#zeživota sportovec nebo kavárenský povaleč?

Jsem spíš sportovec, nebo kavárenský povaleč? No, naštěstí se to nevylučuje a můžu být naplno obojím. Teda ne teď, když koleno řeklo sportu NE, ale obecně.

A jestli jsem spokojenější mezi hrazdou a činkou, nebo v pohodlném křesílku, se šálkem v jedné ruce a talířkem ve druhé ruce? Těžko říct. Když ležím na gumové podlaze, špinavá od magnézia a koupu se v kaluži vlastního potu (#princezna) po zvládnutém vražedném WOD, mám pocit, že nic lepšího být nemůže. Zvrácený, já vím. 

Ale když sedím v kavárně v měkké sedačce, s milou společností (se kterou můžu všechny nemile zdrbat!), předemnou je hrníček plný kofeinu, pro který platí čím větší-tím lepší a ze stolku se na mě smějě nějaká dobrota, říkám si, že tohle je rozhodně to nejlepší na světě a jen lituju, že mi ještě na LinkedIn nepřišla nabídka hlásající "staňte se naším profesionálním kavárenským povalečem!".

A právě v kavárensko-sportovním duchu se nesl i můj výlet do Prahy.

 

První měsíc s Albusem ve 12 bodech

Už je to nějaká doba, co jsem byla tak nervózní, že jsem nemohla pomalu ani spát, a zároveň se strašně těšila. Těšila, ale snažila jsem se si to moc nepřipouštět - když si totiž něco moc přeju, bojím se abych se netěšila až moc a nebyla pak zklamaná, kdyby to nevyšlo. V tomhle jsem docela expert - na jednu stranu se vždycky všeho bojím, stresovat se dokážu úplně ze všeho a sama sebe dostávat do větší a větší paniky, a hlavu mám plnou scénářů, jak a proč to nevyjde. Na druhou stranu mám vždycky živé a bohaté představy o tom, jak by to vypadalo, kdyby...

....třeba když nemám jisté, že budu moct kvůli kolenu v nejbližší době pořádně trénovat, natož závodit, ale už přesně vím, co si vezmu na sebe nebo co si pak dám za odměnu (burger, burger s hranolkama a kýblem majonézy, prosím!).

Prostě takový to, když se na vás usměje fešák (12 bodů z 10!) v baru a vy se hned vidíte, jak s ním trávíte dovolenou na Bahamách, vánoční svátky v Jeseníkách a přesně víte, co vám bude nosit za snídaně do postele. Nebo když podáte přihlášku na vysokou školu, ještě ani nevíte, jak budou vypadat přijímačky, ale už víte, jakou barvu bude mít vazba vaší diplomky a kde budete sedět v kantýně a kolik kelímků kafe tam týdně vypijete. Nebo když pošlete životopis do vysněné práce, nevíte, jestli vás vůbec pozvou na pohovor, natož aby vám tam vyklidili stůl, ale vy už víte, o čem si budete povídat s novýi kolegy a jaký druhy cukroví jim přinesete před Vánocema na ochutnání. Nebo když dostanete filmový scénář, a hned víte, co řeknete jako děkovačku na Oscarech  promiň, Leo!, nebo........jo, to jsem prostě já, tyhle představy.

A spoustu představ jsem měla i o tom, jaký to bude, až se mi splní moje veliký přání v podobě ne tak velikého psa. Mopsíka!

#challengeaccepted aneb moje výzva pro letošní léto

Edinburgh, jedno z mých cestovatelských přání. Staré kamenné domy, hrad jako z pohádky (té mé oblíbené, o čarodeji s jizvou na čele), promenáda kolem pláže, spousta kaváren s voňavou kávou a ještě voňavější dortíky...

Poprvé navštívím Skotsko, poprvé budu v Anglii jinde, než v Londýně. Po delší době zase uvidím moře, i když hodně studené. Poprvé uslyším skotský přízvuk, ochutnám místní speciality, budu si procházet město. Někdy s mapou, někdy schválně bez ní. Už jsem si i našla místní CrossFit box, kam si zajdu na lekci, a od milé Lídy jsem dostala seznam nejlepších podniků, od čokoládovny až po vegetariánskou pizzerii a k tomu tipy na místa, kam každý fanoušek Pottera prostě musí. 

A hlavně ta nádherná příroda! Louky, skály, útesy, okolo kterých si půjdu zaběhat pár kilometrů.

No nezní to jako ideální prázdninový výlet?

Zní. Jen to má jeden malililičký háček. 

Zaběhat si pár kilometrů totiž v tomhle případě znamená dvacet. Dvacet PLUS. Třeba dvacet jedna, třeba dvacet osm! No nepovídej. A k tomu angličáky. V mém případě minimálně stopadesát. A voda! Tak ledová, že by mi na zahřátí nepomohl ani panák skotské. A další příjemné věci jako lezení přes milion překážek, šplh na zabláceném laně, plazení se v bahně, plazení se pod ostnatým drátem. Takže odhadem tak čtyři hodiny utrpení, kdy budu střídavě nesnášet Skotsko, nesnášet celej svět, nesnášet každýho, kdo se na mě podívá a střídavě chtít umřít.

Prostě Spartan Race v té nejtěžší podobě.

Rovnou úroveň BEAST, a aby toho nebylo málo - rovnou taková, kterou poběží budoucí mistři Evropy.

 

#zeživota: Praha (přes objektiv kalkulačky)

V Praze jsem byla poprvé až jako trochu starší dítě, myslím že tak okolo 8 let. Do té doby jsem o ní měla jen spoustu představ utvořených podle vyprávění od babičky, z filmů, nebo různých fotek, a strašně jsem si přála to město jednou vidět. Asi tak nějak, jako mám teď spoustu představ o New Yorku, jak jinak než ze všech těch filmů, a sním o tom, až poprvé uvidím domy s požárním schodištěm, dám si pořádně mastnej donut, zaběhám si v Central Parku (v tom spojitost s donutem nehledejte) a ztratím se na hlavním nádraží kam půjdu jen proto, že ho znám z filmů.

Od té doby, co jsem jako malá skoro se zatajeným dechem koukala z Hradu na Malou stranu a snažila se spočítat, jestli je těch věží opravdu sto, jsem tam jela tolikrát, že mých návštěv bylo možná i víc, než těch pražských věží. Teď už se místo počítání věží spíš rozčiluju nad tím, že kafe ve žlutých autobusech je hnusný, ale stejně si ho pokaždé dám, že vždycky z metra vylezu na špatné straně nebo že není nic horšího, než stánky s Matrijoškama v centru. I po tolila letech tam ale vždycky jedu ráda. A to nejen proto, že mám ráda to město samo o sobě, ale taky proto, že když už tam jedu, je v tom nějaký důvod, nějaká zajímavá akce. A nebo alespoň výlet, což znamená taky ochutnávání dobrot v místních podnicích, od burgerů až po dortíky! (princeznu a půl království za burger a batátový hranolky z Dishe, prosím!). A tentokrát to byl spíš ten první důvod, ale hlady jsem taky nebyla.