Srpnové radosti

Už 15 minut tady sedím nad prázdnou stránkou a přemýšlím, jak napsat úvod. Úvod k článku o radostech. To se mi totiž moc nestává. Jindy sednu k počítači, a prostě píšu, co v hlavě, to na klávesnici.

Takže z toho, že dneska neumím napsat ani blbej úvod radost nemám.

Ale z jiných věcí mám radost velikou - a právě o tom bude dnešní článek.

Zdravé dobroty z Biosféry + střípky z kuchyně

Mám ráda a jídlo má rádo mě!

A když je to navíc ještě zdravý jídlo, mám ho ráda dvojnásob. Jednou za tu dobrou chuť, podruhé za ten budu nejzdravější=nejkrásnější pocit. (i když takovému cheesecaku ten druhý pocit velice ráda odpustím! Jo a o cibulových kroužcích mluvím už dva měsíce, od té doby co jsem měla svůj první a zatím poslední pravej burger).

A balíček plný radosti, tedy plný zdravých dobrot, mi dorazil nedávno i z e-shopu Biosféra, odkud jsem měla možnost si vybrat pár produktů. Už jsem tam objednávala 2x nebo 3x, a vždycky jsem byla spokojená - ještě aby ne, když je to jako prodejna zdravé výživy, kam chodím nejradši, jen v online verzi.

Nejtěžších 400 metrů v životě

Znáte to, jak někdy čas utíká tak neskutečně pomalu, až se zdá, že ho snad někdo musel nějakým kouzelným nástrojem zastavit? Zpravidla na té nejnudnější přednášce nebo při cestě přecpanou tramvají, kde se nemůžete pohnout ani o centimetr. A taky si to si moc dobře pamatuju z dob, kdy jsem dělala hostesku a někde stála jako kůl v plotě. To jsem měla pocit, že muselo uběhnout minimálně 20 minut, ale při pohledu na hodiny jsem zjistila, že to nebyly ani dvě minuty.

A stejnou schopnost nekonečnosti mají někdy i vzdálenosti. Teď to vím jistě - o tom, jak dlouhých může být pouhých 400 metrů jsem se přesvědčila včera. 

BUDAPĚŠŤ, část 2. - kde nám chutnalo a kam jít večer

V Budapešti jsme strávili 36 hodin,ze kterých jsme navíc asi 8 hodin spali.

A to je zatraceně málo času. Ale dost na to, abychom si to tam stihli pořádně oblíbit.

Nestihli jsme navštívit všechno, co bychom rádi, Třeba Markétin ostrov (a to má zrovna tak pěkný jméno!), nevylezli na Citadelu, nenamočili se v žádných lázních, nepůjčili si kolo ani šlapadlo, kolem muzeí jen procházeli.......a taky jsme zdaleka neochutnali všechno, co bychom chtěli. A ačkoliv jsem vůči kofeinu očividně dost imunní (kafe v 10 večer a v 11 spát jak zabitá? Není problém!), ochutnávání kávy ve všech sympatických kavárnách by položilo i mě.

I za těch 36 hodin jsme ale pár pěkných podniků navštívili. Některé tipy jsem si do vytisknuté mapy umělecky zakreslila zvýrazňovačkou podle článku na blogu Minty Finty, spoustu tipů jsem dostala i od některých z vás na facebooku. A pokud se do Budapešti chystáte, koukněte i na kavárenský článek k Biting Hanah. 

I kdybyste si však předem žádná místa nevyhledali, stačí projít ulici Király a obzvlášť Madách Imre v Židovské čtvrti, a hned budete na výběr spoustu možností, kam si sednout.

BUDAPEŠŤ, část první - jaká očekávání jsem (ne)měla a jaká byla realita

Jsou města, kam je tak nějak moderní jezdit. A hlavně zní lákavě tam jezdit. 

V Paříži se točí každý čtvrtý film, panoramata vypadají jak vystřižené z romantického filmu (pokud zrovna nevíte, že schody na Montmartre smrdí močí), a při pohledu na fotky máte chuť tam okamžitě jet, nakoupit krabičku makronek nebo čerstvé croissanty a za zvuku hudby jak z Amélie se procházet po ulicích.

