Sobota, 5:30 ráno.
Zazvonil budík, okamžitě jsem ho zaklapla a rychle vstala - trochu nervózní, ale víc natěšená.
Nervozita nebyla tentokrát výjimečně způsobená blížícími se státnicemi (už zítra! proboha proboha!), a ani ta zvrácená radost ze vstávání v nekřesťanskou hodinu nebyla výjimečně způsobena jen dobrou snídaní.
Když mamka volala babičce a říkala jí, na co se její milá vnučka chystá, slyšela jsem jen, že je to "nějaký překážkový běh". Skutečnost byla ale o poznání drsnější, než definice pro babičku - ta totiž o žádných ostnatých drátech, plazení se v blátě, plavání ve špinavé vodě a přelézání různých překážek pro klid duše vůbec vědět nemusela.
Závody Spartan Race bývají celkem ve třech kategoriích - Sprint, který je na 5+ kilometrů, Super na 13+ a ďábelský děsivý Beast na 20+.
O tomhle závodě jsem toho četla i slyšela spoustu. Možná víc, než bych chtěla. Protože poškrábané nohy i ruce, modřiny všech velikostí a barev a zoufalé popisování studené vody a bláta od všech, kteří to vyzkoušeli o měsíc dříve v Liberci, nebylo zrovna to, co by mě nějak uklidnilo.
My jsme se pro začátek rozhodli pro tu základní variantu s tím, že na poprvé bude i těch 5 kilometrů a 15 překážek bohatě stačit. No a jak se ukázalo, z kouzelného "pět plus" se nakonec vyklubalo skoro 9 kilometrů. K tomu spousta vody, bláta, největšího vedra v pravé poledne......a hlavně až moc burpees neboli angličáků. Za každou překážku, kterou nezvládnete totiž musíte udělat 30 trestných angličáků. A protože jsem padala jako shnilá hruška kde se dalo, celkem jsem jich udělala 150. Na to se nic jiného než fuj a hnus říct nedá!
Sbalila jsem ale zbytek odhodlání co jsem v sobě našla, k tomu podepsaný reverz s vyjmenováním všech možných zranění i tím, že v případě smrti nemá rodina nárok na odškodné, k tomu dospělácké kočičkové náplasti (
to kdyby nedošlo k té smrti, ale jen odřeninám), oblíbenou tyčinku, abych měla před závodem dost energie z nějakých tech cukrů, a svačinu v podobě, která by si opravdu zasloužila hashtag
#foodstyling nebo #somšéfkuchař. 
Do Litovle jsme se dopravili několika auty z různých míst, a až před registrací jsme se sešli skoro všichni, co jsme tvořili pro tento den
sparťanský tým. Tam jsem se pak potkala i s
Tomem, nejlepším crossfitovým parťákem, se kterým se na každém tréninku posouváme dál a dál
(aneb #jedembomby, to si nemůžu odpustit! :D). Naše úsměvy na fotce jsou poněkud falešné - ve skutečnosti jsme byli pořádně nervózní. Toma děsila přítomnost sanitek (
protože se určitě něco stane!) a vidina plavání v ledové vodě, a já jsem měla smrt v očích při pomyšlení na to, kolik angličáků bych opravdu mohla dělat (
a nakonec i dělala:D). A jak říká i nápis nad námi - v
Reeboku jsem byla od hlavy k patě, doslova! Parádní tílko v zářivé barvě (
která se velice rychle změnila) a ty nejpohodlnější legíny, kterých mi ze začátku bylo ale docela líto. Při první překážce, kde jsme lezli přes jakousi vysokou dřevěnou stěnu jsem si říkala, že ty
chudinky určitě utrpí, ale o pár minut později už jsem se plazila přes kameny, skákala do bahna, a na nic už nemyslela. Ale co bylo úplně nejlepší byly boty Reebok
speciálně na Spartan Race. Podrážku mají přizpůsobenou tak, aby vůbec neklouzala, materiál takový, aby se do něj nevsákla voda a neusazovalo bláto, lehoučké jsou jako pírko, a dokonce mají i špičku udělanou tak, aby usnadnila šplh po laně. A nikdy bych nevěřila, že v botách může být takový rozdíl, ale opravdu mi to neklouzalo ani trochu. Tam, kde ostatní pomalu padali a nebo se museli chytat kořenů, aby se dokázali dostat po břehu nahoru jsem já vyběhla jakoby nic, a celkově se mi v nich běželo opravdu dobře, nebyly těžké, nevsákla se do nich voda a nečvachtalo to jako v rybníku....no prostě paráda. Původně jsem měla v plánu běžet ve starých běžeckých růžových Adidaskách, které mám už asi 6 let a tohle měl být jejich poslední výlet, ale teď si vůbec neumím představit, kolikrát bych v nich se svou šikovností asi uklouzla.
