do státnic počítám státnicové otázky. Jako by jich snad s každým počítáním mělo být méně, nebo co. A pak zase počítám dny, a pak přiřazuju jednotlivé otázky dnům.
Toť má oblíbená činnost poslední doby.
A měla bych i přiznat, že tvorba mého učícího systému (aneb napřed si otázky vypisovat a zhruba se je učit - 3 denně, týden před si to vypsané nacpat do hlavy nazpaměť, a 2 nebo 3 dny si to všechno opakovat - a ano, potřebovali jste to vědět. A ano, těší mě, Hermiona jméno mé.) mi zabrala tolik času, že už jsem mohla být o několik otázek dál.
A kromě toho, že neustále počítám kolik dní mi zbývá a ujišťování se v tom, kolik se toho musím naučit, patří k mé oblíbené činnosti i vykládání všem okolo, jak to nemůžu zvládnout. Když mě uklidňují, že to zvládnu, pořád dokola opakuju že ne a ne. Jo, jsem asi hodně oblíbená!
Aneb paniku je potřeba neustále udržovat!
Ale nebojte, předsevzetí pro dnešní článek zní: vyhnout se nezvládnu-státnice-aaaa-panika větám.
Protože i v těchto nezvládnu-státnice-aaaa-panika dnech je kromě starostí i pár radostí. A já vám dneska popíšu oboje.