Berlín se v poslední době stává vyloženě rájem pro všechny kavárenské povaleče, a svou divokou historií zní jako ideální město na několikadenní evropskou dovolenou.

No a Londýn? Cihlové domky, stylově oblečení Britové s přízvukem, památky které známe všichni už od 3 třídy, kdy nám do rukou přistála první učebnice angličtiny (mimochodem, Poppy a Beana jsem nenáviděla!), anglické dobroty a nekonečné možnosti nákupů, to bude lákavé vždycky.

Na seznamech vysněných měst se často objevuje taky krásná Barcelona, tradiční Vídeň nebo Řím, a já se tomu vůbec nedivím. I na mých seznamech to všechno bylo, moc jsem si to všechno přála, a jakmile se mi to splnilo, byla jsem nadšená. A nadšeně bych jela znovu.

Ale že by měl někdo na seznamu vysněných měst Budapešť?

Ani já jsem ji tam neměla. Tak nějak jsem znala z fotek Řetězový most, věděla jsem že je tam nejkrásnější budova parlamentu vůbec, že je to Buda a Pešť a že je tam krásný pohled na Dunaj, ale to je tak nějak všechno. 

Mnohokrát, když jsem o Budapešti četla, se tam totiž objevovaly slovní spojení jako "Paříž východu" nebo "východní sestra Vídně", a ačkoliv se snažím nemít předsudky, slovo "východ" je ve mě docela vyvolávalo.

Protože když se řekne "východ", představím si ten jeden jediný styl architektury, který mi zrovna blízký není. A ano, myslím ty šedivé betonové krabice (říká holka z paneláku:D), na kterých je zub komunismu tak patrný, že by se tam krásně dal točit film Good Bye, Lenin!

Zkrátka pro mě znělo tak nějak lákavěji jet do toho Berlína, Paříže, Vídně, než někam na východ.

Za což teď sama sobě nadávám, protože Budapešť je mnohem víc "západní" než to moje Brno, úplně srovnatelné s Vídní nebo Paříží, s tím rozdílem, že je tam mnohem čistěji.

Dávám tomu rok, maximálně dva (ohoho!) a sociální sítě budou právem plné fotek z budapešťských kaváren, selfíček z mostů a skleniček z barů, tak jako je to teď s Londýnem. Takže.... ‪#‎jedtedomadarskadrivneztobudecool‬

Střípky z kuchyně: Jak nevařím, jak jsem si oblíbila zeleninové šťávy a nejčastější obědy

Lidé mají v životě různá období. A já mám už delší dobu období, kdy nevařím.

Teda ne, že bych jedla od rána do večera jen po restauracích a kavárnách (kéž by!), že bych na vyvařování měla lidi, nebo snad že bych se vždycky po cestě stavila někde v Mekáči pro kousek čehosi v umaštěným papírku, nebo pro bagetu s oschlou šunkou z automatu (proboha proboha!).

Snídaně, obědy, večeře i svačiny si sice dělám, ale úplně bych tomu neřekla, že vařím. Prostě jen na ten talíř dám něco, co mi chutná, zasytí to, a je to v rámci možností mého mlsného jazyku zdravé. A hlavně je to HNED.

S minulým létem, kdy jsme doma měli denně jinou krémovou zeleninovou polévku, k tomu čerstvý domácí chléb, na snídani často nějaké ty domácí celozrnné loupáčky nebo nějaký koláč či dortík, a ke svačinám třeba domácí jáhelník nebo nějaké zdravější muffiny, se to nedá srovnat.

Není to tím, že by mi ta jídla nechutnala, že by mě to nelákalo, nebo že bych na to snad neměla čas.....jen jsem na to v poslední době nějak líná, a radši si udělám během tří minut kuskus (a pak fňukám, že jím pořád to stejné) než zkoušet něco nového. A to mám doma tolik nových kuchařek se záložkami značícími "to udělám". Prostě jen asi nějaké nevysvětlitelné líné nevařící období. (ale jak o tom tak píšu, mám chuť to okamžitě změnit, popadnout novou Ditu a nevařící období okamžitě změnit ve vařící, plné nových receptů).