(I když - pokud jste celí od bahna, od hlavy až k patě, promočení, zničení z běhu a nemůžete popadnout dech, špatný boty jsou to poslední, co by vás trápilo, to je jasný.)
V hlavě se mi točilo spoustu myšlenek a obav:
- "prosím, ať nemám u státnic krvavý šrámy alespoň na obličeji!"
- "prosím, ať nedělám moc angličáků!"
- a děsilo mě i to slibované bláto, o kterém jsem slyšela, že v něm už i několika lidem zůstala bota a museli běžet na boso. Proboha!
- a to mi připomnělo i nějakou pohádku z dětství, ve které byla bažina. A kdo do ní vstoupil, už se nikdy nedostal ven! Umřel tam!
- "a co když to ani neuběhnu? Vždyť jsem naposledy běhala v lednu! JEDNOU!"
- "ale nee, crossfit není žádná zumba, určitě jsem připravená dostatečně!"
- a děsily mě i ty ostnatý dráty, o kterých jsem věděla, že se pod nimi budeme plazit. Už jsem se viděla se zádama od krve.
- "a co když tam bude moc vody? Nesnáším vodu!"
- "a to do té vody fakt budu lézt v oblečení? Vždyť jsem to nikdy nedělala! Z žádné lodi jsem nespadla a tak opilá, abych skočila do rybníka v botách i oblečení jsem u vody taky nikdy nebyla!"
- A jak mám běžet v oblečení nasáknutým vodou! Vždyť běh je utrpení i v čistým nažehleným tričku a nových šortkách!
- "vybíháme v 10:45?! Vždyť to pak poběžíme přesně v poledne, v tom vedru!"
A najednou hodiny ukazovaly 10:40. Z pódia se ozývalo, že kdo běží v 10:45, ať se jde rozcvičit.
A tak jsme na povel jak cvičený opičky všichni poskakovali, boxovali do vzduchu,
angličákovali....
S Tomem a Terkou jsme se domluvili, že poběžíme celou cestu spolu a budeme na sebe když tak čekat. No....moc se jim to nakonec nevyplatilo, protože ten, na koho se čekalo nejvíc jsem byla já, angličáková královna, ale byli zlatí a nenechali mě v tom i přesto, že jsem jim několikrát říkala, ať se na mě vykašlou a doběhnou si to sami. (děkuju děkuju!)
.....a pak už se ozvalo "staaaaart" a my vyběhli.
Přeskočili a přelezli několik překážek z kvádrů sena, přelezli dřevěnou stěnu, podlézali překážky....a mně pořád ještě nedocházelo, že už je to vážně tady. Že už vážně běžím ten závod, na kterej jsem se tak těšila a zároveň se bála.
Pak ale přišel úsek, kde se delší dobu jen běželo. Na slunci a v tom největším vedru. A přišlo první doprdele. To ve chvíli, kdy mi došlo, že skoro nemůžu dýchat, a to běžíme jen pár minut. Poprvé jsem začala nesnášet sama sebe, že jsem víc netrénovala ten běh.
Najednou se před námi objevila první angličákovací překážka - tedy lešení, které jsme museli přeručkovat, a když by se to nepovedlo, přišlo by prvních 30 angličáků.
Překvapila jsem sama sebe, a běželo se dál. Skóre Markéta versus angličáky bylo prozatím 1:0.
A najednou tam byla první voda!
To, čeho jsem se tak bála a S T R A Š N Ě se mi do toho nechtělo. Navíc při představě, že v tom mokrým oblečení pak strávím další dvě hodiny. Dvě hodiny dalších nepohodlných činností!
Ale nedalo se nic dělat, jeden z dobrovolníků, co u celé trasy hlídali, zařval "tak dělej, skoč tam!", a najednou už jsem dělala pár temp v nechutně hnědé vodě. Nakonec to ale zdaleka nebylo tak zlý, jak jsem se bála, a v tom vedru to naopak přišlo vhod.
Prvních pár metrů běhu v mokrým oblečení se zdálo jako ta nejvíc protivná věc na světě, ale po chvíli už mi to bylo všechno jedno, a po další chvíli jsem se na další vodu začala i těšit, jaké mi bylo vedro (a hlavně to znamenalo chvilku bez běhu!:D). No, nemusela jsem čekat dlouho, a už jsme zase byli ve vodě. Tentokrát o poznání smradlavější, až jsem organizátory podezírala, že tam před závodem vyklopili pytel hnoje.
A to následovalo ještě několikrát. Ale v tom vedru jsem byla ráda za cokoliv, co alespoň trochu připomínalo vodu.
Dále na nás čekalo ručkování číslo 2, tentokrát na bradlech. Vůbec jsem nevěděla jak na to. Přišla jsem, chytla se, nadzvedla jednu ruku, že se jako posunu dál.........a už jsem byla na zemi a musela se odebrat do "burpees zóny" na prvních 30 trestných. To jsem začala nenávidět celej svět i sama sebe, že jsem do toho šla.
Ale pak byly i pasáže, kde se mi běželo docela dobře, díky vodě mi nebylo vedro, a tak nejen že jsem přestala nenávidět celej svět, ale chvílema jsem si to i užívala.
Trápení mozkových buněk. Další z úkolů byl dost netradiční - místo nějakých překážek jsme si měli zapamatovat kód, a o pár kilometrů později jen říct. Tady jsem si řekla, že pokud to zapomenu, budu největší debil světa a angličáky za zapomínání by byly ta největší ostuda. A tak jsem si po celou dobu, co jsme běželi, v hlavě opakovala Sebastian 3122. Při každým nádechu i výdechu.
SE-BA-STI-AN. seba-stian. se-ba-sti-an-tři-jedna-dva-dva. SE-BA...
V hlavě se mi to kupodivu udržet podařilo, a tak jsem nemusela během angličáků znovu nenávidět svět.
Lezecká stěna. Nebo něco na ten způsob. Ale úchyty byly v podobě dřevěných kostek, kterých jsem nebyla schopná se chytnout......a tak jsem angličákovala znova.
A nenáviděla celej svět.
A sebe, za to že jsem do toho šla. A tu tisícovku radši neutratila za nějaký šaty!
A celou Anglii, protože s tím má určitě něco společnýho.
A všechny, co běželi okolo a dělat to nemuseli.
A všechny, co mě povzbuzovali, ať přidám. Protože "jak mám sakra přidat, když nemůžu ani dýchat?!" (ale jinak vás mám ráda, fakt!:D)
A taky jsem si říkala, že se musím naučit nový sprostý slova, protože opakovat pořád dokola ty 3, co znám, je nuda...
A nenáviděla jsem celej Litovel, i přesto že předtím jsem neměla ani ponětí, kde prstem ukázat na mapě...
A nenáviděla jsem každej z těch kamenů, co se mi při každým angličáku zarýval do kolen. A každý stéblo trávy, co se mi zapichovalo do obličeje...
A celej svět...
Přeběhnutí kůlů. Dřevěný kůly zapíchaný v zemi - docela daleko od sebe a dost úzký. Hned na prvním jsem uklouzla a spadla tak blbě, že kdyby to bylo o 2 centimetry vedle, zapíchla bych si to do břicha. Takže další angličáky.....
....A nenáviděla celej svět.
A sebe, za to že jsem do toho šla....
Potom přišla zase nějaká ta voda. Už mi bylo úplně jedno, že plavu v oblečení, a že je to vlastně divný - alespoň mě to hezky chladilo, a já jsem nemusela ani běžet, ani angličákovat.
Následovalo nějaký to bláto, plazení se ve vodě po kamenech s ostnatým drátem nad sebou...
a taky házení ostěpem. Oštěp jsem doposud viděla snad jen na obrázku, čemuž odpovídalo i moje umění.
Ano, správně - další angličáky a nenávist všech okolo. A sliby sama sobě, že už NIKDY nic takovýho dělat nebudu.
Další běh, další bláto, další nemůžu dýchat a další už nikdy to nebudu dělat.
Ale cíl už jsme měli skoro před očima - zbývalo nekonečné brodění vodou (a můj nasraný v-tom-se-nedá-chodit-výraz) a šplh po laně.
K tomu jsem přistoupila sebevědomě. Vždyť na crossfitu jsem si to krásně natrénovala! A vždyť mám ty boty se speciální podrážkou i špičkou, který to pomalu vyšplhají za mě!
No....tyhle naivní představy zmizely okamžitě, jak jsem spatřila že lana končí v jámě plné blátivé vody. Pokusila jsem se lano chytnout, ale bylo tak kluzký, že nešlo ani udržet, natož abych se přitáhla. A tak jsem se sklouzla do bláta a............další angličáky.
Podplav. To, čeho jsem se děsila už od doby, co jsem tuhle ďábelskou fotku spatřila na facebooku.
Ponořit hlavu do té něco-jako-vody a ještě podlézt překážku? Panika panika!
Chvíli trvalo, než jsem se k tomu odhodlala se zacpaným nosem, ale nakonec to nebylo tak děsivý, jak v mých představách, a běželo se dál. Zbývalo ještě přelézt strmou kluzkou stěnu za pomocí lana. Nebýt Toma a ještě nějakého cizího džentlmena, kteří mi nahoře pomohli, už dávno ležím dole s naraženýma zádama.
Poslední překážky byly tahání pytlů po provaze nahoru, což se nám po tom všem, co máme navzpíráno na crossfitu zdálo jako procházka růžovou zahradou, a poslední plazení se v bahně pod ostnatými dráty.
Můj plazící styl asi nevypadal zrovna jako bych byla neohrožený voják v zákopu, ale spíš jako nějaká lehce postižená píďalka, ale s blátem v nose, uších a všude možně (ano, i tam a tam!) jsem přeskočila cílový oheň a na krku mi přistála medaile, v jedné ruce banán a ve druhé "finisher" tričko.
Neskutečná radost a štěstí, a já jsem okamžitě vzala zpět všechny ty
už-nikdy-to-nebudu-dělat-slova.
Díky nejlepšímu počasí a vodě všude kolem jsme se i v tom zabláceném oblečení umyli v řece a převlékli se do čistého. Nebo spíš jak kdo.
Jak je vidět, moje "čisté" tričko vypadá, jako bych v něm celý závod běžela.
V cíli jsme dostali i pivo nebo Radlera. Já jsem asi nebyla té paní ve stánku moc sympatická, protože můj malinový Radler byl teplej jak
vy-víte-co, ale po tom všem to chutnalo jako ta nejlepší věc na světě.
Doma jsem okamžitě odmočila a vyprala oblečení, k jídlu si koupila uzeného lososa a čerstvé pečivo (protože uzený losos a čerstvé pečivo je jedna z nejlepších věcí na světě a já jsem si to zasloužila!) a spokojeně unavená a plná dojmů odpočívala. A pořád jsem se musela usmívat!
A ano, je to k neuvěření, ale tohle jsou boty "po". Dopřála jsem jim koupání v řece, lázeň v lavoru a kolotoč v pračce, a hned zase vypadaly, jako by se žádný Spartan Race nekonal.
Samozřejmě vám nebudu tvrdit, že pokud se rozhodnete tenhle závod taky zkusit, musíte si pořídit speciální boty, jinak to prostě nepůjde
(to bych si zasloužila hashtag #sompokrytec). Ale pokud máte závodů v plánu víc nebo třeba chodíte běhat někam do lesa nebo v náročnějším terénu než po chodníku a upravené cestě, hodně by vám to zpříjemnily (
ehm....v rámci nepříjemných bahenních možností) A dokonce je mají i v
barevnější variantě (je tam i růžová!).
A ačkoliv jsem během závodu tisíckrát říkala že je to určitě můj poslední, okamžitě po doběhnutí jsem věděla, že se tyhle boty ještě na několik dalších podívají!
Musím říct, že jsme měli veliké štěstí - tím, jaké bylo vedro nebyla voda žádným utrpením, ale spíš vítaným osvěžením. Nechci si ani představovat, jak by to vypadalo v chladnějším počasí nebo dokonce dešti!
No a díky tomu, že je Litovel placka placatá jsme se vyhnuli i běhání do kopce, což by to taky pořádně zhoršilo. Takže jsme si vlastně nezažili tu pravou sparťanskou hrůzu se zimou a nekonečnými kopci, ale i tak to dalo zabrat.
A jsem moc ráda, že jsem tu konečně potkla i
Monču - její blog už sleduju snad od úplných začátků, a tak mě moc potěšilo, že jsme se konečně viděly, i když jsme stihly jen pár vět (
a pochválit si boty, které máme stejné:D).
Náš tým byl 53. z 315 a já jsem byla s časem hodina a 45 minut v pořadí 423. ze všech účastníků - což na poprvé myslím není něco, za co bych se musela stydět
a do konce života chodit kanálama, navíc když jsme o čas vůbec neusilovali, kolikrát jsem se vlekla jako šnek, u překážek jsme se před nikoho necpali a hezky čekali, mezi angličákama vydýchávali.....ale příště už bych chtěla ten čas zlepšit cíleně.
A co se týče organizace, nenapadá mě nic, co bych měla vytknout - žádné problémy s parkováním, u registrace žádná fronta, úschovna zavazadel na jedničku, překážky i trasa skvěle vymyšlené...
Takže pokud občas sportujete, rozhodně vám to doporučuji zkusit. Posune vás to zase o kousek dál, sblíží s týmem, se kterým pojedete, a hlavně si odvezete nezapomenutelný zážitek.
A pokud nesportujete? Začněte, a zkuste to taky!
Nejlepší je, že si zkusíte to, co byste normálně nikdy neudělali, a ani by vás to nenapadlo.
Třeba jako ta nechutně špinavá voda a bláto. Do toho bych, jako největší princezna, normálně nestrčila ani malíček, natož abych do toho vlezla. Ani v plavkách! A v oblečení by mě to nenapadlo už vůbec.
No a tady jsem do toho skočila jako by nic, v bahně se plazila a v tu chvíli mi to nepřipadalo divný ani trošku, a na to, že mám na sobě při plavání boty i oblečení jsem si ani nevzpomněla.
A taky zjistíte, že když si myslíte, že nemůžete, tak máte ještě pořádně velkou rezervu.
A taky zjistíte, že milí lidé pořád ještě existují - třeba když vám z vody pomůže úplně cizí kluk, neznámá slečna vás upozorňuje na ostré kameny v řece, další vám podrží větev, aby vás nešvihla do oka, a povzbuzují vás kolem trati lidé, které jste v životě neviděli.
A ačkoliv jsem si ke sloganu celého závodu "Pochopíš až v cíli!" říkala, že teda určitě nepochopím, že tolik angličáků a bahna se pochopit nedá..........teď musím říct, že je to pravda.
Pochopila jsem.
A doufám, že se v Koutech uvidíme! :)
P.S 2. Být princezna je fajn, ale být občas nechutně špinavý zablácený prase taky není k zahození!
